BLOG JE OFICIÁLNĚ POZASTAVEN, DĚKUJI ZA POCHOPENÍ



Mé recenze

5x

21. srpna 2012 v 17:00 | Fender
Pětka je krásné číslo ... takové kulaté ... Naši učitelé na pětky rádi zaokrouhlují ...
Není to magické číslo jako 3,7 nebo 13, ale přesto má něco do sebe ... Možná ale tohle mé přesvědčení pramení jen z toho, že mým oblíbeným kytaristou je John 5.

Buď jak buď, jednou jsem na čímsi blogu našel akci "pět filmů, co vám změnily život". Tehdy jsem se nad tím sice zamyslel, ale nezapojil jsem se, protože jsem si byl jistý, že vybrat pouze pět kvalitních filmů je nemožné.
Teď mě Vendy navedla na podobnou soutěž ... "nejlepší článek O pěti hudebních albech, co mi změnily život" ... a i když si nejsem jistý, že tento článek odešlu jako soutěžní, rozhodl jsem se, že to nejlepší tentokrát přeci jen zkusím vybrat. Lhal bych totiž sám sobě, kdybych tvrdil, že hudba můj život nijak neovlivnila ... Vlastně jí dost žiju pořád ... a stále v ní něco kritizuji ... tak by mě samotného zajímalo, jestli budu vůbec schopný nalézt ta alba, která mě popostrčila tímto směrem ...


EVANESCENCE - THE OPEN DOOR


Ne jednou jsem se setkal s názorem, že považovat Evanescence za metalovou skupinu, je výsměch metalu ... ale nebýt Evanescence, nemusel bych nikdy objevit Within Temptation, Leaves' Eyes, Lacrimosu, Sireniu, Xandriu a Epicu ... Jen díky Evanescence jsem se vydal po stezce symfonického metalu a jelikož jen kvůli Epice jsem vyrazil na Mástr, vděčím Evanescence i za to, že se pravidelně každý rok nyní setkávám se svou metalovou rodinou ve Vizovicích.
O tom, že Evanescence v tomto výčtu zařadím na první místo, jsem ani na chvíli nezapochyboval, ale při volbě alba jsem na chvíli zaváhal. Proč The Open Door? Fallen je zrovna tak kvalitní album - a podle mnohých dokonce lepší než The Open Door. Jenže mně se zdá Fallen už příliš přeceňované. V dnešní době více méně každý Evanescence zná a protože - pravda - nejsou tím nejtvrdším metalem, zalíbení v nich bezproblémů nachází i fanoušci Avril Lavigne nebo Justina Biebera (jaká to pocta pro Evanescence!), kteří nejvíce propadají právě kouzlu alba Fallen. Proč? Protože z něj pochází hity "My Immortal" a "Bring Me to Life". Hity ... ano, dnes jsou to vyloženě hity, protože tyhle písně hrají často v jakémkoliv rádiu (kromě Českých Budějovic - milovníci dechovek si evidentně na Evanescence zase tolik nepotrpí) ... a když říkám často, myslím tím furt. A třeba také proto jsem nemohl zařadit do tohoto výčtu právě Fallen - narozdíl od The Open Door mi přijde příliš komerční, příliš přístupné, příliš známé a příliš oblíbené. The Open Door pro mě představovalo vždy symbol záhadnosti a tajemna ... v případě Fallen mi však všechny záhady přišly objasněné předem.


MARILYN MANSON - EAT ME, DRINK ME


Mansona jsem začal poslouchat nezávisle na Evanescence ... představoval pro mě druhou vlnu, která mě donesla k Ozzymu, Emilii Autumn a ASP - tedy ani o jeho zařazení sem jsem ani na chvíli nezapochyboval. Ovšem tentokrát jsem měl rovnou jasno i ve volbě alba...

Teď si tak uvědomuji, že The Open Door bylo vlastně i albem, z něhož byly právě ty první písničky, jaké jsem od Evanescence kdy slyšel...
... Jenže u Mansona ty první byly z alba Holy Wood. A právě Holy Wood já stále považuji za to nejpovedenější, jaké Manson kdy vydal. Proč tedy nakonec Eat Me, Drink Me? Hodně fanoušků Mansona by mě mohlo za tento výběr ukamenovat (nebo se o to aspoň pokusit), protože Eat Me, Drink Me mnozí považují za jeho nejhorší album ... Jenže tohle není výčet "pěti mých nejoblíbenějších alb", nýbrž "alb, která mi změnila život" - což EMDM dokonale splňuje. Bylo tuším druhým albem, jaké jsem si od Mansona kdy koupil, a ... líbilo se mi. Ačkoliv jsem měl už na porovnání Holy Wood, EMDM jsem stejně nedokázal nikdy zatratit, byť bylo rozhodně měkčí a romantičtější ... ale mně to prostě nikdy nevadilo!
Dokud jsem si nepřečetl na internetu pár recenzí ... Všechny tohle album hodně odsuzovaly a vypichovaly jen jedinou píseň: "Heart-shaped Glasses" ... kterou já dřív vnímal prostě jen jako součást alba. Do té doby u mě vévodila jasně "Car Crash Away", která sice neměla nijak světoborný text, zato mi u ní naskakovala husí kůže - což se mi do té doby s žádnou jinou Mansonovou písní nestalo. Jenže po přečtení těch recenzí jsem začal EMDM příliš srovnávat s albem Holy Wood a nezbylo mi než souhlasit, že EMDM rozhodně nedosahuje takových kvalit jako Manosnova starší alba - po žádné stránce. Na internetu hodně odsuzovali primitivní texty a jelikož jsem se tím nechal příliš ovlivnit a věděl jsem, že "Car Crash Away" opravdu textem ohromit nemůže, odsoudil jsem tuto píseň jako první ... vlastně jsem nakonec odkopl všechny a zaměřil se pak už jen na "Heart-shaped Glasses". Každému jsem tvrdil, jak je to úžasná píseň ... ale sám jsem tomu věřil jen chvíli. Pak už jsem se prostě jen bál, že myslet si něco jiného by znamenalo, že nemám tak dobrý vkus, jak jsem si myslel. "Heart-shaped Glasses" však nikdy mou oblíbenou písní nebyla ... a popravdě jsem ani pak už netušil, co na ní vůbec ti, co ty recenze psali, slyšeli. Až asi po roce jsem se opět vrátil ke svému vlastnímu přesvědčení ... a tohle je vlastně ten důvod, proč do tohoto výčtu musím zařadit EMDM - naučilo mě, že je dobré mít vlastní názor ... a že fakt, že se mi nelíbí to, co většině, neznamená, že bych byl nějak špatný ... Takže ačkoliv bylo tohle album považováno za to nejtuctovější, co kdy Manson vydal, naučilo mě právě, abych tuctovým nebyl ... Ale trvalo mi dlouho, než jsem k tomu dospěl. :D


WITHIN TEMPTATION - THE SILENT FORCE


Prý "tichá síla" - pff ... Možná název alba souvisí částečně s tématikou všech písní na albu, ale rozhodně nevyjadřuje jeho atmosféru. To by se pak to album muselo jmenovat "Monumentální bouře", "Ochromující smršť" nebo "Výboj energie" ... přesně tak jsem totiž už od počátku vnímal tyhle velkolepé symfonické skladby. A i když jsem už při poslechu Evanescence přivykl pochmurnější atmosféře, zoufalejším tónům, destruktivnějším tématům a smutnějším melodiím, teprve Within Temptation unesli moji mysl do světa fantazie, doprostřed epické bitvy nebo na vrchol světa, odkud jsem pocítil chuť vládnout světu ... a kde jsem si uvědomil, jak bezohlední všichni okolo jsou. Evanescence a Manson mi dávali prostor zamyslet se nad sebou samotným ... u skladeb Within Temptation jsem se však zamýšlel i nad ostatními ... nad tím, jak hloupí a slepí jsou dnes lidé ... a jak neochotně přijímají to, co se vymyká. A možná od toho pramenila ta chuť někomu nebo něčemu vládnout ... chtěl jsem něco změnit a hudba Within Temptation mi dodávala kuráž. Když jsem poslouchal třeba "Forsaken", cítil jsem se nanejvýš důležitě a mocně. Přiznávám ... monumentální hudba tohoto alba mě asi částečně zkazila (nebo jen probudila to ctižádostivé monstrum o něco málo dřív), každopádně mě změnilo ...

Ano, mohl bych říkat, že díky tomuto albu jsem si zamiloval symfonický metal ... a že díky němu jsem se vrátil zpátky k poslechu Mozarta ... ale chtěl jsem se na to podívat i z jiné stránky ... rozebrat, jak na mě album celkově působí a co mi dává ... dává mi odvahu. Až na písně "Somewhere", "Angels", "Memories" a "Pale" je celé tolik nabité energií, že jsem musel nějakou zkrátka převzít ... a využít ji v myšlenkách o lepším světě ... Kterému budu vládnout - muhahá.

Byl jsem si jistý, že Mansona, Evanescence i Withiny do tohoto seznamu zařadím ... u nich už jsme váhal jen o albech ... ale dál? Dál nemám jasno ... tolik alb zase můj život zásadně neovlivnilo ... Budu si muset pořádně rozmyslet, koho zde uvedu ... Mám rád několik dalších interpertů, ale zasáhl někdo z nich vlastně do mého života tak hluboce, že by si zasloužil být na tomto seznamu? Možná ...


ARKONA - GOI, RODE, GOI


Arkona ... úžasná ruská pohanská skupina

Než jsem objevil Arkonu, liboval jsem si vlastně jen v představách utrpení ... viděl jsem jen černou, miloval jsem krev ... byl jsem trapným pozérem, který se snažil najít sám sebe a který odmítal dlouhou dobu, že by se mu mohlo líbit něco jako Arkona, neboť to rozhodně není gothic! :D :D

Ve skutečnosti se mi pomalu začínaly otevírat oči, už když jsem narazil na Eluveitie ... jenže Eluveitie mě nedokázali vtáhnout do svých písní tolik jako Arkona ... nebyli to Eluveitie, kteří mě dostali ze zahledění se do sebe ... a do té představy, že frčí být dárk a ívl. Jo, když mi bylo dvanáct-třináct, hrál jsem si na pána pekel ... pomalu se to ze mě dostávalo - hodně mi pomohla i Epica - ale pořádně to ze mě spadlo, až s nalezením Arkony ... a to je důvod, proč ji zde uvádím.

Přestal jsem se zajímat o satanismus (no, doopravdy jsem se o něj nikdy nezajímal, byla to jen póza) a začal jsem zkoumat slovanskou mytologii, kterou jsou texty Arkony inspirované ... však "Arkona" je původně hlavně mys zasvěcený pohanskému bohovi Svantovitovi, který byl uctíván polabskými Slovany. Celkově mě tato tématika oslovila ... a Arkona mi pomohla otevřít trochu mysl ... a vrátit se ke studiu ruštiny.


A poslední? Možná bych mohl uvést Johna ... ostatně o něm mám blog, takže by se mohlo zdát, že mě ovlivnil hodně ... ale ve skutečnosti ve mě jen probudil výčitky svědomí, že jsem seknul s kytarou. Ano - obdivuji ho a uznávám ho jako kytarového boha ... ale vlastně jsem ho zde už skrytě vyzdvihl, když jsem psal o Manosnovi, neboť především díky Johnovi je album "Holy Wood", které jsem tady tolik oslavoval, tak kvalitní. Takže koho vybrat? Napadli mě Leaves' Eyes ... zajímal jsem se díky nim chvíli o severskou mytologii ... zamiloval jsem si hory a ledovce ... Ale nakonec je má volba trochu jiná ...


RAMMSTEIN - REISE, REISE


Rozhodl jsem se pevně, že uvedu Rammsteiny ... byli vlastně mým prvním kontaktem s metalem ... a i když mě tehdy ještě tolik neovlivňovali, poslouchal jsem je dávno před Evanescence.
Co mi Rammsteini přinesli, je určitě láska k němčině ... Zbožňuji tvrdé jazyky a ne to šišlání, jako je francouzština. Nepřijde mi to ani elegantní, ani svůdné ... Němčina sice taky ne, ale to je pro mě bojovný jazyk - jazyk plný odhodlání a nenávisti ... Nepatřím k těm omezencům, kteří vidí každého Němce jako nacistu. Nevnímám němčinu jako bojovný jazyk kvůli světovým válkám, spíš kvůli tomu, jak mi zní ... nádherně. :D

I když o přidání něčeho od Rammsteinů už jsem se pevně rozhodl, nevěděl jsem, jaké z alb zde uvést ... každé má něco do sebe. Ale nakonec je tu Reise, Reise. Stejně jako u Arkony si ale nejsem jistý tím, zda mi právě tohle album nějak výrazně změnilo život ... spíš je to ve skupině ... První písně, jaké jsem od téhle skupiny kdy slyšel, jsou z alb Mutter a Sehnsucht ... Rosenrot je zase velice příjemný na poslech ... ale Reise, Reise je mi možná nejbližší svými texty ... především asi písní "Amerika" 'cause THIS IS NOT THE LOVE SONG - I DON'T SING MY MOTHER TONGUE! Všichni teď mluvíme americky, myslíme americky ... žijeme americké sny! Vše patří Americe - my patříme Americe. Ona vládne světu, který se jí musí poddat. Nepřipadá v úvahu, že by někdo z vás nebyl Američan! AMERIKA IST WUNDERBAR!

A tohle je ten důvod, proč volím Reise, Reise ... mluví mi z duše.


Faktem je, že tenhle článek je přednastavený, neboť já jsem od pondělka pryč ... tedy ani není možné, abych ho zapojil do soutěže ... leda, že by probíhala ještě, až se vrátím zpět (nebo by tam někdo dal odkaz za mě ...? :D)

Chtěl jsem vlastně jen zkusit, zda jsem vůbec schopný vybrat alba, která mi nějak zasáhla do života ... a schopný toho jsem, i když mi to zabralo dva dny. Není to lehká volba ... Zkuste si to sami....

... zapojte se TADY.

A tímto se s vámi loučím. Pevně věřím, že si to tu beze mě užijete stejně dobře, jako když tady jsem. Ahoj a užívejte konec prázdnin.

Trillium - metalová květina

19. srpna 2012 v 16:00 | Fender
Už před lety jsem díky Evanescence narazil na zpěvačku Amandu Somerville, jejíž hlas si každý pletl s hlasem Amy Lee - jenže jak už tomu bývá, hned jsem tento nový nález zapomněl a příležitostné vzpomínky na něj zaházel myšlenkami na nově objevené Within Temptation, kteří mi tehdy zaplnili hlavu monumentalitou symfonického metalu, což mi nějaká ubohá písnička "Angel of Mine", kterou zpívala Amanda a kterou každý přisuzoval Evanescence, nemohla nabídnout.

A teď, když jsem si koupil "Requiem for the Indifferent", nové album Epiky, a zkoumal, kdo všechno Simone doprovázel ve sboru, objevil jsem Amandino jméno a hned jsem nabyl dojmu, že to jméno už jsem určitě někde někdy četl ... a že by mě mohlo začít zajímat, pakliže tato zpěvačka spolupracovala s Epicou. A ne jen s Epicou ...

A tak jsem se díky Youtube vrátil opět ke staré "Angel of Mine", kterou pro mnohé začala posedlost Amandou. A přiznávám, už jsem v tom slyšel podobnost s Amy o něco víc než předtím. Jenže to byla podobnost s Amy z těch jejích nejméně povedených písniček ... dynamika žádná, rozsah žádný ... a já už začal Amandu opět zavrhovat, jak to tak dělávám, neboť mi najednou nepřišla ničím výjimečná.

Byl jsem hloupý. Naštěstí ne natolik, abych se nechal odradit jednou písní, a pokračoval jsem v hledání ... až jsem našel Trillium. Byla to pro mě v tu chvíli jen jedna z mnoha skupin, se kterou Amanda spolupracovala ... a se kterou nahrála nějakou píseň ... jménem "Coward".
Ale chtěl jsem objevit, co všechno v Amandě dřímá, tak jsem si "Coward" pustil ... a zamiloval se. Pro některé může být Amanda napodobeninou Amy ... jenže už když si pustíte "Coward", je vám jasné, že v ní je toho daleko víc ... ona není žádnou lacinou kopií, nemá potřebu nikoho napodobovat ... a i když u Xandrii s novou zpěvačkou napodobování starých Nightwish funguje, já raději poslouchám něco, co jsem ještě u nikoho nikdy neslyšel. A to přesně je Amanda ... hlas, který se nedá jen tak k někomu přirovnat. A pokud ano, tak jedině ke směsi Amy (Evanescence), Simone (Epica), Emilie Autumn, Morgan (Mandragora Scream) a Shakiry.

A něco takto zajímavého a neobvyklého člověka vyloženě nutí hledat dál, neboť nehledat by byl ten největší hřích ... Díky tomuto rozhodnutí jsem taky zjistil, že Trillium není jen další ze skupin, se kterými Amanda spolupracovala na pár písních, ale že jde rovnou o její vlastní metalový projekt.


Trillium ... Funguje od roku 2011, kdy vyšlo první album "Alloy". Tímto albem mi Amanda podkopává teorii o tom, že v letech 2009-2011 vyšla ta nejhorší alba, neboť narozdíl třeba od posledního alba Evanescence tento kousek má co nabídnout. Je zřejmé, že tím největším lákadlem je právě Amandin zpěv, neboť hudba je narozdíl od něj poměrně tuctová - nemluvím teď o té popové tuctovosti, ke které se vloni svými alby otočily skupiny jako Evanescence a Within Temptation, ale spíš o neoriginalitě, k jaké gothic/sympfonic občas svádí. Uchu to nevadí, ale člověk se ničeho převratného nedočká. A tak musí všechny ty převraty nastat ve zpěvu, kde je jich opravdu požehnaně. Amandiny písně "Angel od Mine" ani popová "My Song for You" nedokáží člověku předat, co úžasného v téhle ženě dřímá. Když si je pustím,a ni se mi věřit nechce, že jde opravdu o tu samou zpěvačku ... jak ta dračice s božským rozsahem z Trillia může být zároveň i tou nudnou popovou slečinkou? Zároveň? To těžko ... je vidět, že Amanda konečně pochopila, v jakém stylu může nejlépe ukázat všechny své kvality, a popíku s Trilliem ukázala záda.

Evanescence nikdy neměli špatnou hudbu, ale přeci jen, když se objevily pasáže, které se mi k jejich stylu úplně nehodily, zachraňoval to hlas zpěvačky, který svou silou hudbu pohřbil hluboko pod sebe, a člověk měl to nutkání sledovat už jedině ten. Ovšem na novém albu udělali Evanescence hned dvě velké chyby ... hudba byla opravdu špatná ... a Amy nedostala dostatečný prostor, aby mohla ukázat, co všechno v jejím hlasu je, a tudíž zachránit situaci. Narozdíl od Amy, Amanda má v Trilliu pro sebe snad ten největší prostor, díky kterému pozvedává "Alloy" mezi opravdu povedená a zajímavá metalová alba.

Kromě "Coward" bych z těch nejpovedenějších písní chtěl uvést hlavně "Utter Descension", ve které jako bych slyšel chvílemi Simone v nižích polohách, a úvodní "Machine Gun".


A věříte mi, že doufám, že si Amanda najde brzy cestu do České republiky?
Je velká škoda, že takto ohromný hlas každý zná buďto jen jako tu, co doprovází jiné zpěvačky, nebo ji nikdo nezná vůbec. Přitom kvalitami svého hlasu překoná bez problémů symfonické královny, jako jsou Liv Kristine (Leaves' Eyes) nebo Sharon den Adel (Within Temptation), rozsahem i Simone a možná i Amy. Ne, nemůžu říct, že by byla lepší než tyhle titánky, ale věřím, že v budoucnu nebude mít problém zařadit se po jejich boku. Snad ... pokud Trillium bude dál pokračovat touto slibnou cestou.

Sonety o suché jehle

15. června 2012 v 21:23 | Fender
Omlouvám se, že jsem opět zmizel, aniž bych komukoliv odpověděl na komentáře, ale můj organismus si zkrátka řekl, že už mi ustupoval až moc dlouho, takže mě sprostě potopil, uvhnul mě do nemoci a oslabil mě tak, že už jen zvednutí ruky se pro mě stalo podobně náročným výkonem jako tahat celý den klády z lesa až k nám na dvůr. Je milý. A to v neděli jedu do Prahy. Pražénka ... byl jsem tam dvakrát v životě. Poprvé na výstavě Play, podruhé na koncertě Within Temptation ... a ani tentokrát tam nejedu jen proto, abych bloumal někde po Václaváku. Jedu na koncert Evanescence ... a mám z toho popravdě trochu strach. Bojím se, že tam bude poněkud roztříštěná amosféra, i když toho jsem se strachoval i u Withinů a nakonec jsem byl mile překvapen ... Tenhle můj pocit pramení z jejich nového alba. Já vím, že skupiny se musí vyvíjet, a nepodporuji nijak zvlášť zamrznutí na jednom bodě ... nová, popovější, tvář Evanescence by mi tedy ani nijak nevadila ... kdyby to s sebou však nepřinášelo nové fanoušky. Ale jaké fanoušky?! Pravé? Však tito kdysi rockoví titáni jsou dnes milováni slečinkami hlásícími se ke stylu scene. A co ty můžou o Evanescence vědět? Myslíte si, že se vůbec zajímají o tu jejich starší tvorbu? Já v těhle typech vidím lidi, kteří se zajímají o hudbu jen povrchově ... a kteří mi nevěří, že ty nejlepší skladby nepotřebují videoklipy a nepotřebují být neustále ohrávány v rádiích. Ale kdo z nich zná písně jako Give Unto Me nebo Understanding? Možná jsem moc kritický, ale stále si pamatuji z října, jak když Withini hráli Deceiver of Fools, jen málokdo tu píseň poznal a jen málokdo ji prožíval tak jako novou Sinead, diskotékovou juchandu. A to je škoda. Já bych si nedokázal koncert užít tak, jak bych chtěl, kdyby skupina zahrála něco, co bych si s nimi nemohl zazpívat. Taky proto jsem se pustil dnes do studia textů a melodií všech nových písní od Evanescence ... nicméně jsem to musel prokládat neustále Moonspell, protože poslouchat celý den v kuse takovýto tvrdší popík, to není nic pro mě.
Přemýšlím, jestli tento článek ještě někdo čte. Vlastně mám jen potřebu zaplakat si nad ztrátou další kvalitní skupiny. Ztráta ... je to jako kdybych je odepisoval a ukládal je do pomyslných hrobů. Možná tomu tak i je ... Takhle jsem odepsal nového Mansona i nové Withiny. Jejich stará alba zůstanou navždy v mém srdci, ale ve chvíli, kdy jsem si pustil jejich nová alba, cítil jsem se, jako bych měřil tep a nemohl nic nahmatat. Mrtvo. Jsem zlý, já vím. Tohle si nikdo z nich nezaslouží. Ale z jejich nových alb cítím jen snahu o rychlé sesmolení čehokoliv, hlavně ať to nasytí hladové fanoušky ... tohle cítím zvlášť u Evanesence, na jejichž album se čekalo asi pět let. Jenže nové album mi přijde silně nedodělané ... a většina z těch písní, které se tam vyskytují, jsou dobré tak pro Lily Allen, Keshu nebo Britney Spears, dokonce píseň Swimming Home mi přijde jako hit pro Bartošovou. Odrhovačky.


Jenže původně jsem chtěl kritizovat umění obecně ... Ne, vlastně jsem úplně původně chtěl lidi pobízet k vlastenctví, ale tomu věnuji asi zase jiný článek. Možná zítřejší?

Dnes jsme však šli s výtvarkou na výstavu Bohuslava Reynka a popravdě musím říct, že to byla jedna z nejhorších výstav, na jakých jsem kdy byl. Obdivoval jsem jeho práci se suchou jehlou - kdysi jsem to také zkoušel, takže vím, jaká je s tím práce - ale myslím, že tohle je technika, u které měl také definnitivně zůstat navždy. Nevím, jestli je opravdu nutné vystavovat úplně všechno, co kdy autor nakreslil. Celá výstava byla nesourodá, protože mezi suchou jehlou si na stěnách visely vesele olejomalby, fotografie i kresby tužkou na papír. A nejenže to působilo roztříštěně a zmateně, ale ještě ke všemu mě to naplňovalo pocitem, že se autoři výstavy snažili zbytečně přeplnit celý prostor galerie, takže kromě suché jehly, na kterou byl Reynek specialista, vytáhli i nějaké jeho staré črty tužkou, které by však dokázala překonat práce snad téměř každého mého spolužáka. Lidé se čím dál častěji řídí totiž heslem "Je slavný, budu ho obdivovat pro cokoliv", jenže to není úplně dobře. Tohle je jen omluva pro nenáročnost. Sebeslavnější autor si nezaslouží být uctívaný pro něco, co by zvládl překonat běžný smrtelník. To, že umí jednu věc, neznamená, že si zaslouží náš obdiv za všechno ostatní, co udělá. Já Reynka obdivuji díky suché jehle ... ale jeho kresby tužkou mě nechávají naprosto chladným. A s Evanescence je to koneckonců to samé. Vždycky se objeví někdo nenáročný, kdo si řekne "Jsou to přeci umělci, tak se mi to bude líbit", jenže fakt, že dokážeme vyhranit náš vkus, nás činí vyspělými ... ne to, že přijmeme cokoliv, co nám kdo předloží na talíř. "Ne" z nás dělá lidi ... a názory z nás dělají inteligentní lidi ... Přijde mi hloupé tvrzení "Líbí se mi úplně všechno stejně". Je to nemožné. Vezměte si třeba vaše dvě nejoblíbenější zpěvačky nebo nejoblíbenější zpěváky. Můžete říct, že se vám líbí oba, ale nikdy ne, že se vám líbí stejně ... protože na každém se vám přeci líbí něco jiného, no ne? Já, když porovnám Amy a Simone, můžu říct, že jsou to pro mě obě metalové královny, ale každá se mi líbí něčím jiným. Na Simone obdivuji její vysoký, chladný hlas, ze kterého mi tuhne krev v žilách, ale Amy mě naopak uchvacuje tím, jak umí zpívat své písně procítěně ... Kdo do svých písní vkládá tolik emocí? U Sharon jsem je slyšel jen v Say My Name ... a Simone? To je ledová královna.
Zkoušeli jste si někdy vlastě ujasnit, co se vám na čem doopravdy líbí nebo naopak nelíbí? Já zjistil, že není snadné dát dohromady konstruktivní kritiku. Dnes jsme četli ve škole Sonety Lauře ... jednak mi hlavou bleskla myšlenka, že bych zkusil napsat sonet, ale jednak také myšlenka, že k tomu nemám co říct. Nudilo mě to. Ale jak říct učitelce, že je to pro vás zajímavé asi tak jako spolužákovy spodky? Všichni přemýšleli nad tím samým: O čem to bylo? O Lauře? Byla krásná .. krásná ... krásná ... Nakonec jsme se i s učitelkou shodli na tom, že první ze sonetů, které jsme měli v čítance, je jen zběsilé skládání myšlenek, které autor sepisoval tak, jak mu přišli na mysl, aniž by to jakkoliv promyslel ... a vlastně tehdy mě napadlo, jestli se budeme muset učit vidět v tom povinně tu krásu a obdivovat Petrarcu pro jeho skvostné nápady ... On přišel s novým útvarem ... ale jedna věc je forma, druhá věc je obsah. Stejně tak já mohu obdivovat Reynka pro to, že se rozhodl pracovat se suchou jehlou, ale zpracování ve mně také žádný hluboký dojem nevyvolalo. Zrovna tak obdivuji Evanescence, že se vrátili k tvorbě po tak dlouhé době a nebáli se experimentovat s novými prvky, ale ten výsledek dle mého kvalitní není.

A v neděli mizím ... zítra jsem chtěl vyhlásit už rekonstruki, ale přesouvám její zahájení až na 18.6., na pondělí. Zítra bych si tady s vámi chtěl ještě popovídat, když mi to nemoc neumožnila dřív ... a pak ... pak tu bude zase chvíli pusto ... snad na mě do července nazepomenete.

Když se metal v pop obrátí ...

12. října 2011 v 20:42 | Fender
Beru to jako osmý smrtelný hřích, když se kdosi opováží obrátit pravou metalovou, popřípadě rockovou, skupinu k popu či rock-popu. Bohužel takovýhle frontmanů přibývá a skupiny se snaží čím dál víc pracovat s prvky, které do jejich stylu ani trochu nezapadají - lidi, to není průkopnictví, pochopte to, to je nevyslovitelné prznění uměleckých duší!

Přijde mi to jako včera, kdy jsem se dozvěděl, že vyšlo nové Mansonovo album a bezhlavě jsem se vrhl do nejbližšího krámu, kde se sortiment zaobíra i jinými položkami než jen Jonas Brothers. Jenže to bylo už v roce 2009 a tehdy to všechno započalo - zpopování.


Marilyn Manson - The High End Of Low, 2009

Ano, tehdy jsem byl z nového alba zatraceně nadšený, ale když se nad tím zpětně zamýšlím, vůbec netuším proč. Možná jsem byl jen unešený z toho faktu, že to bylo zkrátka něco nového. Ostatně, z "Eat Me, Drink Me" (2007) jsem byl taky nadšený, ale tohle album obsahovalo aspoň nějaké hity, například "If I Was Your Vampire" nebo "Car Crash Away", což byly skladby, které měly svou neokoukanou a originální atmosféru, nějaké zvraty, nevšední rytmus a v případě "If I Was Your Vampire" i hlavu a patu aneb smysluplný text. "Eat Me, Drink Me" je často kritizované album. Všichni tvrdí, že právě s ním Manson změknul - ano, změknul, ale stále měla jeho hudba úroveň a dokázala zaujmout, což si zřejmě nikdo neuvědomuje. Každý jen nadává, že od roku 2007 není Manson Manosnem, ale podle mě se definitivně ztratil až po vydání "The High End Of Low". Tohle album se totiž nese v duchu pořádně rozjeté "pařby", která se koná v nějakým zaplivaným pajzlu, kam chodí ta zoufalá, zfetovaná mládež, která neví, co se svým životem, tak se spouští - no a přesně pro tuto skupinu album je. Není na něm nic chytrého. Dřív jsem si ho pouštěl poměrně často, ale tehdy jsem poslouchal i Rihannu, takže to není nijak směrodatné.

Manson ale není jediný, který se v roce 2009 definitivně zbláznil. Ano - jak jste už pochopili, v dnešením článku hodlám jen kritizovat. A vy víte, že já kritizuji rád a cokoliv, dnes si ale beru na mušku alba rádobymetalových a rádobyrockových skupin. Proč tolik klesli ...?

(více kritik: celý článek)
 
 

Reklama