BLOG JE OFICIÁLNĚ POZASTAVEN, DĚKUJI ZA POCHOPENÍ



Vaše básně/literární díla

Povídka soutěžící o cenu Fernanda Ribeira: Belieber na jeden den aneb příběh z fejsbuku

11. června 2012 v 23:01 | Borůvka
Žádná z těchto událostí se ve skutečnosti nestala. Při psaní tohoto paskvilu nebyl zraněn žádný Biebrovec.

Belieber na den aneb příběh z fejsbuku

"Miluju ho."
"Hádej co, mám doma jeho plakát v životní velikosti!"
"Kecááš!"
"Nekecám, byl jednou v POPCORNU!"
"Já ho chci, budu mít narozeniny, prosím, prosím, zlato, dej mi ho!"
"Nedám, sestav si svůj!"
"Ale no tak, prosím, prosím!"
"Nedám!"
"Prosím!"
Nikdy jsem nechápala fanoušky Justina. Co všichni viděli na tom klukovi s patkou a holčičím hlasem? Jednou jsem se rozhodla, že tomu přijdu na kloub. A jak jinak to pochopit, než se přimíchat k hnízdu jeho obdivovatelek?
Začala jsem slibně. Do druhého jména na fejsbůčku jsem si napsala Belieber, lajkla sedmapadesát fan stránek, fotku jeho obličeje do uvítacího obrázku a čekala jsem.
Nečekala jsem ani deset minut, a přišla mi první žádost o přátelství. Nějaká blondýnka se slovy 'Bieber-lover' ve jméně. O další půlhodinu mi přibyli další dvě žádosti a o hodinu později už jsem je ani nepočítala.
"Tantamy fungujou rychle," pomyslela jsem si s úsměvem.
Sice jsem neměla v úmyslu v týhle povrchní zábavě na účet jinejch jedinců pokračovat dlouho, ale bylo pěkný si myslet, že vím, o čem se ty holky baví.
Netrvalo dlouho , a na zdi už se mi začaly množit statusy jako:
"Už jste slyšeli ten novej song od Justínka? Je fakt peckovej!!!"
nebo
"Bože, on je tak krásnej!! Justine, marry me!"
A v komentářích těch srdíček, no jéje. Začala jsem pochybovat, jestli se mi někdy povede začlenit do kruhu jeho obdivovatelek, když…
"Ahojky! Ty taky posloucháš Justina? Jakou písničku máš nejradši?"
Byla jsem překvapená, že mi píše cizí holka a mluví se mnou jako kdyby mě znala léta a jen mě dlouho neviděla. Tak jsem se snažila odpovídat jak nejlépe umím.
"No… Ahoj. No, vlastně tak trochu jo. A mám ráda, no, asi… Všechny…" napsala jsem váhavě a čekala na odpověď.
"Všechny? Určitě se ti musí nějaká líbit nejvíc!!"
"Ne, určitě... všechny, já nemám nějak… vyhraněnej… vkus…."
"Haha, prej všechny!"
Vy už nechcete slyšet, co všechno jsem se dozvěděla potom. Protože jednak si to už ani já nepamatuju, a jednak to bylo tak dlouhý, že by se vám to ani nechtělo číst.
Každopádně po tom, co jsem se prokousala tou hromadou pochvalných slov na Biebera a negativních poznámek o mé inteligenci, přece jak se mi můžou líbit všechny a ne jedna nejvíc!, jsem došla k závěru, že ani při nejlepší vůli tyhle holky nepochopím. Vy snad ano?

Povídka soutěžící o cenu Fernanda Ribeira: Rytmus 2

9. června 2012 v 16:00 | Sinai
Je pekný upršaný jarný deň. No niekto ho musí silou-mocou narušiť.
Ľudia si vybehli do parku na prechádzku, deti si to rozdávali v pieskovisku...nie, žartujem, bili sa lopatkami.
A kto je teda náš narušiteľ? "Vlasaté opice očividne ešte nevymreli...," čuduje sa mladý pán, ktorého zastavilo naše spravodajstvo.
Ten "zvláštny" chlapík mal však v ruke niečo, čoho sa ostatní boja - zbraň. Ale nikto nemohol tušiť, že je to naozaj hračka a že ju ukradol malému chlapcovi, ktorý momentálne vyplakáva slzavé údolie...
Chlapík s atrapou zbrane začal nepríčetne behať po parku ako naspeedovaná veverka. Náhodní okoloidúci boli toho dojmu, že si niečo šlahol. Po chvíľe zbesilého pobehovania sem a tam pridal aj bojové pokriky: "Ja ťa zabijem, ty zmrde!" Rodičia v parku rýchlo nahádzali deti do kočíkov a s krikom utekali preč. Až po chvíli sa chlapík zastavil, aby nabral energiu na prípadný ďalší umelecký výstup. No potom si to rozmysel. Pomaly sa prikrádal k jednej jedinej osobe v celom parku. Na lavičke sedela stará hluchá panička, ružový vyčačaný pudlík okolo nej pojašene pobehoval, kým ona si listovala v Playboyi.
Vyskočil na ňu spoza lavičky s otázkou: "Babi, nevideli ste tu takú ošklivú ľudskú bytosť? Je chlpatý, škaredý, nevie spievať a navyše smrdí. Hovorí si Rytmus." Stará pani ho však nepočula, akurát videla jeho prehnanú gestikuláciu. Nazdávala sa, že ju chce okradnúť. Zobrala svoju kabelôčku, na pohľad by sa do nej zmestili akurát kapesníky, a rýchlo sa ňou ohnala. Netrafila. Chlapík sa jej ju pokúsil vytrhnúť, no jej druhý pokus bol už úspešný. Malá kabelka trafila napádateľa rovno do hlavy. "Babi nosí v kabelke tehly?," začudovane sa otriasal zo šoku neznámy chlapík. Stará pani napchala pudlíka do kabelky a utekala čo jej štekle stačili.
Posadil sa s boľavou hlavou na lavičku. "Kde toho retarda nájdem?!" Vstal a pobral sa smerom ku svojmu autu, že na dnes ukončí pátranie. No jeho auto z ničoho nič vzbĺklo plameňmi. "Ten magor mi podpálil auto!" Rýchlo bežal ku autu aspoň niečo zachrániť. Za stieračmi ležal akýsi lístok, plamene sa ku nemu ešte nedostali. "Mňa drbne, mohol mi nechať pozvánku na svoj koncert?!," vrieskal na celú ulicu ako zmyslov zbavený. Pomaly sa dopotácal naspäť k lavičke, no netrafil na sedaciu časť a skončil na zemi.
Kým sa zhováral sám so sebou, začalo za ním niečo buchotať. Zvuk vychádzal z kontajnerov. Vstal a podišiel bližšie.
Opatrne otvoril poklopec...a vtom vypleštil oči a skríkol: "Ááá kurváá!" V kontajneri ležal starý dobrý kamoš Rytmus. "Chrápe jak divá sviňa". Rytmus sa trochu pohol, obzvlášť hlasno zachrnel a znovu zaspal. Chlapík chytil kontajner po oboch stranách a prudko ho rozkýval. "Ten feťák je ťažší, než som si myslel!," fučal od námahy. Potom kontajner rozhúpal poslednýkrát a zrazu sa prevrátil.
Rytmus sa aj s odpadkami vysypal von. "Kristova noha, ten chlap sa snáď aj posral!," povedal, keď uvidel hnedo zafarbené isté miesta na jeho nohaviciach. Postavil sa nad Rytmusa. Ten sa pomaly preberal. Pokúsil sa vstať. Potom sa pár krokov tackal ako ožratý, no potom to vzdal. Sfeteným pohľadom hľadeľ do neurčita.
"Ja som tu," zvolal chlapík pri pohľade na dezorientovaného Rytmusa. Ten podišiel k stromu a začal sa mu rozprávať: "To je môj dom, nájdi si iný," mysliac pritom na kontajner, z ktorého ho chlapík vysypal. Rytmus sa pokúsil uštedriť stromu kopanec pri myšlienke, že je to človek a nie kus dreva. Skončilo to tak, že Rytmus skončil s boľavým palcom na zemi. Chlapík doňho začal šťuchať špičkou topánky: "Fuj, potom si ju budem musieť dezinfikovať." Chytil Rytmusa a s námahou ho postavil na nohy.
Zatriasol ním: "Ži! Chcem si s tebou niečo vybaviť!" Zrazu ucítil, ako mu Rytmusovo telo pod prstami ochabuje. Tak ho pustil. Ten sa celou svojou váhou roztiahol na zemi. Chlapík si poťukal na čelo: "Blbec."
Otočil sa na odchod, no o chvíľu sa stalo niečo nečakané. Rytmus zrazu zo zeme zvolal: "Kto ma volal?" Vyzeral ku(ne)podivu ako nepríčetný. Vyskočil na nohy bez najmenšej námahy a začal sa debilne usmievať. "Zaspievam ti niečo!"
"Prosím, len to nie," zafňukal chlapík. Ale milý Rytmus sa pustil do akéhosi mierne nezrozumiteľného spevu. Či ako sa jeho prejav dá nazvať. "Nad Tatrankou sa blýska..," bol jeho chabý pokus o hymnu, "..hmm to asi nebude ono. Nevadí." Potom vyceril zuby, začal sa pohupovať do "rytmu" a jeho slová zneli: "Jau-jau-jjj-jau-jjjau, jebe jeb-jeb-jeb-jebe, babke to zas dobre jebe!"

Povídka soutěžící o cenu Fernanda Ribeira: Student

9. června 2012 v 15:40 | Naty
S poslednými sekundami dopíjam raňajšiu kávu a bežím na autobus. Nohy ledva dotýkajúce sa chodníka prešli takmer na zastávku, kde už stojí ten prekliaty autobus. Šofér sa na mňa bez záujmu pozrie a odíde preč. Ďakujem veľmi pekne, kvôli vám meškám do školy!

Už je to tu. Týždeň maturít, týždeň voľna. Alebo aspoň tak, ako som si to doposiaľ myslela. Nový rozvrh vyvesený na nástenke ma však nepríjemne sklamal. Síce som mala len štyri hodiny, no chémia a nemčina to celé na druhú, mi schladilo úsmev na tvári. Pravdepodobne som nebola sama, koho ich rozvrh sklamal. S otrčenou perou som sa chytila zábradlia extrémne šmykľavých schodov a vyšla na úplný vrch školy. Naposledy som s námahou a s vyplazeným jazykom zdvihla závažie, ktoré tvorili moje nohy a konečne sa ocitla 20 metrov od triedy. Radostne som ten kúsok prešla a uvidela známe tváre sediace za lavicami. Nadšenie preistotu prestriedalo sklamanie. Veď prečo by sa tento deň mal začínať aspoň trochu pozitívne? Zo zatuchnutého smradu v triede ma akurát tak napínalo. Pohľadom som prešla po zavretých oknách a po spolužiakoch. Demencia, inak sa to nazvať nedá. Šuchtavo som zložila stoličku z lavice a vyškriabala sa na ňu. Okno bolo vysoko, pravdepodobne chceli zabrániť samovrahom skočiť. Akonáhle som otvorila okno, profesorka vošla do triedy a poriadne na mňa nakričala, prečo a kto mi dal oprávnenie otvárať ho. Môj prvý zápis v triednej knihe. Nadurdene som si sadla za lavicu a zároveň aj pootvorila ventilačku. Pohľadom som zablúdila na katedru - krásne sa tam vynímala krabička s perami. Len si ju predstavte bez pier. Typovala som to buď na Domču alebo Mareka.. Áno, budú to oni, oni si neberú pomôcky na hodiny. Slúchatko schované v rukáve mi otváralo vlastný svet, ktorý mi prinášal uvoľnenie z tohto sveta. Učiteľka na mňa nepekne pozrela (niežeby ona na niekedy aj pekne pozerala..), načo som položila ruku a radšej si začala písať, čo diktovala. Na lavici mi pristálo malé lietadielko s úhladným písmom "už len 89 minút!". Usmiala som sa na kamarátku a lietadielko skryla pred dotieravými pohľadmi učiteľky.
Presne o 89 minút a 30 sekúnd som už stála s knihou nemčiny pred učebňou nemčiny. Tretiaci sa na nás uškŕňali. Možno nás ľutovali. Predsa len desiati na hodine najprísnejšej učiteľky na škole.. Všetci si to prajú.
"No kde ste, mládež?!" Malá chudá postava ohnutá trochu na jednu stranu so šedivými vlasmi, prísnym nosom, perami stisnutými k sebe a v ruke držiac obálku s našimi písomkami, nám otvorila dvere a pustila nás dnu. Handričku položenú na stole automaticky navlhčila, utrela si stôl, stoličku, vyprala ju a znovu položila na to isté miestečko. Drevo pod ňou trpelo - malo vrásky.
Bože, ochraňuj ma na ďalšej 90 minútovke bez prestávky..
Zošla som po schodoch a namierila si to do šatne. Tašku som hodila pri ďalšie tašky a s lístkom v ruke utekala na obed. Zaradila som sa do pomerne krátkeho radu a so škvŕkaním v bruchu sa oprela o stenu. Pri dievča hneď predo mnou sa postavili ďalšie dve, ktoré si zavolali ďalšie dve kamarátky, tie si zavolali ďalšie a ďalšie.. a nakoniec som stála posledná v rade aaaaž ďaleko, ďaleko. Koľko sú na škole? Dva mesiace? S nadvihnutým obočím som ich všetkých obišla a vyslúžila si tak akurát nadávky. Samozrejme, mohla som to čakať, predbehovanie tu bolo na bežnom poriadku a nikto s tým nevedel nič spraviť. Najmä keď tam bola riaditeľova milovaná, rozmaznaná dcéruška. Ruky v rýchlosti vytiahli nožík a vydličku a podali obedný lístok kuchárke. S plnými rukami som si sadla za stôl a znechutene špičkou prstu odsunula zvyšok niečoho žlto-zeleného. Striasla som sa a chytila príbor do rúk. Keby to kurča bolo o trochu nedopečenejšie, behalo by mi po tanieri. Takže presne za toto si platím 20€ na mesiac, hej? Rozčúlene som napichla na krivú vydličku jeden zo zemiakov a pofúkala ho. Ochutnala som a stuhla. Dobre, asi to nechceli presoliť, ale solili to vôbec? S natrčenou hornou perou som si šla aspoň po zriedenú sirupovú vodu. Koncentrácia sirupu v 3 dcl vody - 0,0000000000000001%, typujem. S úsmevom som podala kuchárkam taniere a radšej si šla do bufetu kúpiť šalát. Konečne som našla normálneho človeka, ktorý mi dokázal vydať aj z päťky! Síce v drobnejšom by to už viac ani nešlo, no moc mi to neprekážalo, aspoň som sa cítila, že mám pri sebe nejaké peniaze. Mohla by som nájsť milióny záporov na euro, ale prečo? Mám jeden klad - aj keď mám pri sebe 50tku, mám len jednu bankovku. Dobre, nie je to až taká výhoda, no celkom slušne šetrí miesto v peňaženke. Ani seba s tým už presvedčiť nedokážem. So šalátom v ruke som znovu začala svoju "rannú rozcvičku" , pri ktorej som schudla aj to, čo som z toho obedu nepribrala. Len jedno poschodie malo len 46 schodov.. Vrátnička mi s úsmevom kývla, bola som jej už známa. Zo šatne vychádzali mnohé zvuky, poväčšine pripomínali opisu.. alebo havrana.. či to, čo som počula, bol kôň? Zavrtela som hlavou a vybrala si zo skrinky topánky. Zvysoka som si sadla na kraj lavičky a ako veľakrát, spadla som aj s ňou. Zakliala som a radšej sa rýchlo obula. Lavičku som vrátila na pôvodné miesto a v hlave si prepočítavala, na čo idú všetky tie peniaze od vlády. Lebo do školstva naozaj nejdú. Pohádzala som na seba všetky svoje veci a otvorila obrovské dvere. Menšie kamarátky s tým mávajú problém.. Vyšla som z väznice, v ktorej sa nás snažili premeniť na mníšky a kňazov a konečne si šla vychutnávať posledný deň v tomto týždni.. Išla som domov.

Povídka soutěžící o cenu Fernanda Ribeira: I'm sexy and I know it

9. června 2012 v 15:20 | Faint

Im sexy and I know it!

Na odľahlom detskom ihrisku, stála skupinka teenegerov. Na prvý pohľad to vyzeralo že sa všetci spolu rozprávajú a majú sa radi. Ale opak je pravdou. Boli to dve skupiny, s rozdielnymi názormi na hudbu, ktoré sa práve hádali.
"Nie ste nič ako narcistický kanibali!" kričalo dievča, ktoré stálo na čele skupinky chlapcov a dievčat oblečených v čiernych tričkách, svojich obľúbených kapiel od Linkin Parku, KoRnu, System of a Down, Evanescence až po Slipknot.
"Hej? Aspoň sa neobliekame ako čierne vdovy!" zvrieskol chlapec na čele skupiny, ktorá bola oblečená do tričiek a nohavíc, s rôznymi motívmi farbami a vzormi. Sám chlapec mal oblečenú mikinu v štýle LMFAO.
"To by stačilo! Nebudeš ju urážať! Ty sám vyzeráš ako buzerant!" počastoval chlapca, zasa iný chlapec z druhej skupiny. Tento mal čierne vlasy, bol vyšší ako jeho kamarátka a na tričku sa mu vynímal nadpis System of a Down.
"Vážne? Lebo ty ešte horšie!" vyprsklo dievča z tej veselej skupinky.
Mali šťastie že sa po ihrisku nepotulovali malé deti s mamičkami či dôchodcovia. Iste by si nevyslúžili pochvalu za slovník.
"A ako vyzerá?!" Postavil sa pred svojho kamaráta, ďalší chlapec. Dnešné baby by naňho povedali že je sexoš. Dokonca ešte väčší ako Justin Bieber!
Skupinky na seba nevrlo zazerali. Isto sa v mysli počastovali nie veľmi peknými slovami.
"Veď vy len uvidíte, kto si bude spievať "som sexy a viem to" keď bude vojna! Keď sa k nám budete chcieť pridať do úkrytu! Isto si nebudeme spievať "rozbi svetlá, nechaj hudbu nech ťa rozhýbe," napodobnilo dievča s tričkom Linkin Park hlas Seleny Gomez.
"Poďte ľudia, tu nemáme čo hľadať. S týmito narcistami sa nedá rozprávať," rozhodol chlapec, ktorý bol krajší ako Justin Bieber. Nik z nich vtedy netušil, akú pravdu mali.

*O rok neskôr*
"When I walk in the spot, this is what I see
Everybody stops and they staring at me
I got passion in my pants and I ain't afraid to show it

I'm sexy and I know it"
Pod šírim nebom sa konala tá najlepšia party a jej účastníci práve spievali svoju najobľúbenejšiu pieseň, ktorá tu odznela už niekoľkokrát. Všetci sa bavili, popíjali nealko radlerov (veď čo iné mohli piť?) a tancovali. Bolo len krátko po polnoci, keď sa kdesi ozval ohlušujúci treskot.
"Čo to bolo?" Prestrašene na seba pozerali. Ani vo sne by ich nenapadlo že to bude možno ich koniec.
"Ach to len môj retardovaný brat púšťa ohňostroj. Na mojuu počeeesť!" skričalo dievča trošku v podnapitom stave. (Len tak medzi nami, primiešavala si do piva aj whisky).
"Lucia, to ale nebola neškodná raketka," ozval sa ktosi. Z davu vystúpil...jej brat.
"Mišo čo ty tu robíš? Myslela som...o môj bože pozrite tam!" Značne podnapité dievča, krúživým pohybom ukázala na oblohu. Leteli po nej lietadlá či skôr stíhačky a strieľali po sebe. Kdesi vzadu za domom, kde sa konala party sa ozval krik. Uši trhajúci vreskot, ktorý zastavil všetku zábavu. O malú chvíľku ich obkľúčili vojaci. Niektorý sa stihli zachrániť v útrobách domu, dokonca aj Lucia po dvore pobehovala ako splašené kura. Iných už brali vojaci. A tí najväčší smoliari, zomreli.

V čase veľkej party, sa prívrženci tvrdšej hudby utiahli do garáže jedného z nich a brnkali na gitare. Chlapec s dievčaťom, v láskyplnom objatí spievali svoju vymyslenú pieseň. Aj oni začuli ten ohlušujúci treskot.
"Je to to, čo si myslím že je?" opýtalo sa dievča chlapca. Ostatní sa vystrašene pozerali cez garážové okienka.
Chlapec pozrel na dievča. "Aj keby. Budeme spolu." Všetci prítomný sa pochytali za ruky a začali spievať jednu z piesní, ktoré varovali pred touto hrozbou.
"God bless us every one
We're a broken people living under loaded gun
And it can't be outfought
It can't be outdone
It can't be outmatched
It can't be outrun "
Bola to jedna z piesní Linkin Park, pieseň, ktorou chceli vyjadriť čo sa deje vo svete, pieseň, ktorá ich prijala rozmýšľať nad tým že vojna môže prísť kedykoľvek. A práve teraz bolo to kedykoľvek.

Ako Lucia vystrašene behala po dvore, nešťastnou náhodou zakopla a spadla rovno ku míne. Nemala ruku. Ale musela bojovať.
"Luciaa!" Kričal ktosi. Bol to Braňo jej kamarát. Ten už nemal nohu. A aj tak utekal.
Objali sa, napriek stavu aký v tú chvíľu mali.
"Musíme sa dostať do úkrytu! Je to nebezpečné!" kričal Braňo.
"Hanovci ho majú! Pod garážou. Musíme sa tam dostať!" odpovedala mu už vytriezvená Lucia.
"Lu zbláznila si sa? Veď tam majú bunker tí, satanisti! Tie vdovy!"
"Je to naša jediná nádej! Čo to nechápeš?!"
"Nazvali nás narcistickými kanibalmi! To ty nechápeš!"
Lucia neodpovedala. Vybehla a so skrvavenou rukou, respektíve s tým čo jej ostalo mierila na druhú ulicu. Rovno pred ňou sa objavil dom, do ktorého mierila. Nechápala prečo nikdy ľudí nevarovali že sa vojna blíži. A prečo tak nečakane? V tom si spomenula na jednu z hádok spred roka. Boli tam aj jej aktuálni záchrancovia. Hádali sa ktorý hudobný štýl je najlepší, a či majú popový speváci alebo tí metalový zmyselnejšie texty. Neskôr prišlo aj na urážanie ale ešte pred tým si vypočula monológ dievčaťa, ktoré milovalo Linkin Park.
"Ty to nechápeš?! V tom texte varujú ľudí pred vojnou! Aha, prepáč zabudla som že ty si lenivá prečítať si čo len slovo z textu! Tebe ide o hudbu! Ale vieš čo? Ani to nie je hudba. Vieš prečo sa mi ešte páči Linkin Park? Lebo oni ju aj hrajú!"
Zo slzami v očiach si uvedomila že ľudia pred vojnou varovali. Ale ona počúvala texty o láske, ktorú nikdy nezažila. Bola hlúpa. A teraz nemá ruku. Ako si bude vyspevovať "som sexy viem to?"
Zaklopala na dvere garáže. Vzápätí sa otvorili a niečie ruky ju vtiahli dnu.
"Pozrite kto prišiel!" posmešne povedalo napriek situácii jedno z dievčat.
"Tá čo si myslí že je sexy!" to už sa smiali všetci. Očividne si púšťali Vilolent Pornography od System of a Down. Ten vždy každého rozveselil. Všetci prítomný pozerali na ňu akoby mali čas.
No nemali a oni to vedeli.
"Pre- prepáčte že sme na vás nadávali. Ja až teraz som si uvedomila akú chybu som robila." Po líci jej stekali slzy. A potom, si uvedomila že sa zaborila do niečoho mäkkého. Zomrela? Nie. Prebudila sa vo svojej posteli. Prudko sa posadila a pozrela na svoju ruku. Bola celá! Vymotala sa spod mokrej periny (Kto vie od čoho bola?) A pozrela sa do zrkadla.
"Som sexy a viem to." Usmiala sa a na plné pecky s pustila pesničku od Seleny Gomez.

Povídka soutěžící o cenu Fernanda Ribeira: Úplatky

9. června 2012 v 15:00 | Gabriel Decay
Ministr si myslel, že je vše a vše také může. Na svůj nový projekt potřeboval kvalitní firmy. Firmy, které zamaskují jeho plány.
Odvozová firma v tomto kraji nepatří mezi ty největší a neznámější a to je přímo vynikají pro praní špinavých peněz. Sjednal si tedy schůzku s majitelem této "vyvolené" firmy, která na tomto plánu sama vydělá velké peníze.
Schůzka byla ve tři v jedné solidní kavárně a jako vždy přišel ministr přesně načas.
"Dobrý den, pane ministře. Dnes jsem si přečetl Váš návrh a musím uznat, že mě velmi zaujal. Ovšem pochopil li sem správně. Nejprve do toho sám musím sám něco vložit". Začal rozhovor majitel firmy.
"Ano. Jde o to, že hrušky, které darujete, použijeme. Přitom se však zapíše hrušek mnohem více a ty Vám pak proplatí stát. Vy sám si z toho potom inkasujete o 30 procent hrušek navíc."Vysvětlil ministr.
"Chápu. A kolik hrušek by mělo jít?"
"O padesát, což není mnoho."
"chcete je ještě teď" Zeptal se majitel a ministr mu na to nenápadně kývnul. Majitel firmy na nic neváhal, zavolal svému synovy a požádal ho, aby těch 50 hrušek donesl. Potom se obrátil na ministra" Odejdu jako první, abychom nevzbudili pozornost. Jděte deset minut za mnou. Vše už bude připraveno u Vašeho auta."
Když šel ministr po deseti minutách ke svému vozu. S hrůzou našel u kufru ležet na zemi bednu a v ní padesát zralých hrušek. Ministr nenápadně naložil hrušky do auta o odjel.

Povídka soutěžící o cenu Fernanda Ribeira:Rytmus

9. června 2012 v 14:40 | Veronika
Rytmus právě vychází z obchodu NewYorkeru pln úsměvu. Měl velice dobrý kup a byl z toho nadšen, a pohupoval se z jedné strany na druhou. "Kdepak je ta Darinka?" ptá se sám sebe v duchu. Byl totiž domluvený se svou přítelkyní Darou, že ho kolem třetí hodiny vyzvedne a pak společně pojedou domů. Přecházel před dveřmi NewYorkeru sem a tam.
"Bože, vidíš ty nechutný hadry?" slyší za sebou "To mi povídej, koukej! Nová kolekce! Všude je vlaječka Ameriky a Anglie. Fuj!" slyší za sebou mluvit dvě dívky, komentující zrovna výlohu obchodu, ze kterého právě vyšel. "Nechápu, jak to někdo může vzít na sebe." "To já taky ne"
"Děvčata," vmísí se do jejich debaty Rytmus "Je vidět, že se ve stylu dost nevyznáte a... " "My se vyznáme dost dobře" "Jasně to vidím! I tamten dědek toho ví víc!" vyletěl Rytmus a ukázal na stařečka o hůlkách, který se sotva vlekl asi dvacet metrů od nich. Stařík si všiml, že se o něm mluví a pomalu se přišoural k Rytmusovi.
"Co se tu děje?" zeptal se "Mám dojem, že tu o mě byla řeč." "Ále, to není tvoje starost dědku" "Co si to dovoluješ ty spratku?" rozzlobil se stařík a napřáhnul se hůlkou, že Rytmuse praští. Dívky vytušili nebezpečí a raději šly dál. Už kolikrát totiž byly přetáhnuté holí a to jenom proto, že nepustily staré lidi si sednout v autobuse. Přesně znaly agresi seniorů, Rytmus bohužel ne…
Rytmus útok nečekal a tak se ani nestačil uhnout. Staříkova hůl ho udeřila přímo do hlavy a on se skácel na zem. Kurva, to byla ale šlupka, řekl si pro sebe Rytmus "No počkej dědku, já ti ukážu!" vstal a rozhodl se staříkovi hůl vzít, jenže stařec byl na svá léta a vetchost velice mrštný a udeřil Rytmuse znovu.
"Je vidět, že nemáš vůbec žádnou úctu ke starším, myslím, že je na čase, abys taky trochu poznal svět." "Cože?! Ty že mě budeš učit poznávat svět? Já už jsem všude ve světě byl! A kde jsi byl ty?" "Ty to nechápeš. Ale když už jsme u toho, já jsem byl všude možně" "Jasně! Tobě tak budu věřit" "Neprovokuj mě!" zvedl hůl do výše a začal s ní hrozit "Kdo ty vůbec jsi?" "To není důležité, tady je důležité vědět, kdo jsi ty!" "Já? Já jsem, producent, zpěvák a umělec! Jsem nejprodávanější v Čechách a na Slovensku." "To, je moc hezké, ale co dál?" "Jak to myslíš, co dál, zdá se ti snad, že jsem toho dokázal málo?" "Ty to stále nechápeš, já se tě neptám na to, co jsi dokázal, ale kdo jsi" "Dědku, já tě nechápu, co po mě vlastně chceš?" "Chováš se jako blbec. Rozčiluješ se tady kvůli nějakým hadrům a pořváváš tu na lidi, jsi ty vůbec normální? Chci po tobě, aby ses vzpamatoval a našel sám sebe. "" Ne děkuju, já jsem se už dávno našel" "Ne! Ty ses ztratil! A jedině já ti mohu ukázat, kdo jsi!"
Bože! Prosím pomoz mi od tohohle starého hlupáka! Za chvíli se z něho asi zblázním! Mluví, jak nějakej vyšinutej věřící, proč já jsem se s ním vůbec dával do debaty? Hlava mě bolí jako střep a brzy sebou asi zase seknu. Honí se Rytmusovi hlavou
Hm, Rytmus začíná být asi lehce na nervní. Tak do něj! Musím do něj hučet do té doby, dokud se nevzpamatuje!
"Chlapče, je vidět, že nad něčím uvažuješ." "Přemýšlím, nad tím, proč mě tak sereš" "A víš, nad čím přemýšlím já? Přemýšlím nad tím, pročpak ty mi tykáš? My jsme spolu pásli husy?" "Jaké zase husy?" "Bože, ty jsi debil! Nejen, že vypadáš, jako hlupák, ale ty asi doopravdy jsi, jak je možné, že jsi tak omezený?" "O co se tady pokoušíš dědku?" "Už jsem ti to řekl. Chci, abys poznal sám sebe a věděl, kdo jsi" "Ale já jsem ti už řekl, kdo jsem! Já jsem zpěvák!" "Nejsi" "Já jsem umělec!" "Nejsi!" "Já jsem producent!" "Nejsi" "Jsem." "Nejsi" "Jsem." "Nejsi" "Nejsem… totiž, já se spletl! To neplatí. Pro boha dědku, drž už hubu! Ty člověka úplně zpitomíš!" "A opět mi tykáš! Je vidět, že vlídné slovo na tebe neplatí, takže tě naučím slušnému chování, myslím, že tam odkud jsem, tě to naučí a možná, že nejen to.
Natáhl k němu ruce a z prstů mu vyšlehly rudé blesky. Rytmuse zahalila hustá neprostupná mlha, skrz kterou nebylo nic vidět…
"Tak sakra! Honem! Rozplyň se ty hloupá mlho! Ať vidím, jestli se mi to povedlo nebo ne!" Mumlal si pro sebe stařík "Ježíš, to je doba! Huš, mlho!" Začal nesmyslně pobíhat a mávat rukama, aby se mlhy zbavil. Po chvilce již byla viditelnost trochu lepší! Jasně! Povedlo se mi to! I po těch letech se mi to povedlo! Jsem pašák, možná, že starý, ale pořád pašák!
-------
"Kurva, kde to jsem? Ten prašivej dědek musel být kouzelný!… Ty vole, Patriku! Mysli, nebuď debil! Cožpak existují kouzelní stařečci?! Pro toto musí přeci existovat nějaké rozumné vysvětlení!"
"Ruce vzhůru! Ani hnout!" Ozvalo se za ním "Ty vole, kterej debil si tu ze mě bude dělat prdel tentokrát? Už jsem musel snášet debilní kecy toho prašivýho dědoucha, takže, jestli se teď otočím a za mnou bude nějakej trapák, tak dostane nakládačku!"
Rytmus se otočí a co nevidí, za ním stojí sedmičlenná loupežnická banda. V ruce drží každý dvě bambitky a zubí se na něj nepříliš vzhledným chrupem.
No nazdar, ten dědek mě musel majznout asi pořádně, anebo jsem si asi někde musel omylem šlehnout, jinak to není možné…
"Jsi hluchej, nebo blbej? Neříkej, že nevíš, co znamená 'ruce vzhůru'?" "Jasně, omlouvám se" zvedl ruce a loupežníci se na něj okamžitě vrhli, aby ho mohli okrást. "Páni, ten má ale, krásný šperky! Tady mládeneček je asi z bohatého rodu. Ukaž to sem, teď už to nepotřebuješ" "Proč mě okrádáš?" "Slyšíte ho, chlapi? Prej proč ho okrádáme!" směje se jeden z lotrů. "Jé, čumte na ty jeho směšné hadry!" začne se smát druhý "Cože? Víš, kolik stály jenom ty kalhoty?" ohradil se Rytmus "No to nevím, já se o ceny moc nestarám, já totiž moc nenakupuji. Ale já bych neutratil nic, za to, co mi je velké. Vždyť se na sebe podívej! Vypadáš, jako strašák, cožpak nemáš ani na pásek?" "No dovol!"
Loupežníci se opět začali hrdelně smát…
"Chlapi, co s tím člověkem uděláme?" ozve se jeden "Já navrhuji propíchnout!" zvolá druhý "Pověsit za nohy na strom!" zvolal třetí "Já bych to nechal na veliteli, ten ať rozhodne!" ozve se další "Jo! To je skvělý nápad! Vezmeme ho k starýmu, ten ať si dělá, co chce." shodli se jednohlasně loupežníci.

"Tak copak jsme mi přinesli?" "Tohohle pošuka jsme našli nedaleko a nevěděli jsme, co s ním, tak jsme ho raději přivedli k vám" "Já bych ho zapíchnul, nevidím důvod ho nechat žít" řekl bez zájmu velitel "Cože? Zapíchnout?" ozval se Rytmus a začal se cukat "No tak, chlapče, neříkej mi, že máš strach, nic to není. Ale pokud se ti vážně nechce umírat, tak tě ušetřím, pokud mě přesvědčíš o tom, že si to zasloužíš. Co umíš?" " Já umím zpívat" "Aha! Muzikant! Tak se ukaž! Nezapomeň, že na tom, co předvedeš, závisí tvůj život" "Žádný strachy, já jsem nejprodávanější titul v Čechách, ale i na Slovensku, všichni mě zbožňují.
Loupežníci na něj koukali jak z jara. Netušili, co znamená, že je nejprodávanější na Slovensku i v Čechách, ale byli zvědaví na jeho zpěv, tak tiše vyčkávali.
Během chvilky Rytmus zpustil:
Čo ti jebe, čo ti jebe. Na gebulu ti to jebe…. Jeb, jeb,jeb, jebe. Jebe, jeb…
"Tak dost!" Zařvat vůdce loupežníků "Tvrdil jsi, že umíš zpívat!" "Však ano" odpověděl nechápající Rytmus "Jsme ti snad pro smích?! Hoši, zbavte se toho lháře!" Rytmus na nic nečekal a utíkal z loupežnické jeskyně, co mu síly stačily. "Tak na co čekáte, vy bando ničemů! Za ním!" zaječel hystericky velitel. Tlupa vyběhla za ním, vyzbrojeni bambitkami a noži. Chvíli běželi, ale nakonec zastavili, protože už nemohli dál. "Kašlem na toho moulu, starýmu řekneme, že jsme ho dohnali, zapíchli a zakopali a on se nic nedozví." řekne jeden "Moje řeč! Nebudeme se tady přece honit s nějakým hlupákem. A starej stejně nic nepozná" přidali se ostatní a společně se poklidně vrátili zpátky do jeskyně.
Rytmus stále běžel. A hlavou se, mu honilo spoustu myšlenek. Především nechápal, kde je a jak se tu ocitnul. "Á sakra, co to je? Mé boty! Kdo sem to bláto narafičil? Všechno se tu proti mně spiklo! "Co bys chtěl, vždyť pršelo" Před ním se najednou zjevil ten stařec, kterého potkal na začátku "Ach bože! Zase vy?" "No né! Posun k lepšímu, už se pomalu přestáváš chovat jako hulvát, umělče." Prosím vás, můžete mi alespoň říct, kde to jsem?" "Jsi v mé době, to znamená v roce 1373" "A nemyslíte, že toho bylo už dost? Byl jsem okraden, zesměšněn, málem usmrcen a mám zničené boty" "To je toho pro trochu bláta, nehraj si na citlivku. Ještě chvilku tu pobudeš" a jak se zjevil, tak se také rozplynul.
Dědek jeden hloupej! Pomyslel si a šel dál po cestě směrem k městu. Ve městě se zrovna konala nějaká akce. Uprostřed nádvoří stál arcibiskup a promlouval k lidu, který ho se zájmem poslouchal. "Prosím vás, co se to tu dělej?" zeptal se Rytmus člověka, který stál vedle něj "Neruš!" zeptal se tedy na druhé straně a dostalo se mu stejné odpovědi "Najde se tady člověk, který by mi vysvětlil co se kolem mě děje?" zvolal, čímž narušil arcibiskupův proslov. "Lidé dobří, podívejte se na toho kacíře, co se opovažuje rušit!" "A co mám dělat, když mě tu nikdo neposlouchá? Ptal jsem se těch dvou vedle mě, ale ti mi neodpověděli!" "Co si to vymýšlíš!" ozval se ten vedle "Vždyť ses mě na nic neptal!" "Ale ano ptal" "Dost!" zvolal arcibiskup "Je evidentní, že ten člověk je pomatený, určitě je posedlý ďáblem!" "Nejsem! Nejsem posedlý, já jsem přeci zpěvák, umělec, producent!" "Cože? Producent? Na hranici s ním!" zvolal arcibiskup. V tu chvíli popadli Rytmuse dva chlapi a už ho táhli "Mě nemůžete upálit! Já sem přeci nejprodávanější v celém Česku a Slovensku! Rytmus už okolo sebe viděl dým. Tak to je můj konec, pokud to přežiju, slibuju, že… no, to je jedno, to se ještě doladí. Ale chci to přežít! Můj život byl přeci tak krátký! Nic jsem ještě nestihnul!
najednou si uvědomil: Co je mi to platné, že jsem nejprodávanější, když tady teď zhebnu. Kurva! Starče! Já už ti rozumím, už chápu, co jsi myslel tím, že nevím, kdo jsem. Ale já už to vím! Prosím dostaň mě odtud!… Au! Kurva, to pálí. No tak prosím! Já nechci zemřít!" "Nu dobrá, co mám s tebou dělat." Ozvalo se mu v hlavě
---
"Patriku! Patriku, proč se tu válíš na zemi? Co se ti stalo?" byla to Dara "Já ti ani nevím, strašně mě bolí hlava" "Pojď, nastup si, pojedeme do nemocnice." " Jasně" vstal a došoural se k autu, Dara mu pomohla do auta a společně odjeli. Nikdo si jich ani nevšiml, jako by ani neexistovali. Lidé normálně procházeli, bavili se.
Celá tato událost ale měla jednoho pozorovatele. Stál na protější straně silnice, přimáčknutý v rohu a spokojeně se usmíval. "Tak to se mi zase jednou povedlo zachránit jednu celebritu, koho máme na programu nyní?" vytáhnul svůj diář a začal v něm listovat "Aha! Má tu koncertovat Justin Bieber!" začal si mnout ruce a zpustil se jeho hrdelní smích…

Povídka soutěžící o cenu Fernanda Ribeira:Pád železné opony aneb myšlenkové pochody sedmileté dívky

9. června 2012 v 14:20 | Krasivija
Tenkrát v televizi dávali jakýsi dokument. Velmi nudný dokument, který ovšem maminku i tatínka, velice zajímal. Já dokumenty nemám ráda. Jsou moc dlouhé a někdy dokonce černobílé. A už vůbec nemusím ty, kterým nerozumím. Asi jednu minutu po začátku jsem odešla do pokojíčku a hrála si s panenkami. Ach, pád železné opony... Železné, jaký to nesmysl?
Pokud se nepletu, tak opona je takový ten hadr v divadle, co vždycky se spustí dolů, když skončí představení. Paní učitelka to říkala. Hadr, který nemůže být železný. Nebo ano? Proč mi v té televizi pletou hlavičku? Musí taky počítat, že se na ni bude dívat někdo malý, jako já, který ledacos nechápe. Ach jo.
Raději jsem panenky uklidila, zhasla jsem světlo a lehla si pod peřinu. Stejně by za chvíli rodiče přišli a poslali mě spát. To s tou oponou mi ale nešlo na rozum. Vzpomínala jsem na školní představení O perníkové chaloupce. Tam jsme taky oponu neměli. Asi si jí škola nemůže dovolit. Z čeho že ta látka je? Z hedvábí? Z bavlny? Z plátna, jako krtečkovy kalhotky?
Ať je to jak chce, je to jistě dražší, než kus plechu. Proto železná opona. Je pevnější, herci se za ni můžou schovat, když diváci po nich začnou házet rajčata a papriky. Ale ty jsou prý taky drahé. Ale kamenů je všude dost. A navíc kamenem do hlavy to bolí. Železná opona je vhodná. Je jako brnění. Herecké povolání je asi nebezpečné, když něco takového potřebují. Tu oponu ze železa bych jednou chtěla vidět. Jak je asi namalovaná. V národním divadle ji jistě mají, když hrají pro trestance z vězení. Ti jsou totiž zlí a nikdo se jim ničím nezavděčí. Co kdyby třeba ty herce napadli?
Jenže železná opona musí být také těžká, ne? Co když se jim utrhne a spadne dolů? Úplně z ničeho nic? Třeba nějakému člověku na hlavu? Nebo více lidem? Vždyť je to musí zabít. To nemůže přežít nikdo. A ten randál, co ten její pád nadělá... ten je nejhorší. Proč se tady nepoužívá jen ta hadrová? Ta tak vražedná přece není. A navíc je skladnější, snáze vyměnitelná, lehčí i hezčí.
Vždyť se už v minulosti musela stát nějaká taková nehoda. Tragická, která skončila úmrtím třeba i třiceti herců. Mě by se nechtělo zemřít tak, že by ne mě spadla opona. To tedy ne. To by bylo tak smutné.
Proto mají asi herci tak vysoké platy. Musí přece dostat zaplaceno za to, že tak riskují život, před tolika diváky. Já bych to nedělala. Takový blázen nejsem. Já bych se určitě bála.
Aha, tak proto o tom dávají ten dokument. Je totiž neskutečně zajímavé, dozvědět se o možných nebezpečích, která se mohou v běžném životě přihodit. A to, že na vás spadne opona ze železa, k nim určitě patří. Třeba je ta opona i pozlacená, nebo postříbřená. Jaká asi byla ta z toho dokumentu? To musím zjistit. Střelhbitě jsem vyběhla z pospala rovnou do obývacího pokoje...
Ale ne, jak to, že ten pořad není o divadle? Co je zas ten komunismus a socialismus? Komunisté nejspíš vždycky pořádají komunální volby a socialisté se starají o asociály...

Povídka soutěžící o cenu Fernanda Ribeira: Názor na tento svět

9. června 2012 v 14:00 | Upy a Mitri
O tomto tématu panují různé řeči. Ať už o tom, že s těmito "dilinkami" lidé souhlasí a vyznávají jejich tzv. Q-písmo a nebo s nimi naprosto nesouhlasí a odsuzují je.
Až do teď jsem se přikláněla na stranu těch co je nenávidí a odsuzují. Ale v bližším pohledu by to mohlo být jinak.
Možná, že ve skutečnosti nejsou tak vypatlané, jak se na 1. pohled zdá. Mohli bychom se jen domnívat, co se pod tím růžovým obalem skrývá. Možná, že ho mají jako své růžové brýle a prohlíží si tak, jinak brutální svět plný nenávisti, vražd, zločinů a já nevím, čeho všeho.
Mou další teorií je to, že na sebe možná chtějí upoutat pozornost. Ono se to nezdá, ale takový 4-5ti slovný článek plný Q a naivity dokáže vyburcovat spoustu lidí. Chtějí se něco dočíst a né zjistit, co dnes princezničqa měla k obídqu... Lidé se pak naštvou a začnou psát komentáře. Sice plné nadávek a ponížení, ale pro ně je komentář jako komentář. Čím víc lidí na svém blogísqu tím lépe...
Zamysleme se... co taková slečna, která to má v životě složité a tímto způsobem se snaží naštvat lidi okolo. Já jim také ráda něco né moc pěkného napíšu, ale dost často přemýšlím, že ta osoba by mohla být třeba moje dobrá kamarádka, že bych si s ní například hodně rozuměla. Toto chování určitě není jenom tak, nikdo nevíte jaké to může mít začátky, ovšem to rozhodně neuznávám. Nemělo by to být, ale co už, když je to baví. Zasmějte se tomu a nechte to být. Život přece nemůžeme promarnit pouhým rozčilováním se nad něčím tak stupidním. Těmto slečnám (nebo chlapcům?) bych dala jednu velkou radu do života. "Nedělejte to, co není příjemné ani vám!"
Uznejte, taky by se vám moc nelíbilo, kdyby byl celý blog.cz zaspamovaný články o jedné větě ve kterých nemůžeme počítat písmenka jako takové, nýbrž kvé.
Ruku na srdce, určitě jsou činnosti, které jsou mnohem zábavnější než odřené prsty od mačkání velkých a malých písmen. K čemu tyto moje řádky, stejně se mi pouze vysmějete. Jen do mě, i tak vím, že s tímto se nic nedá udělat a už vůbec to neovlivním já. A přesně se dostávám tam, kde jsem chtěla být už na začátku. Takhle to půjde dál a dál až se nenajde žádný pořádný web. Co teprve web, takhle to půjde dál i s celým světem, člověk je tak neuvěřitelně chytrý. Státy jsou vyspělejší víc a víc, technika se rozvíjí, děti jsou den ode dne rozmazlenější a cigarety prodávanější...
Tak jako na tyto dva naše názory spojené dohromady, můžete mít spoustu připomínek. Stejně tak to také funguje u těchto lidí. My nikoho neodsuzujeme, pouze hlásáme náš osobní názor v rámci soutěže. Zdraví vás...

Velká Kreativní Soutěž 2011 - báseň od Elisabett2

7. ledna 2012 v 22:11 | Fender ... totiž Elisabett2
Transylvánský sen

Tam, kde se setkávají hřebeny Karpat,
sním si svůj transylvánský sen.
V zajetí mrazivých vrcholků
déšť smáčí mou tvář,
když kráčím po schodech
vrásčitých časem
a vítr odnáší myšlenky
daleko ode mne,
do propasti snů.

Velká Kreativní Soutěž 2011 - mikropovídka od Krasiviji

7. ledna 2012 v 22:09 | Fender ... totiž Krasivija
Šplháš do vysokých kopců Temné Transylvánie. K jednomu starému hradu. Spíš zřícenině. Už nemůžeš, ale vidina bohatství ti zatemnila rozum. Ano, tam, kde bydlel sám Vlad, řečený Drákula, musel být přece poklad. Byl to šlechtic. Musel být bohatý. Navíc měl tak mizernou pověst, že to tam ještě nikdo nestačil rozkrást. Ano. Muselo to být tak. Staneš před hradní bránou. Ani si nevšimneš obrovské cedule, která hlásá: "Transylvánské muzeum" a po dní: "Celý objekt je sledovám průmyslovou kamerou."
Prostě jen zatáhneš za zrezivělou kliku a otevřeš dveře. Překvapí tě, že to jde tak lehce a že ani nevržou, jako by se celou dobu používaly. Zachvátí tě strach. Že by ta legenda byla pravdivá? Nemožné. Vejdeš dovnitř. A tam... prostě spousta lidí, co si ukazují prstem na všeliaké portréty a starodávné nádobí. Co se to děje? Jdeš ještě o krok dál a za tebou se ozve ženský hlas: ,,A vstupné platit nebudete?"
Ty stojíš jako přikovaný k zemi. Tohle je přece stará zřícenina, léta neobývaná. Ani pes po ní neštěkne. Tak proč najednou vstupné? To se ani tenkrát neplatilo při vstupu do hradu... A pak ti konečně vše došlo. Těšil ses, až objevíš starý Drákulův poklad. Jenže, když je tohle předělané na muzeum, tak... budeš-li tu loupit, tak tě zavřou. Stejně i přes ten šok ti spadl kámen ze srdce. Tak on je to s těmi upíry přece jen nesmysl. Vytáhneš tedy peněženku, koupíš si lístek a jdeš dál. Nevšiml sis však, a nevšiml si toho ani nikdo jiný, že za tou slečnou, co tu vybírala vstupné, bylo velké zrcadlo, ve kterém nebyl vidět její odraz...

Velká Kreativní Soutěž 2011 - povídka od Veroniky

7. ledna 2012 v 22:06 | Fender ... totiž Veronika
Bylo, nebylo. Na samém okraji Transylvánie žil v chatrči Pepek se svou ženou Boženou. Pepek nebyl člověk bohatý, živil se jako rybář a co ulovil, většinou odvezl na trh. Bohužel se mu posledních pár let v lovu moc nedařilo. Božena se starala o chod domácnosti. Božena však měla jednu chybu. Zbožňovala cinkot peněz. A pro peníze byla ochotna všeho …

(více v celém článku)

Všechny básně + jedna úvaha z Velké Kreativní Soutěže (VKS) 2010, téma nekrofil/nekrofílie

13. září 2011 v 21:29 | Fender
Rozhodl jsem se (asi po roce) vložit díla z VKS do jednoho článku. Tedy ta literární, do čehož spadaly většinou básně. Vzpomínáte si na VKS? Návštěvníci, kteří mě znají od samého mého blogového počátku, si na ni musí vzpomenout. Prudil jsem s ní neustále, byla to opravdu velká akce. Však to taky byla Velká Kreativní soutěž. Téma bylo Nekrofil/nekrofílie - ošemetné, jen co je pravda. Ale někdy je hold třeba pracovat i s tématy, které nám ne úplně sednou.

V rámci rekonstrukce a zřízení - konečně - rubriky "próza/poezie" jsem se rozhodl, že vaše literárn díla sesbírám dohromady a vložím je sem ještě jednou společně, aby se na ně nezapomnělo. Byla to opravdu velká díla. U mnohých jsem se pobavil. Některá bylo zase třeba brát zcela vážně. Všechna však byla úžasná.

(celý článek)
 
 

Reklama
Reklama