BLOG JE OFICIÁLNĚ POZASTAVEN, DĚKUJI ZA POCHOPENÍ



Červen 2012

Sonety o suché jehle

15. června 2012 v 21:23 | Fender |  Mé recenze
Omlouvám se, že jsem opět zmizel, aniž bych komukoliv odpověděl na komentáře, ale můj organismus si zkrátka řekl, že už mi ustupoval až moc dlouho, takže mě sprostě potopil, uvhnul mě do nemoci a oslabil mě tak, že už jen zvednutí ruky se pro mě stalo podobně náročným výkonem jako tahat celý den klády z lesa až k nám na dvůr. Je milý. A to v neděli jedu do Prahy. Pražénka ... byl jsem tam dvakrát v životě. Poprvé na výstavě Play, podruhé na koncertě Within Temptation ... a ani tentokrát tam nejedu jen proto, abych bloumal někde po Václaváku. Jedu na koncert Evanescence ... a mám z toho popravdě trochu strach. Bojím se, že tam bude poněkud roztříštěná amosféra, i když toho jsem se strachoval i u Withinů a nakonec jsem byl mile překvapen ... Tenhle můj pocit pramení z jejich nového alba. Já vím, že skupiny se musí vyvíjet, a nepodporuji nijak zvlášť zamrznutí na jednom bodě ... nová, popovější, tvář Evanescence by mi tedy ani nijak nevadila ... kdyby to s sebou však nepřinášelo nové fanoušky. Ale jaké fanoušky?! Pravé? Však tito kdysi rockoví titáni jsou dnes milováni slečinkami hlásícími se ke stylu scene. A co ty můžou o Evanescence vědět? Myslíte si, že se vůbec zajímají o tu jejich starší tvorbu? Já v těhle typech vidím lidi, kteří se zajímají o hudbu jen povrchově ... a kteří mi nevěří, že ty nejlepší skladby nepotřebují videoklipy a nepotřebují být neustále ohrávány v rádiích. Ale kdo z nich zná písně jako Give Unto Me nebo Understanding? Možná jsem moc kritický, ale stále si pamatuji z října, jak když Withini hráli Deceiver of Fools, jen málokdo tu píseň poznal a jen málokdo ji prožíval tak jako novou Sinead, diskotékovou juchandu. A to je škoda. Já bych si nedokázal koncert užít tak, jak bych chtěl, kdyby skupina zahrála něco, co bych si s nimi nemohl zazpívat. Taky proto jsem se pustil dnes do studia textů a melodií všech nových písní od Evanescence ... nicméně jsem to musel prokládat neustále Moonspell, protože poslouchat celý den v kuse takovýto tvrdší popík, to není nic pro mě.
Přemýšlím, jestli tento článek ještě někdo čte. Vlastně mám jen potřebu zaplakat si nad ztrátou další kvalitní skupiny. Ztráta ... je to jako kdybych je odepisoval a ukládal je do pomyslných hrobů. Možná tomu tak i je ... Takhle jsem odepsal nového Mansona i nové Withiny. Jejich stará alba zůstanou navždy v mém srdci, ale ve chvíli, kdy jsem si pustil jejich nová alba, cítil jsem se, jako bych měřil tep a nemohl nic nahmatat. Mrtvo. Jsem zlý, já vím. Tohle si nikdo z nich nezaslouží. Ale z jejich nových alb cítím jen snahu o rychlé sesmolení čehokoliv, hlavně ať to nasytí hladové fanoušky ... tohle cítím zvlášť u Evanesence, na jejichž album se čekalo asi pět let. Jenže nové album mi přijde silně nedodělané ... a většina z těch písní, které se tam vyskytují, jsou dobré tak pro Lily Allen, Keshu nebo Britney Spears, dokonce píseň Swimming Home mi přijde jako hit pro Bartošovou. Odrhovačky.


Jenže původně jsem chtěl kritizovat umění obecně ... Ne, vlastně jsem úplně původně chtěl lidi pobízet k vlastenctví, ale tomu věnuji asi zase jiný článek. Možná zítřejší?

Dnes jsme však šli s výtvarkou na výstavu Bohuslava Reynka a popravdě musím říct, že to byla jedna z nejhorších výstav, na jakých jsem kdy byl. Obdivoval jsem jeho práci se suchou jehlou - kdysi jsem to také zkoušel, takže vím, jaká je s tím práce - ale myslím, že tohle je technika, u které měl také definnitivně zůstat navždy. Nevím, jestli je opravdu nutné vystavovat úplně všechno, co kdy autor nakreslil. Celá výstava byla nesourodá, protože mezi suchou jehlou si na stěnách visely vesele olejomalby, fotografie i kresby tužkou na papír. A nejenže to působilo roztříštěně a zmateně, ale ještě ke všemu mě to naplňovalo pocitem, že se autoři výstavy snažili zbytečně přeplnit celý prostor galerie, takže kromě suché jehly, na kterou byl Reynek specialista, vytáhli i nějaké jeho staré črty tužkou, které by však dokázala překonat práce snad téměř každého mého spolužáka. Lidé se čím dál častěji řídí totiž heslem "Je slavný, budu ho obdivovat pro cokoliv", jenže to není úplně dobře. Tohle je jen omluva pro nenáročnost. Sebeslavnější autor si nezaslouží být uctívaný pro něco, co by zvládl překonat běžný smrtelník. To, že umí jednu věc, neznamená, že si zaslouží náš obdiv za všechno ostatní, co udělá. Já Reynka obdivuji díky suché jehle ... ale jeho kresby tužkou mě nechávají naprosto chladným. A s Evanescence je to koneckonců to samé. Vždycky se objeví někdo nenáročný, kdo si řekne "Jsou to přeci umělci, tak se mi to bude líbit", jenže fakt, že dokážeme vyhranit náš vkus, nás činí vyspělými ... ne to, že přijmeme cokoliv, co nám kdo předloží na talíř. "Ne" z nás dělá lidi ... a názory z nás dělají inteligentní lidi ... Přijde mi hloupé tvrzení "Líbí se mi úplně všechno stejně". Je to nemožné. Vezměte si třeba vaše dvě nejoblíbenější zpěvačky nebo nejoblíbenější zpěváky. Můžete říct, že se vám líbí oba, ale nikdy ne, že se vám líbí stejně ... protože na každém se vám přeci líbí něco jiného, no ne? Já, když porovnám Amy a Simone, můžu říct, že jsou to pro mě obě metalové královny, ale každá se mi líbí něčím jiným. Na Simone obdivuji její vysoký, chladný hlas, ze kterého mi tuhne krev v žilách, ale Amy mě naopak uchvacuje tím, jak umí zpívat své písně procítěně ... Kdo do svých písní vkládá tolik emocí? U Sharon jsem je slyšel jen v Say My Name ... a Simone? To je ledová královna.
Zkoušeli jste si někdy vlastě ujasnit, co se vám na čem doopravdy líbí nebo naopak nelíbí? Já zjistil, že není snadné dát dohromady konstruktivní kritiku. Dnes jsme četli ve škole Sonety Lauře ... jednak mi hlavou bleskla myšlenka, že bych zkusil napsat sonet, ale jednak také myšlenka, že k tomu nemám co říct. Nudilo mě to. Ale jak říct učitelce, že je to pro vás zajímavé asi tak jako spolužákovy spodky? Všichni přemýšleli nad tím samým: O čem to bylo? O Lauře? Byla krásná .. krásná ... krásná ... Nakonec jsme se i s učitelkou shodli na tom, že první ze sonetů, které jsme měli v čítance, je jen zběsilé skládání myšlenek, které autor sepisoval tak, jak mu přišli na mysl, aniž by to jakkoliv promyslel ... a vlastně tehdy mě napadlo, jestli se budeme muset učit vidět v tom povinně tu krásu a obdivovat Petrarcu pro jeho skvostné nápady ... On přišel s novým útvarem ... ale jedna věc je forma, druhá věc je obsah. Stejně tak já mohu obdivovat Reynka pro to, že se rozhodl pracovat se suchou jehlou, ale zpracování ve mně také žádný hluboký dojem nevyvolalo. Zrovna tak obdivuji Evanescence, že se vrátili k tvorbě po tak dlouhé době a nebáli se experimentovat s novými prvky, ale ten výsledek dle mého kvalitní není.

A v neděli mizím ... zítra jsem chtěl vyhlásit už rekonstruki, ale přesouvám její zahájení až na 18.6., na pondělí. Zítra bych si tady s vámi chtěl ještě popovídat, když mi to nemoc neumožnila dřív ... a pak ... pak tu bude zase chvíli pusto ... snad na mě do července nazepomenete.

Chyba

11. června 2012 v 23:09 | Fender |  Oznámení a upozornění
Že já vždy dokážu něco tak úchvatně podělat ... až se divím, kde se ve mně ten talent na problémy bere. No jo, někdo ho hold musel vstřebat všechen, když mé okolí je dokonalé, jak o sobě rádo tvrdí.

Ale tohle ... tohle byla má chyba a mrzí mě to. Musím se omluvit Borůvce, neboť jsem úplně zapomněl uvést a zhodnotit její povídku, kterou přispěla do soutěže OCFR.

Takže abych to zhodnocení dodal, že?
Když vám řeknu, že Borůvka psala o Justinu Bieberovi, můžete si představit nějakou hloupou povídku o tom, jak Justin šel a najednou na něj spadla traverza. Jenže ve skutečnosti se tahle povídka snaží dostat pod kůži Biebrovo fanynkám a autorka se pokouší přijít na to, jak tyhle Belieberky uvažují. A i když mě na začátku zamrzelo upozornění, že příběh není psán podle skutečné události, za přečtení toto dílo rozhodně stojí a o to více mě mrzí, že jsem na něj prvně zapomněl. Autorka na to jde totiž zase z jiné strany než všichni ostatní. A myslím, že toto dílo by si zasloužilo obdobné ocenění jako Faint a Upy s Mitri, jak už jsem psal v tomto článku. Je to totiž nejenže psané poutavě, ale má to i šmrnc .. a konec, který nás nabádá k podobnému experimentu .. k jakému experimentu? Přečtěte si.


A ač to tak možná nevypadá, až do 15.6. je možné zapojit se zde do párty soutěží, které jsou nyní na první pohled zahrabané hluboko pod nánosem jiných článků ...

ZDE je odkaz na tu nejdůležitější, zahajovací, přes kterou je možno dostat se i na ostatní.
ZDE se zase nachází slovní fotbal.

Vyhodnocení proběhne někdy po rekonstrukci ... a v průběhu července ode mě nečekejte moc jiných článků než ty obsahující ceny, které mnohým stále dlužím. Tuším, že bych jejich zveřejněním mohl vyplnit případnou mezeru, která by se zde objevila v době mého kalení na Mástru. Ale ještě uvidím, jak to budu stíhat.

Ještě jednou se moc omlouvám Borůvce a všem ostatním přeji příjemnou zábavu v průběhu oslav.

Povídka soutěžící o cenu Fernanda Ribeira: Belieber na jeden den aneb příběh z fejsbuku

11. června 2012 v 23:01 | Borůvka |  Vaše básně/literární díla
Žádná z těchto událostí se ve skutečnosti nestala. Při psaní tohoto paskvilu nebyl zraněn žádný Biebrovec.

Belieber na den aneb příběh z fejsbuku

"Miluju ho."
"Hádej co, mám doma jeho plakát v životní velikosti!"
"Kecááš!"
"Nekecám, byl jednou v POPCORNU!"
"Já ho chci, budu mít narozeniny, prosím, prosím, zlato, dej mi ho!"
"Nedám, sestav si svůj!"
"Ale no tak, prosím, prosím!"
"Nedám!"
"Prosím!"
Nikdy jsem nechápala fanoušky Justina. Co všichni viděli na tom klukovi s patkou a holčičím hlasem? Jednou jsem se rozhodla, že tomu přijdu na kloub. A jak jinak to pochopit, než se přimíchat k hnízdu jeho obdivovatelek?
Začala jsem slibně. Do druhého jména na fejsbůčku jsem si napsala Belieber, lajkla sedmapadesát fan stránek, fotku jeho obličeje do uvítacího obrázku a čekala jsem.
Nečekala jsem ani deset minut, a přišla mi první žádost o přátelství. Nějaká blondýnka se slovy 'Bieber-lover' ve jméně. O další půlhodinu mi přibyli další dvě žádosti a o hodinu později už jsem je ani nepočítala.
"Tantamy fungujou rychle," pomyslela jsem si s úsměvem.
Sice jsem neměla v úmyslu v týhle povrchní zábavě na účet jinejch jedinců pokračovat dlouho, ale bylo pěkný si myslet, že vím, o čem se ty holky baví.
Netrvalo dlouho , a na zdi už se mi začaly množit statusy jako:
"Už jste slyšeli ten novej song od Justínka? Je fakt peckovej!!!"
nebo
"Bože, on je tak krásnej!! Justine, marry me!"
A v komentářích těch srdíček, no jéje. Začala jsem pochybovat, jestli se mi někdy povede začlenit do kruhu jeho obdivovatelek, když…
"Ahojky! Ty taky posloucháš Justina? Jakou písničku máš nejradši?"
Byla jsem překvapená, že mi píše cizí holka a mluví se mnou jako kdyby mě znala léta a jen mě dlouho neviděla. Tak jsem se snažila odpovídat jak nejlépe umím.
"No… Ahoj. No, vlastně tak trochu jo. A mám ráda, no, asi… Všechny…" napsala jsem váhavě a čekala na odpověď.
"Všechny? Určitě se ti musí nějaká líbit nejvíc!!"
"Ne, určitě... všechny, já nemám nějak… vyhraněnej… vkus…."
"Haha, prej všechny!"
Vy už nechcete slyšet, co všechno jsem se dozvěděla potom. Protože jednak si to už ani já nepamatuju, a jednak to bylo tak dlouhý, že by se vám to ani nechtělo číst.
Každopádně po tom, co jsem se prokousala tou hromadou pochvalných slov na Biebera a negativních poznámek o mé inteligenci, přece jak se mi můžou líbit všechny a ne jedna nejvíc!, jsem došla k závěru, že ani při nejlepší vůli tyhle holky nepochopím. Vy snad ano?

Fernando Ribeiro by byl hrdý ...

10. června 2012 v 20:00 | Fender |  Oznámení a upozornění
... jenže neumí česky ani slovensky, takže se asi nikdy nedozví, kolik talentovaných následovníků má.

Asi bych měl připomenout, o co vlastně šlo. Málokdo to zaznamenal a málokdo to pochopil. Fernando, i když je to především zpěvák, píše povídky, které jsou povětšinou satirické a nejčastěji si berou na mušku nestabilní politickou situaci či nepochopitelně obdivovaná "umělecká díla", která každý normální člověk může vnímat maximálně jako paskvil. Přinejlepším. A úkolem vás, drazí soutěžící, bylo vymyslet buďto obdobně satirickou povídku, která by narážela na něco, co nás sužuje, nebo alespoň povídku kritickou, která by vyprávěla o překážkách, jaké nám život chystá. Tedy jste na to mohli jít ze dvou stran: humorně nebo smrtelně vážně.

Sešly se mi tady velmi dobré povídky, některé vyšších kvalit než jiné, přesto však nebylo posuzování vůbec jednoduché. Nakonec jsem musel na pomoc přijmout Guljat, která mi nabídla na každou povídku zase jiný úhel pohledu.

A jak zní naše hodnocení?

Upy a Mitri mi poslaly spíše úvahu než opravdovou povídku, nicméně to byla úvaha opravdu zajímavá a já si jí přečetl s chutí několikrát. Zdá se mi také, že u vás měla dokonce asi největší úspěch. Úvahy se vždy čtou velice dobře, neboť vyvolávají diskuzi na nějaké téma. Ať už vnitřní nebo tu opravdovou, komentářovou. Upy a Mitri se zamyslely nad tím, jak svět doopravdy vnímají ty "princezničQy s žůžovými blogísQy", a já přiznávám, že takhle bych to nikdy nevnímal. Myslím, že tuhle úvahu nemá šanci pochopit někdo, kdo nemá blog, proto se to také Guljat chápalo obtížněji, ale já ji dokáži ocenit a Upy i Mitri tímto děkuji za zapojení se.

Krasivija byla úplně tou první, kdo do této soutěže přispěl. A na dlouhou dobu byla také tou jedinou. Oceňuji tedy už jen fakt, že jsem to z ní nemusel nijak násilně tahat. Kras psala o vnímání pádu železné opony sedmiletou dívkou a na dlouhou dobu jsem to bral jako skvělý nápad. Pak jsem si však uvědomil, že je to možná ale až přehnaná snaha být originální, i když vím, že Kras je originální i bez jakéhokoliv úporného snažení. Zkrátka ta povídka tak působila a kdo nezná Kras, nemůže ji vnímat asi moc kladně. Koneckonců lépe by na popis sedělo "zamyšlení se nad tím, jak bych vnímala pád železní opony v sedmi letech" než "myšlenkové pochody sedmileté dívky". Nevím, ejstli všichni cítíte ten rozdíl ... jde jen o to, že mi to nepřijde jako autentické myšlení sedmileté dívky, byť je to dobrý nápad na povídku. Váš názor se však může lišit.

Veronika si vybrala jako hlavní terč kritiky Rytmuse, ale ani nevím, jestli si to sama dobře uvědomovala, narážela však trochu skrytě i na agresivitu jistých důchodců a postoj dnešních půberťáků k módě a vlastenectví. Pro tento fakt si Veroničina povídka získala můj respekt. To jsme však zatím u začátku. Musím přiznat, že po slibném rozjezdu se povídka na chvíli ustálila v monotónních nadávkách, které lítaly ze všech stran, ani jsem to nestíhal vnímat. A kouzelný dědeček, který se objevil před NewYorkerem mi tam také úplně nezapadal. Na druhou stranu tato povídka obsahuje opravdu zábavné hlody, z nichž já si teď například často opakuji třeba "Ty vole, Patriku! Mysli, nebuď debil!" nebo "Cože? Producent? Na hranici s ním!" Také to má úžasný konec: Rytmus se polepšil a přestal býti tím namyšleným floutkem, jak ho celou dobu povídka líčila. Celé to má ale i dost velký zápor, dle mého: je to velmi, velmi sprostě psané.

Gabriel Decay se nechal inspirovat tuším kauzou s Davidem Rathem. Jen zaměnil víno za hrušky. Ono to úplně dokonale v těch pár řádcích vystihuje uvažování většiny politiků, ale také bohužel jen menšiny ředitelů firem. No, i tak přinesl úplatek ... hrušky jsou hrušky. Doporučuji přečtení, neboť na to si každý musí udělat názor sám.

Faint psala o problému, který musí znát snad každý metloš. A tato povídka si mě hned získala. Tedy ne úplně hned, neboť do doby, než jsem zjistil, že jde jen o sen, mi to přišlo přitažené za vlasy, ale ta hlavní myšlenka mě vzala za srdce. Až moc dobře to poznám a líbí se mi, že se také někdo rozhodl psát o rozbroji mezi hopery a metalisty. Líbí se mi každičký nápad, který povídka obsahuje ... jen styl psaní mi v některých chvílích chybí. Třeba bych vynechal texty písní nebo jména některých skupin. Doporučuji přečtení.

Sinai si jako svůj terč vybrala také Rytmuse, ale popravdě se mi tato povídka hodně těžko chápala. Možná je to rozdílným jazykem, možná jsem jen hloupý, ale ať to zkoumám, jak to zkoumám, stále jsem zmaten a ani já ani Guljat nemůžeme přijít na to, jak se dostal Rytmus nakonec do toho kontejnéru. Ona je to sice pěkná představa, ale zdá se mi, že mi pár informací uniklo. Stejně tak nevím, proč vybuchlo to auto .... a ani nevím, komu vlastně. Jsem dezorientovaný a to mi na této povídce vadí. Je to sice psané moc pěkným stylem, ale nejsem z toho vůbec moudrý.

Naty mi poslala úplně jiný typ povídky, než jsem dostal předtím. Nebyl to žádný pokus o vtipnou satiru, nebylo to kýčovité, bylo to naopak velmi přirozené. A docela jsem se v mnohých situacích i viděl. Nat totiž popisovala den zkroušeného studenta, který se jen snažil každý den přežít ... popisovala svůj den, což mi bylo velmi blízké, ale stále to nepostrádalo ten vtip, ty narážky a navíc je to povídka psaná nádherným stylem, že jsem se do toho začetl a neodtrhl se. A já děkuji Naty, že se o to s námi podělila. Myslím, že přečtení rozhdoně stojí za to.

A kdo to tedy vyhrál? Koho byste chtěli vy, aby vyhrál?

Vítejte v pekle

10. června 2012 v 14:16 | Fender |  Oznámení a upozornění
Vždycky jsem rád strašil lidi, ale v tomto článku vám nebudu vyprávět ani o snižování platu, ani o zvyšování poplatků ... "Peklo" v nadpisu je zde jen symbolem pro nový žhnoucí design, který mi vyrobila k narozeninám blogu Sinai. A musím vám říct, že je to perfektní dárek. S designem jsem rozhodně spokojený ... Zajímavé také je, jak tento výtvor lávy vystřídal veselý a na zdejší poměry barevný design od Nat. Který zase vystřídal předešlou smutnou šeď od Juliet. Jako by každý design zaváděl novou éru ... a já doufám, že dneškem započne ta nejlepší.
Jsem nesmírně pyšný na všechny designy, které můj blog kdy vystřídal, a nezbývá mi, než se hluboce klanět před jejich autory.
Děkuji všem, jejichž díla budou moct být navždy vystavena v archívu.


Zdá se, že povídky zaslané do soutěže o cenu Fernanda Ribeira si mezi vámi moc čtenářů nenašlo, což mi jedině potvrdilo teorii, že vidina čtení dlouhých článků je pro mnohé zdrcující. Ale nikoho neodsuzuji, taky nečtu úplně všechno, jen mi je to poměrně líto, když vím, že si s tím soutěžící dali opravdu tu práci.

Ostatně, už dnes mám v plánu vyhlásit vítěze, na kterého čeká velká sláva ... Ale pravděpodobně až někdy k večeru. Vlastně ve 20:00.

S vyhlášením jsem také chtěl ukončit možnost zapojit se do párty soutěží, ale Vendy mi napsala, že je to šibeniční termín. Ví, jak na mě. Já nesnáším soutěže omezované časem, proto možnost zapojení se prodlužuji až do 15.6. To je pěkné datum. 15 bylo kdysi mé nejoblíbenější číslo ... vezměte si ten úžasný kontrast: nejlepší známka, kterou lze dostat na českých školách, a nejhorší známka, kterou lze dostat na českých školách, spojené v jeden celek.

Nyní je mým nejoblíbenějším číslem 5 ... proč asi?

Takže stále máte možnost zapojit se do slovního fotbalu, stále máte možnost oslavovat.

Povídka soutěžící o cenu Fernanda Ribeira: Rytmus 2

9. června 2012 v 16:00 | Sinai |  Vaše básně/literární díla
Je pekný upršaný jarný deň. No niekto ho musí silou-mocou narušiť.
Ľudia si vybehli do parku na prechádzku, deti si to rozdávali v pieskovisku...nie, žartujem, bili sa lopatkami.
A kto je teda náš narušiteľ? "Vlasaté opice očividne ešte nevymreli...," čuduje sa mladý pán, ktorého zastavilo naše spravodajstvo.
Ten "zvláštny" chlapík mal však v ruke niečo, čoho sa ostatní boja - zbraň. Ale nikto nemohol tušiť, že je to naozaj hračka a že ju ukradol malému chlapcovi, ktorý momentálne vyplakáva slzavé údolie...
Chlapík s atrapou zbrane začal nepríčetne behať po parku ako naspeedovaná veverka. Náhodní okoloidúci boli toho dojmu, že si niečo šlahol. Po chvíľe zbesilého pobehovania sem a tam pridal aj bojové pokriky: "Ja ťa zabijem, ty zmrde!" Rodičia v parku rýchlo nahádzali deti do kočíkov a s krikom utekali preč. Až po chvíli sa chlapík zastavil, aby nabral energiu na prípadný ďalší umelecký výstup. No potom si to rozmysel. Pomaly sa prikrádal k jednej jedinej osobe v celom parku. Na lavičke sedela stará hluchá panička, ružový vyčačaný pudlík okolo nej pojašene pobehoval, kým ona si listovala v Playboyi.
Vyskočil na ňu spoza lavičky s otázkou: "Babi, nevideli ste tu takú ošklivú ľudskú bytosť? Je chlpatý, škaredý, nevie spievať a navyše smrdí. Hovorí si Rytmus." Stará pani ho však nepočula, akurát videla jeho prehnanú gestikuláciu. Nazdávala sa, že ju chce okradnúť. Zobrala svoju kabelôčku, na pohľad by sa do nej zmestili akurát kapesníky, a rýchlo sa ňou ohnala. Netrafila. Chlapík sa jej ju pokúsil vytrhnúť, no jej druhý pokus bol už úspešný. Malá kabelka trafila napádateľa rovno do hlavy. "Babi nosí v kabelke tehly?," začudovane sa otriasal zo šoku neznámy chlapík. Stará pani napchala pudlíka do kabelky a utekala čo jej štekle stačili.
Posadil sa s boľavou hlavou na lavičku. "Kde toho retarda nájdem?!" Vstal a pobral sa smerom ku svojmu autu, že na dnes ukončí pátranie. No jeho auto z ničoho nič vzbĺklo plameňmi. "Ten magor mi podpálil auto!" Rýchlo bežal ku autu aspoň niečo zachrániť. Za stieračmi ležal akýsi lístok, plamene sa ku nemu ešte nedostali. "Mňa drbne, mohol mi nechať pozvánku na svoj koncert?!," vrieskal na celú ulicu ako zmyslov zbavený. Pomaly sa dopotácal naspäť k lavičke, no netrafil na sedaciu časť a skončil na zemi.
Kým sa zhováral sám so sebou, začalo za ním niečo buchotať. Zvuk vychádzal z kontajnerov. Vstal a podišiel bližšie.
Opatrne otvoril poklopec...a vtom vypleštil oči a skríkol: "Ááá kurváá!" V kontajneri ležal starý dobrý kamoš Rytmus. "Chrápe jak divá sviňa". Rytmus sa trochu pohol, obzvlášť hlasno zachrnel a znovu zaspal. Chlapík chytil kontajner po oboch stranách a prudko ho rozkýval. "Ten feťák je ťažší, než som si myslel!," fučal od námahy. Potom kontajner rozhúpal poslednýkrát a zrazu sa prevrátil.
Rytmus sa aj s odpadkami vysypal von. "Kristova noha, ten chlap sa snáď aj posral!," povedal, keď uvidel hnedo zafarbené isté miesta na jeho nohaviciach. Postavil sa nad Rytmusa. Ten sa pomaly preberal. Pokúsil sa vstať. Potom sa pár krokov tackal ako ožratý, no potom to vzdal. Sfeteným pohľadom hľadeľ do neurčita.
"Ja som tu," zvolal chlapík pri pohľade na dezorientovaného Rytmusa. Ten podišiel k stromu a začal sa mu rozprávať: "To je môj dom, nájdi si iný," mysliac pritom na kontajner, z ktorého ho chlapík vysypal. Rytmus sa pokúsil uštedriť stromu kopanec pri myšlienke, že je to človek a nie kus dreva. Skončilo to tak, že Rytmus skončil s boľavým palcom na zemi. Chlapík doňho začal šťuchať špičkou topánky: "Fuj, potom si ju budem musieť dezinfikovať." Chytil Rytmusa a s námahou ho postavil na nohy.
Zatriasol ním: "Ži! Chcem si s tebou niečo vybaviť!" Zrazu ucítil, ako mu Rytmusovo telo pod prstami ochabuje. Tak ho pustil. Ten sa celou svojou váhou roztiahol na zemi. Chlapík si poťukal na čelo: "Blbec."
Otočil sa na odchod, no o chvíľu sa stalo niečo nečakané. Rytmus zrazu zo zeme zvolal: "Kto ma volal?" Vyzeral ku(ne)podivu ako nepríčetný. Vyskočil na nohy bez najmenšej námahy a začal sa debilne usmievať. "Zaspievam ti niečo!"
"Prosím, len to nie," zafňukal chlapík. Ale milý Rytmus sa pustil do akéhosi mierne nezrozumiteľného spevu. Či ako sa jeho prejav dá nazvať. "Nad Tatrankou sa blýska..," bol jeho chabý pokus o hymnu, "..hmm to asi nebude ono. Nevadí." Potom vyceril zuby, začal sa pohupovať do "rytmu" a jeho slová zneli: "Jau-jau-jjj-jau-jjjau, jebe jeb-jeb-jeb-jebe, babke to zas dobre jebe!"

Povídka soutěžící o cenu Fernanda Ribeira: Student

9. června 2012 v 15:40 | Naty |  Vaše básně/literární díla
S poslednými sekundami dopíjam raňajšiu kávu a bežím na autobus. Nohy ledva dotýkajúce sa chodníka prešli takmer na zastávku, kde už stojí ten prekliaty autobus. Šofér sa na mňa bez záujmu pozrie a odíde preč. Ďakujem veľmi pekne, kvôli vám meškám do školy!

Už je to tu. Týždeň maturít, týždeň voľna. Alebo aspoň tak, ako som si to doposiaľ myslela. Nový rozvrh vyvesený na nástenke ma však nepríjemne sklamal. Síce som mala len štyri hodiny, no chémia a nemčina to celé na druhú, mi schladilo úsmev na tvári. Pravdepodobne som nebola sama, koho ich rozvrh sklamal. S otrčenou perou som sa chytila zábradlia extrémne šmykľavých schodov a vyšla na úplný vrch školy. Naposledy som s námahou a s vyplazeným jazykom zdvihla závažie, ktoré tvorili moje nohy a konečne sa ocitla 20 metrov od triedy. Radostne som ten kúsok prešla a uvidela známe tváre sediace za lavicami. Nadšenie preistotu prestriedalo sklamanie. Veď prečo by sa tento deň mal začínať aspoň trochu pozitívne? Zo zatuchnutého smradu v triede ma akurát tak napínalo. Pohľadom som prešla po zavretých oknách a po spolužiakoch. Demencia, inak sa to nazvať nedá. Šuchtavo som zložila stoličku z lavice a vyškriabala sa na ňu. Okno bolo vysoko, pravdepodobne chceli zabrániť samovrahom skočiť. Akonáhle som otvorila okno, profesorka vošla do triedy a poriadne na mňa nakričala, prečo a kto mi dal oprávnenie otvárať ho. Môj prvý zápis v triednej knihe. Nadurdene som si sadla za lavicu a zároveň aj pootvorila ventilačku. Pohľadom som zablúdila na katedru - krásne sa tam vynímala krabička s perami. Len si ju predstavte bez pier. Typovala som to buď na Domču alebo Mareka.. Áno, budú to oni, oni si neberú pomôcky na hodiny. Slúchatko schované v rukáve mi otváralo vlastný svet, ktorý mi prinášal uvoľnenie z tohto sveta. Učiteľka na mňa nepekne pozrela (niežeby ona na niekedy aj pekne pozerala..), načo som položila ruku a radšej si začala písať, čo diktovala. Na lavici mi pristálo malé lietadielko s úhladným písmom "už len 89 minút!". Usmiala som sa na kamarátku a lietadielko skryla pred dotieravými pohľadmi učiteľky.
Presne o 89 minút a 30 sekúnd som už stála s knihou nemčiny pred učebňou nemčiny. Tretiaci sa na nás uškŕňali. Možno nás ľutovali. Predsa len desiati na hodine najprísnejšej učiteľky na škole.. Všetci si to prajú.
"No kde ste, mládež?!" Malá chudá postava ohnutá trochu na jednu stranu so šedivými vlasmi, prísnym nosom, perami stisnutými k sebe a v ruke držiac obálku s našimi písomkami, nám otvorila dvere a pustila nás dnu. Handričku položenú na stole automaticky navlhčila, utrela si stôl, stoličku, vyprala ju a znovu položila na to isté miestečko. Drevo pod ňou trpelo - malo vrásky.
Bože, ochraňuj ma na ďalšej 90 minútovke bez prestávky..
Zošla som po schodoch a namierila si to do šatne. Tašku som hodila pri ďalšie tašky a s lístkom v ruke utekala na obed. Zaradila som sa do pomerne krátkeho radu a so škvŕkaním v bruchu sa oprela o stenu. Pri dievča hneď predo mnou sa postavili ďalšie dve, ktoré si zavolali ďalšie dve kamarátky, tie si zavolali ďalšie a ďalšie.. a nakoniec som stála posledná v rade aaaaž ďaleko, ďaleko. Koľko sú na škole? Dva mesiace? S nadvihnutým obočím som ich všetkých obišla a vyslúžila si tak akurát nadávky. Samozrejme, mohla som to čakať, predbehovanie tu bolo na bežnom poriadku a nikto s tým nevedel nič spraviť. Najmä keď tam bola riaditeľova milovaná, rozmaznaná dcéruška. Ruky v rýchlosti vytiahli nožík a vydličku a podali obedný lístok kuchárke. S plnými rukami som si sadla za stôl a znechutene špičkou prstu odsunula zvyšok niečoho žlto-zeleného. Striasla som sa a chytila príbor do rúk. Keby to kurča bolo o trochu nedopečenejšie, behalo by mi po tanieri. Takže presne za toto si platím 20€ na mesiac, hej? Rozčúlene som napichla na krivú vydličku jeden zo zemiakov a pofúkala ho. Ochutnala som a stuhla. Dobre, asi to nechceli presoliť, ale solili to vôbec? S natrčenou hornou perou som si šla aspoň po zriedenú sirupovú vodu. Koncentrácia sirupu v 3 dcl vody - 0,0000000000000001%, typujem. S úsmevom som podala kuchárkam taniere a radšej si šla do bufetu kúpiť šalát. Konečne som našla normálneho človeka, ktorý mi dokázal vydať aj z päťky! Síce v drobnejšom by to už viac ani nešlo, no moc mi to neprekážalo, aspoň som sa cítila, že mám pri sebe nejaké peniaze. Mohla by som nájsť milióny záporov na euro, ale prečo? Mám jeden klad - aj keď mám pri sebe 50tku, mám len jednu bankovku. Dobre, nie je to až taká výhoda, no celkom slušne šetrí miesto v peňaženke. Ani seba s tým už presvedčiť nedokážem. So šalátom v ruke som znovu začala svoju "rannú rozcvičku" , pri ktorej som schudla aj to, čo som z toho obedu nepribrala. Len jedno poschodie malo len 46 schodov.. Vrátnička mi s úsmevom kývla, bola som jej už známa. Zo šatne vychádzali mnohé zvuky, poväčšine pripomínali opisu.. alebo havrana.. či to, čo som počula, bol kôň? Zavrtela som hlavou a vybrala si zo skrinky topánky. Zvysoka som si sadla na kraj lavičky a ako veľakrát, spadla som aj s ňou. Zakliala som a radšej sa rýchlo obula. Lavičku som vrátila na pôvodné miesto a v hlave si prepočítavala, na čo idú všetky tie peniaze od vlády. Lebo do školstva naozaj nejdú. Pohádzala som na seba všetky svoje veci a otvorila obrovské dvere. Menšie kamarátky s tým mávajú problém.. Vyšla som z väznice, v ktorej sa nás snažili premeniť na mníšky a kňazov a konečne si šla vychutnávať posledný deň v tomto týždni.. Išla som domov.

Povídka soutěžící o cenu Fernanda Ribeira: I'm sexy and I know it

9. června 2012 v 15:20 | Faint |  Vaše básně/literární díla

Im sexy and I know it!

Na odľahlom detskom ihrisku, stála skupinka teenegerov. Na prvý pohľad to vyzeralo že sa všetci spolu rozprávajú a majú sa radi. Ale opak je pravdou. Boli to dve skupiny, s rozdielnymi názormi na hudbu, ktoré sa práve hádali.
"Nie ste nič ako narcistický kanibali!" kričalo dievča, ktoré stálo na čele skupinky chlapcov a dievčat oblečených v čiernych tričkách, svojich obľúbených kapiel od Linkin Parku, KoRnu, System of a Down, Evanescence až po Slipknot.
"Hej? Aspoň sa neobliekame ako čierne vdovy!" zvrieskol chlapec na čele skupiny, ktorá bola oblečená do tričiek a nohavíc, s rôznymi motívmi farbami a vzormi. Sám chlapec mal oblečenú mikinu v štýle LMFAO.
"To by stačilo! Nebudeš ju urážať! Ty sám vyzeráš ako buzerant!" počastoval chlapca, zasa iný chlapec z druhej skupiny. Tento mal čierne vlasy, bol vyšší ako jeho kamarátka a na tričku sa mu vynímal nadpis System of a Down.
"Vážne? Lebo ty ešte horšie!" vyprsklo dievča z tej veselej skupinky.
Mali šťastie že sa po ihrisku nepotulovali malé deti s mamičkami či dôchodcovia. Iste by si nevyslúžili pochvalu za slovník.
"A ako vyzerá?!" Postavil sa pred svojho kamaráta, ďalší chlapec. Dnešné baby by naňho povedali že je sexoš. Dokonca ešte väčší ako Justin Bieber!
Skupinky na seba nevrlo zazerali. Isto sa v mysli počastovali nie veľmi peknými slovami.
"Veď vy len uvidíte, kto si bude spievať "som sexy a viem to" keď bude vojna! Keď sa k nám budete chcieť pridať do úkrytu! Isto si nebudeme spievať "rozbi svetlá, nechaj hudbu nech ťa rozhýbe," napodobnilo dievča s tričkom Linkin Park hlas Seleny Gomez.
"Poďte ľudia, tu nemáme čo hľadať. S týmito narcistami sa nedá rozprávať," rozhodol chlapec, ktorý bol krajší ako Justin Bieber. Nik z nich vtedy netušil, akú pravdu mali.

*O rok neskôr*
"When I walk in the spot, this is what I see
Everybody stops and they staring at me
I got passion in my pants and I ain't afraid to show it

I'm sexy and I know it"
Pod šírim nebom sa konala tá najlepšia party a jej účastníci práve spievali svoju najobľúbenejšiu pieseň, ktorá tu odznela už niekoľkokrát. Všetci sa bavili, popíjali nealko radlerov (veď čo iné mohli piť?) a tancovali. Bolo len krátko po polnoci, keď sa kdesi ozval ohlušujúci treskot.
"Čo to bolo?" Prestrašene na seba pozerali. Ani vo sne by ich nenapadlo že to bude možno ich koniec.
"Ach to len môj retardovaný brat púšťa ohňostroj. Na mojuu počeeesť!" skričalo dievča trošku v podnapitom stave. (Len tak medzi nami, primiešavala si do piva aj whisky).
"Lucia, to ale nebola neškodná raketka," ozval sa ktosi. Z davu vystúpil...jej brat.
"Mišo čo ty tu robíš? Myslela som...o môj bože pozrite tam!" Značne podnapité dievča, krúživým pohybom ukázala na oblohu. Leteli po nej lietadlá či skôr stíhačky a strieľali po sebe. Kdesi vzadu za domom, kde sa konala party sa ozval krik. Uši trhajúci vreskot, ktorý zastavil všetku zábavu. O malú chvíľku ich obkľúčili vojaci. Niektorý sa stihli zachrániť v útrobách domu, dokonca aj Lucia po dvore pobehovala ako splašené kura. Iných už brali vojaci. A tí najväčší smoliari, zomreli.

V čase veľkej party, sa prívrženci tvrdšej hudby utiahli do garáže jedného z nich a brnkali na gitare. Chlapec s dievčaťom, v láskyplnom objatí spievali svoju vymyslenú pieseň. Aj oni začuli ten ohlušujúci treskot.
"Je to to, čo si myslím že je?" opýtalo sa dievča chlapca. Ostatní sa vystrašene pozerali cez garážové okienka.
Chlapec pozrel na dievča. "Aj keby. Budeme spolu." Všetci prítomný sa pochytali za ruky a začali spievať jednu z piesní, ktoré varovali pred touto hrozbou.
"God bless us every one
We're a broken people living under loaded gun
And it can't be outfought
It can't be outdone
It can't be outmatched
It can't be outrun "
Bola to jedna z piesní Linkin Park, pieseň, ktorou chceli vyjadriť čo sa deje vo svete, pieseň, ktorá ich prijala rozmýšľať nad tým že vojna môže prísť kedykoľvek. A práve teraz bolo to kedykoľvek.

Ako Lucia vystrašene behala po dvore, nešťastnou náhodou zakopla a spadla rovno ku míne. Nemala ruku. Ale musela bojovať.
"Luciaa!" Kričal ktosi. Bol to Braňo jej kamarát. Ten už nemal nohu. A aj tak utekal.
Objali sa, napriek stavu aký v tú chvíľu mali.
"Musíme sa dostať do úkrytu! Je to nebezpečné!" kričal Braňo.
"Hanovci ho majú! Pod garážou. Musíme sa tam dostať!" odpovedala mu už vytriezvená Lucia.
"Lu zbláznila si sa? Veď tam majú bunker tí, satanisti! Tie vdovy!"
"Je to naša jediná nádej! Čo to nechápeš?!"
"Nazvali nás narcistickými kanibalmi! To ty nechápeš!"
Lucia neodpovedala. Vybehla a so skrvavenou rukou, respektíve s tým čo jej ostalo mierila na druhú ulicu. Rovno pred ňou sa objavil dom, do ktorého mierila. Nechápala prečo nikdy ľudí nevarovali že sa vojna blíži. A prečo tak nečakane? V tom si spomenula na jednu z hádok spred roka. Boli tam aj jej aktuálni záchrancovia. Hádali sa ktorý hudobný štýl je najlepší, a či majú popový speváci alebo tí metalový zmyselnejšie texty. Neskôr prišlo aj na urážanie ale ešte pred tým si vypočula monológ dievčaťa, ktoré milovalo Linkin Park.
"Ty to nechápeš?! V tom texte varujú ľudí pred vojnou! Aha, prepáč zabudla som že ty si lenivá prečítať si čo len slovo z textu! Tebe ide o hudbu! Ale vieš čo? Ani to nie je hudba. Vieš prečo sa mi ešte páči Linkin Park? Lebo oni ju aj hrajú!"
Zo slzami v očiach si uvedomila že ľudia pred vojnou varovali. Ale ona počúvala texty o láske, ktorú nikdy nezažila. Bola hlúpa. A teraz nemá ruku. Ako si bude vyspevovať "som sexy viem to?"
Zaklopala na dvere garáže. Vzápätí sa otvorili a niečie ruky ju vtiahli dnu.
"Pozrite kto prišiel!" posmešne povedalo napriek situácii jedno z dievčat.
"Tá čo si myslí že je sexy!" to už sa smiali všetci. Očividne si púšťali Vilolent Pornography od System of a Down. Ten vždy každého rozveselil. Všetci prítomný pozerali na ňu akoby mali čas.
No nemali a oni to vedeli.
"Pre- prepáčte že sme na vás nadávali. Ja až teraz som si uvedomila akú chybu som robila." Po líci jej stekali slzy. A potom, si uvedomila že sa zaborila do niečoho mäkkého. Zomrela? Nie. Prebudila sa vo svojej posteli. Prudko sa posadila a pozrela na svoju ruku. Bola celá! Vymotala sa spod mokrej periny (Kto vie od čoho bola?) A pozrela sa do zrkadla.
"Som sexy a viem to." Usmiala sa a na plné pecky s pustila pesničku od Seleny Gomez.

Povídka soutěžící o cenu Fernanda Ribeira: Úplatky

9. června 2012 v 15:00 | Gabriel Decay |  Vaše básně/literární díla
Ministr si myslel, že je vše a vše také může. Na svůj nový projekt potřeboval kvalitní firmy. Firmy, které zamaskují jeho plány.
Odvozová firma v tomto kraji nepatří mezi ty největší a neznámější a to je přímo vynikají pro praní špinavých peněz. Sjednal si tedy schůzku s majitelem této "vyvolené" firmy, která na tomto plánu sama vydělá velké peníze.
Schůzka byla ve tři v jedné solidní kavárně a jako vždy přišel ministr přesně načas.
"Dobrý den, pane ministře. Dnes jsem si přečetl Váš návrh a musím uznat, že mě velmi zaujal. Ovšem pochopil li sem správně. Nejprve do toho sám musím sám něco vložit". Začal rozhovor majitel firmy.
"Ano. Jde o to, že hrušky, které darujete, použijeme. Přitom se však zapíše hrušek mnohem více a ty Vám pak proplatí stát. Vy sám si z toho potom inkasujete o 30 procent hrušek navíc."Vysvětlil ministr.
"Chápu. A kolik hrušek by mělo jít?"
"O padesát, což není mnoho."
"chcete je ještě teď" Zeptal se majitel a ministr mu na to nenápadně kývnul. Majitel firmy na nic neváhal, zavolal svému synovy a požádal ho, aby těch 50 hrušek donesl. Potom se obrátil na ministra" Odejdu jako první, abychom nevzbudili pozornost. Jděte deset minut za mnou. Vše už bude připraveno u Vašeho auta."
Když šel ministr po deseti minutách ke svému vozu. S hrůzou našel u kufru ležet na zemi bednu a v ní padesát zralých hrušek. Ministr nenápadně naložil hrušky do auta o odjel.

Povídka soutěžící o cenu Fernanda Ribeira:Rytmus

9. června 2012 v 14:40 | Veronika |  Vaše básně/literární díla
Rytmus právě vychází z obchodu NewYorkeru pln úsměvu. Měl velice dobrý kup a byl z toho nadšen, a pohupoval se z jedné strany na druhou. "Kdepak je ta Darinka?" ptá se sám sebe v duchu. Byl totiž domluvený se svou přítelkyní Darou, že ho kolem třetí hodiny vyzvedne a pak společně pojedou domů. Přecházel před dveřmi NewYorkeru sem a tam.
"Bože, vidíš ty nechutný hadry?" slyší za sebou "To mi povídej, koukej! Nová kolekce! Všude je vlaječka Ameriky a Anglie. Fuj!" slyší za sebou mluvit dvě dívky, komentující zrovna výlohu obchodu, ze kterého právě vyšel. "Nechápu, jak to někdo může vzít na sebe." "To já taky ne"
"Děvčata," vmísí se do jejich debaty Rytmus "Je vidět, že se ve stylu dost nevyznáte a... " "My se vyznáme dost dobře" "Jasně to vidím! I tamten dědek toho ví víc!" vyletěl Rytmus a ukázal na stařečka o hůlkách, který se sotva vlekl asi dvacet metrů od nich. Stařík si všiml, že se o něm mluví a pomalu se přišoural k Rytmusovi.
"Co se tu děje?" zeptal se "Mám dojem, že tu o mě byla řeč." "Ále, to není tvoje starost dědku" "Co si to dovoluješ ty spratku?" rozzlobil se stařík a napřáhnul se hůlkou, že Rytmuse praští. Dívky vytušili nebezpečí a raději šly dál. Už kolikrát totiž byly přetáhnuté holí a to jenom proto, že nepustily staré lidi si sednout v autobuse. Přesně znaly agresi seniorů, Rytmus bohužel ne…
Rytmus útok nečekal a tak se ani nestačil uhnout. Staříkova hůl ho udeřila přímo do hlavy a on se skácel na zem. Kurva, to byla ale šlupka, řekl si pro sebe Rytmus "No počkej dědku, já ti ukážu!" vstal a rozhodl se staříkovi hůl vzít, jenže stařec byl na svá léta a vetchost velice mrštný a udeřil Rytmuse znovu.
"Je vidět, že nemáš vůbec žádnou úctu ke starším, myslím, že je na čase, abys taky trochu poznal svět." "Cože?! Ty že mě budeš učit poznávat svět? Já už jsem všude ve světě byl! A kde jsi byl ty?" "Ty to nechápeš. Ale když už jsme u toho, já jsem byl všude možně" "Jasně! Tobě tak budu věřit" "Neprovokuj mě!" zvedl hůl do výše a začal s ní hrozit "Kdo ty vůbec jsi?" "To není důležité, tady je důležité vědět, kdo jsi ty!" "Já? Já jsem, producent, zpěvák a umělec! Jsem nejprodávanější v Čechách a na Slovensku." "To, je moc hezké, ale co dál?" "Jak to myslíš, co dál, zdá se ti snad, že jsem toho dokázal málo?" "Ty to stále nechápeš, já se tě neptám na to, co jsi dokázal, ale kdo jsi" "Dědku, já tě nechápu, co po mě vlastně chceš?" "Chováš se jako blbec. Rozčiluješ se tady kvůli nějakým hadrům a pořváváš tu na lidi, jsi ty vůbec normální? Chci po tobě, aby ses vzpamatoval a našel sám sebe. "" Ne děkuju, já jsem se už dávno našel" "Ne! Ty ses ztratil! A jedině já ti mohu ukázat, kdo jsi!"
Bože! Prosím pomoz mi od tohohle starého hlupáka! Za chvíli se z něho asi zblázním! Mluví, jak nějakej vyšinutej věřící, proč já jsem se s ním vůbec dával do debaty? Hlava mě bolí jako střep a brzy sebou asi zase seknu. Honí se Rytmusovi hlavou
Hm, Rytmus začíná být asi lehce na nervní. Tak do něj! Musím do něj hučet do té doby, dokud se nevzpamatuje!
"Chlapče, je vidět, že nad něčím uvažuješ." "Přemýšlím, nad tím, proč mě tak sereš" "A víš, nad čím přemýšlím já? Přemýšlím nad tím, pročpak ty mi tykáš? My jsme spolu pásli husy?" "Jaké zase husy?" "Bože, ty jsi debil! Nejen, že vypadáš, jako hlupák, ale ty asi doopravdy jsi, jak je možné, že jsi tak omezený?" "O co se tady pokoušíš dědku?" "Už jsem ti to řekl. Chci, abys poznal sám sebe a věděl, kdo jsi" "Ale já jsem ti už řekl, kdo jsem! Já jsem zpěvák!" "Nejsi" "Já jsem umělec!" "Nejsi!" "Já jsem producent!" "Nejsi" "Jsem." "Nejsi" "Jsem." "Nejsi" "Nejsem… totiž, já se spletl! To neplatí. Pro boha dědku, drž už hubu! Ty člověka úplně zpitomíš!" "A opět mi tykáš! Je vidět, že vlídné slovo na tebe neplatí, takže tě naučím slušnému chování, myslím, že tam odkud jsem, tě to naučí a možná, že nejen to.
Natáhl k němu ruce a z prstů mu vyšlehly rudé blesky. Rytmuse zahalila hustá neprostupná mlha, skrz kterou nebylo nic vidět…
"Tak sakra! Honem! Rozplyň se ty hloupá mlho! Ať vidím, jestli se mi to povedlo nebo ne!" Mumlal si pro sebe stařík "Ježíš, to je doba! Huš, mlho!" Začal nesmyslně pobíhat a mávat rukama, aby se mlhy zbavil. Po chvilce již byla viditelnost trochu lepší! Jasně! Povedlo se mi to! I po těch letech se mi to povedlo! Jsem pašák, možná, že starý, ale pořád pašák!
-------
"Kurva, kde to jsem? Ten prašivej dědek musel být kouzelný!… Ty vole, Patriku! Mysli, nebuď debil! Cožpak existují kouzelní stařečci?! Pro toto musí přeci existovat nějaké rozumné vysvětlení!"
"Ruce vzhůru! Ani hnout!" Ozvalo se za ním "Ty vole, kterej debil si tu ze mě bude dělat prdel tentokrát? Už jsem musel snášet debilní kecy toho prašivýho dědoucha, takže, jestli se teď otočím a za mnou bude nějakej trapák, tak dostane nakládačku!"
Rytmus se otočí a co nevidí, za ním stojí sedmičlenná loupežnická banda. V ruce drží každý dvě bambitky a zubí se na něj nepříliš vzhledným chrupem.
No nazdar, ten dědek mě musel majznout asi pořádně, anebo jsem si asi někde musel omylem šlehnout, jinak to není možné…
"Jsi hluchej, nebo blbej? Neříkej, že nevíš, co znamená 'ruce vzhůru'?" "Jasně, omlouvám se" zvedl ruce a loupežníci se na něj okamžitě vrhli, aby ho mohli okrást. "Páni, ten má ale, krásný šperky! Tady mládeneček je asi z bohatého rodu. Ukaž to sem, teď už to nepotřebuješ" "Proč mě okrádáš?" "Slyšíte ho, chlapi? Prej proč ho okrádáme!" směje se jeden z lotrů. "Jé, čumte na ty jeho směšné hadry!" začne se smát druhý "Cože? Víš, kolik stály jenom ty kalhoty?" ohradil se Rytmus "No to nevím, já se o ceny moc nestarám, já totiž moc nenakupuji. Ale já bych neutratil nic, za to, co mi je velké. Vždyť se na sebe podívej! Vypadáš, jako strašák, cožpak nemáš ani na pásek?" "No dovol!"
Loupežníci se opět začali hrdelně smát…
"Chlapi, co s tím člověkem uděláme?" ozve se jeden "Já navrhuji propíchnout!" zvolá druhý "Pověsit za nohy na strom!" zvolal třetí "Já bych to nechal na veliteli, ten ať rozhodne!" ozve se další "Jo! To je skvělý nápad! Vezmeme ho k starýmu, ten ať si dělá, co chce." shodli se jednohlasně loupežníci.

"Tak copak jsme mi přinesli?" "Tohohle pošuka jsme našli nedaleko a nevěděli jsme, co s ním, tak jsme ho raději přivedli k vám" "Já bych ho zapíchnul, nevidím důvod ho nechat žít" řekl bez zájmu velitel "Cože? Zapíchnout?" ozval se Rytmus a začal se cukat "No tak, chlapče, neříkej mi, že máš strach, nic to není. Ale pokud se ti vážně nechce umírat, tak tě ušetřím, pokud mě přesvědčíš o tom, že si to zasloužíš. Co umíš?" " Já umím zpívat" "Aha! Muzikant! Tak se ukaž! Nezapomeň, že na tom, co předvedeš, závisí tvůj život" "Žádný strachy, já jsem nejprodávanější titul v Čechách, ale i na Slovensku, všichni mě zbožňují.
Loupežníci na něj koukali jak z jara. Netušili, co znamená, že je nejprodávanější na Slovensku i v Čechách, ale byli zvědaví na jeho zpěv, tak tiše vyčkávali.
Během chvilky Rytmus zpustil:
Čo ti jebe, čo ti jebe. Na gebulu ti to jebe…. Jeb, jeb,jeb, jebe. Jebe, jeb…
"Tak dost!" Zařvat vůdce loupežníků "Tvrdil jsi, že umíš zpívat!" "Však ano" odpověděl nechápající Rytmus "Jsme ti snad pro smích?! Hoši, zbavte se toho lháře!" Rytmus na nic nečekal a utíkal z loupežnické jeskyně, co mu síly stačily. "Tak na co čekáte, vy bando ničemů! Za ním!" zaječel hystericky velitel. Tlupa vyběhla za ním, vyzbrojeni bambitkami a noži. Chvíli běželi, ale nakonec zastavili, protože už nemohli dál. "Kašlem na toho moulu, starýmu řekneme, že jsme ho dohnali, zapíchli a zakopali a on se nic nedozví." řekne jeden "Moje řeč! Nebudeme se tady přece honit s nějakým hlupákem. A starej stejně nic nepozná" přidali se ostatní a společně se poklidně vrátili zpátky do jeskyně.
Rytmus stále běžel. A hlavou se, mu honilo spoustu myšlenek. Především nechápal, kde je a jak se tu ocitnul. "Á sakra, co to je? Mé boty! Kdo sem to bláto narafičil? Všechno se tu proti mně spiklo! "Co bys chtěl, vždyť pršelo" Před ním se najednou zjevil ten stařec, kterého potkal na začátku "Ach bože! Zase vy?" "No né! Posun k lepšímu, už se pomalu přestáváš chovat jako hulvát, umělče." Prosím vás, můžete mi alespoň říct, kde to jsem?" "Jsi v mé době, to znamená v roce 1373" "A nemyslíte, že toho bylo už dost? Byl jsem okraden, zesměšněn, málem usmrcen a mám zničené boty" "To je toho pro trochu bláta, nehraj si na citlivku. Ještě chvilku tu pobudeš" a jak se zjevil, tak se také rozplynul.
Dědek jeden hloupej! Pomyslel si a šel dál po cestě směrem k městu. Ve městě se zrovna konala nějaká akce. Uprostřed nádvoří stál arcibiskup a promlouval k lidu, který ho se zájmem poslouchal. "Prosím vás, co se to tu dělej?" zeptal se Rytmus člověka, který stál vedle něj "Neruš!" zeptal se tedy na druhé straně a dostalo se mu stejné odpovědi "Najde se tady člověk, který by mi vysvětlil co se kolem mě děje?" zvolal, čímž narušil arcibiskupův proslov. "Lidé dobří, podívejte se na toho kacíře, co se opovažuje rušit!" "A co mám dělat, když mě tu nikdo neposlouchá? Ptal jsem se těch dvou vedle mě, ale ti mi neodpověděli!" "Co si to vymýšlíš!" ozval se ten vedle "Vždyť ses mě na nic neptal!" "Ale ano ptal" "Dost!" zvolal arcibiskup "Je evidentní, že ten člověk je pomatený, určitě je posedlý ďáblem!" "Nejsem! Nejsem posedlý, já jsem přeci zpěvák, umělec, producent!" "Cože? Producent? Na hranici s ním!" zvolal arcibiskup. V tu chvíli popadli Rytmuse dva chlapi a už ho táhli "Mě nemůžete upálit! Já sem přeci nejprodávanější v celém Česku a Slovensku! Rytmus už okolo sebe viděl dým. Tak to je můj konec, pokud to přežiju, slibuju, že… no, to je jedno, to se ještě doladí. Ale chci to přežít! Můj život byl přeci tak krátký! Nic jsem ještě nestihnul!
najednou si uvědomil: Co je mi to platné, že jsem nejprodávanější, když tady teď zhebnu. Kurva! Starče! Já už ti rozumím, už chápu, co jsi myslel tím, že nevím, kdo jsem. Ale já už to vím! Prosím dostaň mě odtud!… Au! Kurva, to pálí. No tak prosím! Já nechci zemřít!" "Nu dobrá, co mám s tebou dělat." Ozvalo se mu v hlavě
---
"Patriku! Patriku, proč se tu válíš na zemi? Co se ti stalo?" byla to Dara "Já ti ani nevím, strašně mě bolí hlava" "Pojď, nastup si, pojedeme do nemocnice." " Jasně" vstal a došoural se k autu, Dara mu pomohla do auta a společně odjeli. Nikdo si jich ani nevšiml, jako by ani neexistovali. Lidé normálně procházeli, bavili se.
Celá tato událost ale měla jednoho pozorovatele. Stál na protější straně silnice, přimáčknutý v rohu a spokojeně se usmíval. "Tak to se mi zase jednou povedlo zachránit jednu celebritu, koho máme na programu nyní?" vytáhnul svůj diář a začal v něm listovat "Aha! Má tu koncertovat Justin Bieber!" začal si mnout ruce a zpustil se jeho hrdelní smích…

Povídka soutěžící o cenu Fernanda Ribeira:Pád železné opony aneb myšlenkové pochody sedmileté dívky

9. června 2012 v 14:20 | Krasivija |  Vaše básně/literární díla
Tenkrát v televizi dávali jakýsi dokument. Velmi nudný dokument, který ovšem maminku i tatínka, velice zajímal. Já dokumenty nemám ráda. Jsou moc dlouhé a někdy dokonce černobílé. A už vůbec nemusím ty, kterým nerozumím. Asi jednu minutu po začátku jsem odešla do pokojíčku a hrála si s panenkami. Ach, pád železné opony... Železné, jaký to nesmysl?
Pokud se nepletu, tak opona je takový ten hadr v divadle, co vždycky se spustí dolů, když skončí představení. Paní učitelka to říkala. Hadr, který nemůže být železný. Nebo ano? Proč mi v té televizi pletou hlavičku? Musí taky počítat, že se na ni bude dívat někdo malý, jako já, který ledacos nechápe. Ach jo.
Raději jsem panenky uklidila, zhasla jsem světlo a lehla si pod peřinu. Stejně by za chvíli rodiče přišli a poslali mě spát. To s tou oponou mi ale nešlo na rozum. Vzpomínala jsem na školní představení O perníkové chaloupce. Tam jsme taky oponu neměli. Asi si jí škola nemůže dovolit. Z čeho že ta látka je? Z hedvábí? Z bavlny? Z plátna, jako krtečkovy kalhotky?
Ať je to jak chce, je to jistě dražší, než kus plechu. Proto železná opona. Je pevnější, herci se za ni můžou schovat, když diváci po nich začnou házet rajčata a papriky. Ale ty jsou prý taky drahé. Ale kamenů je všude dost. A navíc kamenem do hlavy to bolí. Železná opona je vhodná. Je jako brnění. Herecké povolání je asi nebezpečné, když něco takového potřebují. Tu oponu ze železa bych jednou chtěla vidět. Jak je asi namalovaná. V národním divadle ji jistě mají, když hrají pro trestance z vězení. Ti jsou totiž zlí a nikdo se jim ničím nezavděčí. Co kdyby třeba ty herce napadli?
Jenže železná opona musí být také těžká, ne? Co když se jim utrhne a spadne dolů? Úplně z ničeho nic? Třeba nějakému člověku na hlavu? Nebo více lidem? Vždyť je to musí zabít. To nemůže přežít nikdo. A ten randál, co ten její pád nadělá... ten je nejhorší. Proč se tady nepoužívá jen ta hadrová? Ta tak vražedná přece není. A navíc je skladnější, snáze vyměnitelná, lehčí i hezčí.
Vždyť se už v minulosti musela stát nějaká taková nehoda. Tragická, která skončila úmrtím třeba i třiceti herců. Mě by se nechtělo zemřít tak, že by ne mě spadla opona. To tedy ne. To by bylo tak smutné.
Proto mají asi herci tak vysoké platy. Musí přece dostat zaplaceno za to, že tak riskují život, před tolika diváky. Já bych to nedělala. Takový blázen nejsem. Já bych se určitě bála.
Aha, tak proto o tom dávají ten dokument. Je totiž neskutečně zajímavé, dozvědět se o možných nebezpečích, která se mohou v běžném životě přihodit. A to, že na vás spadne opona ze železa, k nim určitě patří. Třeba je ta opona i pozlacená, nebo postříbřená. Jaká asi byla ta z toho dokumentu? To musím zjistit. Střelhbitě jsem vyběhla z pospala rovnou do obývacího pokoje...
Ale ne, jak to, že ten pořad není o divadle? Co je zas ten komunismus a socialismus? Komunisté nejspíš vždycky pořádají komunální volby a socialisté se starají o asociály...

Povídka soutěžící o cenu Fernanda Ribeira: Názor na tento svět

9. června 2012 v 14:00 | Upy a Mitri |  Vaše básně/literární díla
O tomto tématu panují různé řeči. Ať už o tom, že s těmito "dilinkami" lidé souhlasí a vyznávají jejich tzv. Q-písmo a nebo s nimi naprosto nesouhlasí a odsuzují je.
Až do teď jsem se přikláněla na stranu těch co je nenávidí a odsuzují. Ale v bližším pohledu by to mohlo být jinak.
Možná, že ve skutečnosti nejsou tak vypatlané, jak se na 1. pohled zdá. Mohli bychom se jen domnívat, co se pod tím růžovým obalem skrývá. Možná, že ho mají jako své růžové brýle a prohlíží si tak, jinak brutální svět plný nenávisti, vražd, zločinů a já nevím, čeho všeho.
Mou další teorií je to, že na sebe možná chtějí upoutat pozornost. Ono se to nezdá, ale takový 4-5ti slovný článek plný Q a naivity dokáže vyburcovat spoustu lidí. Chtějí se něco dočíst a né zjistit, co dnes princezničqa měla k obídqu... Lidé se pak naštvou a začnou psát komentáře. Sice plné nadávek a ponížení, ale pro ně je komentář jako komentář. Čím víc lidí na svém blogísqu tím lépe...
Zamysleme se... co taková slečna, která to má v životě složité a tímto způsobem se snaží naštvat lidi okolo. Já jim také ráda něco né moc pěkného napíšu, ale dost často přemýšlím, že ta osoba by mohla být třeba moje dobrá kamarádka, že bych si s ní například hodně rozuměla. Toto chování určitě není jenom tak, nikdo nevíte jaké to může mít začátky, ovšem to rozhodně neuznávám. Nemělo by to být, ale co už, když je to baví. Zasmějte se tomu a nechte to být. Život přece nemůžeme promarnit pouhým rozčilováním se nad něčím tak stupidním. Těmto slečnám (nebo chlapcům?) bych dala jednu velkou radu do života. "Nedělejte to, co není příjemné ani vám!"
Uznejte, taky by se vám moc nelíbilo, kdyby byl celý blog.cz zaspamovaný články o jedné větě ve kterých nemůžeme počítat písmenka jako takové, nýbrž kvé.
Ruku na srdce, určitě jsou činnosti, které jsou mnohem zábavnější než odřené prsty od mačkání velkých a malých písmen. K čemu tyto moje řádky, stejně se mi pouze vysmějete. Jen do mě, i tak vím, že s tímto se nic nedá udělat a už vůbec to neovlivním já. A přesně se dostávám tam, kde jsem chtěla být už na začátku. Takhle to půjde dál a dál až se nenajde žádný pořádný web. Co teprve web, takhle to půjde dál i s celým světem, člověk je tak neuvěřitelně chytrý. Státy jsou vyspělejší víc a víc, technika se rozvíjí, děti jsou den ode dne rozmazlenější a cigarety prodávanější...
Tak jako na tyto dva naše názory spojené dohromady, můžete mít spoustu připomínek. Stejně tak to také funguje u těchto lidí. My nikoho neodsuzujeme, pouze hlásáme náš osobní názor v rámci soutěže. Zdraví vás...

Děkuji

9. června 2012 v 11:28 | Fender |  Oznámení a upozornění
A je to. Tenhle blog zestárl o rok. Nějak nemohu zatím zpozorovat žádnou změnu ... a popravdě jsem rád, že ji tu nevidím. Myslím, že způsob, jakým jsem blog vedl doteď, sice nebyl na nanominování na "blog roku", ale i tak jsem stále hrdý na zdejší úroveň - jak článků, tak komentářů. Často říkávám, že není možné, aby člověk psal kvalitní články, jestliže mu na blog zabrousí takoví pohodáři, kteří nejsou schopni k ničemu se vyjádřit, maximálně jednoslovně. Ale to už jsme zde řešili asi čtyřikrát a teď nemá cenu kvůli tomu rozpoutávat znovu boje. Děkuji, že sem stále chodíte, děkuji za vaši přízeň.

Nevím proč, ale celý předchozí odstavec mi připomněl nějaký americký projev. Jestli jste viděli alesoň jeden americký film, musíte vědět, o čem mluvím. Všude jsou projevy na veřejnosti. Všichni si na to potrpí. A já to vždy zatvrzele odmítal. No a teď dělám to samé. A přitom je to tak kýčovité ... stejně tak mi přijde kýčovité požádat ženu o ruku na baseballovém zápase v záběru kamery. Ale jak nám to tak ty filmy předhazují, je to u nich běžné. A já bych byl rád, kdyby u nás to běžné nebylo. Nemám rád ta nabubřelá grand finále, tu velkolepou slávu, která se týká každé americké oslavy ... A tímto slavnostně prohlašuji s jednou rukou na srdci a druhou na Šmírbuchu jazyka českého, že tento blog bude navždy ČESKÝ.

(možná je svatební, ale líbil se mi, tak jsem ho musel vzít)

Ještě bych vám chtěl poděkovat za zapojení se do párty ... Já už jsem to nakousl v předchozím článku a teď bych to chtěl potvrdit. I když se do soutěží zapojilo daleko více lidí, než jsem přepdokládal, chtěl bych zde nechat možnost zapojení se do nich až do konce oslav (tedy do 10.6.).
Docela bych byl rád, kdyb se více lidí zkusilo zapojit do Symbolária, neboť vím, že na to všichni tu fantazii máte, a Trojautora - nepředstírejte, že jste umělecky nevzdělaní.

A po skončení oslav pravděpodobně vyhlásím až do 1.7. menší pozastavení ... pozastavení zní hnusně ... však nic nezpostavím, ba naopak, budu tady pracovat víc, než kdy jindy. Proběhne tu menší rekonstrukce. Takže se tu sice bude stále něco dít, ale já bych to přirovnal hold k takovému staveništi - vstup na vlastní riziko a jen s ochrannou helmou.

Během dneška také postupně zveřejním všechny povídky, které mi byly zaslané do soutěže o cenu Fernanda Ribeira. Zklamu vás, nedovolím vám hlasovat o vítězi, s Guljat jsme pevně rozhodli. Ale povídce, která od vás získá nejvíce pozitivních ohlasů, bych mohl také stvořit jakousi speciální cenku.

A co se cen týče .... hodně dlouho jsem žádné nedělal a všem nějaké dlužím. V době té rekonstrukce bych se na to chtěl podívat, takže začátkem července by zde měla být hotová cenová smršť, která by zahrnovala ještě nějaké ceny z loňské párty, ale hlavně ceny za VKS2, ceny za letošní párty a hlavní cenu Fernanda Ribeira.

Bubliny (10. soutěž)

8. června 2012 v 17:00 | Fender |  Průběh/kola/jednorázovky/přerušení
Ono by asi bylo stylové zakončit párty něčím velkolepým jako minule ... například recenzí ... Jak úžasná soutěž ... ale kdo se do ní vlastně zapojil?
Vy pravděpodobně neradi mrháte svou fantazií. A proto vás nechci příliš přetěžovat... Co jsem vymyslel? Jednoduchou soutěž jménem bubliny. Není to nic zavádějící, jde opravdu jen o to napsat bublinu k obrázku "Co si asi ti lidé říkají či myslí?" ;)


Teď mě napadlo, že bych sem mohl přidat ještě jednu bonusovou soutěž, ale to asi až tak kolem osmé.

Desátá soutěž by měla být vždy symbolicky tou poslední ... alespoň u mě tomu tak vždy bylo.

Doufám, že se vám zde líbilo ... a snad ještě i líbit bude. A teď nemluvím jen o "párty". Je mi velikou ctí, že můj blog zde může každý den přivítat několik čtenářů - ani nevíte, jak mě vždy těší vaše komentáře a vaše názory. Děkuji. Snad příliš nezpychnu, k čemuž nemám daleko, nebo nezblbnu, k čemuž snad dakeko mám, ale, jak říká Natálie Sranec, nic není jisté.

Co se těch technických informací týče, tak párty soutěžičky zde nechám pravděpodobně "vyvěšené" až do konce celých oslav, neboť je to tu přeci jen pro vás ... kdo si chce zasoutěžit, zasoutěží si ... Přijde mi vždy hloupé, když pořadatelé takovýchto oslávek vždy tlačí na soutěžící s časem. To si pak člověk ani neužije!

Sparkovka 2 (9. soutěž)

8. června 2012 v 16:40 | Fender |  Průběh/kola/jednorázovky/přerušení
Myslím, že klasické soutěže mají u všech větší úspěch, takže se zaměřím na ně.

Téma týdne je "normálnost".
Bude i tato Sparkovka normální?

1) Co je podle tebe "normální"?
2) Jsi ty "normální"?
3) Chceš být vlastně "normální"?
4) Jaké náboženství převládá v Kataru?

Che ... já prostě musel. *škleb*

5) Kdy podle tebe přestává člověk žít?
6) Jsi pro trest smrti?
7) V jakém státě by ses chtěl narodit?
8) ... a v jakém zemřít?
9) Jaké vidy má čeština? (+ uveď příklady sloves)
10) Je tato sparkovka "normální"?