BLOG JE OFICIÁLNĚ POZASTAVEN, DĚKUJI ZA POCHOPENÍ



Mé básně

Symfonie noci

30. srpna 2013 v 23:12 | Fender
Leaves' Eyes vydávají nové album. Ale to většinu z vás tuším nechá nanejvýš chladnou, takže sáhodlouhé povídání o tomto díle si nechám na někdy jindy ... třeba na prosinec ... to má totiž album údajně už i vyjít, takže přihodím recenzi .. kterou si asi stejně nikdo nepřečte, ale tvařme se optimisticky.

Důvod, proč začínám článek zmateným bleptáním o jakémsi prosincovém albu nějaké hrozně dárk a ívl grupy, kterou nikdo z vás nezná, je prostý. Zveřejnili totiž konečně obal toho nové skvostu ... no skvostu, to teprv uvidíme. Faktem je, že obal se opravdu tváří slibně, nicméně tomu horlivému ujišťování, že "tenhle kousek bude zatím to nejtvrdší a nejlepší, co skupina kdy vydala", nevěřím. Známe hlasové kvality jejich zpěvačky ... ale dobře, dobře, slíbil jsem, že tohle si nechám na někdy jindy, takže přejdu k tomu podstatnému ...

Napsal jsem básničku: Až dnes bude večeře, vytáhnu tě do keře, vytrhám ti kadeře. Ne, přiznávám, zas takhle kreativní nejsem, tohle jsem ukrad z Novýho Muniše. Nemohu se měřit s poníkem Járou, ale přeci jen vám tady ten svůj epos předvedu. A proč jsem začal tak komplikovaně přes Leaves' Eyes? Protože mě k jeho napsání inspiroval právě tento obal:


... a vlastní život, ovšem to je dlouhý příběh.

Pravda, když jsem takhle Liv (jo, to je ta blondýna uprostřed, jejich zpěvačka) spatřil prvně, vířily mi jistou dobu hlavou i jiné myšlenky (skupina opravdu našla způsob, jak zaujmout), ale ty by nebyly publikovatelné, takže přejdu k věci:

Symfonie Noci


Když ztratíš se v temnotě,
je to tak navždy,
oběti vraždy
i démoni povstanou.
Prožerou mozek,
zchvátí tvé srdce,
čapnou za ruce,
a chystaj mstu prohnanou.

Když vrátíš se na světlo,
už nejsi úplný,
měsíc je záludný,
on ukrad ti duši.
Úsvit je dočasný,
srdce je ztracené,
sny navždy zmařené.
Kdo moh by to tušit?

Jo, všechno zlé zanechá stopu ... Na druhou stranu, on i ten dočasný úsvit stojí za to žít ... Obavy mám jen z jedné věci: že tahle má básnička bude daleko emocionálnější, temnější, napínavější a drsnější než celé album Leaves' Eyes. Ale třeba překvapí, držím jim palce.

Připomíná mi to, že jsem vám ještě nevyprávěl o vystoupení téhle skupiny na Mástru ... celkově o ničem z Mástru ... No jistí si můžete být tím, že to bylo naprosto legen-počkejte si-a budete si muset počkat opravdu dlouho-

Koukám, že tu rozjíždím pěknou sbírku básniček podle alb: nejdříve Kazatelé noci, teď Symfonie noci, bůh ví, kde to skončí ...

Ananas

25. června 2013 v 14:24 | Fender
Kdó je tady lempl?!! Xávier je lempl!
Náhodou není! Dřu jako kůň, abych uživil všech těch deset hladových krků ... Ne, nechci tím naznačit, že jsem desetihlavý drak (na škodu by to nebylo), ale že mám velkou rodinu, kterou musím uživit ... ale já ji nemám ... zatím ne ... Vymyslel jsem si ji, abyste se mnou měli soucit a tudíž mě nehubovali za tak dlouhou nepřítomnost. Já za to nemůžu, první věta tohoto sdělení je totiž pravdivá: dřu jako kůň. Mám toho opravdu moc. Do školy už nechodím - tedy měl bych, zítra tam asi zajdu, ale už máme uzavřenou absenci, takže to není povinné, dalo by se říct.

Bohužel teď tedy nemám na blog moc času ... to až o prázdninách. Ano, o prázdninách tu budu snad už denně! I když to taky není moc zdravé .. nicméně se na návrat těším. Odhlasovali jsme si tuším taky, že bychom mohli uspořádat nějakou oslavu narozenin mého blogu - uspořádám, asi 1.7. - máte čas?

Ale tento článek bych chtěl přeci jen opět vyplnit hlavně básní ... Nevím, čím to je, poslední dobou se mi ve verších píše hrozně dobře. A tuto báseň jsem psal s myšlenkou na někoho určitého. Rozhodně to neznamená, že by to byla nějak zvlášť kvalitní báseň. Ale i tak ji sem dám ... je totiž i pro mě záhadou. Já nevím, kdo jsem, nevím, co cítím (co cítím k sobě, natož ke komukoliv jinému) a pak ze mě vypadne něco takovéhleho ... A já vskutku netuším, zda se chci rozloučit či blížit ... Prostě jsem to napsal - napsal zcela zasněn. A pak kouknu a papír je plný. A to i přesto, že nemám rád ananas.

Ananas
Můj hrad už se zřítil,
každý baron na ty ruiny pliv'.
Sen už se rozplynul,
hlas mojí múzy dávno ztich'.

Z majestátu mého zbylo jedno tělo!
A to chci odevzdat jen Tobě …

Mozek už se rozpad',
avšak dál bije srdce mé.
Přiživují se černí hadi
Na temné duši ztrápené.

A z majestátu mého nezbylo už nic!
Své vény odevzdávám Tobě …

Ať stříká krev, ať zbrotí zem, ať vím, že stále žiju!
Probodni ruce mé a seber mi mou sílu.
Jinak bych tě zmáčk' a nikdy víc nepustil…
… za odpuštění neprosil…

Jiskra v očích pohasla
a hle - tu někdo leží!
Ten, jemuž puklo srdce,
kdo prožil život ve lži …

Z majestátu mého zbyla jsi jen ty.
Daruji ti ananas!

Kazatelé noci

5. června 2013 v 21:06 | Fender

Vlčí šílenství. Ano, polapilo mě vlčí šílenství ... Ne, neznamená to, že jsem se zamiloval do toho úchvatného živočišného druhu. Úchvatného, ale přesto nezamiloval, mám před nimi mrazivý respekt .. a ten respekt, to je láska ... ale ne láska k vlkům, ale láska k tomu pocitu. Ale to je na dlouho a dostávám se tím tam, kam nechci. Totiž, mé vlčí šílenství způsobuje skupina Powerwolf, ale jelikož vím, že to nikoho z vás nezajímá, nebudu sem motat dlouhé pindy o tom, jakou hudbu hrají, kde všude budou koncertovat a že vydávají nové album. Och - oni vydávají nové album! Radši se netěšit, zatím mě z nových alb nadchlo jen Revolution od Lacrimosy, ale to patří taky jinam - někdy bych mohl udělat přehled pro šmajnšmekry (ano, záměrně komolím výraz "fajnšmekr"). Ale kam tímto článkem mířím? K poznání, že hudba je skvělá inspirace. Už píseň Sanguine ve spojení s klipem k písni Everything Invaded od Moonspell (ano, taky to souvisí s vlky: moon - spell ...) mě inspirovala k napsání nějaké povídky. Kupodivu skončila nedopsaná. Ale někdy se k ní asi vrátím. Vyprávěla o jakémsi prokletí a samozřejmě o lásce. Šlo ale o takovou tu psychopatickou lásku k neznámému. Krása. No a teď mě inspiroval už jen obal nového alba Powerwolf - s názvem Preacher's of the Night - k sepsání básně.

Přerušuji tak "šňůru nesmyslných básní", kterou jsem započal předchozím článkem. V tom jsem vám sliboval, že vyhrabu z "rozepsaných" nějaké staré básničky, které mě příliš nenadchly, ale jsou moje. I tak není nad básně, které vzniknou v afektu, v nějakém rozčilení, v návalu neunesitelných pocitů - tedy většinou, když se o něčem nově hovoří ... a takovou zde mám zatím jen jednu a považuji ji za nejlepší - toť Athanasia. Sice Absolutismus taky není špatná báseň, z mého pohledu tedy, ale to je spíše karikatura, navíc nereaguje na nic nového, jen sbírá staré, už opracované myšlenky.




Kazatelé noci

Polib kříž!
A modli se!
Ty děvko, my pijem tvou krev!

Pane náš
na nebesích,
pro tebe vraždíme, tak už se zjev!

V kostele oheň
- naše oči jsou žár
spaluje hříchy
- no tak jak sis přál
My nesem kříž
- naše posvátné břímě
Ostré hrany zříš
- Bože, hlavně stůj při mně!

Připoutána
okovy k oltáři.
A naše drápy ti proříznou krk!

Neřvi už!
Učiň pokání!
Opovaž se myslet na úprk!

Na těle krev
- v našich duších je jed
stéka pod oltář
- to nelze vzít zpět!
My nesem kříž
- naši posvátnou víru
V jeho jménu tu chcípáš
- tak umři v míru …

... a usmiř se s Pánem tak jako my …

Každá válka

2. června 2013 v 21:28 | Fender

Tak - design z předchozího článku je udán! Teď už jen stačí udat tento. Muhahahaha ... ale já věděl, že pochmurné designy si své majitele budou hledat těžce. Vštípili jste mi do hlavy zvláštní nápad: utvořit zcela bílý design. Ale nevím, jestli pro to mám talent, vím jistě, že pro designy s koňmi ho nemám. Už nikdy nebudu dělat dess, kterému by měli vévodit koně! Už z toho šílím ... všude samí koně ... ale zjišťuji, že to není vůbec poprvé, co z grafiky s koňmi šílím, jak dokazuje článek Koně přede mnou, koně za mnou.

V nějakém předchozím článku jsem taky zmiňoval objevení starých básniček v "rozepsaných článcích". Vím moc dobře, proč jsem neměl tu odvahu je zveřejnit; většina z nich silně postrádá smysl a ani se nerýmuje. I tak je teď zveřejním, možná jen proto, abych mohl s úšklebkem vzpomínat. K ničemu jinému taky ty básně nejsou. Začnu tou podivnější jménem "Každá válka", při které si opravdu nejsem jistý, co jsem jí chtěl vyjádřit. Asi nic. Možná jen své pocity. Zase ty smíšené pocity! A velmi optmistický konec ... kde jsem na tom já byl? Dobré jou tak maximálně úvodní tři sloky, přičemž tu první se neopovažuji nazývat plnohodnotnou slokou, nýbrž jen nějaký "prologem". Inu, posuďte sami:


Každá válka

Hřmí, duní a děsí děla pravdu
nebo pravda děla
a lid ...

Slyšíme to, co chceme slyšet,
že nepoctiví budou viset.
Ale v bouři hněv zaniká.

Každá válka začíná mírem.
Jen silná rána pohne s lidem.
Ale v špíně krev zaniká.

Už neslyším
odeznívající kňučení v křiku děl
už nevnímám,
jak osud chtěl,

žádný život nemá cenu!

Dráhy vesmírné jsou spletité.
My se v nich ztrácíme.
Bojujem za starou pravdu.

Nikdo nezná její znění!

Zabíjíme vlastní bratry,
zabíjíme sami sebe,
zabíjíme budoucnost a zabíjíme minulost
a poctivost.

Teď vítr skučí: "Sláva jim,
kdo k zemi padli a uhli mi.
Cesta je volná, já jsem pán.
Když chci, stromy k zemi zohýbám.
I tebe."

Každá válka končí mírem.

B

18. dubna 2013 v 18:34 | Fender

Napsal jsem velice duchaplnou báseň ... Ano, je opravdu duchaplná, byť to z mého úvodu, který na to upozorňuje, třeba úplně nevyplývá ... Vlastně je to shrnutí historie .. a nebo současnosti? Inu naráží i na některé současné organizace a pochybné partičky ...

Nese poměrně jednoduché jméno - "B"!
Kdo přijde na to proč, dostane zlatého bludišťáka ... A nebo taky nic, ale za pokus to stojí ...

Nejbezútěšnější je ta zem,
kterou ovládneš pohledem.
Vztyč pravou ruku, schrei: "Sieg Heil!"
Teď jsi se členem davu stal!

Hlas houfu je silnější než ten tvůj,
poddej se a za námi stůj!
Kdo netáhne s námi, táhne proti nám!
Na druhé straně každý stojí sám.

Vítr šeptá: "Máme lék na rány,
budou po zásluze potrestány."
Kudy projde blesk, tam padne hrom,
řešením je cyklon.

--
Carpe diem!

Čisto, bílo - prázdno

11. února 2013 v 21:21 | Fender

Je jen v mojí mysli
To sterilní místo
Kde všechno je bílé a každý poslouchá jen mě

Můj vlastní svět v tísni
Zmražený prostor
Kde já jsem bůh vladnoucí neohroženě

Nedávám to sem, abych oslnil ... spíš jsem si uvědomil pár věcí: jsem zlý a pyšný. A nejsem na to příliš hrdý. V jistém ohledu mě to pohání, to ano ... nutí mě to konat dobro ... protože chci být uznávaný a uctívaný ... Jenže vím, že to vlastně nedělám pro ostatní, ale pro sebe ... Ač bych zachránil stovky životů, vždy by to bylo jen kvůli osobnímu prospěchu a víře v to, že se dočkám nějaké slávy ... A i když to stále není tak závažné, jako kdybych měl chuť ubližovat sobě i jiným, chci se změnit. Ale jak? Někoho k sobě potřebuji ... přátele, následovatele, kohokoliv, kdo by naslouchal a věřil mi. Prahnu po pozornosti a respektu druhých, protože jsem nikdy nic z toho nezažil. Nechci, abyste si teď mysleli, že fňukám nad svým bídným životem, jen se snažím rozebrat příčinu své pýchy ... protože takhle dál žít nechci.

Ruce za zády mám

V jedné je smrt a v druhé život

Vyber si!

Myslím si stále, že můžu změnit celou zemi ... a třeba můžu, síla jedince je neomezená. Síla davu je však větší. Dávno přemýšlím ve větším měřítku, než jen jak bych si zajistil místo na výsluní v naší třídě. Vím, že to není snadné a mnozí se mi pokusí házet klacky pod nohy ... Ve výsledku u mě však můžete mít jistou, že to vždy myslím se všemi dobře ... protože chci, aby mě za to měli lidé rádi. Jak prosté.

Zbyl nám strach,

zvířený prach,

potoky krve,

trny porostlý portál do Imaginária,

základní kámen

a muž, co ztratil víru

dávno před pádem Impéria.

Já víru neztratil.




Athanasia

4. prosince 2012 v 19:16 | Fender
Stále - a možná ještě víc - mě láká něco vymyslet na téma týdne "Nesmysl" ... ale přeci jen se sepsáním svého životopisu asi ještě počkám ...
A tak přicházím alespoň s básní ...

Zatímco všechny ostaní básničky, které jsem tady kdy hrdě prezentoval, jsem vymýšlel dlouhé dny a sbíral pro ně podkladový materiál, tahle se na papíře octla v mžiku ... z trucu.
Měli jsme totiž zrovna hodinu češtiny, kdy jsme probírali romantiky. A já si v záchvatu sebelítosti uvědomil, že každý z těch lidí - se sebebídnějším životem - po sobě zanechal nějakou stopu. Taky chci zanechat stopu. A tak jsem psal ... zatímco jakoby z dáli ke mně doléhaly informace o Williamu Blakeovi. Kéž by jednou takhle k někomu doléhaly informace o mně. Přijdu si jako Gilgameš - sobecký pseudovladař prahnoucí po nesmrtelnosti. Ale jakému městu já mohu vystavět zeď?

K básni ...

Chtěl jsem ji původně pojmenovat "Krvinkovka" nebo "Krevnička", ale pak jsem si řekl: "Ty máš ten mozek zamotanější víc než hyfy v myceliu!"

Takže zde je ... Athanasia

Horká je krev, co stéká po mých zádech,
krvavá lázeň,
zbytečná bázeň.
Uhoď, stiskni, trhni, drť!
Vytrhni srdce,
rozemel na padrť.

Žádný ostych,
plivni na svůj vzor.
Teď jsem tu já, živote,
dávej na mne pozor!

Jsem anděl,
co pohrdá věcmi pozemními.
Živote, nezklam,
tys křídly mými!

I přes svou svatost jsem stále dravý,
pochybná svátost,
neupřímná lítost.
Klaň se, klekni, zpytuj, slz!
Zabils anděla,
teď se pro to mrz!

Možná bych měl osvětlit, proč právě Athanasia ... a nebo bych taky neměl, neboť tím bych jedině zbavil báseň tajemství ... Na druhou stranu mě neskutečně baví odkrývat nejrůznější tajemství ... zvlášť tajemství moje nebo tajemství, která jsem si vymyslel, neboť mám neustále nutkání chlubit se svými úspěchy, zážitky nebo alespoň fantazií. Čili vám řeknu, jak název vznikl ... Athanasia je jméno řecké bohyně zoufalství a smutku. Mužská verze jména je Athanasios. Jmenoval se tak například jeden alexandrijský jáhen, který bojoval proti popírání Kristova božství. Já v básni sice nebráním Krista, ale obhajuji svatost onoho "anděla", z jehož pohledu je to psané. Respektive sám "anděl" se pyšně hájí. Ale kdo vůbec je ten "anděl"? Málokoho to asi překvapí ... jde jen a jen o politika, který věří, že jedině jeho reformy vyvedou národ z krize. Je radikální, ale naivní. Je jako já ... oh, on je já. "Život" v básni neznamená nic jiného než národ ... nebo lid ... Tenhle svatý politik, který se neustále chce drát na povrch, si až moc dobře uvědomuje, že nemá takovou podporu, jakou by potřeboval, a tak místo toho, aby hledal chybu v sobě, hází vinu na ostaní s tím, že oni zabili svou naději - svého "anděla". V první sloce poukazuji na to, jak se sám vidí jako mučedníka, který pro svůj lid vytrpí vše. Přitom je to zbabělá nula. Když se vrátím k tajemství názvu básně, Athanasia mi svým zněním trochu připomíná výraz euthanasia (eutanásie), což znamená "usmrcení na žádost", jak přesně definuje Wikipedie. V podstatě jde o asistovanou sebevraždu ... a co je politika jiného než asistovaná společenská sebevražda?

Děkuji všem, co mě podpořili u minulého článku ...
Dobrou noc

Absolutismus

1. června 2012 v 22:34 | Fender
Možná jsem se jen příliš zamyslel nad tím, co dokáže z člověka udělat moc ... Třeba jsem už jen příliš zoufalý ze situace, která tady panuje ... panuje ... vládne ... Co by zde mělo vládnout? Kdo by zde měl vládnout? Možná, že jsem chtěl zparodovat, jak to chodí v politice ... a nebo jsem jen doopravdy tak namyšlený, že jsem dokázal sepsat něco takovéhleho:


Jestli to chceš,
jdi si pro to!
Já ti to nedám,
ale budu se velice rád vysmívat tvému snažení …

Hledám, abych našel sebe.
Čekám, až spadne pravda z nebe.
Rozhlížím se, abych pochopil
a život do rukou pevně uchopil.

Popírám, že vím, kdo jsem,
neboť krutější je pravda než zlý sen …

Hledám, abych našel tebe.
Potřebuji pronásledovatele.
Chci, abys přede mnou poklekl
A jiných model se odřekl.

Popírám, že vím, kdo jsem,
neboť krutější je pravda než zlý sen.
Věřím v sebe = věřím v boha.
Mně, vládci, nikdo neodolá.
Mé srdce = můj stát.
Nová doba by měla nastat.
Stačí absolutismus nastolit
a věřící národ si podrobit.

Hledám, abych našel pravdu.
Očekávám defenestraci a zradu.
Však přiměju hydroxid vodík odštěpit,
Ale vy mě to nenecháte osvětlit …

Já jsem tady ta nepochopená duše,
vy zkoušíte, co člověk zmůže.
Já vás budu pro vlastní dobro trápit,
Nikdo nechce sebe ztratit.

Popírám, že vím, kdo jsem,
neboť krutější je pravda než zlý sen.
Já zaprodal svou duši ďáblu.
Předstírám, že světu vládnu.
Zaplať, abys se mnou mohl být.
Zaplať, abys v klidu mohl žít.
Byl jsem přeci taky jeden z vás.
Jak snadno se dá člověk zmást …

Jestli to chceš,
nikdy to nenajdeš.
Zkus si pro to jít
A svou víru neztratit.

Proč jsem do takovéto básně zamotal hydroxid ...? Proč, když mohla být tak melancholická ...? Ne, nemohla. Je to kruté, sobecké ... je to české ... Hydroxid nikdy nemůže odštěpit samotný vodík ... můžeme se my odštěpit od EU? Přiznávám, že když jsem to psal, na EU jsem vůbec nemyslel, ale teď ... Když jsem to psal, myslel jsem jen na to, jaké opojné je mít moc ... Nikdy jsem to nepocítil.

A když potkáš Smrt, zeptáš se jí ...?

22. ledna 2012 v 17:27 | Fender
Když jsem včera hledal kreativní lidi pro soutěž Všehochuť nadevše, narazil jsem i na blog Roseazy, kolegyně metlošky a milovnivce vlkodlaků, která u sebe sama pořádala jistou menší soutěž pro ty, kteří by v sobě chtěli odhalit talent. A já se zapojil, protože bych ho v sobě opravdu velice rád našel ... ovšem zatím hledám marně ...

Soutěž spočívala v napsání básně na téma Temnota a nebo Já ... sám si doposud nejsem ani trochu jistý, o čem z těchto dvou věcí jsem vlastně psal. Dalo by se to asi shrnout jako souhrn mých temnějších myšlenek ... tedy jsem odhalil temnotu sám v sobě? Ne, není to zvrhlé, zákeřné, zavrhnutíhodné, opovrženíhodné, pohoršující nebo třeba jen nepříjemně zamotané. Má to jasné sdělení. Nechci, aby byl život boj. Nechci, abychom museli neustále válčit ... a já teď nemluvím o válce v Íráku, jde mi o takové boje, které jsou blíž mému srdci. O osobní boje. Nechci, aby byl život tolik vyčerpávající ... ale to asi každý ... a nikdo nebude vyslyšen.

Není to velkolepé dílo, není to světoborné a nikoho to neohromí - ani mě to neohromilo - ale myslím, že to ani nikoho neurazí. Napsal jsem to tak, jak jsem to v tu chvíli cítil ... v tom je krása většiny děl - zachytit atmosféru dané chvíle, zachytit naše dojmy z něčeho určitého ... zachytit naše emoce.

Kreativita a SOUTĚŽ

25. května 2010 v 21:40 | Fender
Lidská kreativita nezná mezí... někdo kreslí, maluje, zpívá, hraje na různé instrumenty a já... píšu! Jako spoustu jiných, ale co tak procházím cizí blogy, jejich majitelé většinou píšou zamilované povídky nebo romantické básně... já píšu úchylné povídky(viz. odkaz na jeden blog v menu) a ještě úchylnější básně... rozhod jsem se vám sem dát druhou ukázku - už to není ta 'zdravá deprese', tohle jsem psal v afektu, psal jsem to a hlavu mi zaplňovaly myšlenky, kterým jsem nerozuměl - a to vznikají nejlepší díla (když nepočítám to, co vzniklo během mého posezení na záchodě :D)

Takže moje 'veledílo' numero 2 :
Nekrofil
(upozorňuji, že to určitě nepopisuje můj osobní postoj k životu... a smrti :D)

Byla mrtvá,
já ji znal,
potřeboval jsem s ní být,
na nic se neptal
a sledoval život
prchající pryč.
Spleť nočních můr,
mě už nezbývá nic
jiného než doufat
a před pravdou utíkat,
donekonečna se skrývat
a ospravedlňovat se.
Prosím, vrať se!
Zahoď ten zrádný klíč
od nebeskýho království
a spočiň navždy vedle mě
jako vždy,
tváříš se nevinně,
prý nic nevíš a jdeš dál.
To je poprvý, co jsem se bál
a spadl do tmy,
držím tvojí hlavu,
tvé vlasy mi oplétají ruce,
drží mě a brzdí,
já ztrácím snahu!
Otočím tě prudce,
naposled vidět tvojí krásu
přirozenou a šaty
jsou teď na překážku.
Hodím je do větru,
on unáší je v dál,
zanechal je ve vodě,
co tvou krev smývá.
A teď jsme tu sami,
proč musím brečet?
Nevzpouzíš se,
copak nechceš křičet?
Na tvou kůži z perletě do padá měsíční svit.
Taková nádhera
až mě to dojímá,
já jsem snad melancholik!
Rostřeseně tě hladím,
šeptám, že to nebude bolet.
Trochu zbytečné,
když mluvím k mrtvole!

Nepovažuju to za nic úchvatného a ni převratného....

Ale teď k té soutěži....

Čtyři stěny

13. května 2010 v 14:13 | Fender
Ty čtyři stěny,
co oddělují tmu od světla,
dělají svět příjemnějším.
Hlídají to monstrum,
jež se za nimi skrývá,
chrání lidi,
i když si to nezaslouží.

Zvenčí slyším hlasy.
Chtějí mi říct pravdu,
říct mi, že nejsem sám.
Stěny se vzpouzí,
nechtějí, abych rozumněl,
nechtějí, abych na šepot dal.

Venku se spustil
ohromný liják
a bílou růži,
co tam kvetla,
ubil a pohřbil
do černé hlíny,
aby už víc neřekla.

Jak jedna ze stěn,
Puklo mé srdce.
Život není fér a osud je šmejd
A přesto všechno nás právě on vede,
Kreslí kříž do hlíny,
když přestalo lejt.

Ze mě proudí život,
teče ven krev.
Ptáci si sedaj na kříž z hlíny
a pějí žalozpěv.

Jak jedna ze stěn,
puklo mé srdce.
Beznaděj je vše,
co jsem kdy měl.
Šíří se trhlinou
do celého světa,
ty stěny zklamaly,
tak se kámo měj!
 
 

Reklama