BLOG JE OFICIÁLNĚ POZASTAVEN, DĚKUJI ZA POCHOPENÍ



Září 2012

Lacrimosa: Das ist unsere Revolution!

29. září 2012 v 18:31 | Fender |  Koncerty
Nesliboval jsem větší aktivitu, ačkoliov jsem vám - nechápu proč - dal jakousi naději, že bych se snad mohl začít o blog konečně zajímat. Ale co jsem udělal? Nezměnil jsem design, jak jsem chtěl (za což ale nemůžu já, nýbrž lenivý tvůrce, se kterým si budu muset vážně promluvit), neuspořádal jsem narozeninovou oslavu (což jsem ani nechtěl, ale aspoň byste věděli, že opravdu stále žiji - pokud vás to ovšem zajímá) a k nikomu z vás jsem nezašel, i když jsem prohlašoval, jak poctivě začnu od středy komentovat. Ovšem já jsem si odjel podle do Prahy a nechal blog opět ležet ladem ... a přesto se sem teď vracím především proto, abych se vám mohl drze pochlubit, co jsem právě v Praze zažil.


Možná si někteří z vás vzpomenou, jak jsem se před dvěma lety rozplýval nad bandou podivínů, co si říkají Lacrimosa a ve znaku nesou Harlekýna, když jsem je prvně spatřil na Mástru ...
Slovo spatřil v tom hraje ohromnou roli! Ano, byl jsem unešen, když jsem je prvně slyšel, ale až když jsem je viděl, propadl jsem dokonale a navždy jejich kouzlu! Ani Alea ze Saltatio Mortis mě svými salty neohromil tolik jako právě Tilo a Anne svými ... můžu to nazvat tanci? Zkrátka svými pohyby.
Možná si tedy dovedete představit, jak jsem juchal, když mi Spark oznámil, že tu budou mít samostatný koncert ... tříhodinový koncert v pražském Rock Café.

Tedy jsme vyrazili do Prahy ... tentokrát mi však ještě víc přišlo, že jedeme do cizí země. Nejenomže bylo zázrakem slyšet někde češtinu, ale i v hotelu po nás chtěli, abychom zaplatili eury. Řidiči jezdili stále jako zfetovaní Indové a z Čechů se stali zase Češi jen v pátek, kdy byl státní svátek a všechny tramvaje byly ověšené vlajkami. Českými. Ale pravděpodobně přijde doba, kdy bude česká vlajka potlačena a naše území si rodělí Evropská unie a Amerika ... ale co to plácám, to už se vlastně stalo! He ... Totiž, co to plácám, nebudu přeci toto radostné vyprávění kazit zlověstnými předpověďmi. Tak ...

V Rock Café jsem nikdy předtím nebyl a ... ani nevím, jestli bych tam chtěl znovu. Možná až by se z toho stal nekuřácký prostor ... takhle klub působil jako tabáková komora a ani příchod skupiny kuřáky od zapálení si další cigaretky neodradil. Naopak pravděpodobně považovali za nanejvýš působivé, když zpěvákovi fouknou kouř přímo do obličeje, nebo když vajgl típnou o pódium. Ne že by to bylo o tu dřevěnou podlahu lepší.
Ale až na to, že jsem se zdatně dusil, jsem se cítil jako doma ... nebo spíš jako v mém alternativním ruském domově. Kdyby přede mnou nestál jeden Slovák jménem Evžen, mohl bych s klidem v duši říct, že jsem byl obklíčen zcela rudou armádou. Ale Češi jako by se do země propadli. V Praze se to ale ostatně dalo čekat ...

A samotný koncert? Fantastický.
Víte, Lacrimosa vydala nové album jménem Revolution, které nám přijeli představit, a co jsem tak poslouchal před koncertem doma, nabýval jsem čím dál víc dojmu, že to není album vhodné pro koncertování, neboť mi znělo poněkud ... nudně a jednotvárně. Ale už jako kolikrát předtím jsem se i teď přesvědčil, že naživo je všechno lepší ... protože je to živě a živé.
Na druhou stranu mi přišlo, že Tilo - toť božský zpěvák - si koncertuje více pro sebe, než pro nás. Užíval si hudbu, kterou složil, a věnoval se svým hypnotizujícím pohybům, avšak jako by ho mohlo ohrozit, kdyby se na nás podíval. Narozdíl od Anne, která při svém nadšení div neporazila klávesy, se choval v první polovině koncertu odtažitě. Že jsme taky v sále, si uvědomil asi až když jeho - bezpochyby zajímavý - monolog přerušil jeden z ruských fanoušků (a z jakých jiných taky?!) a zařval na něj vřelé "Danke schön" a prosbu o píseň "Copycat", kterou opravdu neměli v plánu hrát ... Což vím díky tomu, že na pódiu byl přilepen seznam písní, na který mi nedělalo problém dohlédnout vzhledem k tomu, že jsem se dostal do první řady, když jsem přemluvil čahouna Evžena. Ďakujem, Evžen!

I když název "Revolution" by mohl naznačovat, že album s sebou přináší jistou proměnu skupiny, věřte, že Lacrimosa si drží stále stejnou úroveň od roku 1990 a jejich alba jsou si vždy minimálně atmosférou hodně podobná. Naštěstí je Tilo natolik geniální, že není možné, aby ze z téhle jejich atmosféry kdy vytratilo kouzlo, kterým si mě získali. Jediná píseň, která mi alespoň zpočátku nepřišla tolik lacrimosovská, byla "This is the Night", která je ještě ke všemu anglicky, což pro Němce Tila taky není nic obvyklého. Paradoxně, i když jsem věčný zastánce němčiny a odpůrce angličtiny, mi právě tahle píseň přijde ze všech nejpovedenější ... neznamená to však, že bych si teď už nezamiloval i zbylé revoluční novinky.

Kromě toho, že v klubu bylo smrtelně nahulíno, tam také bylo zatraceně vedro ... drahý blonďatý kytarista, který stál hned přede mnou a kterého bych klidně mohl čapnout za nohu, kdybych se napřáhl, mě nejednou pokropil svým svěceným potem a když se nade mě nahnul, byl by schopný praštit mě kytarou do hlavy. Ale já idiot ještě uhnul. Tak se stalo, že jsem pařil doslova mezi jeho nohama, neboť mi nacpal svůj ctěný rozkrok asi deset centimetrů od čela. Ale tak proč ne ... Aspoň mi Rusové měli co závidět.

No a jelikož šlo o tříhodinový koncert, neobešlo se to bez přestávky, při které se nejenom všichni trochu ochladili, ale gruppa dokonce tuto pauzu využila k převléknutí, což bylo nejvíc poznat na Anne, která shodila ten muslimský hábit a navlékla se konečně do svého tolik typického lesklého korzetu.

Ale víc vám asi řeknou fotky. Jako vždy ....















Fotil jsem víc ... o dost víc ... ale minule jste si stěžovali, že jsme vás fotkami až příliš zaplavil, tak jsem vybral to nejdůležitější a zbytek pak najdete ZDE.

Video ... mé video ... Vím, kvalita nic moc ... ani to není celé ... Nesnažil jsem se zachytit celou píseň, protože vím, že ten foťák nebere kvalitní zvuk, ale chtěl jsem zachytit aspoň trochu atmosféru koncertu ... což se mi doufám povedlo ... Tak kdyby to někoho zajímalo ...


Já vlastně asi nikdy nebudu tím klubovým fanouškem, když nad tím tak přemýšlím. Nevím, jak se chovat, když jsem pár centimetrů od zpěváka. Přijde mi blbé sápat se po něm, jak činili všichni kolem mě, ale nesápat se mi v té společnosti přišlo ještě blbější, protože jsem pak působil jako psí čumák, co do Rock Café omylem zabloudil.

Také pro vás mám jednu radu ... Pokud jste kytarista a začne se vám chtít spát na vlastním koncertě, nezoufejte - kytara to vše skryje!


... A nebo ne?

A poznatek dne?
Nesnažte se vyfotit zpěváka v otočce.

Teď razím do Krumlova na výstavu Geralda Scarfa ... a pak už mi snad všechny akce skončí, takže budu schopen vás jimi zahlcovat vyloženě obden ... denně by to bylo i na mě moc.

Dobrou noc!

Na Zemi není nikdo sám,
ale na světě jsme sami všichni!

Mně to není jedno.

25. září 2012 v 18:30 | Fender |  O občanech
Dobrá, dobrá ... i když jste mě nijak drasticky nepřemlouvali, vracím se. Asi jsem už hold - chtě nechtě - na blogu závislý. Však kdo by vyslechl mé názory, kdo by mě podpořil, kdo by mi věnoval pozornost? Dnešní lidé jsou zahledění do sebe natolik, že už se dokáží navzájem vnímat jen přes internet - smutné, ale alespoň tato možnost nám stále zbývá ... taky bychom se mohli ignorovat úplně. Však kdo v téhle době potřebuje názory ostatních?! Pf, proč bychom se o ně měli zajímat - každý si jede svou vlastní ligu a ohlížet se na druhé člověka jen brzdí. No ne?

Chyba.

Už se mi dělá špatně z dnešních puberťáků, jejichž krédem je: "Jsou mi u prdele názory ostatních, tohle je můj život a já si budu dělat, co chci!" - jenže takhle to v životě prostě nefunguje! Ano, jsou to naše životy, ale ty jsou po celou dobu utvářeny ostatními.
Narážím na téma týdne a na články, které se tu začaly množit. Všude čtu jen: "A tenhle mi říká tohle a tamta zase tohle, jenže mně je to jedno, já si žiju podle sebe." A je to správně? To asi těžko. Nikdo by neměl být ovlivňován ostaními, ale měl by být okolím formován do podoby člověka. Chci tím říct, že pokud k vám má někdo nějaké výtky, nejlepší způsob, jak ho umlčet, je vyslechnout ho. A poslechnout ho. Žijeme v představě, že každý, kdo nás nechválí, nás chce shodit, ale možná je na čase, abychom si uvědomili, že nejen my máme pravdu.

Člověk, který tvrdí, že si žije jen podle svého a okolí se ho netýká, beztak lže. Choval by se stejně, kdyby si tehdy v první třídě nesedl vedle někoho zcela jiného? Zajímal by se o to samé, kdyby se nepřipojil k určité skupince ve třídě? Měl by stále stejné názory, kdyby nesledoval televizi?

Člověk si nemůže žít podle svého. Názory ostatních jsou nám oporou a základními kameny, na kterých můžeme stavět. Rady, které slýcháváme, jsou nám skvělými vodítky, která tolik potřebujeme ... ale ono také záleží na způsobu, jakým jsou nám tyhle rady naservírované. Dnešní člověk nesnese, když mu někdo jiný podstrkuje svojí pravdu. Jenže ve skutečnosti potřebujeme i pohledy ostatních na tu samou věc. V dnešní době je tolik věcí, které nebudeme moct nikdy pochopit, ale přesto budeme vždy předstírat, že pomoc rozhdoně nepotřebujeme. Je to slabošské. Je hloupé ptát se ostatních, když teď je trendy žít si podle svého. Každý se snaží neztrácet čas se zbytečnostmi, jako jsou teorie ostatních, ale vždycky se dostaneme do bodu, kdy ty teorie budeme potřebovat ... ovšem vzhledem k tomu, že není v módě ohlížet se na postoje druhých, držíme jazyk za zuby a dál budujeme nestabilní zdi svého vlastního života, do kterého nemá nikdo právo kecat!

Já sám mám jiný styl než většina lidí v mé blízkosti, ale snažím se neodvracet se od nich. Je i v mém zájmu vyslechnout, co mi chtějí říct. Chápu, že ne každému se může líbit, jak chodím oblékaný, co čtu, co poslouchám, jak píši, jak mluvím, jak se dívám .... ale už jen kvůli tomu si připomínky ostatních vyslechnu rád. Dnešní společnost, které vládnou počítače, mobily, iPody a podobné vymoženosti zajišťující nepřetržitý tok informací, je paradoxně silně neinformovaná. Vracíme se ke středověkým názorům a ze zoufalství i k víře v Boha. To, čím nežijeme, je nám cizí a tudíž i odporné ... předem to odsoudíme, aniž bychom to blíže poznali. Protože něco odporného si ani nezaslouží naši pozornost. A už jen z toho důvodu si velice rád promluvím s lidmi, kteří mají výtky k mému životu. Žijí totiž zaslepení svým způsobem života a nepřipouští možnost, že i život jiných by mohl mít smysl. Všichni máme na něco své názory ... a je dobře, že je máme ... ale nejlepší je, když si o nich můžeme s někým promluvit, protože to nejen formuje charakter, ale i rozšiřuje obzory.

Takže vy rádobydospělí puberťáčci, kterým je všechno u prdele ... daleko se nedostanete!
Blabla

Na komentáře se vrhnua si zítra ... zůstávám doma, neboť jsem nemocný.

Nula

15. září 2012 v 16:23 | Fender |  Oznámení a upozornění
Nula je takové nevinné číslo ....
No, není ... vlastně, když se nad tím tak zamyslím, neznám konfliktnější číslo než je právě nula.
Vyvolává spory a závist - a proč? Protože nula znamená buďto hrozně málo, nebo hrozně moc. Moc ovšem jen ve spojení s dalšími nulami .... a třeba jedničkou. 1 000 000 je záviděníhodná částka. Ale když někomu řeknete, že je nula, nemyslíte tím, to tys ta poslední a tedy nejdůležitější nula v milionu, která mu zajišťuje tak vysokou cenu.

Jenže tohle není žádný filosofický článek o tom, jak nuly poznamenávají náš život. A že by se toho dalo najít hodně! Já chci psát o návštěvnosti ... která na stránce blog.cz evidentně nefunguje. Popravdě nepatřím k těm, kdo se ženou za astronomicky vysokými čísly. Větší váhu pro mě mají komentáře ... jenže návštěvnost mi taky není úplně ukradená. Vnímal jsem ji vždy jako bonusové body. Jenže teď, už asi třetím měsícem, se mi zobrazuje vždy jen čistá nula. A i když jsou mi stále vaše komentáře drahé, přišel jsem o možnost vylepšovat skóre. Zní to tvrdě, hloupě, odporně, ale návětvnost byla do jisté míry mou motivací o něco se snažit. Já můžu psát jako ďas - baví mě psát - ale, jak mnozí z vás vědí, občas mívám problémy s tím donutit se zajít i k ostatním a odpovědět. A na tohle mi byla motivátorem právě návštěvnost. Jenže teď, když stagnuje na nule, už mě nebaví k někomu chodit, když vím, že pokud toho člověka nezaujmou mé články, nezanechá nejen komentář, ale nezanechá po sobě už vůbec žádnou stopu ani v té návštěvnosti. Na druhou stranu mi přijde blbé, abych neustále něco psal, když k ostatním nechodím, tím pádem DOKUD SE NÁVŠTĚVNOST NA BLOGU NEDÁ DO POŘÁDKU, NEBLOGUJI!

MucQ


Zase nějaká soutěž

8. září 2012 v 20:34 | Fender |  Má grafika
Možná jste se zhrozili, že pro vás opět chystám soutěž ... chystám, ale o tu teď nejde. Přihlásil jsem se do jedné grafické soutěže a vás bych chtěl poprosit o pomoc - je to sice zvláštní způsob hodnocení grafické soutěže, ale opravdu jde o anketovou soutěž. A já sháním hlasy, jak jinak.
Prvním úkolem bylo udělat design. Nejsem kdo ví jaký designotvůrce, ale většinu mé konkurence naštěstí toto téma pravděpodobně odradilo natolik, že se ani radši nezúčastnili ... aneb bojujeme tři ... Jeden z designů tam asi ani zatím není zveřejněný - ale měl by tam přibýt co nejdřív.

Můj design je tento:


Vždycky to dělám tak, že dám hlas tomu, jehož výtvor se mi nejvíc líbí .. a vy to můžete udělat stejně. Ale za každý hlas bych byl opravdu vděčný ... a jak se říká: "když budete potřebovat, oplatím".
Hlasovat můžete TADY.

Děkuji všem předem.
Dobrou noc.

Nože

6. září 2012 v 11:54 | Fender |  O občanech
Tentokrát se mi téma týdne opravdu zalíbilo - vlastně naráží na to, co já kritizují denně, takže proč k tomu nenapsat rovnou oficiální článek, že?

Nedávno jsem se díval na jakýsi americký trapný rodinný filmík - nepamatuji si jeho jméno, protože mi všechny přijdou stejné. Všude se řeší to samé. Což mě deptá. Ale to, co mě deptá ještě víc, je, jak si ti malí američtí parchanti dovolí otevřít hubu na své rodiče. Ty filmy to prezentují tak, že v pěti letech si tam běžně děti postaví hlavu a div by neukamenovaly své rodiče, když s nimi nejednají jako s dospělými. Všechno je to ale vina jen a jen rodičů. Ti se totiž vždy sesunou na kolena před svého drobečka a začnou se horlivě omlouvat: "Ale Jackie, to víš, že už si velký kluk. Omlouvám se, jsi můj dospělý chlapeček!" Ne! V pěti letech je to jen blbé, umíněné dítě. A pak se divme, že se nám tu rozmáhá šikana, kdy děti tyranizují své rodiče, když už od dětství jim okolí podstrkuje, jak jsou vyspělí, inteligentní a tím pádem i mocní! Tihle předčasně vyzrálí jedinci pak nemají žádnou úctu ke starším a respekt k okolí. Ale to v téhle době nemá už asi žádné dítě. Byly doby, kdy jsem na chodnících vídával postávat třináctileté holky hrající si na děvky. Odstrkovaly od sebe dost nemilosrdně všechny mladší, kdo se jim pletly do cesty, protože nebylo in být obklopen dětičkami. In bylo hulit tajně za školou. To bylo zlé. Hodně. Ale teď je to ještě horší. Nyní na chodnících postávají osmileté holky, odstrkují od sebe ty starší, protože není cool paktovat se se staříky, a kouř z cigaret a jointů foukají klidně drze učitelům rovnou do obličeje. Teď to nejsou malé děti, kdo se jich bojí, teď to jsou jejich rodiče a učitelé. Vychováváme si tady monstra.
Patnáctileté holky prodávají svá těla - a proč ne? Už můžu, je mi 15, jsem šíleně dospělá! - ty mladší už shánějí kupce. A kdo ví, třeba už to praktikují od dvanácti let. Jednou jsem četl Bravíčko, kde byl rozhovor s jakousi pseudocelebritou. Přiznávala, že o panenství přišla ve třinácti a jelikož jim to samo o sobě nepřišlo už tolik vzrušující, použili nože a řezali se u toho. To je opravdu vhodné do časopisu, který si čtou malé holčičky.
Však ony za to nemůžou ... je to jen naše chyba ...