BLOG JE OFICIÁLNĚ POZASTAVEN, DĚKUJI ZA POCHOPENÍ



Březen 2012

K čemu nám ta škola vlastně je?!

23. března 2012 v 23:43 | Fender |  Zážitky
Ano, tuto otázku si kladu stále častěji. Možná, že dokážeme spočítat rovnice s parametrem, zvládneme popsat primární i sekundární fázi fotosyntézy, sestavíme rovnice složených kmitání, určíme, kde leží Džabal Tubkal, ale nakonec stejně ztroskotáme na tom, odkud dopadá na naši Zemi světlo ... ze Slunce? Ano, ale kde je to Slunce? Včera jsem se setkal s výrokem, že Slunce svítí z Marsu ... spolužáci!

Nechci výjimečně nadávat na debilitu lidí ... na to budu mít čas do konce života ... Tentokrát bych vás chtěl obeznámit s pár perličkami z naší třídy ...

Víte, začal bych asi tím, jak jsme na tom s nejrůznějšími předměty. V matematice jsme dnes začali suverénně probírat učivo maturitních ročníků (ano, jsem v kvintě - pro ty, co neví, je to věkově na úrovni prváku). Matice - proč ne, že? Na všech gymplech to berou čtvrťáci a oktaváni, avšak naše matikářka rozhodla, že jsme natolik vyzrálí, že to zvládneme taky. Nevěřili byste, jak katastrofální má naše třída průměr. Neustále na nás nadávají, no ale proč asi máme špatný průměr? Protože jsme předběhli o tři roky!

Tak dál ... angličtina? Vloni jsme byli na úrovni sexty (něco jako druhák) - letos jsme mírně přibrzdili, takže jsme stále zhruba nastejno se sextou, avšak naši angličtionářku zase napadlo, že by nám mohla výuku obohatit o francouzštinu. Z té naštěstí písemky nepíšeme, avšak jen málokteré slovíčko nepostihne překlad do francouzštiny. A pak nemá chudák spolužák přeložit větu You must eat with fork and knife (Musíte jíst vidličkou a nožem) jako Musím jíst polívku s pórkem. Genialita se hold projeví. To mi připomíná, že jsme včera psali písemku. Na půlku té látky jsem však chyběl a většinu slov jsem byl tedy nucen si domyslet. Že sklizeň se řekne harvest, jsem věděl jen díky FarmVille (takže tu hru nezatracujte), avšak straku (magpie) už jsem musel začít odvozovat logicky ... Ale se slovem magpie bych si ji bezpochyby nikdy nespojil ... čili mi z toho vznikl stainbird (skvrnopták). A o tom, jak se řekne kapesník (handkerchief), jsem také v životě neslyšel, takže nastoupil pocketrag (kapesní hadr). Smysl to dává! A ne nějakej handkerchief!

A co teprve zeměpis! Ve většině předmětů ženeme zběsile dopředu, ale v zemáku zdařile stagnujeme na jednom místě (zdá se mi, že už asi pět let). I přes takovéto nedostatky, kdy se studenti spokojí s učením ve formě prozpěvování si písně o slovech Karákum-Kyzylkum-Lobnor-Kukunor, máme ve třídě vítěze zeměpisné olympiády (dokonce okresního kola). Zbytek třídy si však z poznámek např. o Africe pamatuje maximálně průpovídku: Pásli ovce Malgaši. A nebo taky geoparda ... toto zvíře se každému zjevuje tehdy, když si není jistý, zda je na obrázku gepard nebo leopard.

Zvláštní kapitolou je i chemie. Náš třídní průměr na konci minulého pololetí z chemie překračoval hodnotu 3,4 a já nabývám dojmu, že ani letos to nebude o moc lepší. Polovina třídy propadá, ale zdá se, že si z toho málokdo dělá hlavu. Však také písemky skládající se z reakčních rovnic a charakteristiky šesti prvků naráz člověka učiní otupělým.
Příhody z té letošní chemie bezpochyby nemohou konkurovat těm poředešlým, neboť se nám změnila učitelka, tudíž jsme přišli o tu, která vše srozumitelně vysvětlovala ... tedy stylem: "Tady má být tohle a tady takhle todle a tohle se škrtne, protože tohle je tady, ale tohle má být támhle, ale tohle se tu takhle zaplní, protože to tak prostě je, ale pozor, tady to musí být zase takhle, ale kdyby to bylo tamtím způsobem ... tak já nevím, ale takhle je to lepší, ale dávejte si na to pozor!"
Víte, k čemu slouží chlorid rtuťnatý? Je to velmi prudký jed. Když jsme se bavili o jeho využití, spolužák se zeptal: "Nevyužívá se třeba v lékařství? Třeba na umrtvování?" Bezpochyby! Pokud budete chtít někoho trvale umrtvit, rtuťnaté sloučeniny jsou pro to ty pravé.

A pak na nás nemá svítit Slunce z Marsu a bouřky přicházet ze Saturnu!

Vítej, Vesno!

23. března 2012 v 23:42 | Fender |  Oznámení a upozornění
Nastalo jaro - ideální čas pro změnu designu. Jak vidíte, je podstatně barevnější než ten předchozí design, i když se stále drží červené a černé. Původně jsem chtěl tento design k Vánocům, ale právě to, že design zdobí i zelená, oranžová a modrá barva, rozhodlo o přesunutí jeho nastavení na jaro. Proto jsem zde měl přes zimu onen našedlý výtvor od Jul. V té době jsem se vyžíval v odstínech šedi a většina z vás také uznala, že to byl velmi povedený, decentní a pěkně sladěný design ... avšak teď je čas pro něco trochu veselejšího.

Pravdou je, že mě zarazilo menu, které je opravdu hodně úzké - na to nejsem moc zvyklý. Každopádně mě to alespoň přinutilo k tomu, abych si stanovil, že si v něm udělám pořádek. Na ten se vrhnu snad zítra. Přidám nové rubriky a naopak schovám pár ikon, které jen zabírají místo.

Nu doufám, že se vám v mém jarním sídle bude líbit stejně jako v tom zimním.

Chtěl bych si rozepsat, kdy budu měnit jaké designy ... vidím to zhruba takhle (Ano, toto jsou informace především pro mě):
Kolem Vánoc až Silvestra - zimní design
Kolem prvního jarního dne - jarní design
V době Metalfestu - design oslavující narozeniny mého blogu
Koncem září - design oslavující mé narozeniny

Je to poměrně častá obnova, také to souvisí s tím, že je zde na blogu tolik úžasných grafiků a já bych tolik rád ozkoušel díla od nich všech.
Autorkou jarního designu 2012 je Nat a já myslím, že se jí to velmi povedlo.

Zároveň by mi bylo ctí, kdyby mi koncem května/začátkem června připravila design Sinai, jejíž tvorbu tu už jednou sice byla, ale natolik mě zaujala, že bych byl rád, kdyby zdobila můj blog opětovaně. Avšak nepředbíhejme, do Metalfestu času dost.

Serenáda o sebedestrukci

16. března 2012 v 12:19 | Fender |  Má grafika
Poslední roky jsem při psaní nejrůznějších úvah a kritik ovlivněn tím ponurým světem, který nás obklopuje, a stupiditou, která nám vládne. Mé články jsou pesimistické, ale v hloubi duše jsem stále optimistou očkávajícím lepší dny. Jenže těm se stále vzdalujeme ... couváme zpět do minulosti ... V roce 1989 jsme si pracně vydobyli dmokracii ... v roce 2004, když jsme vstoupili do EU, jsme svolili, aby nás zase ovládala jedna titánská organizace, a to nemá s demokracií nic společného. Však nám diktují, co máme vyvážet a kam, diktují, co prodávat a za jaké ceny ... Je aktuální to řešit, neboť teď se vracíme do doby, kdy města nebyla tolik rozlehlá a kdy se většina obyvatelstva soustředila do zaostalých vesnic, mezhi nimiž a městy byly ohromné rozdíly. Lidé kvůli předraženým vajíčkům začínají kupovat slepice - je to velký krok zpět! My nejsme jako ostatní západní státy. Politici si myslí, že se jim přiblížíme, když zavedeme stejné ceny - úžasné, ale chtělo by to i stejné platy!

V této době je velmi těžké něco tvořit, aniž by se to podrobovalo nátlaku omezené většiny. V této době jen velmi málo lidí přijde s něčím provokujícím, radikálním a jasným, aby tím donutili ostatní přemýšlet. Jenže ti, co se už opováží vystoupit, zaonačují své názory do takové kaše, že by se jí dokázal prokousat jen velmi inteligentní jedinec ... jenže tato sdělení mají být především pro naši vládu, ta nás má - bohužel - ve svých rukách ... lidi, proberte se, tam inteligentní jedinci nejsou - kdyby ano, nepotřebovali by takovéhle vzpruhy od lidí.

No nic, to byl jen takový navnazující prolog na odlehčenou ...
Ve skutečnosti vám chci představit nový design, který jsem stvořil ... Proč jsem začal tak ponuře? Je ponurý - je totiž inspirovaný novým albem Epici, které je také zasvěcen.

No, já toho o životě v trávě moc nevím, protože nejsem Tomáš Jordán, broukolog z Ulice

13. března 2012 v 20:17 | Fender |  Když slova na popsání nestačí ...
Žiju a snadno se mě nezbavíte, avšak ne vždy je chuť a čas na blog psát, to pozná asi každý z vás ... nyní jsem zpět. Porušil jsem víkendové pravidlo a přišel jsem v úterý. Je úterý? Má časová dezorientovanost dokonale souvisí s tím, proč jsem tady mimo víkend. Máme prázdniny. Fantastické. Juchů. Já jsem vždy oprázdninách naprosto zmaten, neboť mému časovému rozpoložení dodává smysl vždy jedině rozvrh. Že bych si vypracoval jeden domácí? Neuškodilo by to, neboť celý včerejšek jsem se všem smysluplným a pracovním činnostem zdárně vyhýbal. Dnešek jsem sice zasvětil úklidu, ale mám strach, že zítra už se mi zase do ničeho chtít nebude.
No ale zpět k dnešku, ten byl (a bohužel nejspíš i bude, jak to tak vidím se zbytkovou energií) tím nejzajímavějším, co se přihodilo ... neboť při úklidu nastávají zvláštní situace. Přiznávám - rochnil jsem se v tom asi pět hodin a to díky tomu, že jsem si musel všechny staré papíry a sešity důkladně pročíst, staré písemky překontrolovat a pokud byly špatně, tak i správně vyřešit (a když jsem si už řešení nepamatoval, tak následovalo hledání sešitu, kde to bylo napsané a vysvětlené). U mě je hold úklid vždy na dlouho, ale horší by to bylo, kdybych si musel dělat pořádek ve věcech, které mám rád ... jako tehdy, když jsem si třídil hry na PS a PC (skončilo to u toho, že jsem si všechny zahrál - a stejně v nich mám doteď bordel).
Ale zpět k dnešku ... Mí staří dobří pravidelní čtenáři bezpochyby už několikrát zpozorovali, že trpím tak trochu neschopností udržet se myšlenkově na jednom místě ... ti novější si toho možná ještě nevšimli, neboť poslední dobou zde opravdu moc článků nepřibylo, takže je teď vítám v mém sklerotoidním (ne sklereidním) světě.
Tak, kde jsem skončil ...

Áno, dnešek ... úklid ...
Našel jsem starý slohový sešit. Posteskl jsem si, jaké to bylo krásné, když jsme během roku psali i více než dva slohy (stejně nechápu uvažování naší učitelky - slohy prakticky nikdy nemáme, nic nepíšeme a pak nám z ničeho nic dá napsat kompozici - baba!) a samozřejmě jsem se začetl. I když to byl sešit z páté třídy, musel jsem se chytat za hlavu, jak suše a hloupě jsem psal ... ale to já se vlastně chytám i u věcích napsané třeba před měsícem.
I když mě dlouho má vlastní debilita rozesmívala sam os obě, nakonec mě při čtení mých starých slohů odbourala až jedna "perla".
Měli jsme napsat sloh na téma "Život v trávě". Hahá - bůh ví, co bych napsal v této době, ale tehdy jsme byli malé nevyspělé děti a "tráva" bylo to zelené, po čem se chodí a v čem žijí broučci. A evidentně o broucích jsem psal. Proč evidentně? No, neměl jsem tu sílu přečíst si mé "veledílo" celé, stačil mi třetí řádek - ano, ten řádek je současně mým dnešením nadpisem.
Tomáš Jordán ... z Ulice ... broukolog ... pff snad entomolog, ne?! Broukolog zní ale hezky. Je to logické - málokoho vysoce nevzdělaného napadne, že entomolog se zabývá právě hmyzem, kdežto pod broukologem každý ví, co si představit. A i to zní odborně. Není to žádný broukař nebo broukovič - je to broukolog.
To další, co mě v této větě zarazilo, byl sám Tomáš Jordán. Já tak dlouho přemýšlel, kdo to je. Že "Ulice" je tam napsáno s velkým U, to jsem vůbec neřešil, neboť jsem předpokládal, že jako malý pitomeček jsem chtěl buďto naši ulici povýšit, nebo jsem jenom neměl dostatečné vzdělání . Tedy mi to nepřišlo podstatné a přemýšlel jsem, kterým z mých sousedů byl Tomáš Jordán. Až po dlouhé chvíli přemýšlení mi to došlo ... Ulice ... tu já neviděl tak dlouho. Klidně i od té páté třídy, řekl bych. Je to blbost - teď už je to absolutní blbost.

Seriál Ulice: Tomáš Jordán

Jenže já jsem nedělal pořádek jen v sešitech, já začal přerovnávat a dohledávat i časopisy. Zjistil jsem, že má Sparková historie nesahá do července 2010, ale do května 2010, a našel jsem i starý RockHard - německý (z května 2010)! A pravdou je, že právě tento RockHard mi změnil život. Zní to asi divně, ale smysl to dává ... Když jsme se vraceli z Anglie zpátky do Čech, stavěli jsme na jedné německé benzínce. Všichni si tam kupovali jídlo, já si koupil RockHard. Nevím ani proč, na plakátech ani v článcích nikdo zajímavý (tedy tehdy pro mě známý) nebyl, ale prostě jsem si ho koupil (nejspíš jen proto, abych ho měl). Cestou jsem v něm listoval a našel jsem zmínku o německém Metalfestu. To víte, tehdy jsem opravdu netušil, že se Metalfest koná i v České republice, natož že je tu těch festů víc, takže jsem začal po matce vyžadovat, abychom se vypravili do Německa. Vždyť tam měla být Epica! Jenže to neprošlo ... a tehdy mě osvítilo. Začal jsem zjišťovat, jestli není i nějaký český metalový festival. No a našel jsem Mástr. A tam měla být též Epica! A tehdy jsem se zrodil ... No to ne, ale konečně jsem začal prázdniny využívat k něčemu smysluplnému ... čímž se vracím k těmto jarním prázdninám a mému úklidu.


Nepřipomíná vám ono "Hard" v názvu časopisu taky trochu slovo "Hora"?

No nic...
má sbírka:

Jo, mám prostě potřebu se pochlubit tím, jaký jsem sběratel. Možná to není nic přeborného, ale já jsem na takovéto množství poměrně hrdý ... a není to tak, že bych každý měsíc zašel do trafiky a rutinně si koupil časopis, který si stejně nikdy nepřečtu ... ne, já si v každém najdu něco zajímavého a v posledních Sparkách toho bylo zajímavého opravdu hodně, neboť se blíží data vydání většiny alb. Requiem for the Indifferent už dokonce vyšlo - včera myslím.
Však já sem dodám mé podrobné rozpitvání toho, co Epica stvořila.

Tak si říkám, kam já tímhle článkem vlastně mířím? Ono je neskutečně nudné popisovat úklid (spíš je nudné to pak číst), ale já jsem nacházel tak zajímavé věci. Například program z Mástru 2010. Jenže to nebyl vytištěný program, ten byl vytržený ze Sparku ... a byl se mnou celé ty tři dny (ano - tři, v roce 2010 jsme první den vynechali). Taky tak potom vypadal. Jelikož byla odporná vedra, neustále nás hodný pan vodokropič stříkal vodou, takže můj program složený v kapse se poměrně rozmočil. Ale drží pohromadě a to je hlavní, byť půlka pátku už nejde vyluštit, o CocaCola Stage nemluvě.


Jsou to vzpomínky, to je to hlavní ...
Z druhé strany programu kdysi býval článek o Children of Bodom, ale jelikož to bylo psáno bílým písmem na šedém podkladu, po rozmočení z něj zbyly jen fleky.

Ale i nejnovější Spark mě přivedl ke vzpomínání. Kromě toho, že mě posměšně navnazuje na koncert Epici (píše se Epici nebo Epicy? Spark píše tvrdé y, ale po c přeci y být nemůže, no ne? Je to vadné, já bych je překřtil na Epiku, pak je to jasné), na který už díky nadměrným výdajům nemůžu, opovážil se teď vyrukovat i s koncertem Emilie Autumn. A to jsou ty vzpomínky. V roce 2009, v únoru, zde měla také koncert. Nemohl jsem tam kvůli známkám. Teď, když už mám známky lepší (nebo jen rodiče začali být méně nároční), nemůžu tam kvůli času. Ten koncert je totiž již teď v sobotu. Že já se vždy o všem dozvím co nejpoozději - a když se to dozvím včas, jsou tu zase jiné překážky.
A věřte, že na Emilii bych jel velmi rád. Ona je jiná ... je výstřední, ale je stále svá. Nemyslím si o ní, že je to ubohá pozérka, i když tomu tak je u většiny těch celebrit, které staví i na svém vzezření a projevu na pódiu. Nedělá to, aby se zviditelnila, chce nám ukázat své pravé já. Věřím jí každé slovo ... a pokud to není ona, koho vidíme na fotkách, videích a koncertech, pak musí umět zatraceně dobře lhát a klamat tělem. A i to je umění ...
Takže z toho vyplývá, že i kdyby byla ve skutečnosti tím nejhorším člověkem, vždy se před ní budu sklánět. Ona si obdiv zaslouží.


Když už jsem zmínil, že teď v březnu,a le i v následujícím dubnu, budou vycházet nová alba, musím samozřejmě dodat, že i Emilie připravila něco nového: Fight Like a Girl.
Ale tak si říkám, že o tom n apíši až zase jindy ... dnes už vás nemůžu tolik MOŘit.

P.S.: Ta blondýna z Pevnosti Boyard je zatraceně nesympatická.

Plastic metal

5. března 2012 v 7:25 | Fender |  Zamyšlení
Dlouho jsem přemýšlel, čím bych vás mohl zahltit tentokrát. Nebylo snadné se odhodlat k napsání nového článku, když vím, že tomu všemu, o čem bych s vámi chtěl diskutovat, jsem věnoval už několik předešlých článků. Navíc mě (i bezpochyby vás) trápilo, že málokterý z mých článků je optimistický. Ano, ani tento nejspíš optimismem sršet nebude, ale nijak tragický by též neměl být. Ačkoliv takto jsem vás na úvodu předešlého článků mystifikoval též. Tentokrát je to však pravda ...

Kromě cikánů a vlády se též rád šťourám v hudbě, což ale tak často najevo nedávám. Nejspíš proto, že si myslím, že mé hudební kritiky nejsou ani zdaleka tak kvalitní jako ty, které si můžete přečíst ve Sparku, nebo také proto, že se v hudbě sjednotím s málokým. Teď jsem však přišel na něco, co by nemuselo hned všechny nemetalové čtenáře odradit ...

Nedávno jsem hloupě zíral do kelímku s pastelkami, až mé oko konečně připoutalo něco konkrétního ... na žluté pastelce se tam honosil název "plastic metal". Ano, když jsem pastelku vyndal, zjistil jsem, že celý ten nápis zní "paper*glass*plastic*metal", ale já už jsem si stejně představoval, jak by zněl nový hudební směr.

Plastic .... to by se dalo přeložit buď jako plastický, tedy tvárný a umělecký ... což je ale ve výsledku všechen metal (kromě nu-metalu, ten stále neuznávám za hudbu vůbec) ... nebo by to mohl být naopak velmi umělý, tupý, plastový, nepřirozený metal. Jenže to už by to zase nebyl metal, ale prostě pop.

Na okamžik jsem představu nedefinovatelného plastic metalu zahrabal ... až do chvíle, kdy jsem si pustil Eisblume. Moc prázdné a lehké, aby to byl gothic metal, ale zase až moc propracované, aby to byl obyčejný pop. A pak, že hrají jakýsi domestic pop! Plastic metal to je!



Co vůbec je domestic pop?

Zkoumali jste někdy, do jakých žánrů řadí skupiny Spark? Tam jsou i takové odrůdy metalu, o kterých jsem v životě neslyšel ... zdá se mi, že jakmile interpret přijde s něčím novým, co se byť jen trochu vymyká, hned se to musí zařadit a když to hold nesplňuje úplně všechny podmínky pro zařazení do už zavedených stylů, vymyslí se nový. Nepotřebuji statisíce hudebních stylů ... na všechno ostatní je tady plastic metal (ne, Master Card, převzal jsem jejich slogan).