BLOG JE OFICIÁLNĚ POZASTAVEN, DĚKUJI ZA POCHOPENÍ



Zážitky

Serpensortia

15. prosince 2013 v 13:35 | Fender
Nechci nikomu tvrdit, že se vracím k blogování ... přeci jen jsem vždycky, když jsem s tou veselou novinkou přiběh naposledy, jakoby naschvál zmiznul. Ale ne záměrně, většinou to má své špatné důvody. Velmi špatné. Typu škola nebo práce. A ještě hůř, mnohdy oboje dohromady.
Tak fajn, teď mám své nejvytíženější období, musím shánět dárky a ještě k tomu psát seminárku, kterou bych měl odevzdat 22.12., ale světe div se, nějak na to nemám vůbec náladu. Vskutku podivný jev ... No a proto jsem konečně tady, že? Rozhod jsem se vypsat ze svého srdíčka a seznámit vás s tím, co se nově událo ... tedy nově ... vlastně bych mohl začít zářiovými zážitky, protože ze září tu mám jen dva články. Jsem se činil. No a z října vlastě jen jeden. A to ještě značně nenávistný nebo přinejmenším pochmurný. Jsem hold mačo. A víte, co je zde za listopad? Nic! Vůbec nic! Překonal jsem se. Popravdě, on prosinec nebude plodnější ... a leden už vůbec ne, protože budu muset zachraňovat známky. Letos mi o ně ale nějak vůbec nejde. Víte, všechno teď jde úplně mimo mě. Všechno je mi ukradené a nic nejsem schopen vnímat. To je tou inflací. Letos mě prvně minulo i veškeré dění na politické scéně. To je pro vás ale asi jedině dobře, protože jste nebyli nuceni číst tady mé složité konspirační teorie. Vlastně jich mám i tak v hlavě dost, ale do dalšího roku si dávám předsevzetí: netrápit vás s tím. A nejen s tím. A co se vlastně tedy stalo v září? Nevím, už si to nepamatuju. V září asi ani nebyl žádný koncert ... ovšem měl jsem narozeniny, osmnáctiny. To je magické číslo. Přitahuje k vám nezletilé blbečky, kteří by si s vámi hrooozně rádi zachlastali ... nebo spíš s vaší občankou. Haleluja.

Celkově se mi zdá, že jsem od září prozřel. Nemyslím si, že je to osmáctinama, spíš tím prostředím. Všechno se neustále zdražuje ... Víte, jaký já mám panický strach z inflace? Kdybyste četli Černý obelisk, pochopili byste mě. Na začátku knihy tam jeden dolar stál 30 000 marek a na konci už to byl jeden bilion marek. A to bylo v průběhu jednoho roku, prosím. Hádám, že u nás ten proces bude o něco pomaleší, ale věřím, že tak za deset let se dostaneme k bodu, kdy euro bude stát sto korun. Minimálně. Ale nechci být pesimista.
Co jsem měl na mysli tím prozřením? Tak například jsem po sedmi letech, co jsem u nás na škole, pochopil, jak se zachází s tamější kopírkou. Taky jsem si po sedmi letech uvědomil, jak fungují umyvadla ve školní jídelně. Aha! No co, je to komplikované. Celých těch sedm let jsme měli ta umyvadla za rozbitá, celá třída, a až teď před měsícem jsme viděli nějakýho kluka z vedlejší školy, jak s tím zachází. To je diskriminace, vsadím se, že na vedlejší škole mají v prvním ročníku speciální výuku zacházení s vybavením jídelny. Ale ne, u nás nic takového prostě být nemůže! Ředitel škudlí zarputile na všem - jen to se nezměnilo ... tedy škudlí na přínosných věcech, ani blbý hadr, sůl nebo písek neobětuje, aby zachránil pár nohou, které se v zimě jedna za druhou lámou na naší protiskluzové podlaze. Zato nám pořídil velkou obrazovku, na které se teď promítá na chodbě suplování. Jo, bez toho bychom fungovat nemohli. Díky, díky, Jardo! O to lepší to je, když máte ve třídě hackera, který hned v první den, co tam tu kraksnu dali, začal plánovat, jak se do ní nabourat. Hackovat známky už není tak krutopřísné, tohle vyvolá opravdový zmatek. Ale mně je to jedno. Nebo spíš se mi zdá, že to zas tak velká změna nebude, protože učitelé to suplování stejně nečtou a na suplované hodiny nechodí.
Po šesti letech (ano ano, na tohle jsem přišel už loni - jsem všímavý) jsem taky vykoumal, že máme ve škole posilovnu a sprchy. Tedy pseudoposilovnu, ale to nevadí, podstatné je, že ji máme. No u sprch by bylo možná i lepší, kdybychom je neměli. A tahle stejná myšlenka mě napadla i před měsícem na záchodech. Suverénně jsem vzal za kliku a ... upadla. No, moh jsem být rád, že to nebyly celé dveře, na to má naše třída obzvlášť štěstí. Ale to už jsem vám vyprávěl, jak jsme před pár lety vyrazili dveře do třídy, ne? Ze zdi. To bylo vlastně ještě na nižším gymplu ... asi ... Minimálně vím, že když jsme se na vyšším gymplu přesouvali do jiné třídy, škodolibě jsme se vysmívali těm, co po nás zdědili třídu původní. Nevím už opravdu, jestli měla tedy vyražené dveře ... nebo okno (i to u nás už proběhlo) nebo šlo o něco úplně jiného.
Abych se vrátil k těm záchodům, musím uznat, že tam poslední čtyři roky chodím opravdu rád. Kdysi tak neútulné sídlo se proměnilo v jakýsi 3D facebook. A nebo 4D facebook, ale já, byť jsem hyperčlověk, nerad beru čtvrtý rozměr v potaz. Čas všechno komplikuje. Tedy 3D facebook aneb prostor, kde se dozvíte, kdo aktuálně je školní "burák". Dobře, nejsme zas tak slušná škola, onen "burák" není tak úplně přímo "burák".
Prý dívčí záchody nejsou o moc lepší, ale tam se všechny pomluvy soustředí jen na dveře. Jo dveře, kdybychom tak nějaký měli ... Ne, zpět, to už přeháním. Naše škola je přeci skvostně zabezpečená. Až na to, že v celé republice byla asi vyhlášena hajzpapírová prohibice, jinak si ten nedostatek vysvětlit nedovedu. Že by nás snad ředitel nebyl schopen zaopatřt? Nesmysl!

Možná jste si také všimli, že zde mám nový design ... Som si nadělil. Chtěl jsem změnu už na narozeniny, ale ... pf ... já toho na narozeniny chtěl! Teď tu mám tedy vánoční změnu a k té rovnou připojuji přání příjemně strávených svátků.
Radši to zmiňuji už teď kdybych nebyl schopný se do Vánoc ještě ozvat. Ale já věřím, že takového 23.12. ještě přijdu ... ostatně, to už budu mít práci dopsanou (a když ne dopsanou, tak minimálně odeslanou :P ).

Mimochodem máme hezké téma týdne - Češi. Zdá se mi, že nejlepší článek, jaký lze na toto téma napsat, je právě nějaký zážitek, stížnost, vlastní úvaha nebo cosi na tento způsob. To přeci vypovídá o české povaze, či? Tedy pokud jste Češi a ne Slováci. Á, teď jsem dostal chuť přečíst si článek nějakýho Slováka právě na toto téma. Ale já mám slabé nervy, takže bych to asi nevydržel. Schválně, co bych asi napsal na téma "Slováci". Hm, asi bych raději pomlčel ... Jak vychvalování, tak hanobení jiných národů se mi příčí (pokud tedy nejde o Američany) a napsat něco ve stylu "nevím, národ jako každý jiný, prostě týpci v pohodě" mi přijde zbytečné. Ne, ne, já bych na to téma nic nenapsal. Ale být to v době nějakého hokejového utkání, kde by se naše dva národy utkaly, asi bych takhle nemlčel. No a z toho vyplývá to, co jsem naznačoval na začátku tohohle odstavce: záleží prostě na situaci, na tom, jak se kdo v daný moment zachová. A to, freundi, utváří povahu ... to a Dostojevského knihy.

To jsem si jen hrál na filosofa, vlastně si na něj poslední dobou hraju moc rád, mám tu sepsanou vskutku dlouhou řadu svých filosofických úvah. Ale nebudu to publikovat. Jedna z ztěch úvah totiž spočívá v tom, že filosof je vlastně úplně každý, a tudíž to není záruka kvality myšlenky. Nebo zpracování myšlenky. Víte vy vůbec, jak je těžké zpracovat myšlenku? Myslím, že velké zkušenosti s tím mají dělníci od nás ze školy. Svou poslední cedulí nám dali najevo, že opravdu není tak jednoduché zpracovat myšlenku. Tedy doufám, že to byl jejich počin a ne někoho od nás ze školy ... To by snad nebyl ani školník schopen napsat:



Veselé Vánoce, ty mrcho nevěrná!!

Ruiny

28. srpna 2013 v 21:55 | Fender
Ano, ano ... ruiny .. nic jiného z mého blogu už nezbývá ... A čí je to vina? No raději se vyhněme odpovědi na tuto otázku ... můžeme to svádět na nepříznivý vítr, inflaci nebo korupci ... Podstatné je, že jsem se vrátil ... trochu. Sice mi už skončila práce (juchů-juchuchů), ale zase mi za chvíli začne škola, takže ono to s tou aktivitou zas tak slavné nebude (a kdy v mém případě bylo?)

Dobré ovšem je, že mi na blog vrátili ukazatel návštěvnosti (líbám ruce vznešenému týmu blog.cz), tudíž už mám i motivaci o něco se snažit.

Možná čekáte, že nyní vás přijdu zahlcovat sáhodlouhým vyprávěním o fesťáku Masters of Rock ... a možná nyní doufáte v to, že prohlásím, že už tak nudné články nikdy psát nebudu ... haha, tůdle, ony přijdou ... ale teď ještě ne. Sice jsem hned ve Zlíně sepisoval všechny poznatky a zážitky (a že jich sakra bylo), takže vše mám už sepsané, ale ... jsem líný to přepisovat do počítače. Takže to je vaše jediné štěstí, blahoslavte mou lenost. No a nebo můžete k mým mástr-článkům přistupovat kladně a nalhávat mi tady, jak se na ně těšíte ... Důležité je, že se na ně těším já. Já, já já, jenom já. Jsem totiž sklerotik a potřebuju si někam takhle své zážitky zapsat ... já bych byl za pár let schopen zapomenout i jak se jmenuju. Proč si myslíte, že chodím furt ten blog kontrolovat - no abych na to nezapomněl!

Ale tenhle článek vlastně původně neměl být věnovaný tlachání o ničem ... chtěl jsem vás seznámit s jistými ruinami ...Vidíte, jak je to krásně symbolické slovo, nádherně se hodí pro tento blog! Ale já mám nyní na mysli opravdu zříceniny hradu ... tedy rovnou dvou hradů: Louzek a Pořešín. Možná je znáte, možná ne ... Já je až do dneška neznal.

Původně jsme na dnešek naplánovali, že vyrazíme na Lipno na stezku v korunách stromů. Ale začalo nám pršet. Ne, nebudu na ten déšť nadávat, protože jsem na Lipno stejně nechtěl, ale na druhou stranu jsem nechtěl ani zůstávat doma. To je taková ztráta času. A pak někdo přišel s návrhem, že vyrazíme na Louzek. Nikdo o ničem takovém nikdy neslyšel ... takže jsme na to okamžitě kývli, sbalili se a vyrazili ... Věděli jsme jen to, že je to zhruba sedm kilometrů za Kaplicí ... Ale světe div se, my ho opravdu našli.
Pravda, nic moc z Louzku nezbylo ... a to počasí taky nebylo zrovna dvakrát na objevování zřícenin nejvhodnější. Ovšem to, že by nám mohlo být nepohodlné brodit se promáčenou loukou a že by mohlo být i dokonce nebezpečné pohybovat se po podmáčených strmých svazích, nám došlo až později. Ať už lilo sebevíc, dobyli jsme Louzek!



Cestou na Louzek jsme si ovšem všimli cedule upozorňující na ještě jeden hrad, Pořešín. Celí promočení, ale nadšení z úspěšné výpravy (přičemž jsme se však stihli asi dvakrát ztratit) jsme se vydali na Pořešín.

Zatímco z Louzku se zachovaly dvě děravé stěny kdesi uprostřed hustého lesa, kam ani nevedla pořádně značená stezka, Pořešín byl krásně upravovaný a rozlehlý areál. Všechna ta posekaná tráva, vykácené stromy, nové můstky přes propasti a dřevěné chajdy a bílé stany restaurátorů však působily tak úzkostně, neútulně, nehistoricky a zcela nevhodně, že mi byl ztracený Louzek daleko sympatičtější.
Pravdou ovšem je, že z Pořešína toho zbylo daleko víc a to i přesto, že pochází pravděpodobně z dávnější doby (1270). A jak jsme tam tak lezli (a šplhali na deset metrů vysoké stěny - ale psst), začal mě nakonec přeci jen i Pořešín uchvacovat ... asi právě tím, že jsme tam mohli zcela beztrestně (a zdarma!) vyšplhat, kam se nám jen zachtělo.





Nemůžu popřít (a ani nechci), že mě hrady začaly zajímat a bavit ... zítra proto vyrazíme hledat další zříceniny. Už jsme si vyhlédli Sokolčí a tvrz Tichá - kde ovšem doopravdy skončíme, neví nikdo. Dnes jsme málem, když jsme se motali z Pořešína, skončili v Rakousku ... tak třeba tam zítra už doopravdy dorazíme.

A třeba taky už hned zítra napíšu další článek ... ale teď mi to přijde spíš jako vtip, planá výhružka nebo smyšlená historka než jako skutečný plán. Kdo ví. Já bych rád. Opravdu moc rád bych se zase na blog vrátil ... chtěl jsem už tehdy, když jsem sem hodil ty ukázky designů, ale ... Už jsem vám říkal, že jsem líný? No líný, spíš jsem naprostý flegmatik ... Řeknu si "Jo, tak na ten blog půjdu." a záhy "Kašlu na to, svět se nezboří."

Tak snad ... snad z něj zbyde víc než jen ruiny.

Přenosný banán ... nebo Agora ... či agricola?

5. dubna 2013 v 18:55 | Fender
Tak jsme dnes ve školní jídelně dostali jako zákusek - kuchařky se slitovaly - banán. My si toho velice vážili ... až tak, že se z banánů staly palebné zbraně ... a brzy se k nim ve vzduchu přidal i příbor, sůl, staré pomeranče, šlupky, knedlíky a mlíko. Učitelé nevzrušeně debatovali na druhém konci místnosti o tom, co si na nás připraví na příští táden (nejlépe na pondělí) nebo koho nechají rupnout. Adepti by byli.

To jsem začal mírně odlehčeně, abych prolomil trapné ticho ... měsíční trapné ticho ... Ale neozýval jsem se tak dlouho jen proto, abych mohl všem návštěvníkům tohoto blogu poskytnout možnost registrovat se do hry, na kterou lákal minulý článek. Ale nyní byla registrace ukončena, takže už nemám důvod držet se od blogu dál. Naopak mám absťák. Musím psát ... a nebo mluvit ... jenže s kým? Včera ta možnost byla ... jo, včera ...

Asi před měsícem k nám přišli lidé od společnosti jménem Agora (Alláh ví, co to znamená, prý něco řeckého, ale jako správným Čechům je nám jasné, že jim pouze vypadlo "m" z původního názvu Magora"). Tato velice sympatická společnost pořádá debatní duely mezi skupinkami o deseti členech. Nám bylo nabídnuto, abychom se zúčastnili jako třída krajského kola ... proč ne? Nám ostatně nedělá vůbec žádný problém na něčem se dohodnout nebo vybrat těch deset vyvolených. Dobrá, šlo to lépe, než jsem čekal. Organizování se nikdo nechopil, takže jsme dva týdny zdárně promrhali, až pak se uskutečnila jedna zkušební debata, která působila spíše dojmem hromadné hádky. Zjistili jsme, že témata "ČR by měla podporovat vytvoření palestinského státu a jeho přijetí do OSN" a "ČR by měla bojkotovat MS v hokeji v Bělorusku v roce 2014" se kupodivu někoho z třídy příliš nedotkla a všechny nechala chladnými. O něco lepší to bylo s rehabilitací skupiny bratří Mašínů, o jejichž případě jsem nikdy dřív neslyšel, ale přeci jen se na ně daly vymýšlet lepší argumenty - jak pro, tak proti.

Systém byl totiž takový, že i když jsme dostali předem seznam témat, netušili jsme, proti komu budeme v jakém kole stát, jaké téma si proti nim vylosujeme, a jestli budeme zastávat názor pro nebo proti. A jak to tak bývá, u málokterého tématu se dobře obhajovaly oba postoje. Například u tématu "ČR by měla uspořádat referendum o přijetí eura" jsem se vyloženě modlil za proti. I když bych byl osobně pro. Rozporuplné, což? Ale na straně pro je jen jeden opravodvý argument: demokracie. Na straně druhé je pádných argumentů podstatně více: finanční stránka věci, popularistikcé gesto, předvedení EU, jak demokratický stát jsme, ale hlavně ... k přijetí eura se naše republika zavázala, když vstupovala do EU (není sice stanovené kdy, ale je jasné, že to euro někdy bude, pokud dřív nepadne, což je taky dost možné), takže je zbytečné pořádat referendum.
Na druhou stranu referendem by se přijetí mohlo pozdržet třeba do té doby, až opravdu padne. Vše má své pro a proti. To jsme si měli uvědomit. Ale že bychom měli být proti vzniku Palestiny, protože Izrael je naším obchodním partnerem, to bych si jen tak neuvědomil. Naštěstí jsme toto téma nedostali.

Asi z toho vyplynulo, že jsem byl v debatním týmu taky. Nevěřil jsem si a nevěřil mi ani nikdo jiný, protože jsem se tam nanominoval v podstatě sám. Proti mému přijetí bylo rozhodně více argumentů (které kupodivu nikdo neevyslovil nahlas) :D například jsem sklerotik, zadrhávám, jsem zvyklý psát, ale ne mluvit, nemám bohatou slovní zásobu, na zkouškách jsem se moc nezapojoval, mám omezené obzory (prostě mě nenapadlo u tématu "hormonální antikoncepce by měla být zakázána" mluvit o ekologii). Pro mé přijetí byl jen jeden argument: chtěl jsem tam. :D Ale rozhodně jsem nebyl sám, kdo se tam takhle dostal ...

Jenže nakonec jsem si to opravdu moc užil ... Zjistil jsem, že obhajovat nějaké téma (nebo ho naopak napadat, to záleží na stanovisku) mi nedělá takový problém, jak jsem čekal. A rozhodně jsem neztrácel nit, nezadrhával jsem ... a nejen já ... Lidi, kterým jsem celkově nevěřil, zazářili ... a ti, kterým jsem věřil nejvíc (třeba spolužákovi, který má nastudovanou snad celou ústavu), si ani nepřišli ... Byli jsme tedy bez ústavních keců a přišli jsme o nadneseně podané morální pindy. Nevadí. Skončili jsme třetí v kraji. Před námi byl Hradec a Vodňany.

Na druhou stranu ... Hradec se připravoval celý ten měsíc každý den, sháněli informace od odborníků, radili se s učiteli, přečetli snad všcehny knihy o Palestině ... Co jsme udělali my? Hádali jsme se o tom, kdo bude náhradník a divák. Zatímco Vodňany pilně debatovaly, my si nadávali, jak jsme nezodpovědní. A přesto jsme Vodňany v prvním kole rozdrtili ... ale to druhé kolo, kdy přišla debata dva na dva, nám už hold nevyšlo. Naši k tomu přistoupili laksně jako ostatně k celé přípravě - v křeslech se pohodlně rozvalili ... a jako by usnuli. A s nimi naše naděje na postup.

Koukám, že jsem se zase nějak roztáhl ... jak ptačí chřipka ... Právě slyším ve zprávách, že v Číně se opět probrala k životu ... ale pomůže tato informace k něčemu? Může se člověk nějak lépe připravit na chřipku, když bude varován ve zprávách, že se z Asie šíří chřipková vlna? Pro a proti ...

Temperou na dřevo

3. prosince 2012 v 18:42 | Fender
Téma týdne je "nesmysl" - jak příhodné! Mohl bych tedy konečně psát o svém životě! A o svém úsilí, o svých nadějích ... ale ne, nechám to na jindy, teď nemám náladu. Nemám totiž náladu na nic. Jen na stěžování si. Vlastně už ani nic jiného na blogu nedělám, ale ... slibuji, že se pokusím tento článek nestočit na politiku. To už mě totiž taky nebaví ... nebaví mě neustále někoho přesvědčovat .... a politika je přitom především o přesvědčování. Nemám na to už hold sílu. Ale ne jenom na přesvědčování ostatních, ale především na přesvědčování sebe samotného, že ne všechno postrádá smysl.

Například dnešek mi dokonale dokázal, jak zbytečné je o cokoliv se snažit, protože vždycky přijde někdo, kdo vám zatarasí cestu. Psali jsme poměrně důležitou písemku z biologie a i když šlo jen o tupé fungi, které mě absolutně nezajímají, jde mi o celkovou známku z bižule ... čili je pochopitelné, že jsem se snažil něco se naučit. Nebo jsem se alespoň snažil o snahu cokoliv do té hlavy dostat, ale než došlo ke snažení na jakékoliv úrovni, začala matematika. Velice elegantně jsem rozložil svůj salátový sešit z biologie po celé lavici se záměrem vrhnout se na to zase hned po vyučování, protože i když bych nejradši celou matiku strávil ponořen do hub, plísní a lišejníků, šel bych jedině proti sobě, protože nedávat pozor při matice je jako ... jako kdybych chtěl počítat logaritmické funkce, aniž bych znal definici logaritmu.To je přeci fatální!

Jenže matikářka asi nepovažovala za vhodné, že mám lavici zavalenou hroudou zmuchlaných papírů a kousků něčeho, co kdysi bylo sešitem ... nebo dokonce třemi sešity. Zákeřně ke mně nakráčela zezadu s průpovídkami o zabodáváním kůlu do dřeva a než jsem si stihl povzdechnout nad pomalým schnutím tabule, sebrala všechny mé poznámky a s vítězoslavným úšklebkem odkráčela ke katedře. Než se svět zalil doruda, stihla mi ještě sdělit, že si pro poznámky mohu dojít odpoledne. Tak to mi bylo, velevážená ježibabo, opravdu na hovno, když tu písemku jsme psali dnes ...

Šel jsem za ní ... omlouval jsem se jí ... prosil jsem ji ... vysvětloval jsem jí, že mi záleží na známce z biologie, neboť chci na medicínu ... Jelikož je naší třídní, snažil jsem na to jít přes mé přijetí na vysokou školu ... však teď záleží už na každé výsledné známce ... a co když právě kvůli tomu, že mi jedna babice vzala sešit, nebudu přijat (dobrá, přeháněl jsem, ale vážně mi jde o jedničku). Dokonce jsem se přinutil spolknout poznámky o tom, že matika je mi úplně u p*dele, neboť jde o úplně zbytečnou pí*ovinu, kterou ve svým zas*aným životě nikdy ku*va nevyužiju ... ale co ona? "Matika je důležitější!" Ne, není! Matika je ztráta času. Všechno, čím se nechci zabývat, je jen ztráta času. Ale matika obzvlášť. V pohodě ... umím sčítat, odečítat, násobit, dělit, znám trojčelnku, siny a cosiny, Pythagorovu větu, Vietovy vzorce, nějaký blbosti o kružnicích, ale to by snad už stačilo! Co víc mi kdy k životu bude? Budu si tam na pitevně počítat logaritmy? Určitě mi to bude hodně v životě prospěšné, však všude, kam vkročím, se řeší jedině logaritmy, derivace a podobné srajdy ...

Omlouvám se ... ale jsem nasraný ... a je mi už i jedno, jestli vás tím odradím nebo ne ... Vždycky jsem nadával na tu trapnou pozérskou mládež, co f*ckuje svoje okolí a je jim všechno u prdele, ale teď ... teď vidím rudě. Celý život mi někdo hází klacky pod nohy, brzdí mě, šikanuje mě, vysmívá se mi, schazuje mě ... a tímhle to vyvrcholilo. Nechci si už nechat srát na hlavu. Nenávidím. Už dlouho jsem sem chtěl pokorně přilézt s tím, za jaké monstrum se považuji, když všechny tolik nenávidím ... a téměř bez důvodu ... Jenže teď? Teď už je mi to u řitě ... jako roupy ... Nenávidím. Nezačnu nenávidět snadno ... opravdu mi trvá hodně dlouho, než někoho začnu doopravdy nenávidět ... ale když už, pak k smrti a navždy!
Neumím odpustit. Když mi někdo zlomí srdce nebo zničí nějakou věc, nehrotím to ... ale jakmile se nade mě někdo povyšuje a zachází se mnou jako s kusem hadru nebo mi nedej bože nutí své myšlenky typu "Bůh existuje." nebo "Matika je důležitější.", pak opravdu neodpouštím ... tohle si nezaslouží odpuštění ...

Ale to bych pak nemohl odpustit nikdy nikdomu ... protože všichni se nad někoho povyšujeme ... i já ...

Lidi jsou svině ... ne proto, že ubližují ostatním, ale proto, že si stěžují, když někdo ublíží jim ... však na to nemá nikdo právo ... jenže to občas musí ven. A tak si stěžuji jen tady. Neříkám to nikomu určitému, abych nikoho cíleně nepohoršil. Jen sebe. No ať si to čte, kdo chce ... Aspergillus ví, zda má cenu tento blog dál vést ... když je tu stále nula, že jo, admini?

Stejně věřím, že jsem tu písemku napsal na jedničku. Basidie s vámi!

P.S.: x2 není roztomilé!

Tábor v Hořicích ... se vyvedl.

15. srpna 2012 v 21:06 | Fender
Černá ... jak krásné téma týdne ... ale stejně na něj nic nenapíšu - jako vždy.
Věřte nebo ne, ale po návratu z tábora bych ani v nejmenším neměl na rozepisování se o "černé" sebemenší chuť. Nevnímám tu barvu jako symbol zla ... a díky Mástru ani jako symbol smutku ... ale přesto mám potřebu po táboře vidět kolem sebe barvy...

Mnohé z vás jsem na ten tábor lákal ... říkal jsem, jak fajn parta tam pojede ... a pravda, aniž bych si tím byl sám jistý. Jenže teď vím, že tak úžasně, jak jsem vám tábor vylíčil, jsem ho doopravdy prožil. Kromě lidí, kteří mi už jen svým smyslem pro humor, taktem a respektem připomněli atmosféru Mástru, k dokonalosti přispělo i zvolené téma: FILM. A možná, že kdyby bylo téma jiné, ani bych nepřemýšlel nad tím, že tam doopravdy pojedu ... Jenže, co doopravdy zbožňuji, je natáčení, stříhání a především hraní či dabování. Vždy jsem takový byl. Rád si hraju na něco, co nejsem (což má mé okolí tu čest pociťovat denně), rád předstírám, že jsem mocný, svobodný a rozhodnutý, co dělat se svým životem ... a film je pro to ideální.
Vlastně celý tábor narážel, byť si to ti mladší určitě neuvědomovali, na přetvářku, která vládne dnešní době. Kromě toho, že jsme točili film z jiného světa a nám cizího prostředí, kde jsme se mohli stát úplně kýmkoliv, dělali jsme masky ze sádry ... které jsme zevnitř měli sami vymalovat tak, jak se cítíme nebo co si o sobě myslíme. A to byl asi ten nejtěžší úkol. Malé děti se tím tolik nezabývaly ... inspirovaly se ve filmech a knížkách, které se jim líbí ... ale i když se považuji za věrného fanouška ságy o Harrym Potterovi, nebyl jsem si jistý, zda je to skutečně náplň mého života. A tak jsem zavrhnul blesk. Koneckonců žádné bouře se v mém životě také neodehrávají ... spíš je tu už šestnáct let ten klid před bouří .. mrtvolný klid. Pozadí mé masky zůstalo tedy bílé ... na svůj blesk si budu muset teprve počkat. A i když jsem si jist, že jsem jasný metloš, metalovým symbolům jsem se vyhnul rovněž ... Co tedy jsem - co mi zbylo? Jsem Čech, toho jsem se držel ... mou masku zdobí malá, potrhaná česká vlajka symbolizující drobnou - ale stále žijící - víru v naši zemi ... a touhu ji ovládnout (muhehe), ale také krrvavý šrám, který představuje jakýsi obrazný boj za vlast, o který se pokouším, ale ve kterém mě nikdo nepodporuje ... Možná jsem měl nechat masku čistě bílou, neboť jsem jasně ztracená existence.
Zvenku nám ji pak měli namalovat ostatní, což mělo znázorňovat, jak nás kdo vidí, ale to snad nikdo nestihl.

Jenže to jsem zabil půlku článku vyprávěním o svém vnitřním rozpoložení (jako vždy), takže je načase přistoupit konečně k něčemu, co by se blíže týkalo tábora ... film.
Byli jsme rozděleni do tři družstev, která se proměnila ve tři filmová studia - my se jmenovali OsKar KLAXMAH Films, kde KLAXMAH vzniklo spojením počátečních písmen křestních jmen všech členů našeho týmu. Jen Klárku, která do našeho týmu přestoupila až třetí den, už jsme tam nemohli zakomponovat, tedy jsme jí vyhranili "K" ve slově OsKar.

I když jsem plánoval, že nechám do scénáře a režie promluvit všechny ostatní, díky jejich pasivitě a mé přehnané aktivitě jsme skončili u toho, že jsem celé natáčení vedl já.
Všem se nám zalíbil žánr krimi-fantasy, což natáčení hodně usnadnilo - alespoň žádný z herců neprotestoval, že nebude v takové pakárně hrát.
Původní příběh byl takový, že hodné mystické bytosti hlídají malé dítě se zázračnou mocí, které se snaží ukrást temná strana složená z mafiánů a jiných nekouzelnických padouchů. Aby to nebylo tak přímočaré, sázel tento příběh hodně na to, co se odehrává v dítěti, kterému to, jaký o něj byl zájem, stouplo do hlavy. Hlavní zápletka tedy měla být o tom, jak si dítě volí stranu. Bylo jasné, že k té hodné se nepřikloní, neboť mu nemohla poskytnout takovou moc a vzrušení ... jenže temná strana nakonec taky nebylo to, co tolik chtělo ... a tak se rozhodlo ovládnout celý svět a podmanit si obě z těchto stran.
Jenže kvůli malému počtu herců a málo času na natáčení musel být příběh hodně zjednodušen. A možná je to jedině dobře. Vzniklo z toho totiž mistrovské dílo.

Vše začínalo poradou dvou mafiánů (z nichž jsem byl jeden já) ... No, nelze tomu říkat přímo porada, neboť jsme vlastně jen drsně mastili černého petra a zabíjeli tak čas, který jsme měli strávit sestavováním plánů, jak proniknout do banky. U této bohulibé činnosti nás však přistihla mafiánská šéfka, které naše lenošení evidentně lezlo krkem. Nechápu proč. Smetla nám však karty ze stolu, uhodila do něj mocně pěstí a seřvala nás: "Tak tohle je to vaše plánování?!" My oba odskočili, kolega dokonce spadl ze židle (úplně zbytečně, neboť tenhle záběr jsme ve filmu nakonec nepoužili ... ale stejně díky, Michi, za sebeobětování) a začali jsme se vymlouvat, že do té banky stejně nemůžeme ve dvou v životě proniknout. To je taky mafiánská organizace - tři lidi!
Můj mafiánský parťák - s drsným jménem Jack - však evidentně věřil na legendy, neboť začal velice opatrně (věděl proč - následovalo zataháníí za vlasy) šéfce vypravovat legendu o elfském dítěti, které nosí štěstí tomu, kdo jej má na své straně. A znáte to, tonoucí se stébla chytá - a naše ubohá mafiánská trojice už sakra tonula. Šéfka tedy vydala rozkaz, ať jí to dítě přivedeme.
Nebylo to tak těžké, jak by někdo mohl čekat. I když naši elfové měli hodně velkou moc, byli zranitelnější než si mysleli. Henriette, jedna z elfek, se totiž zamilovala do Jacka a byla ochotná udělat cokoliv, aby ho obměkčila a přiměla ho políbit ji. Jak snadné tohoto využít ... nastal tedy čas setkání u temného lesa za soumraku, kdy z jedné strany přicházeli mafiáni v černém a z druhé nevinné elfky v bílém ... Má nejoblíbenější scéna - na té jsme totiž já a Michi prokázali, že se dokážeme tvářit opravdu zle ... a elfky zase naopak velmi rozpačitě a vyděšeně. I kdyby zbytek filmu nestál za nic, tato scéna jasně ukázala, že to v našem týmu byli ti nejlepší herci!!!!!!
Předání bylo krátké, ale kruté. Popadl jsem dítě a vláčel jej k lesu. Brečelo a obracelo se zpět na Henriette. Ta zůstala s Jackem sama na louce. Možná proto, že už jsem si na tuto scénu v průběhu natáčení tolik zvykl, mi nepřišla až tak dojemná, jak to popisovali ostatní, kteří se u ní nakonec rozbrečeli.
Henriette se totiž celá šťastná chtěla vrhnout Jackovi kolem krku ... ten ji však zastřelil se slovy: "Nemůžeme si dovolit svědky". A to byla první smrt.
Když šéfka prohlédla dítě, dala nám pokyn, ať začneme s bankou. Sebevědomě jsme popadli dítě a vydali se k bance. Jenže ... nenapadlo nás, že ostatní elfky jsou tak aktivní a budou dítě hledat tak dlouho, dokud nás i s ním nenajdou. A tak jsme místo vykrádání bojovali ... Já se vrhl na jednu elfku s kudlou .. avšak byl jsem proměněn v černého kozla. Jaká to smůla. Jack se odhodlal pomstít mě a i když zastřelil elfku, která mě proměnila, jiná ho uškrtila. A tak zmizeli dva obávaní mafiáni ... tudíž mohl přijít šťastný konec. Kdyby jen nebyl na konci záběr na šéfku, jak říká: "Pomsta bude sladká!"
A takovýto zvrat jiné ze studií nemělo ... nikdo to neměl tolik propracované ... ale asi jen proto, že jsme si nezvolili nevinnou pohádku jako ostatní, jsme nevyhráli. Dobrá, se třemi vraždami, podvody a vykrádáním banky jsme dětem asi nešli nejlepším příkladem, ale ... koho by bavila pohádka? Od nás nikoho. Jsem sobec a narcis a stojím si za tím, že jsme to měli nejlepší. Studio Fiha mělo sice propracovaný příběh, ale jejich herecké výkony nestály za nic.

Možná ale nakonec lepší než samotné filmy byly ty hlášky, které padaly při natáčení ... jako například "Vy mrchové!", což řvala zlá čarodějnice ze studia Baka, nebo naše "Nestůj tam jak burák!", což mělo být "... jako buran!"

Až teď jsem vlastně zařadil tento článek do rubriky "zážitky". A že to byl zážitek. Vím moc dobře, že neumím popisovat kladné emoce ... nadšení a tak podobně ... taky proto jsou většinou mé články z Mástru nečitelné (a o to více obdivuji ty, co to čtou) ... ale každopdáně chci, abyste si byli jistí tím, že v Hořicích na Šumavě se setkala skvělá parta, kde nikdo nikoho neodsuzuje a nikdo nikomu nekecá do životního stylu ... A i když téma dělá hodně, lidi dělají nejvíc. S těmi jsem spokojen.

Na druhou stranu ... kdyby se vedení tábora rozhodlo opakovat téma nebo dokonce tábor přeměnit rovnou na "filmový", nezlobil bych se. :D

Dobrou noc, šmajnšmekři, nějak mám chuť být aktivní, tak zítra začnu otravovat.

Budějovický Majáles

6. května 2012 v 13:06 | Fender
V předchozích letech jsem nikdy o Majáles zájem nejevil - znamenalo to pro mě jedině zbytečnou útratu peněz za trapné kostýmy. Navíc to vždy doprovázel zmatek a to se ani letos nezměnilo. Ještě týden před zahájením průvodu jsem neměl jasno v tom, jestli jsou tématem naší školy "trosečníci" nebo "mimové". Už jsem viděl, jak celá škola půjde za trosečníky a jediná naše třída za mimy - je sice dobré vybočovat z řady, ale asi ne zrovna v tomto případě.

Samotný průvod byl stejně hrozný jako všechny ty předchozí. Jednak je naše škola hrozně líná, takže se od nás převléklo jen pár lidí, a ti nepřevlečení ne aby se zahrabali někam pod zem, ale šli tam celou dobu vedle nás a kazili celkový dojem. A to jsme všichni měli být hezky černobílí ... ano, nakonec jsme se tedy sjednotili na těch mimech. Bylo by to možná i pěkné ... kdyby co chvíli tam nevykoukl nějaký "civilista" v červeném nebo modrém tričku. I ten alegorický vůz se nám nevyvedl ... vlastně to byl jen nákupní vozík obalený krabicemi. Bezva - nápisy na něm byly červeno-žluté-zelené ... a jak toto souvisí s mimy? Dobře vyladěný měly vůz "květinové děti". Nevím vážně, co to bylo za školu, ale povedlo se jim to. Z jedné strany měli napsáno "objetí pro všechny", z druhé "láska pro všechny" - to souvisí s tématem, ale to naše? Nebo stavárna, těm se to taky vždy povede. Minule měli téma "piráti" a jejich král přijel opravdu na voze připomínajícím pirátskou loď. Letos šli za "vidláky" a jejich král vážně svíral v rukou vidle... Počkat, teď zním jako Jirsíkozrádce! Ne, ne ... i když měl stavárenský král vidle, jírovcovácký si ležel v postýlce (téma "pyžamová párty") a hippie-král měl alegorický vůz postříkaný všemi možnými barvami, náš král měl bublifuk! Ano a to se cení daleko víc!

Ale jinak to bylo už docela dobré ... za námi šla v průvodu neandrtálská Dukelská (tedy, šli za středověk, ale podle těch zvuků to na to moc nevypadalo). Jejich hlučný pokřik "Du-kel-ská" jsme přeminili na "Ú-es-á" (vážně to tak znělo - Američani jedni!) a Jírovcovku jsme posílali s ledovým klidem spát (když měli ty pyžama). Pravda, oni nám zase vyhrožovali přemístěním sochy Pana Jirsíka ... závidí, že nemají svou sochu, kde by se mohli klaněti.

Největším paradoxem bylo to, že jsme šli za mimy, kteří mlčí a své emoce vyadřují jen pomocí pohybů a výrazů v obličeji, a účelem majálesového průvodu je vyvinout co největší hluk, kterým bychom mohli podpořit školu. He.

No nic, vždycky to bylo tak, že skončil průvod a já hned zapomněl, že nějaký Majáles existuje. Letos jsem si však zjednal na Majálesu brigádu a zjistil jsem, že je to poměrně pohodová akce. Byl jsem u nás na Sokoláku, tam bylo hlavní pódium ... atmosférou mi to připomínalo menší Mástr s horší hudbou. S horší? No, v případě Unifiction a Midi Lidi katastrofální.
Tady máš steroid, naroste ti sval! Jo, Unifiction byli výrazní, ale když nezpívali zrovna o steroidech, věnovali se v textech incestu, pedofílii, znásilňování a sexu starých lidí ... Opravdu jsem netoužil po tom slyšet "Babička volá: dědečku udělej mi to!" Ach jo, to budu z hlavy vyklepávat ještě dlouho. Z Midi Lidi si pamatuji jen TUC-TUC-TUC-TUC-TUC a tu jejich světelnou šou. Pincess Chelsea mě zaujali hlavně tím, že jsou z Nového Zélandu, jinak mi ty jejich písničky přišli všechny stejný - hlavně to znělo všechno jako ten hrací strojek. Ale šli docela naodbyt, prodalo se několik jejich LPček. Něco podobného byli rakouští Luise Pop. A pokud ještě neznáte skupinu the Feud (divné, že se to čte fjůd), pusťte si ji - nevím, jací jsou studioví, ale Sokolák dokázali rouzproudit dobře.

I tak si ale moc v těchto začátečnických skupinách nelibuji, zatím jsem na takovémto festu nenarazil na žádnou, která by mě přinutila pustit si od nich něco i doma. Ale jak říkám - na tom festivalu je to dobrý, ostatně na Mástru jsem taky zapařil i na Evile a Delain.

K čemu nám ta škola vlastně je?!

23. března 2012 v 23:43 | Fender
Ano, tuto otázku si kladu stále častěji. Možná, že dokážeme spočítat rovnice s parametrem, zvládneme popsat primární i sekundární fázi fotosyntézy, sestavíme rovnice složených kmitání, určíme, kde leží Džabal Tubkal, ale nakonec stejně ztroskotáme na tom, odkud dopadá na naši Zemi světlo ... ze Slunce? Ano, ale kde je to Slunce? Včera jsem se setkal s výrokem, že Slunce svítí z Marsu ... spolužáci!

Nechci výjimečně nadávat na debilitu lidí ... na to budu mít čas do konce života ... Tentokrát bych vás chtěl obeznámit s pár perličkami z naší třídy ...

Víte, začal bych asi tím, jak jsme na tom s nejrůznějšími předměty. V matematice jsme dnes začali suverénně probírat učivo maturitních ročníků (ano, jsem v kvintě - pro ty, co neví, je to věkově na úrovni prváku). Matice - proč ne, že? Na všech gymplech to berou čtvrťáci a oktaváni, avšak naše matikářka rozhodla, že jsme natolik vyzrálí, že to zvládneme taky. Nevěřili byste, jak katastrofální má naše třída průměr. Neustále na nás nadávají, no ale proč asi máme špatný průměr? Protože jsme předběhli o tři roky!

Tak dál ... angličtina? Vloni jsme byli na úrovni sexty (něco jako druhák) - letos jsme mírně přibrzdili, takže jsme stále zhruba nastejno se sextou, avšak naši angličtionářku zase napadlo, že by nám mohla výuku obohatit o francouzštinu. Z té naštěstí písemky nepíšeme, avšak jen málokteré slovíčko nepostihne překlad do francouzštiny. A pak nemá chudák spolužák přeložit větu You must eat with fork and knife (Musíte jíst vidličkou a nožem) jako Musím jíst polívku s pórkem. Genialita se hold projeví. To mi připomíná, že jsme včera psali písemku. Na půlku té látky jsem však chyběl a většinu slov jsem byl tedy nucen si domyslet. Že sklizeň se řekne harvest, jsem věděl jen díky FarmVille (takže tu hru nezatracujte), avšak straku (magpie) už jsem musel začít odvozovat logicky ... Ale se slovem magpie bych si ji bezpochyby nikdy nespojil ... čili mi z toho vznikl stainbird (skvrnopták). A o tom, jak se řekne kapesník (handkerchief), jsem také v životě neslyšel, takže nastoupil pocketrag (kapesní hadr). Smysl to dává! A ne nějakej handkerchief!

A co teprve zeměpis! Ve většině předmětů ženeme zběsile dopředu, ale v zemáku zdařile stagnujeme na jednom místě (zdá se mi, že už asi pět let). I přes takovéto nedostatky, kdy se studenti spokojí s učením ve formě prozpěvování si písně o slovech Karákum-Kyzylkum-Lobnor-Kukunor, máme ve třídě vítěze zeměpisné olympiády (dokonce okresního kola). Zbytek třídy si však z poznámek např. o Africe pamatuje maximálně průpovídku: Pásli ovce Malgaši. A nebo taky geoparda ... toto zvíře se každému zjevuje tehdy, když si není jistý, zda je na obrázku gepard nebo leopard.

Zvláštní kapitolou je i chemie. Náš třídní průměr na konci minulého pololetí z chemie překračoval hodnotu 3,4 a já nabývám dojmu, že ani letos to nebude o moc lepší. Polovina třídy propadá, ale zdá se, že si z toho málokdo dělá hlavu. Však také písemky skládající se z reakčních rovnic a charakteristiky šesti prvků naráz člověka učiní otupělým.
Příhody z té letošní chemie bezpochyby nemohou konkurovat těm poředešlým, neboť se nám změnila učitelka, tudíž jsme přišli o tu, která vše srozumitelně vysvětlovala ... tedy stylem: "Tady má být tohle a tady takhle todle a tohle se škrtne, protože tohle je tady, ale tohle má být támhle, ale tohle se tu takhle zaplní, protože to tak prostě je, ale pozor, tady to musí být zase takhle, ale kdyby to bylo tamtím způsobem ... tak já nevím, ale takhle je to lepší, ale dávejte si na to pozor!"
Víte, k čemu slouží chlorid rtuťnatý? Je to velmi prudký jed. Když jsme se bavili o jeho využití, spolužák se zeptal: "Nevyužívá se třeba v lékařství? Třeba na umrtvování?" Bezpochyby! Pokud budete chtít někoho trvale umrtvit, rtuťnaté sloučeniny jsou pro to ty pravé.

A pak na nás nemá svítit Slunce z Marsu a bouřky přicházet ze Saturnu!

Arriva Xavier!

18. ledna 2012 v 20:13 | Fender
Ano, jsem zpět z lyžáku. Od neděle. Chtěl jsem začít popisovat, jak byly Dolomiti krásné, jak mě to na horách bavilo, ale pak jsem si uvědomil, že já to popsat neumím. Opravdu ne. Už kdysi jsem s Vendy řešil, že záporné kritiky a útočné úvahy bych mohl pomalu začít vydávat v knihách (dobrá, je to nadsazené), ale abych popsal něco šťastného, to ne. Copak mi snad tolik vadí, že svět není jen špatný? Odmítám snad fakt, že jsou tu i pěkné věci, když je neumím popsat? Ale tak to není. Těch chvil, kdy jsem se dokázal se svou třídou bavit (a dobře bavit!), jsem si velice vážil a stále si jich vážím, protože vím, že jich už moc asi nebude, ale umím já snad své pocity seskládat do smysluplných vět? Dokázal bych vážně popsat tu krásu Dolomit, aniž by to znělo přehnaně a zbytečně nabubřele? Asi ne, protože jen tehdy, když přeháním, je poznat, že se mi něco líbilo ... ale ono to pak vyzní spíš ironicky.

Rozhodl jsem se na to tedy jít velice záporně. Však já svůj zákeřný mozek přelstím!

Nebylo to prvně, co jsem vyrazil s třídou na lyžák, avšak z toho prvního jsem si odnesl jen to, že slovo píčanál neexistuje, taky že je naprosto hloupé klepat na dveře ředitele, abychom se pochlubili se slovem píčanál, a že na diskotékách bývá tma. Ne, tentokrát jsme si dávali pozor. To jediné, v čem jsme se nepoučili, je alkohol. Ale nepoučili jsme se jen proto, že jsme se neměli z čeho poučit - v sekundě, když jsme byli na lyžáku prvně, jsme byla nevinná děťátka, která neměla pomalu ani ponětí o tom, jaký je rozdíl mezi vodkou a slivovicí. A to je základ! Tentokrát ten rozdíl někteří z nás ochutnali na vlastní žaludek. Že by z toho mohl být problém, se stalo vedlejším faktem - zvlášť když i naši učitelé byli přiměřeně sťatí (tak příměřeně, že se o jednom z nich vyprávělo, že dokonce i na sjezdovkách jezdil opilý). Nakonec ale dva mé spolužáky stihl ten nejvyšší trest - jeden drhnul schody a druhý třídil odpad. Ach ano, ten odpad. U nás v Čechách je asi málokdo zvyklý třídit - nikdo z našeho pokoje na to zvyklý nebyl - takže jsme s tím měli jisté problémy. Jenže v Itálii platí to velice známé pořekadlo: Kdo netřídí s námi, táhne proti nám. Takže jsme dostali na pokoj pár kýblů a igeliťáků, do kterých jsme měli třídit. Což o to, určit, co do kterýho "odpaďáku" patří, nebylo těžké, horší bylo vymyslet, co se vlastně všechno počítá jako plast, co jako papír a co jako plechovky. Jasno jsme měli jen ve skle, ale mít jeden kýbl plný lahví od alkoholu bylo zase nad míru nápadné, takže jediný "odpaďák", ve kterým jsme měli jasno, zel prázdnotou.

Jedna věc byla chod na penzionu, druhá sjezdovky. Ano, tehdy v sekundě jsem byl z hor velice nadšen. Stál jsem na lyžích prvně a říkal jsem si, že naše Krkonoše jsou tak krásné ... že je ani nevidím. Přes mlhu jsem si neviděl ani na špičku nosu. Nebyl jsem si ani jistý, jestli stále jedu na sjezdovce, když bylo kolem bílo. Sem tam jsem minul nějakej strom (možná to byl jiný lyžař), ale vždy jsem nějak dojel. Ne že bych se v tom "mlíku" něco naučil.
Byl jsem si jistý, že svůj neúspěch chci teď v Itálii napravit, a jelikož už jsem i viděl na cestu, řekl bych, že v posledních třech dnech se mi docela i dařilo. Možná se mi to ale jen zdálo, protože mám záhadnou schopnost přisoudit si schopnosti ostatních (tak to mám se zpěvěm - slyším někoho hezky zpívat a začnu věřit, že se mi to taky daří ... he-he), takže to mohlo být klidně tak, že jsem se válel na zemi a jen tupě sledoval ostatní ... Ale ne, zas tak moc mimo nejsem. Zkrátka od třetího dne to šlo.

Ale ta Mastellina! Sjezdovka, která měla být modrá, ale byla asi tak modrá jako má červená bunda. Vím jistě, že to byla první strmější sjezdovka, kterou jsem měl ve Folgaridě-Marillevě (aneb mém druhém domově) kdy sjet ... po zadku to šlo snadno. Věřte nebo ne, ale tehdy mi Mastellina přišla strmá jako stěna našeho domu. Zajímavé, jak dokáže strach zkreslit pohled na věc. Na konci týdne jsem ji sjel poměrně obstojně (sjel jsem ji po lyžích!), ale mou oblíbenkyní se nestala. U mě vládlo Ometto 1 a Orso Bruno. Ať už se mi některé sjezdovky ale líbily méně nebo více, všechny byly rozhdoně krásnější než ty krkonošské (a hlavně byly vidět). A vidíte, chvílím a už to zní neupřímně. Ale já to upřímně myslím. Kvůli těmhle horám bych chtěl být Italem, abych jim měl co nejblíž ... Nikdy jsem neviděl nic majestátnějšího.

Přeji pěkný den a třiďte odpad!

Když nevíte co by, pořiďte si Gobi, bude vaše hobby, najdete ji v Obi!

28. listopadu 2011 v 22:28 | Fender
Špagety. Nemůžu za to, ale od té doby, co jsem změnil písmo z Georgie na Trebuchet MS (mistrovství světa v trebuchetu?), přijde mi každý můj článek jaksi opticky (jo kdyby jen opticky) roztažný. To písmo! Nepřipomíná vám taky špagety?
Jak zvláštní je fakt, že když jsem napsal článek prakticky jen o jedné hloupé růžové pastelce, byl ohodnocen dvakrát maximálním počtem hvězdiček, zatímco když se rozepíšu o něčem, co je dle mého mínění kvalitnější (aha - tady je zakopanej pes) a zajímavější, z hlediska hvězdiček to zůstane zcela bez povšimnutí? Nad tím zůstává rozum stát.
Včera, přátelé, byla železná neděle, začal nám advent, což na mnohé působí velice depresivně, takže pomalu každýho druhýho chytá amok a sužuje ho pocit, že má teprve dárky jen pro polovinu blízkých, tedy začíná nakupovat jako o život. Na druhou stranu pro mnohé tato doba znamená počátek doby pohody a klidu. Takové lidi jsem však ještě nepotkal. Ani já nemohu tvrdit, že bych s blížícími se Vánoci cítil větší pohodičku, zatím nerozpoznávám změny.
Ani doma nemáme adventní věnec, ale to ne proto, že bychom se rozhodli na svátky celkově kašlat, to je kvůli tomu, že jsme asi moc staromódní. Nedávno jsme vyrazili prohlížet věnce, ale buďto jsme viděli samé obyčejné, které za ty roky už zatraceně omrzely, nebo jsme viděli naopak až moc novátorské výrobky. Ale to byly takové nevkusňárny jako věnce se Santou (už by mu mělo vypršet vízum, v ČR nemá co dělat), věnce poseté blyštivými malými napodobeninami dárků, které na sebe byly nahustěny tak, že se pod nimi až větve zcela ztrácely, a také věnce, jejichž tvůrci vsadili zcela nepochopitelně na barevnost. To je hnus, velebnosti.
Víte, zrovna nedávno jsem procházel staré mé články, mezi kterými jsem nalezl i jednu úvahu o umění. Potěšilo mě, že i před rokem jsem smýšlel stejně jako dnes a považoval jsem dnešní moderní umění a snahu o něco nového za kýče. To k nám přechází z Ameriky. V každém vánočním americkém filmu můžete vidět tu nabubřelou výzdobu, ke které krom jiného patřívá ohromné sobí spřežení zaparkované na zahradě, postava mnou milovaného dědka ze Severního pólu a třeba i ohromné zářící nápisy s tradičním přáním krásných svátků. No při pohledu na něco takovéhleho opravdu už krásnější být nemohou! Americké Vánoce jsou zkrátka kýčovité, proč by tedy ty naše nemohly být také? Spíš proč by neměly být také? Superkmarkety jsou už dávno plné třpytících se řetězů, které však nejsou seskládané pouze z drobných trichomů, ale i třeba ze siluet sobů, Santů, komet, vánočních ozdob, stromečků a vloček. Nejlépe se vším dohromady. A ty kulaté ozdoby nejlépe co nejblýskavější. Pravda, našli jsme taky pár hezkých, ale hrozně velkých. A to je taky problém - oni už vůbec nevyrábí ozdoby ve střední velikosti, všechno je buď malé jako cherry rajčátka, nebo velké jako kokosový ořech.
A to jsem původně chtěl jen sdělit, že nemáme adventní věnec. Ale řekněte, očekávali byste Vánoce s něčím tak kýčovitým na stole? To by mi bylo úplně blbé zapalovat pouze ty svíčky.

Začal jsem nedělí, ale podstatnější byla sobota. V sobotu se totiž v našem krásném městě rozsvěcoval stromek. Nebyl jsem u toho - takovéto události mě přestaly zajímat, když mi v pěti babička vysvětlila, že jí přijde zbytečné jít na stejnou událost už po čtyřicáté, zvlášť když je stromek rok od roku hnusnější. S tím souhlasím, letos je totiž - podle fotek, které jsem zahlédl na FB - pomalu širší než sama radnice. Přesto se na to šlo podívat hodně lidí, kteří následně zaplnili všechny náměstní (je přídavné jméno od "náměstí" vymyšleno správně?) hospody, což jsme pocítili velice brzy. Dnes má totiž má mamka kulaté narozeniny a my to šli v sobotu s nejbližším rodinným kruhem oslavit do jedné poklidné restaurace nedaleko náměstí. Ačkoliv v ní obvykle nikdo naštěstí nebývá, v sobotu kvůli rozsvěcování stromku praskala ve švech, takže jsme strávili večer vedle skupinky Němců, kteří po chvíli projevili svou zálibu ve zpěvu, a těhotných žen, které rozjížděly oslavu se svými muži. Ti naštěstí hluční nebyli, ale zase museli courat po celém obvodu restaurace, protože muži evidentně rádi kouřili (cigarety!) a nemohli přeci podkuřovat svým těhotným polovičkám pod nos. Až na mládež z NDR a courali-kuřiče byl ale začátek našeho společného večera to nejdnudnější, co jsem v posledním měsíci zažil. Ano, počítám do toho i monotónní přednášky naší zeměpisářky. Až v druhé polovině večera jsme si k sobě všichni našli cestu a začali se bavit o smíchovském tanku, Sokolech a náměstích. U nás ve městě je totiž jedno náměstí jménem Senovážné a strejdu nenapadlo nic lepšího než řešit, jak se jmenovalo před revolucí. Celého stolu už se zmocňovalo zoufalství, když padaly typy jako náměstí Revolučního odborového hnutí, Leninovo náměstí, náměstí Svobody nebo Gottwaldovo náměstí, ovšem po dlouhé chvíli hádání to za nás vyřešil Google, který nám prozradil, že se jmenovalo náměstí 1. máje. Stejný problém jsme měli i s Lannovou třídou a vzpomínáním si na jméno náměstí, na kterém je umístěný smíchovský tank. Jasno jsme měli jen v Leninově ulici. Sestřenice přišla totiž s teorií, že každá ulice v České republice, která se kdysi jmenovala Leninova, byla přejmenovaná na Evropskou. Každá. A asi na tom něco bude.

Dnes je ještě pondělí, ale už za pár hodin se přehoupne do úterka. Na ten den se netěším. V ten den máme věneček.
Dopřej sobě vraždičku, zítra chcípneš, králíčku!
Taky vám ta reklama na Vodafone přijde tak nechutná?
Víte, nejde o to, že o Vánocích propagují Velikonoce, čímž matou lidi, jde o ty odporně zpracované králíky s celulitidou a o ten velice zábavný přezpívaný hit od těch naprosto nevkusných rádobyzpěváků, jejichž oplzlému kouzlu podléhají stovky zmatených lidí. A to jen proto, že v téhle době už nikdo nedokáže docenit pořádné umění. Je to smutné, ale je to tak. Už před rokem jsem měl jasno v tom, že s lidským vkusem to jde z kopce. Tihle králíci jsou toho důkazem.

Dobrou, přátelé,
dnes ani zítra ani pozítří s největší pravděpodobností zase moc aktivní nebudu. Vyjímečně v tom není jen škola, ale i tak ji tímto proklínám. Učení je důležité, ale je náročné. Vysiluje, už jen když na něj pomyslím.

Lidi, lešení!

18. listopadu 2011 v 12:50 | Fender
Ne, tohle už nebude silně nenávistný a vlastenecký článek, těch tu bylo za uplynulou dobu až až. Mám taky své srdce a potřebuji si ho vylít. Ano, od toho mám spolužáky, kteří mě vždy ochotně vyslechnou, takže na blog se rozepíši o tom, z čeho jsem dnes měl málem smrt.

Seděl jsem si v klídku před počítačem. Na psacím stole jsem měl bordel (ano, tyto dva fakty přetrvávají), protože jsem kreslil Sinartuši (a jestli se to povede, tak ji i spatříte). Všude kolem mě byly gumy, žmolky z gumy, papíry, tušky, ořezávátka a omluvné listy z minulých let (zkrátka zázemí), které jsem vyhrabal nevím proč. Pobrukoval jsem si "Nemo" od Nightwish, aniž bych znal slova, a liboval si ve své samotě. Zrovna jsem si říkal, že drahá Sinartuše má nějakou retardovanou nohu, tak jsem se natáhl pro gumu, když vtu jsem maně vykoukl z okna a viděl jsem tam chlapa. Ano, bydlíme v druhém patře, čili mě to krapet zaskočilo.
Ten sympatický muž o mé okno nejevil v nejmenším zájem, za což jsem děkoval Eraseru (rád bych vám nalhal, že je to můj nový osobní bůh, ale je to jen nápis na jedné z mých gum - ovšem zalíbil se mi), takže jsem se pustil do zkoumání důvodu, proč na mé okno vystrkuje zadek. Shýbal se dolů. Stál na lešení a řval na svého kolegu jakýmsi nesmyslným jazykem (to mohl být dělnický slang nebo vzhledem k zabarevní pleti dělníků flákajících se dole ve dvoře romština).
Teď tady tedy čučím na kovovou konstrukci, kterou tu po pár zařváních mistři vystavěli, aby mohli zateplit naše ctěné obydlí, a vzpomínám na mé poslední setkání se zedníky. To bylo v době, když nám měnili okna, a musím říct, že to byly daleko větší šoky. Naše stará dřevěná okna nahradily plastová, která se sice lépe umývají, zato se o poznání hůř otvírají. Vlastně ne, spodní okno se otvírá fantasticky, to jen to horní drhne. Protože otevřít ani nejde, ovšem záměrně. Už jste někdy viděli takhle stupidní a zbytečné neotevřitelné okno? Majitel našeho baráku zkrátka musí zase na něčem šetřit. Jsem zvědavý, jak proběhne ono slavné zateplení, když si vybavím všechny ty potíže s novými okny. Víte, ono by mi ani tak nevadilo, že okno nejde otevřít, kdyby ovšem nebylo třeba ho po těch všech dělnických úpravách umýt. A jak asi umyjete okno zvenčí, když nejde otevřít? Blbě. Aby toho nebylo málo, tak jedno okno v pokoji máme výš než to druhé. Ono je opravdu totiž náročné si to odměřit přesně. Naštěstí, když jsou zastavěna, není to vidět, ale štve mě to flákačství. Proč dělat v týhle zemi něco pořádně, že? Kdykoliv se to dá přeci nějak zakrýt nebo ututlat. Ale bylo to zrovna včera, co jsem se opřel o náš nový dřevěný parapet (dřevo k plastu je taky dokonalá volba) a on pode mnou zakřupal. Jak je to možné? Však na ten parapet stoupá má mamka, když sundavá záclony, co kdyby se jí něco stalo, kdyby třeba ta precizní prácička nevydržela a parapet vypadl jen tak mimochodem ze zdi?
O letních prázdninách jsem jel na brigádu do jedné haly, kde probíhaly zednické úpravy. Měl jsem tam drhnout parapety (to nebyl prach, to byly ohromné vsrtvy barvy a malty) a okna. Chtěl jsem to dělat poměrně poctivě, ale chlapi od vedle na mě zařvali, ať se s tím ne*eru a prostě to nějak rychle udělám. Tak takhle to v dnešení době funguje. Jenže to se neodráží jen na zednických pracích, to se odráží i na spotřebičích. Co v téhle době je opravdu kvalitní?
Vidíte, už jsem zase sklouzl k hrůze dnešení doby. To je všudypřítomné a jakmile to jednou uvidíte, nepřestanete to vnímat v ničem.

Škola je základní stavební jednotkou života.

4. listopadu 2011 v 21:31 | Fender
Když zazvoní na přestávku, připomíná mi to propuštění z vězení nějméně po deseti letech. Někteří okamžitě s řevem vylítnou ven a utíkají co možná nejdál, někteří pomalu sbírají síly a nakonec vyjdou z místnosti, kde zažili tolik utrpení, aby obhlédli terén, který už tak dlouho neviděli.

Každé ráno je to u nás stejné. Pomalu se scházíme a obklopeni spoluvězni, se kterými máme nejméně rozepří, sesedáváme na lavice - židle totiž omezují.
Každá skupinka se zaměřuje na něco jiného: jedni se snaží s pobytem v ústavu vyrovnat nepřekonatelným řevem, jedni ústav zdařile ignorují vytvořením jiného, virtálního, buďto v mysli, nebo na mobilu, jedni si čtou sprosté povídky a jedni zase sprosté povídky produkují.
Každé ráno je to stejné ... Místo pozdravů údery, místo pochval urážky - namísto normálního života škola.

Nedávno po hlavách u nás koloval pirátský klobouk Captain Morgan, dříve nás rozptylovaly jen papírky s nápisem "na stropě je houba (a nebo chleba?)", kdy všichni při hodinách vyvraceli krky, aby se přesvědčili. Hold nám nestačí zapojit mozek, což zarputile dokazujeme doteď.
Že "bez" se řekne německy "hund" a že v galaxiích se vyskytuje maximálně jedna hvězda, to už víme všichni. Už jsem vás zavedl do tajů světa, které nám učitelé odepírali, a mystifikovali nás řečmi, že "bez" se řekne "ohne" a v galaxii máme miliardy hvězd. Nevěřte tomu. A až vám někdo bude tvrdit, že starověká literatura se dělí na orientální a antickou, stůjte si za svým a vměťte mu odhodlaně do očí, že se mýlí a že starověká literatura se dělí na orientální a orientační - toť jediná přípustná možnost!

Čeština je krásný jazyk, to tady tvrdím neustále. Prosazuji Česko, jak mohu, ačkoliv mi tady někteří z vás neustále předhazují, jak zbožňují Ameriku, čímž mi hází klacky pod nohy a utvrzují mě v tom, že Češi jsou slabí debilové bez špetky vlastenectví. Ale to je vedlejší ...
Já se vlastně původně chtěl opravdu dostat k té angličtině. Ne, že bych ji chtěl velebit, ale jako školní předmět mě s výměnou učitelky konečně začala zase po čtyřech letech bavit.

Nedávno jsme četli v učebnici článek o slečně Amy, která v dopise děkovala velice své tetičce Susan za to, že jí poslala šálu k narozeninám. Dále se v dopise zmiňovala o tom, jak jí šála sedí k očím, že ji nemůže půjčit kamarádce Sophii, protože nikdy nevrací věci zpět, a také co jí poslali rodiče a co přátelé. My měli napsat podobný dopis. Měli jsme si vybrat událost, ke které jsme dostali dárek ("úmrtí" bylo hned vyřazeno), také samozřejmě, co jsme dostali, a od koho (plus tu omáčku okolo).

Přemýšlel jsem nad tím dlouho - celou přestávku před zeměpisem - a nemohl jsem přijít na žádný vhodný dárek. Ať jsem totiž dělal cokoliv, můj dárek byl vždy nevhodný. Ze všeho nejdřív mě napadlo, že bych to mohl vzít podle reality a poděkovat přes dopis svému taťkovi za židli, kterou mi poslal k narozeninám. Jak se ale zvyšovala nervozita, zvyšovala se i absurdita nápadů, takže jsem chtěl postupně děkovat i za stůl nebo okno. Pak mě to ale trklo ...

Napsal jsem své sestřenici Freyje, norské bohyni, abych jí mohl poděkovat za dárek, který mi poslala k mému dobytí Ruska. Tím dárkem byl otrok, kterého jsem později pojmenoval Kerem. Původní návrh na jméno byl Onur, ale Kerem (tuším Onurův bratr) znělo více černošsky a méně známě. Vypisoval jsem, že barva Keremovy pleti se hodí k barvě kávy, kterou pěstuji na své plantáži (podle Amy: "Barva šály se opravdu hodí k barvě mých očí.") a že jeho oči jsou černé jako uhel, což mám rád. - Znělo to trochu úchylně, ale nějak jsem se musel přehoupnout k napsání toho, že se Kerem stal mým oblíbeným otrokem, tedy ho využívám jen o víkendech a každé druhé pondělí (nenapsal jsem, že si žije ve vyšším luxusu než ostatní otroci, což by mělo vyplývat ze zmíněné "oblíbenosti", ale někteří hnidopichové by mohli podotknout, že tím, že méně pracuje, dostává méně peněz, tedy je chudší ...). Kamarádku Sophii nahradil soused Vertigo (Závrať), který si hrozně rád půjčuje otroky k zrekonstruování své vlastní plantáže, ale vůbec je nevrací, tudíž jsem mu Kerema nepůjčil.
Následně jsem zmínil rodiče (podle Amy: "Rodiče mi poslali nějaké peníze, protože si šetřím na prázdniny ve Státech."). Napsal jsem, že mi neposlali nic, protože mě v sedmnácti vyhodili z domu, jelikož jsem odmítl stát se pracovníkem v továrně a místo toho si pořídil plantáž (a evidentně se ujal i dobývání světa).
Před rozloučením jsem napsal, že přemýšlím o prodání plantáže a o přestěhování se do Murmansku (což jsou mé nové pozemky v Rusku). Ujistil jsem Freyju, že Kerema vezmu s sebou, ačkoliv nevím, co bude černoch, zvyklý opečovávat kávu, dělat na Sibiři.
Best wishes
Nerathus


Evidentně jsem nebyl sám, koho zdolal příval zlomyslné fantazie, protože jedna psolužačka děkovala jakémusi příbuznému za lžíci, kterou si mohla vykopat tunel z vězení, a jeden spolužák děkoval za lopatu, kterou mohl rozkopat silnici (či tak nějak).
Celý sloh měl mít mezi 120 a 150 slovy, což jsem tedy nejspíš splnil, pokud umím počítat. Někteří s tím ale měli problém a klepali se strachem, jestli jim učitelka přijme dopis o 159 slovech. Někteří však měli opačný problém a namítli, že tolik slov (120-150) ani neznají.
Tak uvidíme, jak to dopadne v řeči známek.

Co se písemky z češtiny v řeči známek týče, vidím to na krásnou, kulatou pětku. Čeština je sice podle mě ten nejkrásnější jazyk, nicméně je to s naší učitelkou taky asi ten nejotravnější školní předmět. Nebo mě jen nebaví struktura literárního díla. Ostatně, koho jo. Starověk je taky velice zajímavý, nicméně je mi to stále bližší než pravěk, ve kterém se rýpáme v dějepise.
Ale zpět k češtině ... Na to, jak neustále prudím s tím, jaký jsem obrozenec, vůbec nečtu. Mám rozečtené Životopisy Hitlera a Stalina, Utrpení mladého Werthera, Rožmberskou trilogii a Na západní frontě klid, nicméně nemůžu se pořádně ponořit ani do jednoho. Werthera chápu, je to povinná četba a ta mě nebavila ani když jsme četli poválečnou či meziválečnou literaturu - zkrátka už jen z principu, že jde o něco povinného, jsem se k tomu nedonutil. Jsem ze sebe ale zklamán. Však mě už nebaví číst ani Potter, což jsou pro mě oddehovky - zajímavé, ale jednoduché.

Dnes jsem ale zase na čtení namotivován, s naší předrahou češtinářkou jsme vyrazili na exkurzi do knihovny. První hodinu jsme strávili v malé místnůstce, kde nám jedna ze zaměstnankyň knihovny prezentovala, jak knihovny fungují a co, kde a jak si tam můžeme půjčit. Pro nás, ostřílené čtenáře, to bylo jako opakování zlomků. Navíc jsem si já kretén nevzal brýle, takže jsem viděl jen modré čmouhy, a ještě ke všemu jsem byl ve stresu, protože v šatně jsem četl upozornění "Za obsah tašek a kapes u oblečení neručíme", a od té doby, co mě okradli ve školní šatně, a škola i pojišťovna mi za to dala hovno (omlouvám se, ale kdykoliv si na to vzpomenu, mám chuť jít vykrást pojišťovnu a zabít ředitele), jsem paranoidní. Vidím zloděje všude.
Druhou hodinu jsem však na své věci v šatně zapomněl, protože jsme se dostali k té zajímavější části exkurze, k prohlídce knihovny. Prošli jsme studovny, začali jsme u hudební, kde byly vinilové desky, kazety, ale i časopisy a knihy o hudbě. Našel jsem tam i listopadový Spark, takže jsem si ho rovnou cestou zpět nadšeně koupil. Zase je tam článek o Nightwish, jako kdyby s Anette ještě někoho zajímali.

Kromě hudební studovny jsme prošli i oddělení, kde byly všeljaké encyklopedie, slovíky, učebnice a vůbec naučné knihy. Všechny ohromně zaujal Šmírbuch jazyka českého (který mám doma) a Velký slovník sprostých slov (myslím, že my si v tomhle oboru slovní zásobu rozšiřovat nepotřebujeme). Šel jsem tedy k dějinám a začetl se do Ruska ve 20. století - opravdu krásně psaná kniha, nebo alespoň předmluva je bohatá a zajímavá, dál jsem se nedostal, však už jen přečtení jedné věty mi zabralo celou tu dobu, kterou jsme v tomto oddělení strávili - při větě dlouhé přes stránku ale není divu.
Při odchodu jsem ještě zaslechl útržky rozhovorů těch, kteří se zabývali původem svých jmen, a zjistil jsem, že máme ve třídě Osamělého muže cikána, což je ve skutečnosti poměrně inteligentní a rozhodně česká dívka. Ta jména jsou zvláštní.

Nakonec jsme došli do archívu, kde byly noviny až z roku 1945. Všichni se okamžitě vrhli na roky 1995 a 1996, aby zjistili, co za články vyšlo v den jejich narození. Já si přečetl, o čem se psalo 1.1. 1993. Dostal jsem se jen k názoru Klause, který mi v porovnání s názory dnešních politiků přišel inteligentní, a dokonce i inteligentně formulovaný ("Česká republika je projekt, na kterém je teprve třeba pracovat" - tuším, že tak nějak zněl úvod). Stihl jsem i část článku o tom, jak minutu po půlnoci z 31.12. 1992 na 1.1. 1993 byla na bratislavském náměstí stržena československá (nyní česká) vlajka a o dvě minuty později byla vyvěšena nová slovenská vlajka.

Pak jsme odešli.

Při procházení naším krásným městem jsem si uvědomil, (teď začnu z jiného soudku) že ti, kteří k nám občas zajedou, ale nejsou zdější, a tvrdí, že naše město smrdí, mají pravdu. Nemluvím o splodinách, které vypouštějí auta, to je všudypřítomný smrad, ale procházel jsem ulicí vedoucí k naší škole, která od počátku do konce páchla tedy odporně. A jak jsou tam ty chodníky špinavý. Dřív jsem tam ráno vídával úklidové čety, teď už se z toho asi i jim zvedají žalůdky. Když tam někoho v oranžové vestě vidím, vždy jen zevluje a nečinně čučí na tu špínu. Radši se opírají o popelnici, než aby se vrhli na odklizení těch odporností ze země.

Naše město je vůbec podivné. Když jsme šli do knihovny, uprostřed chodníku se rozvaloval malý zrzavý pes, o kousek dál bylo v kočárku opuštěné malé dítě. Chápu, že rodiče byli v obchodě, před kterým kočárek stál, ale že se opováží nechat ho bez dozoru v tak nečestném a špinavém městě. Nad tím zůstává rozum stát. Málokdo od nás má smysl pro zodpovědnost.

Tak jsme zase po dlouhé době vyrazili na nákupy do Texpressu ...

2. října 2011 v 20:19 | Fender
... A byla to katastrofa!
Víte, Texpress je takový podivný obchod, vypadá jako hangár a na střeše má žlutého slona - opravdu to tam nemám rád a to hlavně proto, že je tam největší koncentrace podivných existencí. Vždy jsem tam narazil na někoho, kdo neměl všech pět pohromadě nebo tak minimálně působil na první pohled. Tentokrát tomu nebylo jinak. Hned, jak jsem tam vešel, zaslechl jsem neidentifikovatelné a velice nepříjemné tóny. Byl to hip hop.
Hledali jsme sako pro taťku, procházeli jsme úzkou a poměrně smradlavou dlouhou uličkou, kterou z jedné strany lemovaly kabáty a z druhé bůh v co. V tu chvíli se nám připletl pod nohy. Vrtěl se jak pošuk, hulákal a myslel si, že je úžasný, ale opravdu nebyl. Měl bílou čepici s rovným kšiltem a přihlouplý výraz ve tváři - malý hoper. Pouštěl si nahlas jakési "písně" na mobilu a každou chvíli odběhl k zrcadlu, před kterým pózoval, smál se na sebe a hulákal jako Rytmus. Byl mi odporný a to mu mohlo být tak šest. Přemýšlím nad tím, co z něj může vyrůst. Máme totiž ve třídě jednoho egoistickýhio hopíka, který svou demenci dokazuje každým dnem. Jenže si to neuvědomuje. Zrovna nedávno se nám v šatně svěřil - spíš se vytahoval - že si píše na Facebooku s jednou holkou. Nebylo by na tom nic špatného, Facebook je takové prokleté místo, že si tam může psát kdokoliv s kýmkoliv, dokud nám neřekl, co jí napsal. A je to něco, co jsme měli čekat. Je to přesně v jeho stylu - ubohé, hloupé, trapné. Ona je pravda taková přihloupější, jenže on přesto nemá právo dělat si z ní prdel. Ke všem těm fotkám, které přidává (ano, je to ten typ, kterého se zastávám nerad, ale když si mám vybrat v tomto souboji, podporuji jednoznačně ji), ke všem statusům, které píše, jí přidává falešné lichotící komentáře, ze kterých je na první pohled cítit, že to nemyslí upřímně a jen si z ní dělá legraci. No ona to nechápe, o to je to horší. Nehraničí to s kyberšikanou? Když ho na to jeho kámoš upozornil, odpověděl prostě jen, že to v žádném případě kyberšikana není, v podstatě jí lichotí a dělají jí dobře. Ta kdyby věděla! A právě z tohodle mám strach, že z toho malýho zmetka vyroste. Vsadím se, že kdyby byl jen třeba o dva roky starší, už by byl schopný mi nadávat. Nestalo by se ostatně prvně, co by na mě vyjel nějaký malý fakan. Že mají tu drzost!

Ale ani malý Rytmus nebylo to nejhorší, co nás v Texpressu potkalo. Respektive v Texpressu a jeho okolí.
Šli jsme platit k pokladně, kde před námi stál holohlavý dědula a později těsně u něj zabrzdil malý Rytmus na vypůjčené tyrkysové a hrozně drsňácké kolobrndě. Jenže v tuto chvíli se hlavním aktérem stává ten dědula, ovšem u pokladny jsme to ještě netušili.
Vyšli jsme ven, nasedli do safírového Fordíka (to je taky auto, neustále na něm něco nefunguje - jakmile se spraví jedna věc, pokazí se další), uspořádávali tašky a najednou jsme zaslechli ránu. Nejdřív jsem si řekl, že v tom má zase prsty malý Rytmus, který se rozvaloval se svým kamarádíčkem na schodech, ale o nějakou tu vteřinu později jsem zjistil, že to s ním vyjímečně nesouvisí a rána nepochází ze schodů, nýbrž od žlutého auta zaparkovaného za námi. Otočil jsem se tam ve chvíli, kdy se z místa činu pokoušela ujet taková velká stříbrná kára s německou poznávačkou. Asi už je vám jasné, že ten Němčour do toho žlutého auta naboural. Ve stejném okamžiku, jako jsem zaregistroval ohromnou promáčklinu, vyběhl z Texpressu jakýsi vyděšený chlapík. Působil dojmem, jako by měl dostat každou chvíli tachykardii, a to se k němu ještě hnala mamka se slovy: "To je vaše auto?" Nebylo jeho. Po dlouhém pátrání jsme přišli na to, že patří nějaké ženě. Ten chlapík ji doslova vytáhl ven a zhrozeně ukazoval, co Němčour provedl. V tu chvíli jsme však už znali viníkovu tvář - ano, byl to ten dědula, který před námi stál ve frontě a poučoval malého Rytmuse, jak má koloběžku správně postavit, aby nespadla. Ten má opravdu hodně co poučovat o dopravních prostředcích. Ještě ke všemu si zaparkoval tak blbě, že jsme nemohli vyjet, takže jsme ho museli ještě vyrušit z bouřlivého rozhovoru s poškozenou, aby nám laskavě uhnul. Žena mezitím zlostně pomlaskávala - ani se jí nedivím - a můj taťka mezi zuby a nadávkami cedil větu "To je vrchol!" Ven vyběhla i prodavačka a nakonec se u schodiště shromáždili všichni nakupující.
Lidi jsou tak nepozorní ... a jsou tak hloupí ... A proto nerad jezdím nakupovat do Texpressu, vždycky tam potkáme někoho, kdo není úplně normální.

Viděli jste, jak kvetou fíky?

Prvního září

1. září 2011 v 21:30 | Fender
Dnes je prvního září aneb ten den, kterého se většina normálních studentů obává. Někteří přešli strategicky na jinou školu, někteří však neměli jinou možnost, protože ukončili devátou třídu. Já se ale vrátil zase do starého. Tedy téměř. Už od druhého roku pobytu v našem ústavu vím, že škola není nikdy každý rok stejná a to, co se zdá býti každému zřejmé, běžné a přirozené, v ní nefunguje nebo nově vůbec neexistuje. A pak v tom studujte s vlažnou hlavou a klidem v duši!

Nejsem ranní ptáče, jsem však navyknutý, že prvního se zkrátka vstává dřív. Vždycky jsem to tak dělal, abych zabral to nejpříjemnější místo ve třídě. U nás se o lavice sváděly vždy epické bitvy. Ale já věděl, že letos to tak už nebude, ne proto, že bychom všichni naráz zmoudřeli, ale proto, že už v předchozích letech jsme si ozkoušeli, kde nám to nejvíce vyhovuje, a tak jsme se vrátili vesměs na ta samá místa. Tedy já ano. Skoro. Vlastně jsme dostali větší třídu, takže nesedím ve čtvrté, ale v páté lavici. Ovšem koho z vás zajímá, kde já sedím ...? Spíš bych se vrátil k té třídě. Dostat nový kutloch bylo už vyloženě nutností, protože naší starou třídu jsme za ty čtyři roky stihli krásně zdemolovat. Ve skutečnosti jsme jí dali nejvíc zabrat v primě, kdy jsme si polepili zeď plakáty a v dobách maturit jsme je museli všechny strhnout. No a když něco strhnete ze zdi, zanechá to logicky následky ... Takže tuhle třídu s poďobanými zdmi jsme zlomyslně přenechali prvákům. Samozřejmě, jim to vymalovali!

Vstal jsem brzy, protože bylo prvního září. Prvního září jsou zácpy. A nejezdí se zadarmo. Proč? Vždycky to tak bylo, ale teď? Jasně, na všem se musí nahrabat prachy!
Příjemný však byl fakt, že žádné zácpy nebyly. Nebo jsme se jim vyhli. A nebo jsem si jich zkrátka jen nevšímal díky mé nejloajálnější kamarádce - MP4ce. Každopádně mi cesta utekla, tak jsem mohl jít vstříc tomu ústavu (hurá *ponuře*) a cestou zjišťovat, co se zase změnilo. Nic. Tedy, nevšiml jsem si žádné netrpělivé partičky bušící na zamčená vrata naší konkurenční školy, ale zato jsem byl nucen prodírat se hustými zástupy prvňáčků, kteří zmateně pobíhali s rodiči po chodníkách a hledali svou novou školu. Když jsem se prodral tím, stanul jsem tváří v tvář daleko většímu nebezpečí: mým vsrtevníkům z cizích škol, kteří líně postávali u silnice, pokukovali kolem sebe, kouřili, dělali si srandu ze zmatených prvňáčků a neuhli, abych mohl projít na druhou stranu silnice, dokud jsem je od sebe důrazně neodstrčil. Tupci.

Plac před naší školou byl téměř vylidněn. Krátce přede mnou zmizela ve dveřích jedna blondýnka, se kterou jezdím autobusem, a vedle vchodu postával nějaký cyklista, který si nepřečetl důrazně upozornění naší školy, že ve čtvrtek a v pátek bude uzavřen školní dvůr, tedy i kolostav. Nadával si do přilby a přemýšlel, kam by to kolo uklidil. Prošel jsem kolem něj a začal konečně hledat naši novou třídu. Měl jsem poměrně jasnou představu, kde se nachází - hned vedle té naší bývalé -, ale bylo mi blbé vědět, kam jdu, v takové záplavě zmatených prváků pátrajících po komkoliv jiném z jejich třídy, kdo by je zavedl na správné místo. Minul jsem tedy hlouček starších studentů, kteří prvákům sloužili jako informační tabule, a zamířil tam, odkud vycházel největší hluk. To je hlavní poznávací rys našeho kolektivu - hlučnost.

Na první pohled mi nová třída ani o moc větší nepřišla. Byla sladěná do stejných barev, vlastně byla úplně stejná, jen hezčí. A větší. A méně smrděla. Ale to se zpraví ...
Uprostřed byly sražené tři lavice k sobě, aby sloužily jako jeden velký stůl, na kterém dva mí spolužáci hráli ping pong. Byli ve třídě téměř jediní, občas někdo posedával sám v jedné z lavic, jinak tam bylo liduprázdno. A to je dobře. Zabral jsem místo, které jsem potřeboval, a pohroužil jsem se do povrchní poprázdninové hybernace. Bylo mi nějak úplně jedno, co se děje kolem mě, i to, že všude po třídě létá každou chvíli ping pongový míček.

A pak začaly do třídy vcházet houfy žvanících spolužáků. Přišel jsem si tak otupělý, jako bych skoro vyčkával někoho nového. Uvítal bych někoho nového, když Maggie odešla. Ale nikdo takový nepřišel. Furt jen ty samé ksichty.
Docela mě děsil ten pohled z mé předposlední lavice na rozlehlou třídu, ve které se začaly lavice plnit studenty. Uvědomil jsem si tehdy prvně, že začala škola. Než jsem začal nadávat na to, jak málo jsem si prázdniny užil, přiběhl ke mně jeden ze spolužáků a vyptával se, jestli už dorazil jeden jeho kámoš, se kterým si měl sednout. Řekl jsem mu, že ne; ačkoliv jsem se pořádně po spolužácích nerozhlédl, věděl jsem, že on tu není, protože je z nás nejvyšší a je docela problematické ho přehlédnout. Pak už jsem slyšel jen nějaké nednesené nadávky na jeho adresu s tím, že slíbil, že přijde v sedm a zabere lavice. Jako by to v tomto roce bylo nutné, když máme asi o dvě navíc a každý už si své místo určil rok či dva předtím.

Když se ping pongový stůl rozložil opět na tři školní lavice, vstoupila naše nová třídní. Začala tím, že máme oproti prvákům jisté vědomostní výhody, nicméně pro nás platí stejná pravidla. Mezi ta pravdila patřil i fakt, že nebudeme mít třídnici, nýbrž se všechno bude zapisovat do notebooku, a ačkoliv to zní velice exoticky, nic pozitivního na tom není. Zápisy do notebooků jsou totiž poctivější a zaznamenává se do nich všechno! Jsem zvědav, kolik z nás bude muset jít na přezkoušení kvůli překročení povolených 15% absence.
"Pozitivní" také je, že naše nová třídní si dala nejspíš za cíl, když už jsme tedy tou její třídou, udělat z nás vycepované a poslušné studenty znalé řádů a pravidel. Zní to hezky, ale je to jen utopická představa. Mám za to, že ani ona s námi moc nehne, takovéhle naděje se totiž vkládali už i do naší bývalé matikářky a současné češtinářky. Marně. A ani fakt, že nás bude učit matiku, fyziku a IVT, na tom nic nezmění.
Ale zase si říkám, že naši bývalí třídní, byli až moc laxní. Drahá Tereza, první třídní, kterou jsme na gymplu dostali, nás přímo odzbrojovala svou naivitou a neschopností - když jsme byli její třídou, byli jsme vždycky ti nejneinformovanější ze školy. Pak si utekla do Ostravy. Dostali jsme tedy za třídního našeho zeměpisáře, který sice naivní určitě nebyl, zato občas působil až moc vesele (jestli víte, jak to myslím) a stále jsme byli ti nejneinformovanější - o všem jsme se dozvídali jako poslední, pokud tedy vůbec. Byl to sympaťák, ale stejně jako Tereza pro nás zařídil máloco. Ale teď, s novou třídní, nejspíš přijdou nové časy. Pomoc.

Místo, kde ptáci nikdy nespí

29. srpna 2011 v 16:58 | Fender
V minulém článku jsem se vyděkoval (všimli jste si už, že většina nových paskvilů je tvořena předponou vy- ?) nejméně na měsíc dopředu, ale hlavně jsem se s vámi narychlo rozloučil, protože jsem odjel na chatu - do Maloviček. Psal jsem, že se tam ani trochu netěším kvůli tomu všudypřítomnému vlezlému vedru, a nadával jsem, jak to tam bude otravné (samozřejmě skrytě). Křivdil jsem Malovičkám. Představa, že budu téměř celý týden čelit své tetě a sestřence, mě nijak neuklidňovala, ale vlastně jsem byl v rozpacích zbytečně. Ona sestřenka, Pražanda, veškerou dotěrnost zanechala u svého milého tam kdesi u Václaváku a do jižních Čech si přivezla pouze to nejdůležitější: takt a otázky ke zkouškám. Nevyhl jsem se sice otázkám o tanečních, které na mě směřovala, nicméně měla pochopení a předvedla mi, s čím si při jakékoliv taneční zábavě vystačil ten její: lahváče - škrtím hada - velkou krabici - vyhlížím kapitána. Jsem zvědav, jak s těmito tanečními kreacemi uspěji.

Ale abych to vzal od začátku.
Prázdninový výlet do Maloviček se pro nás stal už tradicí - a opravdu pěknou tradicí, protože my se nikdy jindy jen tak k bazénu nedostaneme. V minulém článku jsem vlastně psal, že bazén je rozbitý, že? No, tak už není. Vážně jsem měl obavy, jak tam to vedro přežiji i bez chladivé vody, ale nakonec všechny nouzové plány byly zbytečné. Vyšli jsme tedy vstříc křišťálově čisté vodě, která byla kupodivu náherně modrá. Proč kupodivu? No, vloni totiž byla celá zelená. Ke konci už ani nebyla kalná, ale byla zelená. Velmi.

Asi vám sem nedám přesný rozpis všech dnů, který by vás stejně nezajímal, protože se mi všechny slívají do sebe. Každý totiž probíhal velice podobně: seriál - bazén - seriál - bazén - stolní hry - seriál - stolní hry - sezení venku. To venkovní večerní posezení mě vždycky bavilo asi nejvíc, právě při něm mě totiž sestřenka učila lahváče a další tanečky, ale také jsme probrali, co se kde událo nového. A já zjistil, jak málo o naší rodině vím - respektive, jak málo vím o vztazích rodinných příslušníků. Vlastně s nikým nejsem ani v kontaktu.

Tak si říkám, kolik lidí asi tento článek bude číst? Kolika z nich se zalíbí? Kdo u něj vydrží? Kdo ho přečte celý? Kdo ho přečte aspoň do půlky? Proč mě to teď napadá? To bude tím, že se mi nelíbí, jakým stylem píšu. Našel jsem si loňský článek z Maloviček, který byl vtipný a měl jiskru. Co má tenhle? Má jen neskutečně velkou schopnost unudit k smrti. Nudí i mě. Já už asi neumím pořádně psát. Nepíšu už básně, nepíšu povídky a mé vlastní články se mi také nelíbí - poslední kvalitní články, které jsem napsal, byly ty z Osvětimi, a to už je sakra dávno. Nedochází mi inspiraci, mám jí hodně, ale už asi ztrácím smysl pro humor. Nedokážu už určit, co je vkusné a co ne. Má smysl pokračovat v blogování? Však tento blog žije jen ze své bývalé slávy, kterou získal, když jeho majitel dokázal brát věci s nadhledem. Ale to já už nedokážu. Beru všechno hrozně vážně a to mě štve. Lidi, neberte nikdy nic vážně, ne tak, jako já - ztratíte chuť ke všemu, ztratíte nadhled.

A co já ještě můžu k Malovičkám napsat? Vlastně toho bylo hodně, ale dokážu to já popsat tak, aby vás to zaujalo? Nevěřím tomu. Ale dobrá, navážu, jako by se nic nestalo ...

Má mamka se učí řídit, psal jsem to v nějakém článku asi před rokem, stále to neumí a stále to zkouší. Ale ne moc vytrvale, bojí se totiž, že když vyjede do ulic, vyřítí se proti ní přinejmenším flotila kombajnů a nebo alespoň nějaký pomatený cyklista, kterého by smetla. Zůstalo tedy u každotýdenního objíždění kravína a ani v Malovičkách tuto činnost nepřerušila - kravín tam ostatně je a dost velký. Ale ona jela kolem rybníka! Rybníka, chápete to? Divím se, že neměla strach, že auto utopí.

Teď mě můj článek baví ještě méně. Začaly Čarodějky, to je takový ten popový seriál. Proč popový? Protože ten ideální svět je celý takový světlý, to dobro je zkrátka to barevné, plné třpytek, plné růžové, plné lásky ... A to podsvětí? Démoni, co v podsvětí žijí, vypadají, jako by si odběhli z Mástru. Ten seriál prostě diskriminuje metalisty a to samé Sabrina, bože, to je taky hloupost. Ne, ona je hloupá. Čarodějky působí aspoň jako přirození lidé, Sabrina je mix mezi Hannou Montanou, Ivetou Bartošovou a nějakou Juanitou z telenovely.


Těžko si dokážu představit téma, které souvisí s Malovičkami méně. No, vlastně by se pár věcí ještě našlo, ale já je hledat nechci, protože by to bylo jen další zdržení, další prodloužení, další nuda v mém článku. Já nevím, co to se mnou dneska je, asi mám mindrák. A to mám Malovičky tak rád, to jsem se do nich tak těšil a těšil jsem se i na to, až vám o nich povyprávím - ale nejde to.

Vlastně je jedno malovičské téma, které je věčné a nepřestane mě bavit nikdy ... Obloha. To nebe tam! Ne jen noční, ačkoliv tak jasný Velký vůz už jsem dlouho neviděl. Nejvíc mě však baví ty západy slunce tam. Ty jsou nejkrásnější. Vloni mi fotka západu slunce tam pomohla ve fotografické soutěži, letos v žádné nejsem a říkám si, že je to jediná škoda. Těším se na to, až vám sem dám fotky - nejspíš to bude zítra. Vážně jsem z nich nadšen. Však uvidíte sami.

Malovičky ... vloni jsem o nich napsal článek, který se jmenoval Místo, kde se měsíc ztrácí. Stále si na tom trvám, noční nebe tam sice je poseto hvězdami, ale měsíc jsem tam nikdy nezahlédl. Nikdy. Letos jsem Malovičky pojmenoval méně poetičtěji, ale stejně pravdivě. Znáte ten horor Ptáci? Tak jsem si v Malovičkách chvílema přišel. Ptáci pořádali ohromné nálety na naši chatu a na okolní pole. I na kravín. Nebe bylo vždy modré a náhle se ozval ševel a na chatu a okolí dopadl stín, ptáci přiletěli. Taková velká hejna, to jsem nikdy neviděl. A furt ... neustále další a další nálety. A v noci to jejich neutichající švitoření. Nikdy nezmlkli.


Myslím, že už vám nějak nemám co nabídnout.
Pokud chcete trochu optimičtější článek, přečtěte si ten z minulého roku --> tady
Pokud se chcete pokochat pohledem na loňské fotky, taky máte tu možnost --> tady

Křemže aneb ten městys, kde se NEVYRÁBÍ křemžská hořčice!

9. srpna 2011 v 22:08 | Naginy
Před pár dny jsem se vrátil z Křemže a ano - trvalo mi opravdu dlouho, než jsem se odhodlal k napsání článku. Nepozoruji na sobě takovéhle opoždění prvně, potřebuji zkrátka nechat určité věci uležet, než se o nich začnu rozepisovat. Vzpomínky na Křemži jsou už snad uležené dostatečně. A že jich bylo!
Začnu asi představením hlavních hrdinů tohoto zmateného příběhu; loni jsem všem vymyslel naprosto zcestné a šílené přezdívky, letos si je vymysleli sami. Takže vám představuji Skřítka splněných přání, Dohořínu, Vílu Zuběnku, Kozu Rózu a mě - Naginyho! K tomu, jak to vzniklo, se dostanu někdy později - doufejme.

Ještě upozorňuji, že rody přezdívek se ne vždy shodují se skutečným pohlavím, budu psát tedy vždy např. Víla Zuběnka byla a ne Víla Zuběnka byl v případě, že by šlo o kluka, ano? Prostě to berte s menší nadsázkou a představujte si pod touto postavou zkrátka jen vílu.

Tento příběh má počátky už v době dávné, v době před čtyřmi lety, když se sešla pětičlenná parta úplně odlišných názorů a odlišných povah v jedné třídě ...
Uvažujete velkorusky? Odkryji vám už zpočátku obrovské tajemství - tento článek bude prolínán politickými názory a výlevy, ale vyjímečně ne jen těmi mými, v Křemži jsme se na politickou vlnu naladili všichni. Vzpomněl jsem si na to díky ČT24, kde právě běží Rozpad SSSR, nejlepší pořad v úterý večer a ačkoliv mám Rusko a celou jeho historii rád, přijde mi to krapet ubohé dívat se večer na dokument! Proklínám všechny televizní programy! V Křemži jsem toto neřešil, Skřítek (ano, byli jsme u něj) totiž televizi nevlastní. Zvláštní přesvědčení, ne? Skřítek za to, zvlášť v předchozích letech, byl stíhán celou třídou a stával se terčem posměchu. Nám - ostatním čtyřem - to nikdy nijak nevadilo a musím uznat, že v Křemži je díky tomu úplně jiná atmosféra. Když to teď tak píši, vzpomínám si na Šangri-la. Vzpomínáte si taky? Pochybuji, psal jsem o tom v prvním Mástr-článku. Šangri-la znamená ráj či nebe, jmenovala se tak výstava zabývající se Tibetem, Indií a Bhútánem a proč že jsem si vybavil zrovna tohle? Vzpomněl jsem si na jednu věc: Tibet je chudá země, přesto je však tou nejbohatši. Má totiž čas, spoustu času a spoustu klidu, kterého je ve všech vyspělých zemích nedostatek. A to je ta souvislost mezi Šangri-la a Křemží. Víte, jaké tam bylo ticho? Řeknu vám to - ohromné (pokud nepočítáte řvaní cvrčků).

Křemže je vlastně jako celek poměrně velká vesnice - vlastně městys, já vím. Asi je tam, v centru, také poměrně rušno (určitě ne tak, jako je u nás), ale Skřítek bydlí v Pasíčkách, což je vlastně takový konec světa (poklidný konec Křemže obklopený lesem a loukou). Máme ve třídě dva Křemežťáky, kromě Skřítka ještě jednoho, kterému nikdo neřekne jinak než Vesničan či Vidlák. Víme totiž, jak moc ho to deptá; celé roky se nás snaží přesvědčit, že Křemže není vesnice, ale městys a bývala kdysi dokonce městem. My to nemyslíme ve zlém, vlastně to nemyslíme mnohdy ani trochu vážně, ale on evidentně ano. To proto je to tolik směšné. Vzpomínám si na scénu, která u nás ve třídě proběhla někdy v zimě, kdy Vesničan nedorazil; Ovčí Dědeček (ano, k tomu se taky dostaneme) začal vtipkovat, že v Křemži, v té malé vesnici, omezili jízdní řády kvůli vánici (venku ani nesněžilo) a Vesničan se musí prodírat sněhem pěšky. Poté, co mu Skřítek sněhovou teorii vyvrátil, začal spekulovat o tom, že Křemži obehnali ostnatým drátem (lidi, bylo to dávno předtím, než jsme začali probírat druhou světovou), aby nepustili vesničany do měst. Záhadou pak bylo, proč se dostal na svobodu Skřítek. Vysvětlením bylo, že Pasíčka jsou zkrátka něco jiného než Křemže ... a ano, je to něco jiného!

Každopádně to jsem odbočil.
V Pasíčkách nebyl skvělý jen ten klid, hlavní je vždy atmosféra a tudíž lidi. A počasí! V minulém roce neustále pršelo, až nás to ze stanů vyhnalo domů, kde jsme nemohli nic dělat. Tedy jak kdo. Parta bab se dívala na filmy se Zacem Efronem, kdežto normální lidi byli zcela vystrnaděni. Tentokrát tomu bylo jinak. Venku bylo krásně, tak jsme vyrazili na zahradu hrát karty. Problém byl, že každý uměl něco jiného. Já a Víla Zuběnka jsme se snažili naučit ostatní kanastu, Skřítek pak zase učil mě Bang! Někdy v posledních dnech jsme si oživovali autobus, ale u karet se taky nedá vydržet věčně. Znáte Osadníky z Katanu? Už když jsem byl v Pasíčkách prvně, ta hra mě něčím tak upoutala, že jsem se odhodlal vyrobit si doma vlastní verzi. Začal jsem taky u pouhého obilí, ovcí, dřeva, cihel a rudy, později jsem však přidělal i kartičky s vínem, tabákem a chmelem - tak vznikla hra Osadníci z Vizovic. Jen to chce dodělat ještě kartičky se švestkami.

Ale to jsem zase odbočil!
Musím to zkrátit, ony historky o tom, jak jsme se bavili a hráli hry tak zábavný nejsou, takže přejdu k tomu podstatnému - k politice. U toho poslední dobou končí většina mých článků. Ale proč?
Byla asi středa (nebo už čtvrtek?) a na stole se objevily noviny. Nic zvláštního, Dohořína v nich už listovala a Skřítek se smál Kalouskovi. A tehdy to začalo. Na úvodní straně MF DNES stál ohromný titulek "Abysme měli hezčí češtinu". A to víte, že už jsem k těm novinám nikoho jiného nepustil. Víte, co v tom článku bylo nejhorší? Vědomí, že už asi v roce 2013 se budou obnovovat Pravidla českého pravopisu. To znamená, že budou přijímána nová slova. Víte, která slova jsou nejžhavějšími kandidáty? Webhosting, homeworking, entertainment ... To jsou TYPICKY ČESKÁ SLOVA! Jsem vytočen, asi zase začnu pracovat na svém češtinářském blogu. Já nad tím projektem zlomil hůl s vědomím, že se o češtinu postará někdo jiný, protože já přece nikdy nic nezměnil, ale tohle je moc. Hodlá s tím někdo jako něco dělat? Už jsem přijal, že lidé mluví jak prasata, ale aby to bylo spisovné to ne!!

Každopádně debata o češtině nás přivedla na Evropskou Unii. Koza Róza začala propagovat připojení k Americe, my ostatní - realisté - jsme nadávali na to, že EU je vlastně jen nová diktatura. Diktují nám, co smíme vyvážet a co se smí vyvážet k nám! Dohořína (tedy myslím, že to byla Dohořína) pak přišla s teorií smazání dluhů Řecka. Na tom něco je - ten dluh se stejně jen prohlubuje všemi záchrannými balíčky, které Řecko stejně nikdy nezachrání, jen to ničí nás. Co je nám po zachraňování Řecka? Když neumí hospodařit, ať aspoň nežebrají po ostatních. To je jeden z důvodů, proč jsme tak chudý stát, za naše prachy si řecká vláda utírá zadky. A taky Brusel! Na tom, že v Bruselu jsou flákači jsme se taky shodli všichni. Víte, co by bylo nejlepší? Kdyby se Unie konečně rozpadla. Nechápu, proč mají státy neustále potřebu se spojovat, my nepotřebujeme být součástí takovéhleho celku, my potřebujeme volnost a nezávislost! Stejně je teď Unie už moc zamořená, když Brusel přijal Turecko, Rumunsko a tyhle státy ... Někdo v Pasíčkách vyprávěl, že Benelux hodlá nechat Unii padnout a spojení bude fungovat už jen mezi těmito třemi státy (Benelux = Belgie, Nizozemsko, Lucembursko). Kéž by! Těším se na pád Eura, ať je to ještě v době, kdy se k nám nedostane.

A takhle se z vyprávění o Křemži stal článek o politice!
A co že bylo s námi? Snídali jsme každé ráno buchty od maminek, hráli jsme hry a nadávali jsme na blbou druhou polovinu prázdnin. Ano - to je ta atmosféra Křemže.

Slíbil jsem vám vlastně ještě původ Skřítka splněných přání, Víly Zuběnky, Dohoříny, Kozy Rózy, Naginyho a Ovčího Dědečka, že? No ... to v příštím článku, nemůžu si za boha živého vzpomenout na přezdívky dvou lidí od nás ze třídy. Ach, jak já miluji tyhle přezdívky, většinou se odvíjející od pohádek (ehm - Naginy?) a vystihující nějakou vlastnost. Jakou vlastnost vystihuje Ovčí Dědeček nevím, ale líbí se mi to. A víte, co vystihuje Naginy? Víte, proč to píšu s tvrdým y? Doufám, že ne, jinak přijdete o překvapení ...

 
 

Reklama