BLOG JE OFICIÁLNĚ POZASTAVEN, DĚKUJI ZA POCHOPENÍ



O občanech

Zamrznutí

31. října 2012 v 22:57 | Fender
Vím, že jsem vyhlásil rekonstrukci, ale s tímhle jsme za vámi přispěchat zkrátka musel. Jde o další žhavé téma - náboženství.

Nedávno nás ve škole navštívil kněz ze sousedního gymnázia. Naše češtinářka si ho přizvala do své hodiny, aby se s námi podělil o své názory na svět z pohledu křesťana, což nás všechny - jako ateisty - velice zajímalo. Ale ...

... už z jeho prvních vět bylo poznat, s jakým hadem máme tu čest. Smutné však bylo, že jeho podlézavé chování jsem zaznamenal pravděpodobně jen já. Možná si říkáte, co je špatného na tom, že nám podlézal. V jeho případě vše, neboť už jen způsob, jakým mluvil o své škole, naznačoval, že jeho víra není ani zdaleka tak pevná, ba dokonce bych to ani nenazýval vírou ...

Působil jako inteligentní člověk a já neměl důvod ho nějak zpochybňovat, neboť se choval velmi tolerantně. Už jen fakt, že na otázku "Jak vnímáte ateismus?" reagoval slovy "V ateismu je síla, protože to znamená, že dokážete vše zvážit a do ničeho se nevrháte po hlavě." mě zcela ohromil a já se domníval, že jsem opravdu našel věřícího, který nevidí v nepokřtěném satana a nemá potřebu lidi k ničemu donucovat.

Jak jsem se mýlil! Až později mi začalo docházet, jak to s tím ateismem myslel ... Však on nám v podstatě řekl, že ateismus nevnímá jako rozhodnutí, ale jako přechodný stav, ve kterém se člověk rozhoduje, k jaké církvi se přidá. "Dokážete vše zvážit." - to ale neznamená, že jsme rozumní, když nevkládáme svůj osud do "božích rukou", ale že věnujeme delší dobu pečlivému výběru a zkoumání náboženství.
Neustále nám podsouval, jak je ateismus skvělý a výhodný. Ale proč? Protože mluvil s ateisty - a musel nám to naservírovat tak, abychom jeho slova přijali! Je zjevné, že za jeho každým "Je dobře, že jste ateisté." se skrývalo "Alespoň se pak stanete lepšími křesťany." Přirovnával ateismus k perónu, na kterém čekáme na vlak. "Také si přeci nejdřív přečtete, kam ten vlak jede, než do něj nasednete." Ale co je ten "vlak"? Náboženství. Podle křesťanů jsou tedy všichni ateisté ve stádiu výběru víry. Což neumí opravdu přijmout fakt, že ne všichni potřebují mít nad sebou "ochrannou ruku"? Jistěže potřebujeme podporu, ale ne takovou, o které lze předpokládat, že nepřijde. Čekání na tenhle vlak nemá smysl, protože po nástupu do něj stejně zjistím, že nemá kola a nesou ho lidé ... že i já bych ho musel nést ... že i já bych musel nést své viny, svá trápení a žádný Bůh by mi s tím nepomohl. To radši půjdu pěšky rovnou.

Paní profesorka se nám pak v rámci této diskuze svěřila, že je sama křesťankou a že ateismus vidí ve zcela stejné rovině jako křesťanství. To samo o sobě znělo velice pěkně, dokud nezačala mluvit o vzniku světa. Tehdy vyšlo najevo, že ta její "stejná rovina" znamená, že samotný ateismus vidí jako víru, neboť stejně jako křesťané věří, že Zemi stvořil Bůh, ateisté věří ve Velký třesk.
Což podle mě ale s vírou nesouvisí.
Když je člověk věřící, znamená to, že něčemu aktivně věří a k něčemu se upíná. Copak jsou ateisté fixovaní na Velký třesk a věří, že je spasí? Ne, je to jen teorie. Není to nic, co by mělo ateistům zasahovat do života a co by podle nich vedlo jejich kroky. Tehdy se něco stalo, ale do našeho života už to nezasahuje. Ale Bůh přeci do křesťanských životů zasahuje stále ... protože ho lidé přivolávají, modlí se k němu a věří ... Ale fakt, že člověk věří ve Velký třesk, z něj nedělá věřícího.

Co mě pak zarazilo nejvíc a přivedlo mě k myšlence, kterou bych chtěl zakončit tento článek, byl způsob, jakým popsala naše češtinářka Boha. "Nevidím ho jako fousatého dědulu, ale vnímám tu vesmírnou energii." Cožpak to je opravdu ten křesťanský Bůh? Vesmírná energie? Před příchodem křesťanství lidé věřili, že Slunce je bohem i Měsíc je bohem, ale s křesťanstvím přeci zavládla představa, že Slunce i Měsíc sice jsou božími výtvory, nicméně tato samotná vesmírná tělesa božskou silou neoplývají. Bůh je podle křesťanství jeden ... a jedna osoba se nedá rozdělit na vesmírnou energii.

A to je problém dnešního křesťanství.
Sami křesťané neví, v co věří. Každý vidí Boha jinak a pak se diví, že jsou Židy považováni za polyteisty. Už v úvodu jsem řekl, že nepovažuji víru toho kněze, který k nám přišel, za opravdovou víru ... neboť se hned skryl za provoláváním slávy ateismu. Krmil nás tím, co jsme chtěli slyšet, přitom zapřel svou víru. Jen skrytě nám naznačoval, že křesťanství je vlastně jedinou cestou, kterou můžeme jít, ale otevřeně pohaněl, co mohl. Když jsme se ho na něco zeptali, kolikrát si protiřečil nebo se jako politik vyhnul přímé odpovědi. Na otázku "Jsou křesťanská pravidla, se kterými nesouhlasíte?" reagoval tak, že věří tomu pevnému jádru, které popisuje Bible, ale že si není zcela jistý ohledně moderního křesťanství. A nevychází snad moderní křesťanství z těch samých základů, z jakých vycházelo křesťanství v sedmém, jedenáctém, patnáctém i osmnáctém století ...? Víra se mění se smýšlením věřících ... a věřící by měli přeci vždy vycházet z Bible. Tak jak je možné, že s Biblí souhlasí, ale s moderním pojetím křesťanství ne? Protože v sobě má díry. Křesťané jsou rozděleni a nejistí ve své víře.

Když říkám nejistí, narážím tím na to, na co jsem už kolikrát narážel. Všichni si teď Boha začínají přivolávat na pomoc ... ale ne s vírou, že jen on je může spasit, nýbrž jako poslední možnost, když už vyzkoušeli vše. Kam vedou kroky průměrného nemocného křesťana? K doktorovi. A proč? Cítí snad, že jim Bůh nepomůže? To až když jim doktor řekne, že mají měsíc života, začnou se opět horlivě modlit. Lidé se k Bohu obrací vždy, když mají potíže. Je to snažší, než si řešit své problémy sám. Psychicky se tomu člověku uleví, když si připustí, že nad ním někdo bdí a vede ho. Taková nezodpovědnost! Vede snad Bůh všechny naše kroky?! To těžko. Tomu ani křesťané nevěří. Tak jak je možné, že někde ten Bůh je a někde není? Protože záleží na tom, jak se nám to hodí. Když spácháme trestný čin, přivoláme Boha a on z nás ty hříchy smyje ... když je nám teskno, přivoláme Boha, protože to jen on je s námi ... Ale když se opíjíme támhle v baru s kámošema, je tam Bůh?

V tomhle je síla Islámu. I na ten v diskuzi došlo a náš drahý kněz koktavě začal vymýšlet teorii, že je třeba jednat s představiteli Islámu, neboť obě náboženství přeci věří ve stejné věci, jenom to nazývají jinými jmény. Pravdou je, že křesťané mají z muslimů strach. A mají důvod - mezi muslimy totiž neexistují ateisté. Není možné, aby tam někdo nevěřil. Proč jsou si muslimové svou vírou tak jistí a křesťané se neshodnou ani v představě Boha? A když muslimové vidí, jak nesourodé jsou tady představy, s kým by jednali? Vidí příležitost podmanit si "ztracené" země. A já věřím, že tady ten Islám prorazí, neboť lidé potřebují svého boha, když je jim mizerně ... ale jakému bohovi budou věřit? Tomu silnějšímu. A bůh je silný, když je víra lidí silná.

A pak tu nemají vznikat konflikty mezi náboženstvími.
Tak mě napadlo, že i když křesťané neustále kážou cosi o rovnosti, opravdu rovni jsou si jen ateisté ... protože ti nic nikomu nevyvrací, ale co křesťané? Jaký si myslíte, že měla smysl tato přednáška? Samozřejmě že šíření křesťanství. To je taky jediný bod Bible, který dnešní křesťané dodržují ... šíří a šíří, aniž by pořádně věděli co ... to, s čím bojujeme, je vnucování víry. Ale ateismus není přechodný stav, je to rozhodnutí ... rozhodnutí být za sebe zodpovědný a nehrát "božskou ruletu". Proč je pro křesťany tak těžké pochopit, že jsme za sebe plně zodpovědní a nemáme potřebu svěřovat se do rukou "vyšší moci"? Nikdy jsem proti náboženství nic neměl ... ale teď už vím ... víra je synonymum pro omezenost. Alespoň u nás ano. Naši křesťané se ohání Bohem v každé situaci, ale dodržují něco z toho, co káže Bible? Podle Jednoty bratrské vzdělání odvádělo od víry ... ale pak si jeden z biskupů uvědomil, že to tak není - naopak vzdělání pomáhá šířit křesťanství. A myslíte si, že to tomu člověku vnuknul Bůh? Ne, lidé se rozhodují sami a vždycky to tak bylo ... tak ať se aspoň neskrývají za jméno boží, když nežijí podle starých zásad.

Na tomto blogu jiný bůh kromě Xaviera neexistuje.

Bez povahy

10. října 2012 v 19:29 | Fender
Tak se mi zdál sen, že na blogu spravili ukazatel návštěvnosti - a? Nespravili! Ale už jenom to, že se mi o blogu začíná zdát, znamená, že se mi po něm velmi stýská ... a jsem zklamaný ... přičemž si dobře uvědomuji, že vy jste ze mě zklamanější asi ještě mnohem víc. Co jsem to sliboval v předešlém článku? Že sem budu psát obden? Co?! Ha ha! Ale tak je to vždycky - však i na blogu Maggie poslední článek před pozastavením slibuje větší aktivitu. Ta ironie. Proto blogařům nevěřte, když začnou slibovat více článků a více komentářů ... alespoň ne těm, o kterých víte, že jsou líní.

A tedy nyní slavnostně slibuji ... že už vám nikdy nic neslíbím!

Pravdou je, že za ten měsíc - nebo jak dlouho jsem tu nebyl - se toho odehrálo dost. A kdybych si to pamatoval, určitě bych se dříve nebo později donutil to napsat ... ale až v úterý 9.10. jsem se rozhodl, že se sem doopravdy vrátím. A proč?
Psali jsme sloh ... Ano - SLOH! Pro většinu z vás, co neví, proč to tady tolik vypichuji, musím ujansit, že ještě v minulém roce jsme měli češtinářku, která nepřipouštěla ani debaty, ani slohy. Nepsali jsme, nemluvili jsme, jen jsme museli poslouchat její monotónní výklad. Člověk pak značně zakrní.
Ale teď jsme dostali novou učitelku a hned jsme si napsali úvahu ... vždycky jsem tvrdil, že je úvaha můj oblíbený útvar, ale nakonec jsem zjistil, že stejně vždy sklouznu k výkladu, takže mým oblíbeným útvarem je úvad - zkrátka něco mezi úvahou a výkladem.

Stalo se pravidlem, že pokud už jsme nějaký ten sloh nakonec psali, dostali jsme otřesná témata, na která se nedalo vymyslet nic originálního. Ani teď nebyla všechna témata úplně kreativní. To, které si našlo nejvíce příznivců, znělo "Facebook". Jak jinak. Podle mě už je naprosto zbytečné klady a zápory Facebooku řešit, neboť mezi lidmi obecně panuje přesvědčení, že Facebook sám o sobě špatný není, ale záleží na lidech, kteří z něj často dělají Sodomu, v horších případech i Gomoru. Každopádně všechny úvahy na toto téma byly obsahově stejné, lišily se jen zpracováním, přičemž to v mnoha případech taky drhlo. Vesměs ale všichni psali o tom, jak je FB skvělý, že si tam můžou pokecat s kámošema, ale "nesmí zapomínat žít". Stejně zapomínají! Jsou to jen prázdné fráze, které nejsou od srdce. A já si byl jist, že kdybych si vybral toto téma, taky bych sklouznul k těmto naučeným myšlenkám. Zvláštní spojení, že? - naučené myšlenky. V každé době jsou však některé myšlenky očkovány a učeny ...
A další téma? "Co je důležité, je očím neviditelné." To by pro mě taky nebylo nejvhodnější téma. Vím moc dobře, jak snadno by se dalo spadnout mezi hesla typu "nejdůležitější je život, láska, porozumění" a jiné abstraktní věci, které lidstvo obecně vnímá jako kladné. Ale už jen proto, že je to tak vnímané obecně, tedy všemi, bych nemohl ani toto téma zvolit. Co originálního by se k tomu dalo vymyslet? Na malou chvíli mě napadlo, že bych psal o prvocích - jsou pouhým okem nepozorovatelní (čili očím neividtelní) a důležití (třeba bez bachořce by býložravci nemohli strávit celulózu - a my bychom tak přišli o důležitou potravu), jenže to už mi znělo jako příliš materialistický výklad, špatný vtip nebo parodie na zadané téma, což by mi jedničku určitě nepřineslo. A tak jsem sáhl po třetím tématu ... bylo mi ze všech nejbližší a týkalo se něčeho, co řeším rád a často - a vy všichni to moc dobře víte! To téma znělo: "Česká národní povaha". A já bych se vám zde chtěl pochlubit se slohem, jaký jsem napsal ....

Bez povahy:

Mně to není jedno.

25. září 2012 v 18:30 | Fender
Dobrá, dobrá ... i když jste mě nijak drasticky nepřemlouvali, vracím se. Asi jsem už hold - chtě nechtě - na blogu závislý. Však kdo by vyslechl mé názory, kdo by mě podpořil, kdo by mi věnoval pozornost? Dnešní lidé jsou zahledění do sebe natolik, že už se dokáží navzájem vnímat jen přes internet - smutné, ale alespoň tato možnost nám stále zbývá ... taky bychom se mohli ignorovat úplně. Však kdo v téhle době potřebuje názory ostatních?! Pf, proč bychom se o ně měli zajímat - každý si jede svou vlastní ligu a ohlížet se na druhé člověka jen brzdí. No ne?

Chyba.

Už se mi dělá špatně z dnešních puberťáků, jejichž krédem je: "Jsou mi u prdele názory ostatních, tohle je můj život a já si budu dělat, co chci!" - jenže takhle to v životě prostě nefunguje! Ano, jsou to naše životy, ale ty jsou po celou dobu utvářeny ostatními.
Narážím na téma týdne a na články, které se tu začaly množit. Všude čtu jen: "A tenhle mi říká tohle a tamta zase tohle, jenže mně je to jedno, já si žiju podle sebe." A je to správně? To asi těžko. Nikdo by neměl být ovlivňován ostaními, ale měl by být okolím formován do podoby člověka. Chci tím říct, že pokud k vám má někdo nějaké výtky, nejlepší způsob, jak ho umlčet, je vyslechnout ho. A poslechnout ho. Žijeme v představě, že každý, kdo nás nechválí, nás chce shodit, ale možná je na čase, abychom si uvědomili, že nejen my máme pravdu.

Člověk, který tvrdí, že si žije jen podle svého a okolí se ho netýká, beztak lže. Choval by se stejně, kdyby si tehdy v první třídě nesedl vedle někoho zcela jiného? Zajímal by se o to samé, kdyby se nepřipojil k určité skupince ve třídě? Měl by stále stejné názory, kdyby nesledoval televizi?

Člověk si nemůže žít podle svého. Názory ostatních jsou nám oporou a základními kameny, na kterých můžeme stavět. Rady, které slýcháváme, jsou nám skvělými vodítky, která tolik potřebujeme ... ale ono také záleží na způsobu, jakým jsou nám tyhle rady naservírované. Dnešní člověk nesnese, když mu někdo jiný podstrkuje svojí pravdu. Jenže ve skutečnosti potřebujeme i pohledy ostatních na tu samou věc. V dnešní době je tolik věcí, které nebudeme moct nikdy pochopit, ale přesto budeme vždy předstírat, že pomoc rozhdoně nepotřebujeme. Je to slabošské. Je hloupé ptát se ostatních, když teď je trendy žít si podle svého. Každý se snaží neztrácet čas se zbytečnostmi, jako jsou teorie ostatních, ale vždycky se dostaneme do bodu, kdy ty teorie budeme potřebovat ... ovšem vzhledem k tomu, že není v módě ohlížet se na postoje druhých, držíme jazyk za zuby a dál budujeme nestabilní zdi svého vlastního života, do kterého nemá nikdo právo kecat!

Já sám mám jiný styl než většina lidí v mé blízkosti, ale snažím se neodvracet se od nich. Je i v mém zájmu vyslechnout, co mi chtějí říct. Chápu, že ne každému se může líbit, jak chodím oblékaný, co čtu, co poslouchám, jak píši, jak mluvím, jak se dívám .... ale už jen kvůli tomu si připomínky ostatních vyslechnu rád. Dnešní společnost, které vládnou počítače, mobily, iPody a podobné vymoženosti zajišťující nepřetržitý tok informací, je paradoxně silně neinformovaná. Vracíme se ke středověkým názorům a ze zoufalství i k víře v Boha. To, čím nežijeme, je nám cizí a tudíž i odporné ... předem to odsoudíme, aniž bychom to blíže poznali. Protože něco odporného si ani nezaslouží naši pozornost. A už jen z toho důvodu si velice rád promluvím s lidmi, kteří mají výtky k mému životu. Žijí totiž zaslepení svým způsobem života a nepřipouští možnost, že i život jiných by mohl mít smysl. Všichni máme na něco své názory ... a je dobře, že je máme ... ale nejlepší je, když si o nich můžeme s někým promluvit, protože to nejen formuje charakter, ale i rozšiřuje obzory.

Takže vy rádobydospělí puberťáčci, kterým je všechno u prdele ... daleko se nedostanete!
Blabla

Na komentáře se vrhnua si zítra ... zůstávám doma, neboť jsem nemocný.

Nože

6. září 2012 v 11:54 | Fender
Tentokrát se mi téma týdne opravdu zalíbilo - vlastně naráží na to, co já kritizují denně, takže proč k tomu nenapsat rovnou oficiální článek, že?

Nedávno jsem se díval na jakýsi americký trapný rodinný filmík - nepamatuji si jeho jméno, protože mi všechny přijdou stejné. Všude se řeší to samé. Což mě deptá. Ale to, co mě deptá ještě víc, je, jak si ti malí američtí parchanti dovolí otevřít hubu na své rodiče. Ty filmy to prezentují tak, že v pěti letech si tam běžně děti postaví hlavu a div by neukamenovaly své rodiče, když s nimi nejednají jako s dospělými. Všechno je to ale vina jen a jen rodičů. Ti se totiž vždy sesunou na kolena před svého drobečka a začnou se horlivě omlouvat: "Ale Jackie, to víš, že už si velký kluk. Omlouvám se, jsi můj dospělý chlapeček!" Ne! V pěti letech je to jen blbé, umíněné dítě. A pak se divme, že se nám tu rozmáhá šikana, kdy děti tyranizují své rodiče, když už od dětství jim okolí podstrkuje, jak jsou vyspělí, inteligentní a tím pádem i mocní! Tihle předčasně vyzrálí jedinci pak nemají žádnou úctu ke starším a respekt k okolí. Ale to v téhle době nemá už asi žádné dítě. Byly doby, kdy jsem na chodnících vídával postávat třináctileté holky hrající si na děvky. Odstrkovaly od sebe dost nemilosrdně všechny mladší, kdo se jim pletly do cesty, protože nebylo in být obklopen dětičkami. In bylo hulit tajně za školou. To bylo zlé. Hodně. Ale teď je to ještě horší. Nyní na chodnících postávají osmileté holky, odstrkují od sebe ty starší, protože není cool paktovat se se staříky, a kouř z cigaret a jointů foukají klidně drze učitelům rovnou do obličeje. Teď to nejsou malé děti, kdo se jich bojí, teď to jsou jejich rodiče a učitelé. Vychováváme si tady monstra.
Patnáctileté holky prodávají svá těla - a proč ne? Už můžu, je mi 15, jsem šíleně dospělá! - ty mladší už shánějí kupce. A kdo ví, třeba už to praktikují od dvanácti let. Jednou jsem četl Bravíčko, kde byl rozhovor s jakousi pseudocelebritou. Přiznávala, že o panenství přišla ve třinácti a jelikož jim to samo o sobě nepřišlo už tolik vzrušující, použili nože a řezali se u toho. To je opravdu vhodné do časopisu, který si čtou malé holčičky.
Však ony za to nemůžou ... je to jen naše chyba ...

Láska pro čtyřletá gymnázia

14. února 2012 v 21:29 | Fender
Před dvěma lety jsem tolik nadával na den sv. Valentýna, že jsem prakticky nedělal nic jiného. Nadávky směřované na tento růžový, zamilovaný svátek naplňovaly všechny mé dny, které se kolem něj motaly. Proč? Protože vlezlí prodejci by nejraději nalepili kýčovitou výzdobu už i na naše vlastní okna, protože všude se mluvilo jen o tom, jako kdyby nic jiného neexistovalo nebo alespoň nemělo cenu a smysl. Tehdy jsem růžové viděl už i chodníky a nedivil bych se, kdyby z větví stromů vyrůstala srdíčka. Ano, ještě před dvěma lety jsem 14. únor nesnášel k smrti, protože všechny ty kýče byly úplně všude - andělíčci, pusinky, srdíčka, neviděli jste nic jiného! Lidé kolem mě si mysleli, že snad jen žárlím a a proto beru zamilovaným jejich svátek ... Já tvrdil, že k vyznání lásky není třeba žádný stupidní americký svátek ... americký ... vlastně pochází z Itálie, ale upřímně, myslí si někdo z vás, že jsme ho my - Češi - začali slavit kvůli Italům? Ne, to jen proto, že se slaví v Americe, slavíme ho i my. Stejně tak to je s Halloweenem. I kdyby se v Americe slavil den sv. Prdu, my ho převezmem taky.

Jenže ... dnes už mé nadávky nejsou tolik aktuální. Kdyby dneska trolejbus, ve kterém jsem jel, nezastavil těsně před obří cedulí s nápisem "Valentýnský ples", úplně bych na tento svátek zapomněl. Ve městě u nás není téměř nikde ani stopy po nějakých srdcích a ani v televizi není každá druhá reklama plná falešných přesladkých slůvek, která mají zaonačeně zamilované nalákat na výhodnou koupi, jak tomu ještě před těmi pár lety bylo.
Žeby národ dostával postupně rozum?

Nepočítám s tím, že bychom se někdy úplně vymanili z vlivu okolních států. Vždycky jsme k někomu patřili - nejdřív k Německu, pak k Rusku (neříkám, že jsme se vždy stali přímo součástí jiného státního útvaru, zkrátka jsme jen přejímali řeč a zvyky), ale řekněte sami, nebylo by nám tady krásněji, kdybychom mohli večer usínat s vědomím, že žijeme ve silném státě, který se dokáže udržet?

Však to tu stále řeším dokola, jak moc se náš národ podrobuje. Původně jsem tento článek chtěl napsat už včera a rozhodně neměl začínat mými stížnostmi na Valentýna, nýbrž stížnostmi na dnešní školní systémy. Ve zprávách totiž byla reportáž o tom, jak české děti postupně hloupnou a stále více propadají v matematice a češtině (a to i na základních školách). Upřímně, matematiku já nikdy rád neměl, nenašel jsem si k ní cestu a protože jsem v ní nikdy neviděl žádný větší smysl, nechci tu peskovat ty, kteří v ní plavou úplně, byť mi přijde nezodpovědné propadat již na základní škole nebo na nižším gymnáziu. Větší starost mi dělá propadání v češtině. A víte, čím je to způsobené? Jako vždycky módní vlnou aneb tím, jak mladí (já, takový zkušený a světaznalý Metuzalém, už mám přeci právo na takovéto označení! :D) tíhnou stále více k západu, nebo také tím, co poslouchají. Nemyslete si, že chci zakazovat pop a hip hop, ale jestliže to ty lidi ovlivní natolik, že nejsou schopni se vyjadřovat jinak než ve vulgarismech a kloudnou větu dohromady nedají, asi by se s tím něco dělat mělo. A já nejsem zaujatý, vidím to na svých spolužácích. Jde to dohromady i logicky: Někdo, kdo poslouchá stále jen "Čo ti jebe, čo ti jebe...", asi zrovna moc rozvinutou slovní zásobu mít nebude a gramatiku z takovýchto hitů (když už jsou jediným jeho přirozeným zdrojem "řeči", protože přes sluchátka - nebo mnohdy jen hlasité vyřvávání mobilu - nikoho jiného než svého oblíbeného interpreta neslyší) taky asi nepochytí. Vlastně ani nevím, jestli by měl někdo takový vůbec snahu v tom gramatické špeky hledat (například zjišťovat jestli je mezi větami "Čo ti jebe?" a "Čo ti jebe?" vylučovací poměr :D nezatěžujte tím svou mysl, je to blbost!).

Jak jsem se dostal od Valentýna k hip hopu? No, popravdě by to šlo i kratší cestou, ale tentokrát jsem to vzal přes tu, která potřebovala trochu prošlapat už dávno. Čas od času přestáváme býti Čechy , přestáváme mluvit česky (berte tato tvrzení s nadsázkou, samozřejmě se to nestává doslova a některé to třeba vůbec nepotká v jakémkoliv slova smyslu) a začneme směřovat kamsi do ciziny ... nemusí to být jen Amerika (když jsme byli v sekundě, utvořili jsme si třídní kult uctívající SAE :D), ale stává se to. Většina se však vždycky myšlenkami vrátí. Jen teď se ta většina začíná trochu zmenšovat ...


No, vím, že toto mé zamyšlení asi moc smysl nedává ... potřeboval jsem se jen vypsat ... taky na sobě pociťuji, že nejsem žádný extra dobrý češtinář, však se koukněte na to, jak používám čárky (nebo se na to spíš nekoukejte - docela mi to splývá).
Jak pozorujete svět kolem sebe vy ...? Projevuje se na okolí nějak v tomto roce Valentýn?

Pravda a láska

23. prosince 2011 v 17:12 | Fender
Stále trůchlíme ... Trůchlíme ale doopravdy, nebo jen oficiálně, protože je vyhlášen státní smutek?

Myslím, že to bylo hned v pondělí, kdy nám upřímně nešťastná a téměř zhroucená češtinářka vyprávěla své vzpomínky na Havla. Čekal jsem ale trochu, že takhle bude reagovat víc lidí. Neřešme teď, jestli byl nebo nebyl dobrý člověk, každý na něj má jiný názor, tady jde o jinou věc... S češtinářkou jsme totiž řešili i vyhlášení státního smutku, o kterém později bylo i hlášení ve školním rozhlase. V tom hlášení stálo, že kvůli vyhlášení státního smutku bude zrušena naše vánoční akademie. Já i většina mých spolužáků jsme to brali jako uctivé a rozumné, ale hned se ozval jeden tupec, který zařval na celou třídu: "Díky, Havle! Díky moc za osm hodin učení!" Nevěřím, že tohle někdo mohl myslet vážně. Copak někdo může za svou smrt? Copak může za to, že nám byla zrušena akademie? Ano, samozřejmě! On přeci vydal zákon, který nakazoval, že po jeho smrti musí být na našem gymnáziu zrušena vánoční akademie. Takový to byl parchant, že nás, nebohé studenty, ani nenechá užívat si života. Je to hrozně sobecké vyhlásit státní smutek kvůli někomu tak bezvýznamnému jako je nějaký bývalý prezident. Copak takhle uvažuje zdravý člověk? Copak takhle uvažuje gymnazista? Nemusíte mít Havla rádi, ale to, co pro nás udělal minimálně v prvních dvou letech svého prezidentování, si zaslouží úctu, protože nic takového naše republika už nezažije. Nás teď ve světe proslaví už jen maximálně ukradené pero.

Avšak tento tupec není zdaleka sám. Potkali jsme v ten den na chodbě ještě jednu spolužačku z jiné třídy, která na nás hned nastartovala, jak je to hrozné.
"Úmrtí Havla?"
"Ne, to zrušení akademie! Jako to mě nasrali!" - "A stejně už mám dost toho humbuku kolem, ti toho nadělají, tak prostě umřel no."

Lidé si neumí vážit velkých lidí a velkých skutků. Pro ně je dnes hrdinou Obama a symbolem nějaké vyspělosti je Santa Claus, hamburgry a Cola, protože to jsou přeci hlavní symboly Ameriky, která dnešením světem vládne.

Říkal jsem si, že jsou to jen výžbrepty nerozumných puberťáků, ale zmýlil jsem se velice krutě ...
Dnes mi mamka vyprávěla, že i kolegyně od ní z práce si stěžovaly, že je toho všude moc. Vůbec oprávněny něco takovéhleho kdáknout by byly jen tehdy, kdyby nešlo o někoho tak velkého, a i tak by to bylo velice neslušné. A ještě jeho smrt srovnávala jedna z nich se smrtí svého otce: "Můj tatínek taky zemřel a nikdo s tím tak nevyváděl!" - troufám si tvrdit, že její otec nebyl nikdy prezidentem, nevedl národ a nebyl tak vlivný. Je to vždy smutné, když někdo umře, ale nikdo nemá právo srovnávat úmrtí Havla s úmrtím člena rodiny. Rodinu to vždy zarmoutí, ale kvůli této smrti se do černé zahalil celý národ - a možná ne jen jeden. A ještě tak hloupě poznamenala: "No ta Dáša s tím taky nadělá ... jak je smutná a dává o všem na odiv!" Nevím, jestli chce, aby všichni předstrali štěstí, nebo že se nic nestalo. Jenže ono se stalo a lidi by si to měli uvědomit.
Můžete říkat, že je všude moc Santů, že se moc mluvilo o Bartošové, můžete říkat, že už vás štvou ty řeči ministrů o zdražování, ale říkat něco takovéhleho o tom, že zemřel Havel, je nevhodné. Měli byste se nad sebou zamyslet, pokud tak smýšlíte.

Dny poté ...

17. listopadu 2011 v 20:05 | Fender
A nebo spíš roky poté? Dnes jsem se probudil do sychravého dopoledne a jen co jsem zvedl hlavu, abych zkontroloval televizi (zda je na svém místě - tady člověk nikdy neví), zahlédl jsem podezřelého pána v černém obleku. Ano, v té televizi. Ne, nedávali Muže v černém. Byla to vzpomínka na 17. listopad 1939. Víte, většina lidí, kteří mají alespoň nějakou představu o historii země, ve které žijí (v téhle době ti, kteří si vůbec uvědomují, v jaké zemi žijí), si dnes museli vybavit Sametovou revoluci, dav na náměstí a pověstný 17. listopad 1989. Ale tenhle den by nebyl významný bez 17. listopadu 1939, což už ví dnes málokdo. Tehdy byly uzavřeny české vysoké školy v rámci okupování Němci a popraveno bylo deset vysokoškolských studentů. Mezi nimi byl i Jan Opletal. Zmiňuji to, protože většině lidí je to jméno povědomé - ano, však se po něm jmenují ulice - ale jen málokdo si vybaví, čím byl tak významný. Po padesáti letech ohlásili studenti upomínkovou demonstraci, při které chtěli zdůraznit, jaká tragédie se na počátku druhé světové války u nás odehrála, ale ačkoliv to byl poklidný a schválený pochod, režimem byli zatlačeni a policií fyzicky napadeni. To byla událost 17. listopadu 1989. To byl ten moment, který spustil generální stávku a semknutí národa. Lidé se zvedli a postavili se za utlačované studenty a odhodlali se bojovat proti krutosti a nespravedlnosti režimu.
17. listopadu 1989 všichni ze svých rádií slyšeli, s jakou bezcitností se tehdejší policie do studentů pustila, a nikomu nebylo lhostejné, jak si politici hrají svou hru a manipulují s lidmi jako s nepodstatnými loutkami. A pak, při generální stávce, každý, kdo mohl, stávkoval. Nehrála se představení v divadlech, nejezdily autobusy, obchody byly zavřené. Jen nemocnice zůstávaly otřevřené. Každý bojoval za demokracii, jak jen mohl. Všichni chtěli to samé - trochu svobody ...

... Tak teď ji máme. Dnes při cestě do Kauflandu jsem v rádiu poslouchal vzkazy lidí, kteří se vyjadřovali k současnému stavu. Nejeden napsal, že kdysi by všechny komunisty do jednoho nejraději postřílel, ale teď by se jim rád každému zvlášť omluvil. Nemyslím si, že to je ten nejlepší přístup. Lidé zapomněli, co na komunismu nesnášeli, a myslí si, že už nemůže být hůř. Ba ne. Neví už, co všechno jim chybělo (a ne jen v obchodech, hlavně v osobním životě), ale naše současná vláda jim jedině pomáhá zapomenout na tyto nedostatky. Jenže my nepotřebujeme totalitní režim (ačkoliv by to chtělo pevnější ruku), my potřebujeme inteligenci. Tím myslím vzdělance. Víte, kolik peněz jde v dnešení době na školství? Minimum. Tohle je oblast, do které by se mělo investovat nejvíce. Náš národ je zžírán neznalostí a debilitou, ale to jen proto, že na učitele jsou kladeny stále nižší nároky. Ano, na gymnáziích můžou učit jen magistři, ale titul mnohdy není opravdu známkou inteligence a rozumové vyspělosti. A co ministerstvo školství? Přišlo si s geniálním plánem státních maturit. Opravdu by mě zajímalo, co vymyslí příště. V dnešení době už zase na studenty nikdo nedbá - bylo to tak kdysi a je to tak znovu. My si 17. listopadu připomínáme Sametovou revoluci, ve světe je v tento den na počest českých studentů vyhlášen Den studentů. Jenže my nepotřebujeme Den studentů, my potřebujeme Čas studentů, kdy by se investovalo do vzdělání. Republika by byla náhle zase o něco pěknějším místem.
 
 

Reklama