BLOG JE OFICIÁLNĚ POZASTAVEN, DĚKUJI ZA POCHOPENÍ



Únor 2012

Kebab

26. února 2012 v 18:32 | Fender |  Zamyšlení
Vlastně byl původně tento článek jednou velkou kritikou na rozhodnutí ochránců lidských práv uznat držení kojence lékaři při očkování jako omezování osobní svobody, ale pak jsem si uvědomil, že bych jen přebíral to, co si moc dobře uvědomuje každý z vás - že je to blbost ... politici se stále snaží předhánět v dobrých nápadech a čím jsou lepší, tím víc trpíme. Je to smutné, také proto jsem se rozhodl, že věnuji tento článek hloupostem a zcestnostem, abych vás pobavil. Možná se mi to nepovede - už jsem vyšel z praxe. Dlouho jsem nebavil lidi, přivykl jsem všeobecnému pesimismu a s tím ke všemu přistupuji. Taky uznávám názor, že optimista nemá šanci tady přežít. Občas nabydu zase toho dojmu, že by bylo krásné dívat se na svět skrze barevná skla, ale pak se dočtu či v televizi zaslechnu, kdo zase spáchal jaký podvod, jaká nespravedlnost koho zase zastihla, kdo se na koho vykašlal, kdo koho uplatil. Občas mi ta korupce a rozhodnutí zdejších politiků přijdou horší než vražda ... je to poměrně nadsazené, samozřejmě vražda je obrovskou tragédií, nicméně většinou jde jen o pár lidí, kteří zemřou ... Když špatně rozhodne vedení státu, životy se mohou podělat ale daleko většímu počtu lidí ... Špatné rozhodnutí vlády je jako atentát na občany ... díky tomu mohou deseti tisíce poctivých lidí přijít o práci, mohou přijít o majetek, o střechu nad hlavou, o důstojnost, o svou identitu, o svůj život. Nemusíte umřít, abyste byli mrtví.
Vážím si života ... nezpochybňuji jeho cenu, když se opovažuji vraždu odsunout pod korupci, reformy a novely ... jen se na to snažím nahlížet z jiného úhlu ... a ne každý se mnou musí souhlasit. Tak jako tak se tu dějí zvěrstva ...

A kde je ta veselejší část článku?
Sami vidíte, že já jsem takový pesimista, že i článek, který jsem jasně uvedl jako nepesimistický, jsem stočil na vraždy.

A o čem jsem chtěl tedy v té veselejší části psát?
No, původně o parodiích, ale vzhledem k tomu, že neumím vtipně popsat vtipnou záležitost (což asi nikdo, protože většina článků popisující vtipné události obsahuje jen "A pak jsme se teda zase tlemili ... no a pak ona udělala toto a já toto a ona se zase začala smát a pak já se začal smát a pak jsme se spolu tlemili a smáli jsme se, to byly hrozný záchvaty smíchu." - a na takovouhle útroveň já klesnout nechci) a vzhledem k tomu, jak jsem tento článek začal morbidně, si asi nechám onu zábavnější část na někdy jindy, až na to bude nálada ...

Tak tedy jinak!

25. února 2012 v 13:12 | Fender |  Oznámení a upozornění
Bylo mi už dávno jasné, že tento blog nemůže nadále fungovat tak, jak kdysi ... Svých patnáct minut slávy jsem si tady prožil a co jsem hledal, to jsem našel ... přátele a vůbec někoho, kdo by byl schopný mě poslouchat nebo mi dokonce naslouchat.
A co teď? Já už tu nejsem tak často, jak bych chtěl ... Nevím, jakým směrem se dál ubírat. Ale blog pozastavit nebo nedej žárovko zrušit nechci. Ale stále tu pracujeme s faktem, který si uvědomuje snad každý z nás - já, díky škole a vůbec všemu, moc aktivní nebudu ... ne jindy než o víkendu ... tedy tento blog křtím na blog VÍKENDOVÝ. Předběžně můžeme předpokládat, že mimo víkend zde nic moc nepřibude ... pokud ano, bude muset jít o něco opravdu významného!

V sobotu (a dokud nezačne sezóna F1, tak i v neděli) se vám budu věnovat, jak jen budu moct ... Ale v jinou dobu s tím moc nepočítejte - radši.

tác a husu
vaše Plesnivina

Marilyn Manson 15.7. 2012 v Praze

19. února 2012 v 16:24 | Fender |  Události
Nové album - "Born Villain" - se zrodilo, takže je načase uspořádat velkolepé turné ....
Což je sice fantastické, ale onen den, na který je Mansonův koncert v České republice v rámci turné naplánován, je zároveň i posledním dnem oslavy s mou rodinou ... ehm, totiž Mástru.

Víte, v roce 2009, když měl Manson též koncert v Česku, moc lidí nepřišlo. Tedy, Velodrom (když si to po sobě čtu, vidím tu napsáno Voldemort - má ještě někdo takovou zrakovou chybu?) byl zaplněn, ale Velodrom taky není bůh ví jak veliký. Možná také proto se letos bude konat koncert v Praze a ne v Brně, když si před třemi lety Mistr stěžoval ... ale mám takové obavy, že rok 2009 byl velkým déja vu. Hodně metlošů určitě bude místo v Praze ve Vizovicích a já nebudu výjimkou. A to bych se rád jel zase na Mansona podívat - přeci jen v roce 2009 jsem byl ještě takový nevyspělý, nerozumný ... Budeme předtírat, že teď je to lepší.
Mrzí mě to, ale nechat si ujít poslední Mástrden kvůli hnaní se na opačný konec světa (republiky?) mi přijde nerozumné, zbytečné a ochuzující.

A jaké vlastně je ono album, kterému je turné věnováno?
Takové, že kdybych na Mansonův koncert jel, doufal bych, že zahraje především starší skladby. Ale to samé jsem si říkal v roce 2009 - lidem trvá než přivyknou změnám. Jenže mně přijde, že je to vždy změna k horšímu. Snad jen Epica a John si z těch, které poslouchám, udržují svůj standard. Ale nejde jen o hudbu ... Že změna je vždy k horšímu, pozoruji už jen na nových jízdních řádech! A našlo by se daleko víc příkladů! Vezměte si maturity ... jsem na svou budoucnost opravdu zvědav.


Chtěl jsem napsat "Rád bych vám sem dal ukázku nové písně z alba, ale ...", jenže já bych vám ji sem ani nedal rád. Mně se totiž ta píseň nelíbí ... vlastně mi toa ni nepřipomíná hudbu ... a text? Je to smotání řecké mytologie, římské literatury a šestnáctého století s moderním a nehezkým zvukem.
Víte, Emilie Autumn také čerpá ze Shakespearových děl, ale nepřidává k tomu jiné prvky a hudbu tématu přizpůsobuje. Stejně tak Leaves' Eyes, kteří začali nově zkoumat irskou mytologii, se snaží svou tvorbu uzpůsobit tak, aby text a hudba nebyly v nesouladu ... a o co se snaží Manson? Zase o novátorství? O provokatérství? Jenže kdysi ta hudba měla nějaké posleství - co nese teď? Kdysi měl Manson světu co sdělit, ale jak to tak vypadá, srozumitelná slova docházejí každému!
Nebo možná jen nejsem tak dobrý angličtinář, abych dokázal skrytý význam písně vyčíst mezi řádkami. Budu věřit raději tomuhle.

Tak jako tak, jedu na Mástr!

Láska pro čtyřletá gymnázia

14. února 2012 v 21:29 | Fender |  O občanech
Před dvěma lety jsem tolik nadával na den sv. Valentýna, že jsem prakticky nedělal nic jiného. Nadávky směřované na tento růžový, zamilovaný svátek naplňovaly všechny mé dny, které se kolem něj motaly. Proč? Protože vlezlí prodejci by nejraději nalepili kýčovitou výzdobu už i na naše vlastní okna, protože všude se mluvilo jen o tom, jako kdyby nic jiného neexistovalo nebo alespoň nemělo cenu a smysl. Tehdy jsem růžové viděl už i chodníky a nedivil bych se, kdyby z větví stromů vyrůstala srdíčka. Ano, ještě před dvěma lety jsem 14. únor nesnášel k smrti, protože všechny ty kýče byly úplně všude - andělíčci, pusinky, srdíčka, neviděli jste nic jiného! Lidé kolem mě si mysleli, že snad jen žárlím a a proto beru zamilovaným jejich svátek ... Já tvrdil, že k vyznání lásky není třeba žádný stupidní americký svátek ... americký ... vlastně pochází z Itálie, ale upřímně, myslí si někdo z vás, že jsme ho my - Češi - začali slavit kvůli Italům? Ne, to jen proto, že se slaví v Americe, slavíme ho i my. Stejně tak to je s Halloweenem. I kdyby se v Americe slavil den sv. Prdu, my ho převezmem taky.

Jenže ... dnes už mé nadávky nejsou tolik aktuální. Kdyby dneska trolejbus, ve kterém jsem jel, nezastavil těsně před obří cedulí s nápisem "Valentýnský ples", úplně bych na tento svátek zapomněl. Ve městě u nás není téměř nikde ani stopy po nějakých srdcích a ani v televizi není každá druhá reklama plná falešných přesladkých slůvek, která mají zaonačeně zamilované nalákat na výhodnou koupi, jak tomu ještě před těmi pár lety bylo.
Žeby národ dostával postupně rozum?

Nepočítám s tím, že bychom se někdy úplně vymanili z vlivu okolních států. Vždycky jsme k někomu patřili - nejdřív k Německu, pak k Rusku (neříkám, že jsme se vždy stali přímo součástí jiného státního útvaru, zkrátka jsme jen přejímali řeč a zvyky), ale řekněte sami, nebylo by nám tady krásněji, kdybychom mohli večer usínat s vědomím, že žijeme ve silném státě, který se dokáže udržet?

Však to tu stále řeším dokola, jak moc se náš národ podrobuje. Původně jsem tento článek chtěl napsat už včera a rozhodně neměl začínat mými stížnostmi na Valentýna, nýbrž stížnostmi na dnešní školní systémy. Ve zprávách totiž byla reportáž o tom, jak české děti postupně hloupnou a stále více propadají v matematice a češtině (a to i na základních školách). Upřímně, matematiku já nikdy rád neměl, nenašel jsem si k ní cestu a protože jsem v ní nikdy neviděl žádný větší smysl, nechci tu peskovat ty, kteří v ní plavou úplně, byť mi přijde nezodpovědné propadat již na základní škole nebo na nižším gymnáziu. Větší starost mi dělá propadání v češtině. A víte, čím je to způsobené? Jako vždycky módní vlnou aneb tím, jak mladí (já, takový zkušený a světaznalý Metuzalém, už mám přeci právo na takovéto označení! :D) tíhnou stále více k západu, nebo také tím, co poslouchají. Nemyslete si, že chci zakazovat pop a hip hop, ale jestliže to ty lidi ovlivní natolik, že nejsou schopni se vyjadřovat jinak než ve vulgarismech a kloudnou větu dohromady nedají, asi by se s tím něco dělat mělo. A já nejsem zaujatý, vidím to na svých spolužácích. Jde to dohromady i logicky: Někdo, kdo poslouchá stále jen "Čo ti jebe, čo ti jebe...", asi zrovna moc rozvinutou slovní zásobu mít nebude a gramatiku z takovýchto hitů (když už jsou jediným jeho přirozeným zdrojem "řeči", protože přes sluchátka - nebo mnohdy jen hlasité vyřvávání mobilu - nikoho jiného než svého oblíbeného interpreta neslyší) taky asi nepochytí. Vlastně ani nevím, jestli by měl někdo takový vůbec snahu v tom gramatické špeky hledat (například zjišťovat jestli je mezi větami "Čo ti jebe?" a "Čo ti jebe?" vylučovací poměr :D nezatěžujte tím svou mysl, je to blbost!).

Jak jsem se dostal od Valentýna k hip hopu? No, popravdě by to šlo i kratší cestou, ale tentokrát jsem to vzal přes tu, která potřebovala trochu prošlapat už dávno. Čas od času přestáváme býti Čechy , přestáváme mluvit česky (berte tato tvrzení s nadsázkou, samozřejmě se to nestává doslova a některé to třeba vůbec nepotká v jakémkoliv slova smyslu) a začneme směřovat kamsi do ciziny ... nemusí to být jen Amerika (když jsme byli v sekundě, utvořili jsme si třídní kult uctívající SAE :D), ale stává se to. Většina se však vždycky myšlenkami vrátí. Jen teď se ta většina začíná trochu zmenšovat ...


No, vím, že toto mé zamyšlení asi moc smysl nedává ... potřeboval jsem se jen vypsat ... taky na sobě pociťuji, že nejsem žádný extra dobrý češtinář, však se koukněte na to, jak používám čárky (nebo se na to spíš nekoukejte - docela mi to splývá).
Jak pozorujete svět kolem sebe vy ...? Projevuje se na okolí nějak v tomto roce Valentýn?

Bůh mi řekl, abych ... zabil?

12. února 2012 v 20:51 | Fender |  Novinky
Zdatně blog už přes týden zanedbávám. Ano, zanedbávání je poslední dobou má nejoblíbenější činnost. Ale k sakru, proč? Však já na vás nechci kašlat ... Tohle jsem řešil už v minulém článku ... a v předminulém ... a mě štve, že to musím stále znovu a znovu řešit. A důvodem tomu je jen a jen má neaktivita. Jenže ta je způsobena jistou nechutí dělat cokoliv - asi nemám vůli a nemám isnpiraci. Já ani nepíšu, ani nečtu. Nedělám nic, jen hloupě koukám na televizi a poslouchám hudbu. Hudbu? Ani to ne, vždyť já jsem se v posledních dvou týdnech zkazil natolik, že jsem si pustil poslední album Within Temptation! A mně se to album ani nelíbí, nevidím v The Unforgiving umění, já v tom vidím (spíš slyším) hloupé tanečení písničky, ale zkrátka jsem měl náladu si je pustit. A vy víte, jak jsem už několikrát nadával, že dnešení umění vlastně vůbec o umění není. Všechno je o penězích a jméně umělce. Kdokoliv vám dnes může prodat cokoliv - proč jsou lidé tak slepí? A hluší?! Nová tvorba je jalová, je o ničem. Zvláštní - všiml si ještě někdo jiný, jak vždycky kritiku sebe samotného nakonec strhnu v ještě útočnější kritiku něčeho jiného? Úsměvné ... a nebo k pláči, protože je tu stále hodně věcí, které lidstvu pomáhají s hloupnutím a znenáročňováním. Ale kam tím vším vlastně mířím? Amy Lee v jedné své písni zpívá: "A i kdybych ztratila svou cestu, všechny vedou nakonec k tobě...", čehož se já teď hodlám držet, neboť jsem evidentně svou blogovou cestu ztratil - asi před rokem. Ano, zhruba tehdy jsem naposledy přidal článek o Johnovi. Jaká nezodpovědnost, když jsem si blog zřídil jen kvůli němu! Jaká troufalost, že tu stále střídám designy s jeho fotkami, byť jsem se mu takovou dobu nevěnoval! A teď se vracím ... ne nebojte, já vás vždy budu zahlcvovat svými zážitky a kritikami, jenže je na čase vrátit se ke kořenům.
Nejspíš někdy v listopadu jsem vyhrál soutěž o nejlepší blend, s čímž jsem se ani nepochlubil. Měl jsem v plánu vám o tom říct až se změnou designu, protože právě ten jsem vyhrál. Objednal jsem si ho s Freyjou, norskou bohyní. A zelený! Já chtěl zcela odbočit od rudočerné tradice tohoto blogu a zapomenout, že tento blog kdy byl o Johnovi, kytarovém mágovi. Také proto jsem o něm přestal přidávat informace ... chtěl jsem začít žít jinak. Ale já to jinak neumím, tohle jsem já a ne někdo jiný. Zajímá mě mytologie, ale copak bych o ní někdy něco na blog přidával? Copak může být vertigorequiem zelený? Může, ale ne teď. Ještě nejsem připraven.

Takže je mi velikou ctí, že vám mohu představit nové album Johna 5 GOD TOLD ME TO (Bůh mi řekl, abych), které vyjde v dubnu tohoto roku!
Jak jsem si zjistil, název je inspirovaný názvem hororu Larryho Cohena z roku 1976 God Told Me To nebo také God Told Me To Kill (Bůh mi řekl, abych zabil).
Toto album bude již šestou sólovou Johnovou deskou (pátou, pokud nepočítáte kompilaci Remixploitation) a podle toho, co tvrdí sám John, bude z části akustická, z části metalová a některé písně posluchače přímo odfouknou. Já se jen modlím, aby nešlo o tak studijní album, jako bylo The Art of Malice, kde John sice prokazoval, čeho všeho je se svými prsty schopný, ale pro obyčejného fanouška, který nehraje nějakých dvacet let na kytaru, šlo o dílo téměř neposlouchatelné. Našel jsem si k němu nakonec cestu (za kratší dobu než k Meredead od Leaves' Eyes), ale i tak dávám stále přednost melodičtějším Songs for Sanity a Vertigo nebo temnějšímu Requiem.

A obal?


Osobně si nemyslím, že je obal nějak krásný ... a věřím, že ti z vás, kteří mé nenadšení sdílí, si nejspíš už říkají, že něco lepšího by svedl i jejich mladší sourozenec, avšak já vám povím, v čem je tento obal tolik unikátní. Jde totiž o obraz, který nakreslil sám Rob Zombie. A to je něco, takže si toho važte! *jelikož velmi nerad používám smajlíky v článcích, nepoužuiji ho ani tentokrát a vy si zde jednoho vysmátého budete muset domyslet*
Obaly k singlům pak utvářela Emma a Piggy D ve spolupráci s Nineteen76-Designs, ale o těch vám povyprávím až zase příště.

Teď vám přeji dobrou noc!

Zbraň

3. února 2012 v 18:24 | Fender |  Zamyšlení
Na začátku roku u nás ve škole kdosi přišel s nápadem vydávat školní časopis. Takových už tam bylo mnoho a všechny fungovaly jen pár měsíců. Většinou to končilo u vtipů, protože lidé nevěděli, o čem psát. A přitom je toho tolik, co by se dalo rozebírat ... jenže jak to pojmout? Kolik mých článků skončilo mezi rozepsanými - spíš zapomenutými a bez šance na dokončení? A to jsem si zpočátku říkal, že bych se při utváření časopisu angažoval rád. Ano, rád bych do toho šel, ale s odstupem času si říkám, že bych na to neměl, takže jsem rád, že jsem v den náboru chyběl. Proč si ale říkám, že bych to nezvládl? Protože v tomto časopise to funguje tak, že jeden šéf určí témata a článkaři si je musí rozebrat. A to bych nedal. Já neumím psát na zadané téma, ani slohy jsem proto nikdy nezvládal. Ale pak jsem si uvědomil, že když píšu na blog článek, také píši na určené téma - na téma, jaké jsem si určil já, ale taková témata se velice často podobají těm, o jakých jsem nezvládl psát ve škole, nebo je nedokázal dokonale rozebrat na různých schůzkách. Takže jsem se rozhodl, že prvně v historii blogu napíši na téma týdne. Měl bych se v tom procvičit. A příhodně pro tuto příležitost připadlo zoufalství.

Často běduji, že jsem zoufalý, ale to jsou většinou jen chvíle, kdy hloupě zmatkuji. Pravé zoufalství je o něčem jiném .. o ztrátě naděje, bezradnosti, bezmoci. A také proto si myslím, že naše země je jako celek uvržena do jednoho nekončícího zoufalství - bezradnost je denním chlebem každého zlomeného Čecha a beznaděj je mu vodou.
Stále s novými a novými omezeními pro občany přichází páni velkomožní (ano, politici). A můžeme se my bránit? Je nás víc a přesto máme menší moc. Píšu, že je nás víc, jako kdybych naši zemi rozděloval na dvě strany, které proti sobě vedou válku. A ne snad? Politiky už málokdo bere jako autoritu a jako vůdce - oni nejsou ti, ke kterým vzhlížíme. Mnozí se kvůli tomu, co jsou schopni s tímto státem provést, obrátili zády a teď hledí do minulosti a vzpomínají, jak jim bylo za komunistů krásně. Jenže ten dnešení režim se od toho bývalého už tolik neliší. Demokracie se krčí ve stínu zasahování do soukromí, které nosí hrdě její jméno. Takhle to tu funguje. Všechno je při starém, akorát to má jiné jméno.
Ano, teď můžeme vycestovat, kam se nám zlíbí. Také toho lidé hojně využívají a já se jim nedivím. Chtěl bych jako hrdý Čech zůstat tady, ale copak mě zdejší životní podmínky nenutí k pravému opaku?
A nejsem rád za to, co mám. Vím, že v Africe lidé trpí daleko víc ... trpí hlady, zažívají teror a umírají na nemoci. Poznávají ale jen zoufalství z jiné strany. Ono má totiž mnoho stran. A není nesobecké tvrdit, že nám je tu skvěle, to je totiž šílené. Nemá smysl srovnávat nás s Afrikou, protože všude se dějí zvěrstva, jen v jiné podobě. Za chvíli budeme trpět hlady i my ... ale nez nedostatku potravin, těch se sem dováží hodně, to kvůli nedostatku financí - ty mizí tak rychle, jako naše naděje. Všechno je to o matematice a přímé úměře: čím rychleji mizí peníze, tím rychleji se dostáváme do stavu beznaděje. Čím větší je naše beznaděj, tím větší je naše zoufalství.
Ale mohli bychom přestat být zoufalými, jestliže dostaneme peníze? Říká se, že peníze nejsou všechno, že se za ně nedá koupit například láska ... Jenže dokud to půjde dál tímto směrem, peníze budou daleko cenější než nějaké obyčejné lidské city. Kdo na ně hledí? Koho zajímají naše potřeby?
Oni můžou vést vymřelý stát a bude jim to jedno. Ne, nebude, protože už nezbude nikdo, kdo by odváděl daně.

Folgarida, Marilleva a Madonna (Itálie 2012)

1. února 2012 v 23:00 | Fender |  Fotografie
Nejspíš už asi týden jsem tady nebyl ... Ale proč? Mám krásný a pohodlný zlozvyk svádět všechno na školu, ale už několikrát jsem se zařekl, že to na ni svádět nebudu, takže mi nezbývá než dumat dál. Jenže já jako kdybych ztratil chuť cokoliv dělat - cokoliv smysluplného a zajímavého. Což volně přeloženo znamená, že na vás kašlu, protože si vás vážím a blog považuji za fantastický. Jenže ... ne vždy je nálada. Poslední dobou jako kdybych byl myšlenkami jen na horách ... ano, ve Folgaridě a Marillevě.
Což mi připomíná, že tento článek jsem nechtěl věnovat jen omluvě za mou neaktivitu, ale především fotografiím hor, vleků a sjezdovek v Dolomitech...