BLOG JE OFICIÁLNĚ POZASTAVEN, DĚKUJI ZA POCHOPENÍ



Srpen 2012

Opět svítá v prastarém Babylonu ...

31. srpna 2012 v 19:54 | Fender |  Zamyšlení
Jak optimisticky zní téma tohoto týdne "Jdeme dál", dokud se nad tím člověk nezamyslí hlouběji a nezjistí, že jde jen o další jízlivou připomínku blížícího se začátku školního roku ... brr ... ani nevím, jestli se těšit nebo ne. Už předem vím, že hned v pondělí mě čeká zapojení se do krvavých bojů o lavice, což už taky není taková sranda jako kdysi - vím moc dobře, že ze dvou se zase stane ping-pongový kurt a minimálně další dva poslouží pro improvizovaný šachový, piškvorkový nebo pokrový turnaj. Člověk si pak přijde jako v neútulném a sledovaném Casinu bez možnosti výhry něčeho zajímavějšího než pár ztracených učebnic, které ani na začátku roku tradičně nikomu nechybí, nebo ošoupaných bot, kterých se pro jejich vzhled raději všichni zříkají. Opomenout nemůžu samozřejmě ani velmistra Rytmuse, který tohle všechno doprovází ... ale přítomnost jeho vysoce kvalitní hudby ve třídě už je tak jistá, že ji člověk bere jako samozřejmost, která na slavnostním zahajování chybět zkrátka nemůže!
Ani nemůžu slovy popsat, jak šíleně se do tohohle bordelu zase těším - zvlášť když vím, že milým uvítáním ze strany našeho učitele biologie nám bude poznávačka o sto bylinách a dřevinách. Proto jsem minulý týden strávil vesměs zkoumáním štírovníku růžkatého, bršlice kozí nohy, tařice skalní, popence břečťanolistého a jiných rostlin, které si ani v nejmenším nejsou podobné a které si člověk rozhodně nemůže splést, ba naopak si je může lehce zapamatovat ... no, dobrá, to nebyla ani tolik ironie - přeci jen všechny rostliny z prvních čtyř listů seznamu, který má stran celkem šest, už poznám bez problémů. Hodlám letos zaútočit na jedničku z biologie. Vloni se mi to na konci roku nepovedlo, protože jsem se nechal unést tou tupou myšlenkou Blbý kytky, kdy to budu potřebovat?, ale letos si takovéhle výmluvy zakazuji - i v matematice, byť jsem opravdu přesvědčen, že z ní použiji minimum.

Se začátkem školního roku se blíží i mé narozeniny ... samozřejmě vám to tady připomínám jen kvůli tomu, že očekávám příval dárků ... a běda tomu, kdo zapomene.
He ... spíš bych vás chtěl o něco poprosit. Většinou s narozeninami měním i design blogu ... a tentokrát jsem nesehnal nikoho, od koho bych si design vyloženě přál, neboť většina mých designových favoritů pro mě už minimálně jednou tvořila ... a já rád blog osvěžuji novým vzhledem, novým stylem tvorby ... tak mě napadá - neměl by někdo zájem pro mě cosi spíchnout?
Byl bych vděčný každému, kdo by se o něco pokusil ... nejsem nijak zvlášť náročný ... snad ... no, možná Dincie by se mohla pokusit přesvědčit vás o opaku ... ale to bylo kdysi. Tak mi připadá, že jsem celkově nyní méně náročný ... i na hudbu ... nelibuji si nijak zvlášť v hitech typu I'm Sexy And I Know It nebo Takata, ale ani mi to už tolik nevadí ...

Hlavně doufám, že budu schopný při škole zase rozjet tento blog ... paradoxně vždy o prázdninách skomírá víc než přes školní rok, i když na něj mám o prázdninách víc času. Jako kdybych však přes prázdniny vždy ztratil chuť cokoliv dělat. Bude pro mě těžké zase najet do starých kolejí - rok od roku je to horší. Jsem příšerný lenoch.
A i když jsem si teď v srpnu všímal blogu asi jako hlíny v lese, co se neaktivity a (ne)přidávání článků týče, vedou beze sporu letošní duben a loňský únor s květnem. No, snad je neporazí letošní září.

5x

21. srpna 2012 v 17:00 | Fender |  Mé recenze
Pětka je krásné číslo ... takové kulaté ... Naši učitelé na pětky rádi zaokrouhlují ...
Není to magické číslo jako 3,7 nebo 13, ale přesto má něco do sebe ... Možná ale tohle mé přesvědčení pramení jen z toho, že mým oblíbeným kytaristou je John 5.

Buď jak buď, jednou jsem na čímsi blogu našel akci "pět filmů, co vám změnily život". Tehdy jsem se nad tím sice zamyslel, ale nezapojil jsem se, protože jsem si byl jistý, že vybrat pouze pět kvalitních filmů je nemožné.
Teď mě Vendy navedla na podobnou soutěž ... "nejlepší článek O pěti hudebních albech, co mi změnily život" ... a i když si nejsem jistý, že tento článek odešlu jako soutěžní, rozhodl jsem se, že to nejlepší tentokrát přeci jen zkusím vybrat. Lhal bych totiž sám sobě, kdybych tvrdil, že hudba můj život nijak neovlivnila ... Vlastně jí dost žiju pořád ... a stále v ní něco kritizuji ... tak by mě samotného zajímalo, jestli budu vůbec schopný nalézt ta alba, která mě popostrčila tímto směrem ...


EVANESCENCE - THE OPEN DOOR


Ne jednou jsem se setkal s názorem, že považovat Evanescence za metalovou skupinu, je výsměch metalu ... ale nebýt Evanescence, nemusel bych nikdy objevit Within Temptation, Leaves' Eyes, Lacrimosu, Sireniu, Xandriu a Epicu ... Jen díky Evanescence jsem se vydal po stezce symfonického metalu a jelikož jen kvůli Epice jsem vyrazil na Mástr, vděčím Evanescence i za to, že se pravidelně každý rok nyní setkávám se svou metalovou rodinou ve Vizovicích.
O tom, že Evanescence v tomto výčtu zařadím na první místo, jsem ani na chvíli nezapochyboval, ale při volbě alba jsem na chvíli zaváhal. Proč The Open Door? Fallen je zrovna tak kvalitní album - a podle mnohých dokonce lepší než The Open Door. Jenže mně se zdá Fallen už příliš přeceňované. V dnešní době více méně každý Evanescence zná a protože - pravda - nejsou tím nejtvrdším metalem, zalíbení v nich bezproblémů nachází i fanoušci Avril Lavigne nebo Justina Biebera (jaká to pocta pro Evanescence!), kteří nejvíce propadají právě kouzlu alba Fallen. Proč? Protože z něj pochází hity "My Immortal" a "Bring Me to Life". Hity ... ano, dnes jsou to vyloženě hity, protože tyhle písně hrají často v jakémkoliv rádiu (kromě Českých Budějovic - milovníci dechovek si evidentně na Evanescence zase tolik nepotrpí) ... a když říkám často, myslím tím furt. A třeba také proto jsem nemohl zařadit do tohoto výčtu právě Fallen - narozdíl od The Open Door mi přijde příliš komerční, příliš přístupné, příliš známé a příliš oblíbené. The Open Door pro mě představovalo vždy symbol záhadnosti a tajemna ... v případě Fallen mi však všechny záhady přišly objasněné předem.


MARILYN MANSON - EAT ME, DRINK ME


Mansona jsem začal poslouchat nezávisle na Evanescence ... představoval pro mě druhou vlnu, která mě donesla k Ozzymu, Emilii Autumn a ASP - tedy ani o jeho zařazení sem jsem ani na chvíli nezapochyboval. Ovšem tentokrát jsem měl rovnou jasno i ve volbě alba...

Teď si tak uvědomuji, že The Open Door bylo vlastně i albem, z něhož byly právě ty první písničky, jaké jsem od Evanescence kdy slyšel...
... Jenže u Mansona ty první byly z alba Holy Wood. A právě Holy Wood já stále považuji za to nejpovedenější, jaké Manson kdy vydal. Proč tedy nakonec Eat Me, Drink Me? Hodně fanoušků Mansona by mě mohlo za tento výběr ukamenovat (nebo se o to aspoň pokusit), protože Eat Me, Drink Me mnozí považují za jeho nejhorší album ... Jenže tohle není výčet "pěti mých nejoblíbenějších alb", nýbrž "alb, která mi změnila život" - což EMDM dokonale splňuje. Bylo tuším druhým albem, jaké jsem si od Mansona kdy koupil, a ... líbilo se mi. Ačkoliv jsem měl už na porovnání Holy Wood, EMDM jsem stejně nedokázal nikdy zatratit, byť bylo rozhodně měkčí a romantičtější ... ale mně to prostě nikdy nevadilo!
Dokud jsem si nepřečetl na internetu pár recenzí ... Všechny tohle album hodně odsuzovaly a vypichovaly jen jedinou píseň: "Heart-shaped Glasses" ... kterou já dřív vnímal prostě jen jako součást alba. Do té doby u mě vévodila jasně "Car Crash Away", která sice neměla nijak světoborný text, zato mi u ní naskakovala husí kůže - což se mi do té doby s žádnou jinou Mansonovou písní nestalo. Jenže po přečtení těch recenzí jsem začal EMDM příliš srovnávat s albem Holy Wood a nezbylo mi než souhlasit, že EMDM rozhodně nedosahuje takových kvalit jako Manosnova starší alba - po žádné stránce. Na internetu hodně odsuzovali primitivní texty a jelikož jsem se tím nechal příliš ovlivnit a věděl jsem, že "Car Crash Away" opravdu textem ohromit nemůže, odsoudil jsem tuto píseň jako první ... vlastně jsem nakonec odkopl všechny a zaměřil se pak už jen na "Heart-shaped Glasses". Každému jsem tvrdil, jak je to úžasná píseň ... ale sám jsem tomu věřil jen chvíli. Pak už jsem se prostě jen bál, že myslet si něco jiného by znamenalo, že nemám tak dobrý vkus, jak jsem si myslel. "Heart-shaped Glasses" však nikdy mou oblíbenou písní nebyla ... a popravdě jsem ani pak už netušil, co na ní vůbec ti, co ty recenze psali, slyšeli. Až asi po roce jsem se opět vrátil ke svému vlastnímu přesvědčení ... a tohle je vlastně ten důvod, proč do tohoto výčtu musím zařadit EMDM - naučilo mě, že je dobré mít vlastní názor ... a že fakt, že se mi nelíbí to, co většině, neznamená, že bych byl nějak špatný ... Takže ačkoliv bylo tohle album považováno za to nejtuctovější, co kdy Manson vydal, naučilo mě právě, abych tuctovým nebyl ... Ale trvalo mi dlouho, než jsem k tomu dospěl. :D


WITHIN TEMPTATION - THE SILENT FORCE


Prý "tichá síla" - pff ... Možná název alba souvisí částečně s tématikou všech písní na albu, ale rozhodně nevyjadřuje jeho atmosféru. To by se pak to album muselo jmenovat "Monumentální bouře", "Ochromující smršť" nebo "Výboj energie" ... přesně tak jsem totiž už od počátku vnímal tyhle velkolepé symfonické skladby. A i když jsem už při poslechu Evanescence přivykl pochmurnější atmosféře, zoufalejším tónům, destruktivnějším tématům a smutnějším melodiím, teprve Within Temptation unesli moji mysl do světa fantazie, doprostřed epické bitvy nebo na vrchol světa, odkud jsem pocítil chuť vládnout světu ... a kde jsem si uvědomil, jak bezohlední všichni okolo jsou. Evanescence a Manson mi dávali prostor zamyslet se nad sebou samotným ... u skladeb Within Temptation jsem se však zamýšlel i nad ostatními ... nad tím, jak hloupí a slepí jsou dnes lidé ... a jak neochotně přijímají to, co se vymyká. A možná od toho pramenila ta chuť někomu nebo něčemu vládnout ... chtěl jsem něco změnit a hudba Within Temptation mi dodávala kuráž. Když jsem poslouchal třeba "Forsaken", cítil jsem se nanejvýš důležitě a mocně. Přiznávám ... monumentální hudba tohoto alba mě asi částečně zkazila (nebo jen probudila to ctižádostivé monstrum o něco málo dřív), každopádně mě změnilo ...

Ano, mohl bych říkat, že díky tomuto albu jsem si zamiloval symfonický metal ... a že díky němu jsem se vrátil zpátky k poslechu Mozarta ... ale chtěl jsem se na to podívat i z jiné stránky ... rozebrat, jak na mě album celkově působí a co mi dává ... dává mi odvahu. Až na písně "Somewhere", "Angels", "Memories" a "Pale" je celé tolik nabité energií, že jsem musel nějakou zkrátka převzít ... a využít ji v myšlenkách o lepším světě ... Kterému budu vládnout - muhahá.

Byl jsem si jistý, že Mansona, Evanescence i Withiny do tohoto seznamu zařadím ... u nich už jsme váhal jen o albech ... ale dál? Dál nemám jasno ... tolik alb zase můj život zásadně neovlivnilo ... Budu si muset pořádně rozmyslet, koho zde uvedu ... Mám rád několik dalších interpertů, ale zasáhl někdo z nich vlastně do mého života tak hluboce, že by si zasloužil být na tomto seznamu? Možná ...


ARKONA - GOI, RODE, GOI


Arkona ... úžasná ruská pohanská skupina

Než jsem objevil Arkonu, liboval jsem si vlastně jen v představách utrpení ... viděl jsem jen černou, miloval jsem krev ... byl jsem trapným pozérem, který se snažil najít sám sebe a který odmítal dlouhou dobu, že by se mu mohlo líbit něco jako Arkona, neboť to rozhodně není gothic! :D :D

Ve skutečnosti se mi pomalu začínaly otevírat oči, už když jsem narazil na Eluveitie ... jenže Eluveitie mě nedokázali vtáhnout do svých písní tolik jako Arkona ... nebyli to Eluveitie, kteří mě dostali ze zahledění se do sebe ... a do té představy, že frčí být dárk a ívl. Jo, když mi bylo dvanáct-třináct, hrál jsem si na pána pekel ... pomalu se to ze mě dostávalo - hodně mi pomohla i Epica - ale pořádně to ze mě spadlo, až s nalezením Arkony ... a to je důvod, proč ji zde uvádím.

Přestal jsem se zajímat o satanismus (no, doopravdy jsem se o něj nikdy nezajímal, byla to jen póza) a začal jsem zkoumat slovanskou mytologii, kterou jsou texty Arkony inspirované ... však "Arkona" je původně hlavně mys zasvěcený pohanskému bohovi Svantovitovi, který byl uctíván polabskými Slovany. Celkově mě tato tématika oslovila ... a Arkona mi pomohla otevřít trochu mysl ... a vrátit se ke studiu ruštiny.


A poslední? Možná bych mohl uvést Johna ... ostatně o něm mám blog, takže by se mohlo zdát, že mě ovlivnil hodně ... ale ve skutečnosti ve mě jen probudil výčitky svědomí, že jsem seknul s kytarou. Ano - obdivuji ho a uznávám ho jako kytarového boha ... ale vlastně jsem ho zde už skrytě vyzdvihl, když jsem psal o Manosnovi, neboť především díky Johnovi je album "Holy Wood", které jsem tady tolik oslavoval, tak kvalitní. Takže koho vybrat? Napadli mě Leaves' Eyes ... zajímal jsem se díky nim chvíli o severskou mytologii ... zamiloval jsem si hory a ledovce ... Ale nakonec je má volba trochu jiná ...


RAMMSTEIN - REISE, REISE


Rozhodl jsem se pevně, že uvedu Rammsteiny ... byli vlastně mým prvním kontaktem s metalem ... a i když mě tehdy ještě tolik neovlivňovali, poslouchal jsem je dávno před Evanescence.
Co mi Rammsteini přinesli, je určitě láska k němčině ... Zbožňuji tvrdé jazyky a ne to šišlání, jako je francouzština. Nepřijde mi to ani elegantní, ani svůdné ... Němčina sice taky ne, ale to je pro mě bojovný jazyk - jazyk plný odhodlání a nenávisti ... Nepatřím k těm omezencům, kteří vidí každého Němce jako nacistu. Nevnímám němčinu jako bojovný jazyk kvůli světovým válkám, spíš kvůli tomu, jak mi zní ... nádherně. :D

I když o přidání něčeho od Rammsteinů už jsem se pevně rozhodl, nevěděl jsem, jaké z alb zde uvést ... každé má něco do sebe. Ale nakonec je tu Reise, Reise. Stejně jako u Arkony si ale nejsem jistý tím, zda mi právě tohle album nějak výrazně změnilo život ... spíš je to ve skupině ... První písně, jaké jsem od téhle skupiny kdy slyšel, jsou z alb Mutter a Sehnsucht ... Rosenrot je zase velice příjemný na poslech ... ale Reise, Reise je mi možná nejbližší svými texty ... především asi písní "Amerika" 'cause THIS IS NOT THE LOVE SONG - I DON'T SING MY MOTHER TONGUE! Všichni teď mluvíme americky, myslíme americky ... žijeme americké sny! Vše patří Americe - my patříme Americe. Ona vládne světu, který se jí musí poddat. Nepřipadá v úvahu, že by někdo z vás nebyl Američan! AMERIKA IST WUNDERBAR!

A tohle je ten důvod, proč volím Reise, Reise ... mluví mi z duše.


Faktem je, že tenhle článek je přednastavený, neboť já jsem od pondělka pryč ... tedy ani není možné, abych ho zapojil do soutěže ... leda, že by probíhala ještě, až se vrátím zpět (nebo by tam někdo dal odkaz za mě ...? :D)

Chtěl jsem vlastně jen zkusit, zda jsem vůbec schopný vybrat alba, která mi nějak zasáhla do života ... a schopný toho jsem, i když mi to zabralo dva dny. Není to lehká volba ... Zkuste si to sami....

... zapojte se TADY.

A tímto se s vámi loučím. Pevně věřím, že si to tu beze mě užijete stejně dobře, jako když tady jsem. Ahoj a užívejte konec prázdnin.

Trillium - metalová květina

19. srpna 2012 v 16:00 | Fender |  Mé recenze
Už před lety jsem díky Evanescence narazil na zpěvačku Amandu Somerville, jejíž hlas si každý pletl s hlasem Amy Lee - jenže jak už tomu bývá, hned jsem tento nový nález zapomněl a příležitostné vzpomínky na něj zaházel myšlenkami na nově objevené Within Temptation, kteří mi tehdy zaplnili hlavu monumentalitou symfonického metalu, což mi nějaká ubohá písnička "Angel of Mine", kterou zpívala Amanda a kterou každý přisuzoval Evanescence, nemohla nabídnout.

A teď, když jsem si koupil "Requiem for the Indifferent", nové album Epiky, a zkoumal, kdo všechno Simone doprovázel ve sboru, objevil jsem Amandino jméno a hned jsem nabyl dojmu, že to jméno už jsem určitě někde někdy četl ... a že by mě mohlo začít zajímat, pakliže tato zpěvačka spolupracovala s Epicou. A ne jen s Epicou ...

A tak jsem se díky Youtube vrátil opět ke staré "Angel of Mine", kterou pro mnohé začala posedlost Amandou. A přiznávám, už jsem v tom slyšel podobnost s Amy o něco víc než předtím. Jenže to byla podobnost s Amy z těch jejích nejméně povedených písniček ... dynamika žádná, rozsah žádný ... a já už začal Amandu opět zavrhovat, jak to tak dělávám, neboť mi najednou nepřišla ničím výjimečná.

Byl jsem hloupý. Naštěstí ne natolik, abych se nechal odradit jednou písní, a pokračoval jsem v hledání ... až jsem našel Trillium. Byla to pro mě v tu chvíli jen jedna z mnoha skupin, se kterou Amanda spolupracovala ... a se kterou nahrála nějakou píseň ... jménem "Coward".
Ale chtěl jsem objevit, co všechno v Amandě dřímá, tak jsem si "Coward" pustil ... a zamiloval se. Pro některé může být Amanda napodobeninou Amy ... jenže už když si pustíte "Coward", je vám jasné, že v ní je toho daleko víc ... ona není žádnou lacinou kopií, nemá potřebu nikoho napodobovat ... a i když u Xandrii s novou zpěvačkou napodobování starých Nightwish funguje, já raději poslouchám něco, co jsem ještě u nikoho nikdy neslyšel. A to přesně je Amanda ... hlas, který se nedá jen tak k někomu přirovnat. A pokud ano, tak jedině ke směsi Amy (Evanescence), Simone (Epica), Emilie Autumn, Morgan (Mandragora Scream) a Shakiry.

A něco takto zajímavého a neobvyklého člověka vyloženě nutí hledat dál, neboť nehledat by byl ten největší hřích ... Díky tomuto rozhodnutí jsem taky zjistil, že Trillium není jen další ze skupin, se kterými Amanda spolupracovala na pár písních, ale že jde rovnou o její vlastní metalový projekt.


Trillium ... Funguje od roku 2011, kdy vyšlo první album "Alloy". Tímto albem mi Amanda podkopává teorii o tom, že v letech 2009-2011 vyšla ta nejhorší alba, neboť narozdíl třeba od posledního alba Evanescence tento kousek má co nabídnout. Je zřejmé, že tím největším lákadlem je právě Amandin zpěv, neboť hudba je narozdíl od něj poměrně tuctová - nemluvím teď o té popové tuctovosti, ke které se vloni svými alby otočily skupiny jako Evanescence a Within Temptation, ale spíš o neoriginalitě, k jaké gothic/sympfonic občas svádí. Uchu to nevadí, ale člověk se ničeho převratného nedočká. A tak musí všechny ty převraty nastat ve zpěvu, kde je jich opravdu požehnaně. Amandiny písně "Angel od Mine" ani popová "My Song for You" nedokáží člověku předat, co úžasného v téhle ženě dřímá. Když si je pustím,a ni se mi věřit nechce, že jde opravdu o tu samou zpěvačku ... jak ta dračice s božským rozsahem z Trillia může být zároveň i tou nudnou popovou slečinkou? Zároveň? To těžko ... je vidět, že Amanda konečně pochopila, v jakém stylu může nejlépe ukázat všechny své kvality, a popíku s Trilliem ukázala záda.

Evanescence nikdy neměli špatnou hudbu, ale přeci jen, když se objevily pasáže, které se mi k jejich stylu úplně nehodily, zachraňoval to hlas zpěvačky, který svou silou hudbu pohřbil hluboko pod sebe, a člověk měl to nutkání sledovat už jedině ten. Ovšem na novém albu udělali Evanescence hned dvě velké chyby ... hudba byla opravdu špatná ... a Amy nedostala dostatečný prostor, aby mohla ukázat, co všechno v jejím hlasu je, a tudíž zachránit situaci. Narozdíl od Amy, Amanda má v Trilliu pro sebe snad ten největší prostor, díky kterému pozvedává "Alloy" mezi opravdu povedená a zajímavá metalová alba.

Kromě "Coward" bych z těch nejpovedenějších písní chtěl uvést hlavně "Utter Descension", ve které jako bych slyšel chvílemi Simone v nižích polohách, a úvodní "Machine Gun".


A věříte mi, že doufám, že si Amanda najde brzy cestu do České republiky?
Je velká škoda, že takto ohromný hlas každý zná buďto jen jako tu, co doprovází jiné zpěvačky, nebo ji nikdo nezná vůbec. Přitom kvalitami svého hlasu překoná bez problémů symfonické královny, jako jsou Liv Kristine (Leaves' Eyes) nebo Sharon den Adel (Within Temptation), rozsahem i Simone a možná i Amy. Ne, nemůžu říct, že by byla lepší než tyhle titánky, ale věřím, že v budoucnu nebude mít problém zařadit se po jejich boku. Snad ... pokud Trillium bude dál pokračovat touto slibnou cestou.

Dvojčata zla!

17. srpna 2012 v 18:00 | Fender |  Novinky
Název by mohl napovídat, že bych mohl začít vyprávět o Ferovi a jaho bráchovi Dežovi támhle ze sídliště ... ale není tomu tak!

Ačkoliv designu tohoto blogu stále majestátně vévodí John, nějaké bližší informace o něm se tu objevily naposledy asi před rokem ... v tomto roce jsem informoval jen o novém albu a to jsem ještě neuvedl recenzi. Ale bojte se, neochudím vás o ni - zamiloval jsem si hudební kritiku, takže mé rozumování na toto téma bude přibývat asi co nejčastěji. Na druhou stranu, málokdy se strefím do něčeho, co by vás opravdu zajímalo ... což mě mrzí, přirozeně. Možná taky od toho pramení ta potřeba vyhýbat se věcem ohledně Johna, neboť vím, že se nad tím pozastaví málokdo. Ale teď? Teď o tom prostě napsat musím!

Možná jste slyšeli už o turné Twins of Evil ... mohlo by to totiž zajímat nejen fanoušky Johna 5, ale třeba taky fanoušky Marilyna Mansona ... a Roba Zombieho. Právě Rob a Marilyn se totiž pro toto jedinečné tour spojili a od října do prosince budou na společné cestě po spojených státech a Evropě. Bohužel - kupodivu - do České republiky nemají v plánu zavítat ... zato navštíví Vídeň a Mnichov, což nejsou úplně nedostupná místa. Cena se pohybuje kolem 50-150 eur, záleží na místě, které si vyberete.


A jak to souvisí s Johnem? Dřív byl kytaristou Marilyna Mansona ... a já si stále stojím za tím, že v dobách, kdy s ním John spolupracoval, zažíval Manson zlatou éru své tvorby. Nyní John spolupracuje s Robem a nejsem to jen já, kdo tvrdí, že Robovo chrastění a chrčení bez melodie posunul na úroveň hudby. Není to stále ten typ hudby, jakou bych si pouštěl každý den, ale je poznat, že u toho celá skupina nyní mnohem víc přemýšlí a nepouští se jen do zběsilých písní bez rytmu a s nechutnými texty. O to více se těším na nové Robovo album, které se právě chystá ... Pravda, na ozkoušení Mansonova nového alba jsem stále nesehnal dostatek sil ... mám z toho strach. Pamatuji si ho jako toho úžasného, výstředního rockera, kterému se nepovedlo jedno album - The High End of Low - a já nechci zjistit, že se mu nepovedlo další ... Ano, je pravděpodobné, že mé obavy jsou neopodstatněné, ale stejně ...

I když na živák Mansona mám špatné vzpomínky, Spark mi dokonale vylíčil, že jeho letošní koncert byl skvělou show, a drze se mi vysmál, že koncert v roce 2009 byl jenom zkratem - díky moc. Na druhou stranu mě to utvrzuje v přesvědčení, že turné Dvojčat zla musí být něčím nezapomenutelným ... čímž jsem si byl jist už zpočátku, neboť moc dobře vím, co všechno Rob s Johnem naživo dokáží.


Musím do Vídně - kdo jede se mnou?

Tábor v Hořicích ... se vyvedl.

15. srpna 2012 v 21:06 | Fender |  Zážitky
Černá ... jak krásné téma týdne ... ale stejně na něj nic nenapíšu - jako vždy.
Věřte nebo ne, ale po návratu z tábora bych ani v nejmenším neměl na rozepisování se o "černé" sebemenší chuť. Nevnímám tu barvu jako symbol zla ... a díky Mástru ani jako symbol smutku ... ale přesto mám potřebu po táboře vidět kolem sebe barvy...

Mnohé z vás jsem na ten tábor lákal ... říkal jsem, jak fajn parta tam pojede ... a pravda, aniž bych si tím byl sám jistý. Jenže teď vím, že tak úžasně, jak jsem vám tábor vylíčil, jsem ho doopravdy prožil. Kromě lidí, kteří mi už jen svým smyslem pro humor, taktem a respektem připomněli atmosféru Mástru, k dokonalosti přispělo i zvolené téma: FILM. A možná, že kdyby bylo téma jiné, ani bych nepřemýšlel nad tím, že tam doopravdy pojedu ... Jenže, co doopravdy zbožňuji, je natáčení, stříhání a především hraní či dabování. Vždy jsem takový byl. Rád si hraju na něco, co nejsem (což má mé okolí tu čest pociťovat denně), rád předstírám, že jsem mocný, svobodný a rozhodnutý, co dělat se svým životem ... a film je pro to ideální.
Vlastně celý tábor narážel, byť si to ti mladší určitě neuvědomovali, na přetvářku, která vládne dnešní době. Kromě toho, že jsme točili film z jiného světa a nám cizího prostředí, kde jsme se mohli stát úplně kýmkoliv, dělali jsme masky ze sádry ... které jsme zevnitř měli sami vymalovat tak, jak se cítíme nebo co si o sobě myslíme. A to byl asi ten nejtěžší úkol. Malé děti se tím tolik nezabývaly ... inspirovaly se ve filmech a knížkách, které se jim líbí ... ale i když se považuji za věrného fanouška ságy o Harrym Potterovi, nebyl jsem si jistý, zda je to skutečně náplň mého života. A tak jsem zavrhnul blesk. Koneckonců žádné bouře se v mém životě také neodehrávají ... spíš je tu už šestnáct let ten klid před bouří .. mrtvolný klid. Pozadí mé masky zůstalo tedy bílé ... na svůj blesk si budu muset teprve počkat. A i když jsem si jist, že jsem jasný metloš, metalovým symbolům jsem se vyhnul rovněž ... Co tedy jsem - co mi zbylo? Jsem Čech, toho jsem se držel ... mou masku zdobí malá, potrhaná česká vlajka symbolizující drobnou - ale stále žijící - víru v naši zemi ... a touhu ji ovládnout (muhehe), ale také krrvavý šrám, který představuje jakýsi obrazný boj za vlast, o který se pokouším, ale ve kterém mě nikdo nepodporuje ... Možná jsem měl nechat masku čistě bílou, neboť jsem jasně ztracená existence.
Zvenku nám ji pak měli namalovat ostatní, což mělo znázorňovat, jak nás kdo vidí, ale to snad nikdo nestihl.

Jenže to jsem zabil půlku článku vyprávěním o svém vnitřním rozpoložení (jako vždy), takže je načase přistoupit konečně k něčemu, co by se blíže týkalo tábora ... film.
Byli jsme rozděleni do tři družstev, která se proměnila ve tři filmová studia - my se jmenovali OsKar KLAXMAH Films, kde KLAXMAH vzniklo spojením počátečních písmen křestních jmen všech členů našeho týmu. Jen Klárku, která do našeho týmu přestoupila až třetí den, už jsme tam nemohli zakomponovat, tedy jsme jí vyhranili "K" ve slově OsKar.

I když jsem plánoval, že nechám do scénáře a režie promluvit všechny ostatní, díky jejich pasivitě a mé přehnané aktivitě jsme skončili u toho, že jsem celé natáčení vedl já.
Všem se nám zalíbil žánr krimi-fantasy, což natáčení hodně usnadnilo - alespoň žádný z herců neprotestoval, že nebude v takové pakárně hrát.
Původní příběh byl takový, že hodné mystické bytosti hlídají malé dítě se zázračnou mocí, které se snaží ukrást temná strana složená z mafiánů a jiných nekouzelnických padouchů. Aby to nebylo tak přímočaré, sázel tento příběh hodně na to, co se odehrává v dítěti, kterému to, jaký o něj byl zájem, stouplo do hlavy. Hlavní zápletka tedy měla být o tom, jak si dítě volí stranu. Bylo jasné, že k té hodné se nepřikloní, neboť mu nemohla poskytnout takovou moc a vzrušení ... jenže temná strana nakonec taky nebylo to, co tolik chtělo ... a tak se rozhodlo ovládnout celý svět a podmanit si obě z těchto stran.
Jenže kvůli malému počtu herců a málo času na natáčení musel být příběh hodně zjednodušen. A možná je to jedině dobře. Vzniklo z toho totiž mistrovské dílo.

Vše začínalo poradou dvou mafiánů (z nichž jsem byl jeden já) ... No, nelze tomu říkat přímo porada, neboť jsme vlastně jen drsně mastili černého petra a zabíjeli tak čas, který jsme měli strávit sestavováním plánů, jak proniknout do banky. U této bohulibé činnosti nás však přistihla mafiánská šéfka, které naše lenošení evidentně lezlo krkem. Nechápu proč. Smetla nám však karty ze stolu, uhodila do něj mocně pěstí a seřvala nás: "Tak tohle je to vaše plánování?!" My oba odskočili, kolega dokonce spadl ze židle (úplně zbytečně, neboť tenhle záběr jsme ve filmu nakonec nepoužili ... ale stejně díky, Michi, za sebeobětování) a začali jsme se vymlouvat, že do té banky stejně nemůžeme ve dvou v životě proniknout. To je taky mafiánská organizace - tři lidi!
Můj mafiánský parťák - s drsným jménem Jack - však evidentně věřil na legendy, neboť začal velice opatrně (věděl proč - následovalo zataháníí za vlasy) šéfce vypravovat legendu o elfském dítěti, které nosí štěstí tomu, kdo jej má na své straně. A znáte to, tonoucí se stébla chytá - a naše ubohá mafiánská trojice už sakra tonula. Šéfka tedy vydala rozkaz, ať jí to dítě přivedeme.
Nebylo to tak těžké, jak by někdo mohl čekat. I když naši elfové měli hodně velkou moc, byli zranitelnější než si mysleli. Henriette, jedna z elfek, se totiž zamilovala do Jacka a byla ochotná udělat cokoliv, aby ho obměkčila a přiměla ho políbit ji. Jak snadné tohoto využít ... nastal tedy čas setkání u temného lesa za soumraku, kdy z jedné strany přicházeli mafiáni v černém a z druhé nevinné elfky v bílém ... Má nejoblíbenější scéna - na té jsme totiž já a Michi prokázali, že se dokážeme tvářit opravdu zle ... a elfky zase naopak velmi rozpačitě a vyděšeně. I kdyby zbytek filmu nestál za nic, tato scéna jasně ukázala, že to v našem týmu byli ti nejlepší herci!!!!!!
Předání bylo krátké, ale kruté. Popadl jsem dítě a vláčel jej k lesu. Brečelo a obracelo se zpět na Henriette. Ta zůstala s Jackem sama na louce. Možná proto, že už jsem si na tuto scénu v průběhu natáčení tolik zvykl, mi nepřišla až tak dojemná, jak to popisovali ostatní, kteří se u ní nakonec rozbrečeli.
Henriette se totiž celá šťastná chtěla vrhnout Jackovi kolem krku ... ten ji však zastřelil se slovy: "Nemůžeme si dovolit svědky". A to byla první smrt.
Když šéfka prohlédla dítě, dala nám pokyn, ať začneme s bankou. Sebevědomě jsme popadli dítě a vydali se k bance. Jenže ... nenapadlo nás, že ostatní elfky jsou tak aktivní a budou dítě hledat tak dlouho, dokud nás i s ním nenajdou. A tak jsme místo vykrádání bojovali ... Já se vrhl na jednu elfku s kudlou .. avšak byl jsem proměněn v černého kozla. Jaká to smůla. Jack se odhodlal pomstít mě a i když zastřelil elfku, která mě proměnila, jiná ho uškrtila. A tak zmizeli dva obávaní mafiáni ... tudíž mohl přijít šťastný konec. Kdyby jen nebyl na konci záběr na šéfku, jak říká: "Pomsta bude sladká!"
A takovýto zvrat jiné ze studií nemělo ... nikdo to neměl tolik propracované ... ale asi jen proto, že jsme si nezvolili nevinnou pohádku jako ostatní, jsme nevyhráli. Dobrá, se třemi vraždami, podvody a vykrádáním banky jsme dětem asi nešli nejlepším příkladem, ale ... koho by bavila pohádka? Od nás nikoho. Jsem sobec a narcis a stojím si za tím, že jsme to měli nejlepší. Studio Fiha mělo sice propracovaný příběh, ale jejich herecké výkony nestály za nic.

Možná ale nakonec lepší než samotné filmy byly ty hlášky, které padaly při natáčení ... jako například "Vy mrchové!", což řvala zlá čarodějnice ze studia Baka, nebo naše "Nestůj tam jak burák!", což mělo být "... jako buran!"

Až teď jsem vlastně zařadil tento článek do rubriky "zážitky". A že to byl zážitek. Vím moc dobře, že neumím popisovat kladné emoce ... nadšení a tak podobně ... taky proto jsou většinou mé články z Mástru nečitelné (a o to více obdivuji ty, co to čtou) ... ale každopdáně chci, abyste si byli jistí tím, že v Hořicích na Šumavě se setkala skvělá parta, kde nikdo nikoho neodsuzuje a nikdo nikomu nekecá do životního stylu ... A i když téma dělá hodně, lidi dělají nejvíc. S těmi jsem spokojen.

Na druhou stranu ... kdyby se vedení tábora rozhodlo opakovat téma nebo dokonce tábor přeměnit rovnou na "filmový", nezlobil bych se. :D

Dobrou noc, šmajnšmekři, nějak mám chuť být aktivní, tak zítra začnu otravovat.

Workfinder

2. srpna 2012 v 15:07 | Fender |  Jak to vidím já (a téměř nikdo jiný)
Poslední dobou tomu blogu opravdu dávám. Nechávám ho zde v klídku hnít a starám se o něj asi jako o pavouka ze sklepa. Komentuji, jen když uznám, že na to mám náladu ... což nejsem schopný uznat už téměř nikdy. Taky jsem měl v plánu nevšímat si blogu až do mého návratu z táboru ... ale stalo se něco, o čem bych vás rád informoval.

Na mejl mi přišla reklama na něco jménem "Workfinder", co by mělo pomoct člověku najít práci. Prý to na základě vámi vyplněného dotazníčku (který je nekonečný a složený z hloupých otázek, které se zaměstnáním absolutně nesouvisí) najde pár volných pracovních pozic, na které byste se hodili a které jsou v dosahu vašeho bydliště. Zkusmo jsem dotazník vyplnil, abych zjistil, jak to funguje. Vypadalo to už zpočátku nevěrohodně, ale moc dobře vím, že tonoucí (nezaměstnaný) se i stébla chytá, tak jsem chtěl vědět, jak moc to člověku dokáže pomoct. Hned, jak jsem to dovypnil, zjistil jsem, že Workfinder je schopný pomoci přinejmenším se zbavením se peněz - jak milé. Obere vás konkrétně o 198 korun, pokud odešlete získaný kód na číslo 903 33 99. Ovšem nad číslem byla zobrazena ještě jedna informace ... kolik volných pozic se vám ve vašem okolí nabízí. Mně napsali, že 6919. To je dobré. To je dost dobré. Člověka to až láká utratit 198 korun s vyhlídkou zisku práce. Ale přeci jen jsem odolal a zkusil vyplnit dotazník znovu jen tak s osobními údaji mého taťky. Zajímalo mě, kolik pozic by se našlo pro něj. 6919? Takže pro člověka s úplně jinými zkušenostmi a v naprosto jiném oboru a s jiným věkem i z jiného města se nabízí stejný počet volných míst? Jsem si jist, že kdybych si opravdu nechal za 198 korun poslat kód, po kterém by se mi zobrazily veškeré výsledky, nebyl by tam buďto ani jeden, nebo by absolutně neodpovídaly tomu, co jsem psal do dotazníku, neboť na tom evidentně ani trochu nezáleží. Nenechte se nikdy v žádném případě zblbnout Workfinderem. Je to podvod. Absolutní podvod.

Funguje to tak, že vy jako debil odpovíte na otázky, které ani v nejmenším nesouvisí s nějakou pracovní kvalifikací (nevím, jestli nějakého zaměstnavatele zajímá, kam rádi cestujete, zda rádi fotografujete, jaké filmy sledujete a jakou hudbu posloucháte), poté získáte kód, který odešlete na výše uvedené číslo, díky čemuž obdržíte jiný kód, který vložíte na stránky Workfinderu, aby vás to pustilo k nabídkám. Jenže ... v obou případech, co jsem dotazník vyplnil, mi kód, který se má odeslat, vyjel úplně stejný: ZAMEK WFI. Z toho tedy usuzuji, že všichni lidé obdrží úplně stejný kód, který odešlou ... a získají opět úplně stejný kód, který je pustí k úplně stejným pracovním nabídkám, mezi kterými není třeba ani jediná, o kterou byste stáli a o kterou byste si napsali v dotazníku.

WORKFINDER NE!


A já se s vámi loučím. Nevím, kdy se u vás zastavím .. pravděpodobně až po návratu z táboru. Teď nějak nejsem schopný soustředit se na blog.
Užívejte prázdnin. ;)