BLOG JE OFICIÁLNĚ POZASTAVEN, DĚKUJI ZA POCHOPENÍ



Leden 2012

Všichni v tomhle žijem

25. ledna 2012 v 19:39 | Fender |  Dělnická mládež
Už jsem se tu chlubil svou básní i svou grafikou ... Teď ale hodlám psát o věci, se kterou se rozhodně nemůže chlubit nikdo. Je to smutné. Tragické. Vyloženě hrozné. Z těchto slov už byste mohli vyvodit, že dnes se rozepíši o našem prosperujícím státečku.

Jsem člověk, který nemá v povaze zaměřovat se proti nikomu, avšak bezmoc, bezpráví a beznaděj, s jakou se setkávám dnes a denně, mě nutí reagovat.
Vy víte, že si na paškál beru často naše hnědočešské spoluobčany (a také víte, že nikdy ne bezdůvodně), ale dnes bych chtěl probrat cizince obecně.

Ruský premiér Vladimir Putin, který se v březnu bude ucházet o návrat do křesla prezidenta, chce, aby od příštího roku přistěhovalci skládali test z ruštiny, ruské literatury, dějin a kultury. Na internetových stránkách své volební kampaně také žádá, aby byly rozšířeny pravomoci policie a úřadů, jež se zabývají migranty.
Vláda by podle něho zájemcům měla nabídnout přípravné kurzy ke zkouškám z ruštiny, dějepisu, ruské literatury a z občanské nauky.
(z deníku Metro)

A já si kladu otázku, proč s něčím takovým nepřišel i nějaký český politik? Proč je nám natolik lhostejné, co s naší zemí bude? Málokoho zajímá, jak se bude dál vyvíjet náš rodný jazyk, každý si do něj přidá nějaké své parazitní slůvko (nejlépe pocházející z angličtiny), tak proč tedy nenechat cizince, ať si u nás mluví svou vlastní řečí? Náš jazyk za to evidentně nestojí. Však koho naštve, když přijde v Česku do obchodu, kde se ovšem česky nedomluví?! Už jsem psal o Praze - že jsem se tam mohl domluvit rusky, italsky, anglicky i německy, ale česky stěží. Ale jistě, je to velká evropská metropole, jenže taková všechna města nejsou. A neměla by být. Neustále se ženeme za ideálem euro-státu, euro-měst, euro-kultury, euro-měny, ale máme to zapotřebí? Proč Rusové jsou silným národem, že se tam najde někdo, kdo by se dokázal postavit za jejich tradice a jejich řeč, a my ne? Proč máme potřebu neustále se na někoho vázat? Ano, my nikdy nebudeme zcela samostatný stát, ale to neznamená, že bychom měli být i nesamostatnou kulturou.

Mně nevadí, když se k nám stahují cizinci, ale bylo by od nich fér, aby dbali našich zákonů, tradic a naší řeči, protože když tohle nepřijmou, je to od nich vyloženě bezohledné. Nejsem fanatik, který má potřebu všem cizincům zakázat, aby se sem přestěhovali, jenže bez omezení to taky nejde.

A dalším problémem je životní prostor. Docela chápu, že když člověk přijde o práci a nemůže ji sehnat díky tomu, že na jeho místo všichni zaměstnavatelé přibírají levnější pracovní sílu ze zahraničí, strhne ho to k jisté nenávisti vůči všem cizincům, ale musíte si uvědomit, že i my jsme v zahraničí cizinci a kdybychom pro všechny uzavřeli hranice, uzavřelo by je i okolí nám. Pokud se nám tedy zdá, že je tu moc cizinců, myslím, že je ideální přistoupit na Putinovu metodu: když tolik stojí o pobyt u nás, ať se taky něco o své vysněné zemi naučí.

Jenže to ani nemusí být elementy zvnější, které náš stát jednou rozeberou. My se už dávno rozkládáme jen díky tomu, jak málo si tady uvnitř rozumíme. Nejde ovšem jen o porozumění si s ostatními lidmi, ale třeba i s tím, co nám okolí nabízí. Kdo z vás se vyzná například ve finančnických pojmech? Ztrácíme se v tom, protože je nám to podáváno v nesrozumitelných údajích. A to je také důvod zadluženosti mnoha domácností ... a i to přispívá rozkladu.

Nadále jsou to menšiny, které nás rozdělují. Kromě příslušníků jednotlivých menšin jsou tu totiž i jejich zastánci, ale i odpůrci. A to je ten problém. Kdybychom se jednou všichni semkli a stáli si za stejnou věcí, s něčím bychom snad i pohli. Ale když jeden věří tomu a druhý zase onomu, je těžké prosadit cokoliv. Takhle žijeme v kompromisech a to budoucnost nemá. Každá situace má tendence se hrotit a s menšinami to nebude jiné.
Jenže příslušníci menšin si ani neuvědomují, proč jsou terči tolika útoků. Tady nejde o to, že jsou jiné pleti, tady jde o to, že se neumí chovat. Cikány jsem tu řešil snad stokrát a každý z vás na ně má svůj názor. Jenže dokud s nimi bude zacházeno jako s bezbrannými příslušníky ohrožené menšiny, nezmůžeme nic.
Když jsem byl mladší a naivnější, začal jsem podporovat stranu, která šla proti cikánům opravdu hodně radikálně. Chtěli je zcela vyhladit - přemýšleli o genocidě - ale tuhle myšlenku já jsem podporovat nechtěl. Jenže žádná jiná strana proti nim nebyla ochotná jít. Copak nemáme rozumné řešení? Já bych o jednom věděl: sebrat menšinám výhhody. Když už se jejich zastánci ohání tím, že žijí v Česku stejně jako my a jsou stejně tak českými občany, měli by se tak i začít chovat. Měli by chodit do normálních základních škol. Slyšeli jste přeci o tom, že se pro cikánské děti mají otevřít speciální školy a školky? A co myslíte, budou tam chodit? Teoreticky speciální školy pro cikány už fungují dlouho - jsou to školy pro opožděné děti. Ty cikánské rodiny to umí moc chytře zahrát na to, že je dítě zaostalé, takže potřebuje speciální péči. Potřebuje bič!
Jak říká pan Šmoldas, až moc dobře se přizpůsobili tomu, co jim doba nabízí ...

Pan Ivo Šmoldas rozebral schopnosti našich občanů přizpůsobit se systému sociálních dávek.

Mnohá města si trpce stěžují, že nedokážou vyjít se svými takzvaně nepřizpůsobivými občany. Ještě nikdy jsem však neslyšel, že by si takzvaně nepřizpůsobiví občané trpce stěžovali, že nedokážou vyjít se svými městy. Způsoby takzvaně nepřizpůsobivých jsou totiž měštěnínům nemálo proti srsti, kdežto způsoby měštěnínů jsou takzvaně nepřizpůsobivým zcela upřímně šumafuk. A tak si jedni holt stěžují, kdežto druzí důvod ke stížnostem přirozeně neshledávají. A neshledávají ho ne proto, že by byli nepřizpůsobiví, nýbrž právě naopak, že se přizpůsobit hravě dokážou, a to čemukoli, nejlépe pak systému sociálních dávek. Nazývat je nepřizpůsobivými je tedy naprostá mýlka. Jsou totiž přizpůsobiví jako ti, kdo bystře postřehli, že se dá vesele žít třeba ze státních či evropských dotací, provizí za zprostředkování armádních zakázek nebo z úplatků od stavebních firem. Nepřizpůsobiví jsou všichni ti ubožáci, co se výzvám doby přizpůsobit nedokázali, a nepřišli tudíž na nic lepšího než se způsobně živit prací. A jelikož schopnost přizpůsobit se je nepochybnou známkou inteligence, je očivnidné i to, kdo z nás je tu blbec.

Úspěšný den a vysoké IQ vám přeje váš IŠ.

Ach ano, jsme jen hloupými blbci ... Protože si necháváme zaslepovat oči. Protože jim vycházíme vstříc. Protože s tím nic neděláme. Každý nadává, ale proč se nikdo neozve nahlas?

Nechcete si založit vlastní stranu? :D

Noc patří Cyber

23. ledna 2012 v 20:59 | Fender |  Má grafika
Už delší dobu měly ode mě slíbený design Arwen a Smougy. Udělal jsem tři verze a žádná z nich se mi opravdu ani trochu nelíbila ... byl jsem si jistý, že tam chci kamen a zrcadlo ... ale nakonec to šlo i bez těchto prvků a řekl bych, že to dopadlo poměrně dobře. Minimálně já jsem spokojený. Teď už jen čekám na vyjádření obou dívek - jsem připravený dílo předělat, kdyby s ním byl nějaký problém, ale to víte, kdyby se to líbilo, byl bych radši. :D


Když kliknete na náhled, odkaz vás převede na blog, kde je design momentálně nastavený.

A když potkáš Smrt, zeptáš se jí ...?

22. ledna 2012 v 17:27 | Fender |  Mé básně
Když jsem včera hledal kreativní lidi pro soutěž Všehochuť nadevše, narazil jsem i na blog Roseazy, kolegyně metlošky a milovnivce vlkodlaků, která u sebe sama pořádala jistou menší soutěž pro ty, kteří by v sobě chtěli odhalit talent. A já se zapojil, protože bych ho v sobě opravdu velice rád našel ... ovšem zatím hledám marně ...

Soutěž spočívala v napsání básně na téma Temnota a nebo Já ... sám si doposud nejsem ani trochu jistý, o čem z těchto dvou věcí jsem vlastně psal. Dalo by se to asi shrnout jako souhrn mých temnějších myšlenek ... tedy jsem odhalil temnotu sám v sobě? Ne, není to zvrhlé, zákeřné, zavrhnutíhodné, opovrženíhodné, pohoršující nebo třeba jen nepříjemně zamotané. Má to jasné sdělení. Nechci, aby byl život boj. Nechci, abychom museli neustále válčit ... a já teď nemluvím o válce v Íráku, jde mi o takové boje, které jsou blíž mému srdci. O osobní boje. Nechci, aby byl život tolik vyčerpávající ... ale to asi každý ... a nikdo nebude vyslyšen.

Není to velkolepé dílo, není to světoborné a nikoho to neohromí - ani mě to neohromilo - ale myslím, že to ani nikoho neurazí. Napsal jsem to tak, jak jsem to v tu chvíli cítil ... v tom je krása většiny děl - zachytit atmosféru dané chvíle, zachytit naše dojmy z něčeho určitého ... zachytit naše emoce.


Žádné "všechno patří všem", nýbrž "všechno patří mně"!! :D

22. ledna 2012 v 12:16 | Fender |  Ocenění pro mě
Nejdříve bych chtěl poděkovat všem, kteří včera zareagovali na mou prosbu, aby se přihlásili do soutěže u Bells. Právě bylo zveřejněno zadání prvního úkolu a vzhledem k výši jeho náročnosti mi nezbývá než držet všem pořádně palce ...

Ale teď přejdu k té části, která souvisí s nadpisem.
Původně jsem chtěl zveřejnit pár fotek hor a sjezdovek ve Folgaridě a Marillevě, ale pak jsem si uvědomil, že bude nejlepší sesbírat nejdřív všechny fotky ode všech lidí ze třídy, abych vám mohl nabídnout to nejlepší, takže než vše posbírám, pochlubím se nějakými diplomy a různými cenami, které jsem obdržel v průběhu roku ... Vážně nevím, kdy naposledy jsem přidal informaci o tom, že jsem zas něco vyhrál. :D

Samozřejmě na cenách pro vás za VKS pracuji a přibudou sem příští víkend ... ;)


Soutěž umělců VŠEHOCHUŤ NADEVŠE

21. ledna 2012 v 12:33 | Fender |  Oznámení a upozornění
Tradicí mého blogu je pořádat VKS, avšak její jméno je trochu zavádějící, protože se vše točí jen kolem jednoho jediného kola. Její velikost je tedy podpořena výtvory soutěžících ... pravá veká kreativní soutěž by měla všechny soutěžící prověřit v co nejvíce uměleckých disciplínách ... ne jen v tom, co si sami vyberou.

Dlouho jsem si říkal, že trochu svou VKS pozměním, ale vy víte, jak já nerad měním tradice, takže jsem rád, že s tím přišla Bells ... pořádá u sebe na blogu soutěž pro všechny kreativní lidi, kteří se chtějí zatraceně vyřádit, protože přesně o to ve všech kolech této soutěže půjde ... ano kolech! Tato soutěž bude mít několik kol a v každém z nich předvedete své schopnosti v malování, grafice, focení a psaní ... údajně i hudbě, ale já sám nevím, co si představit pod touto položkou. Nicméně mě to zaujalo. Myslím, že je to dokonalý nápad - já sám bych se tam rád přihlásil ... ale jsem v porotě. :D Takže kdo se přihlásí, bude muset počítat s tím, že sem tam si přečte mé jízlivé poznámky na jeho dílo .. Dělám si legraci, já vás nechci strašit. Chci vás nalákat, protože se zatím bohužel Bells moc lidí do soutěže nepřihlásilo. A já moc dobře vím, že je to škoda.
Nehledáme nového Picassa, Goetheho nebo Saudka ... chceme dokázat, že na blogu jsou nápadití lidé, kteří mají světu co říct jakýmkoliv způsobem. Nevadí, že si nejvíc věříte třeba právě v psaní a ostatní obory jste nikdy moc nezkoušeli ... Ukažte, co ve vás je. Čeho jste schopní ... Nikdo se vám nebude za nic vysmívat - obdiv okolí si získáte už jen tím, že se přihlásíte.

Zápis soutěžících tady

Budeme vám všichni moc vděční, jestliže se přihlásíte.


Arriva Xavier!

18. ledna 2012 v 20:13 | Fender |  Zážitky
Ano, jsem zpět z lyžáku. Od neděle. Chtěl jsem začít popisovat, jak byly Dolomiti krásné, jak mě to na horách bavilo, ale pak jsem si uvědomil, že já to popsat neumím. Opravdu ne. Už kdysi jsem s Vendy řešil, že záporné kritiky a útočné úvahy bych mohl pomalu začít vydávat v knihách (dobrá, je to nadsazené), ale abych popsal něco šťastného, to ne. Copak mi snad tolik vadí, že svět není jen špatný? Odmítám snad fakt, že jsou tu i pěkné věci, když je neumím popsat? Ale tak to není. Těch chvil, kdy jsem se dokázal se svou třídou bavit (a dobře bavit!), jsem si velice vážil a stále si jich vážím, protože vím, že jich už moc asi nebude, ale umím já snad své pocity seskládat do smysluplných vět? Dokázal bych vážně popsat tu krásu Dolomit, aniž by to znělo přehnaně a zbytečně nabubřele? Asi ne, protože jen tehdy, když přeháním, je poznat, že se mi něco líbilo ... ale ono to pak vyzní spíš ironicky.

Rozhodl jsem se na to tedy jít velice záporně. Však já svůj zákeřný mozek přelstím!

Nebylo to prvně, co jsem vyrazil s třídou na lyžák, avšak z toho prvního jsem si odnesl jen to, že slovo píčanál neexistuje, taky že je naprosto hloupé klepat na dveře ředitele, abychom se pochlubili se slovem píčanál, a že na diskotékách bývá tma. Ne, tentokrát jsme si dávali pozor. To jediné, v čem jsme se nepoučili, je alkohol. Ale nepoučili jsme se jen proto, že jsme se neměli z čeho poučit - v sekundě, když jsme byli na lyžáku prvně, jsme byla nevinná děťátka, která neměla pomalu ani ponětí o tom, jaký je rozdíl mezi vodkou a slivovicí. A to je základ! Tentokrát ten rozdíl někteří z nás ochutnali na vlastní žaludek. Že by z toho mohl být problém, se stalo vedlejším faktem - zvlášť když i naši učitelé byli přiměřeně sťatí (tak příměřeně, že se o jednom z nich vyprávělo, že dokonce i na sjezdovkách jezdil opilý). Nakonec ale dva mé spolužáky stihl ten nejvyšší trest - jeden drhnul schody a druhý třídil odpad. Ach ano, ten odpad. U nás v Čechách je asi málokdo zvyklý třídit - nikdo z našeho pokoje na to zvyklý nebyl - takže jsme s tím měli jisté problémy. Jenže v Itálii platí to velice známé pořekadlo: Kdo netřídí s námi, táhne proti nám. Takže jsme dostali na pokoj pár kýblů a igeliťáků, do kterých jsme měli třídit. Což o to, určit, co do kterýho "odpaďáku" patří, nebylo těžké, horší bylo vymyslet, co se vlastně všechno počítá jako plast, co jako papír a co jako plechovky. Jasno jsme měli jen ve skle, ale mít jeden kýbl plný lahví od alkoholu bylo zase nad míru nápadné, takže jediný "odpaďák", ve kterým jsme měli jasno, zel prázdnotou.

Jedna věc byla chod na penzionu, druhá sjezdovky. Ano, tehdy v sekundě jsem byl z hor velice nadšen. Stál jsem na lyžích prvně a říkal jsem si, že naše Krkonoše jsou tak krásné ... že je ani nevidím. Přes mlhu jsem si neviděl ani na špičku nosu. Nebyl jsem si ani jistý, jestli stále jedu na sjezdovce, když bylo kolem bílo. Sem tam jsem minul nějakej strom (možná to byl jiný lyžař), ale vždy jsem nějak dojel. Ne že bych se v tom "mlíku" něco naučil.
Byl jsem si jistý, že svůj neúspěch chci teď v Itálii napravit, a jelikož už jsem i viděl na cestu, řekl bych, že v posledních třech dnech se mi docela i dařilo. Možná se mi to ale jen zdálo, protože mám záhadnou schopnost přisoudit si schopnosti ostatních (tak to mám se zpěvěm - slyším někoho hezky zpívat a začnu věřit, že se mi to taky daří ... he-he), takže to mohlo být klidně tak, že jsem se válel na zemi a jen tupě sledoval ostatní ... Ale ne, zas tak moc mimo nejsem. Zkrátka od třetího dne to šlo.

Ale ta Mastellina! Sjezdovka, která měla být modrá, ale byla asi tak modrá jako má červená bunda. Vím jistě, že to byla první strmější sjezdovka, kterou jsem měl ve Folgaridě-Marillevě (aneb mém druhém domově) kdy sjet ... po zadku to šlo snadno. Věřte nebo ne, ale tehdy mi Mastellina přišla strmá jako stěna našeho domu. Zajímavé, jak dokáže strach zkreslit pohled na věc. Na konci týdne jsem ji sjel poměrně obstojně (sjel jsem ji po lyžích!), ale mou oblíbenkyní se nestala. U mě vládlo Ometto 1 a Orso Bruno. Ať už se mi některé sjezdovky ale líbily méně nebo více, všechny byly rozhdoně krásnější než ty krkonošské (a hlavně byly vidět). A vidíte, chvílím a už to zní neupřímně. Ale já to upřímně myslím. Kvůli těmhle horám bych chtěl být Italem, abych jim měl co nejblíž ... Nikdy jsem neviděl nic majestátnějšího.

Přeji pěkný den a třiďte odpad!

Vyhodnocení Velké Kreativní Soutěže 2011

12. ledna 2012 v 12:00 | Fender |  Vyhodnocení soutěží
Vaše výtvory do letošní VKS jsem nechal pravda uležet půl roku, ale ani taková doba odepírání jejich kouzla veřejnosti jim nedokázala ubrat na atraktivitě ...

Určitě vás velice zajímá, kdo vlastně vyhrál. A já vám říkám narovinu, že nevím. V minulém roce jsem přímo zadal, ať mi účinkující napíší nejlépe báseň na dané téma - komu by to nevyhovovalo, mohl si ale zvolit něco jiného. Tak se stalo, že se mi sešlo několik krásných básní, ale také jeden soubor fotografií a jedna úvaha. Tato díla jsem z hodnocení vyčlenil a jejich autorům jsem daroval speciální cenu.
Letos, protože jsem zadal snad ještě hloupější téma než minule, jsem neurčil přímo, jaký útvar byste mi měli zasat ... a to byla možná ta chyba. Myslel jsem, že to pro vás tak nbude snažší ... bylo, ale pro mě to bylo těžší vyhodnocovat. Vlastně jsem neměl co porovnávat. Sešly se mi totiž fotografie, obrázek, povídka, du-formová mikropovídka a báseň. U všeho toho jsem se kochal a to velice, ale vítěze určit nemůžu ... copak byste zvládli porovnat povídku a fotku? Obojí má své kouzlo, ale obojí je zcela jiné.
Takže každému udělám cenu jako za první místo, neboť u mě jste zvítězili všichni už jen tím, že jste se odvážili něco splodit na takové téma jako je transylvánský sen. Každý se toho zhostil po svém, ale každý velice dobře ...

A tady je přehled všech výtvorů:

mi odevzdala takovou koláž seskládanou z několika jejích fotek. Sinai je úžasná fotografka a to dokazuje ne tím, že by měla bůh ví jak kvalitní výbavu, ale tím, že má odhad na skvělé záběry, což ostatně skvěle prokázala i při tomto úkolu. Myslím, že do jedné fotky dokázala narvat více tajemna, než bych já zvládl kdy vepsat do tisíce slov.
Její výtvor najdete TADY.

mi odevzdala velice nejistě svou povídku, kterou jsem ovšem s nadšením přečetl během pár minut. Prostředí, ve kterém se děj odehrává, mi připomíná pohádku O Zlaté rybce - ale to možná bude tím rybářem - a postavení muže v domácnosti mi připomíná Mrazíka. Jak toto zapadá do transylvánského snu? Veronika to chytře obešla tím, že děj zasadila do Transylvánie a hlavnímu hrdinovi, starému rybáři, přisoudila sen po svobodě, volnosti, osamostatnění a ... krčmě.
Zpočátku mi Veroničina povídka přišla jako zdařilá parodie na českou domácnost, také už jsem si u toho domýšlel pesimistický konec, ale nakonec to dopadlo ... a přečtěte si to sami. Mně se tenhle nápad koneckonců velice zalíbil.
Povídku najdete TADY.

pojala transylvánský sen velice autenticky. Jako jediná do svého díla opravdu zasadila spojitost s Drákulou (i když se toho letmo dotkla i Elisabett), ale také dokázala ve své povídce odrazit fenomén dnešení doby: všechny národní poklady znepřístupnit zcela veřejnosti či je přivlastnit státu, strčit do muzeí, vyhnat toho ducha minulosti a zapomenout, čeho je to připomínkou.
Tohle ale není jediná zajímavá věc na Krasivijině krátké povídce. Celou ji totiž psala v du-formě, což je něco zcela nevídaného. Všichni asi známe er-formu a ich-formu, ale du-forma je obecně něco nepředstavitelného, zvlášť pokud jde o vyprávění. Krasivije se toa le povedlo dobře. vým nápadem mě zaujala a přečtení vřele doporučuji.
Celé dílo najdete TADY.

mi poslala obrázek už z dřívější doby, který však svou temnou atmosférou perfektně vystihoval mé současné zadání. Je na něm osoba stojící mezi hroby dívající se do dály ... na temný hrad. Je to sídlo hraběte Drákuly?
Obrázek najdete TADY.

mi odevzdala báseň. Mohl jsem to předpokládat, však znám její starší díla a vím, že jsou všechna krásná. Elisabett má dar, že dokáže ve verších přesně vyjádřit myšlenku tak silně, že zaujme a dotkne se každého.
Už jsem zmiňoval, že Elisabett se stejně jako Krasivija zmiňuje o Drákulovy ... jenže Elisabett se zmiňuje především o jeho "otci" Abrahamu Stokerovi.
Báseň naleznete TADY.

Bylo vás pět ... pět statečných ...
vaše díla si zaslouží obdiv a uznání.
Prosím, sdělte mně, starému sklerotikovi, co byste si za ceny a NA ceny přáli, abych vás mohl ocenit.
Děkuji všem za účast.

Poslední výstřel

8. ledna 2012 v 12:00 | Fender |  Oznámení a upozornění
Tohle nebude recenze na žádnou "Májovku", jde jen o čisté loučení. Odjíždím na jih, do daleké Itálie, kde strávím nejspíš svou poslední hodinku. Poslední, protože jedeme na lyže ... poslední, protože já lyžovat neumím. Ale přejte mi štěstí.

Tohle nebude žádný kvalitní článek, chci vám tu jen sdělit, jak to tu bude probíhat v době mé nepřítomnosti.

Hodlám tady přednastavit pár článků. Vlastně i toto je přednastavené. Na 8.1. 2012, 12:00, což je doba, kdy už budu dvě hodiny na cestě za horským sluncem. Asi to zní bláhově, ale občas mívám ten pocit, že mám k horám blízko. Blíž než jako lyžař. Mám pocit, že jsem tam někdy strávil dlouhou dobu, ale ať už jsem pátral ve své i cizí paměti, ať už jsem prostudoval všechny rodinné kroniky, nic nenasvědčuje tomu, že bych na horách kdy strávil delší dobu než týden. A přesto občas pocítím, že to je můj domov. Možná je to způsobeno tím, že se nemůžu najít, takže můj mozek hledá něco, k čemu by se mohl upnout ... nebo to má souvislost s minulým životem? Je to vůbec možné?

Ale zpět k přednastaveným článkům ... budou dva včetně tohoto ... takže už vás, logicky, čeká jen jeden. Původně měly být dva, ale uvědomil jsem si, že to,c o jsem tu chtěl rozvinout, zabere až moc času, a ten teď, při balení, vážně nemám.

Také chci, abyste věděli, že po návratu z hor to tu krapet zrekonstruuji, ale jen trochu, abyste se tu v tom konečně taky vyznali. I já sám s tím mám občas problémy. Bože. Nevyznám se ve svém blogu ani životě - kam já to dotáhnu? V nejbližší době na sjezdovku ...

Tak tedy, mějte se tu hezky, drazí ... a nezapomeňte lovit. ;)

Velká Kreativní Soutěž 2010 - fotografie od Bloody Tear

7. ledna 2012 v 22:30 | Fender ... totiž Bloody Tear |  Fotografie od vás
Dělal jsem vyhodnocení VKS 2011 a uvědomil jsem si, že když jsem vám sem do jednoho článku shrnul všechny výtvory z loňské VKS, sepsal jsem tam jen ty výtvory, které byly literárního rázu. Na fotografie Bloody Tear jsem zcela zapomněl, takže tady je malá připomínka ...




Velká Kreativní Soutěž 2011 - báseň od Elisabett2

7. ledna 2012 v 22:11 | Fender ... totiž Elisabett2 |  Vaše básně/literární díla
Transylvánský sen

Tam, kde se setkávají hřebeny Karpat,
sním si svůj transylvánský sen.
V zajetí mrazivých vrcholků
déšť smáčí mou tvář,
když kráčím po schodech
vrásčitých časem
a vítr odnáší myšlenky
daleko ode mne,
do propasti snů.

Velká Kreativní Soutěž 2011 - mikropovídka od Krasiviji

7. ledna 2012 v 22:09 | Fender ... totiž Krasivija |  Vaše básně/literární díla
Šplháš do vysokých kopců Temné Transylvánie. K jednomu starému hradu. Spíš zřícenině. Už nemůžeš, ale vidina bohatství ti zatemnila rozum. Ano, tam, kde bydlel sám Vlad, řečený Drákula, musel být přece poklad. Byl to šlechtic. Musel být bohatý. Navíc měl tak mizernou pověst, že to tam ještě nikdo nestačil rozkrást. Ano. Muselo to být tak. Staneš před hradní bránou. Ani si nevšimneš obrovské cedule, která hlásá: "Transylvánské muzeum" a po dní: "Celý objekt je sledovám průmyslovou kamerou."
Prostě jen zatáhneš za zrezivělou kliku a otevřeš dveře. Překvapí tě, že to jde tak lehce a že ani nevržou, jako by se celou dobu používaly. Zachvátí tě strach. Že by ta legenda byla pravdivá? Nemožné. Vejdeš dovnitř. A tam... prostě spousta lidí, co si ukazují prstem na všeliaké portréty a starodávné nádobí. Co se to děje? Jdeš ještě o krok dál a za tebou se ozve ženský hlas: ,,A vstupné platit nebudete?"
Ty stojíš jako přikovaný k zemi. Tohle je přece stará zřícenina, léta neobývaná. Ani pes po ní neštěkne. Tak proč najednou vstupné? To se ani tenkrát neplatilo při vstupu do hradu... A pak ti konečně vše došlo. Těšil ses, až objevíš starý Drákulův poklad. Jenže, když je tohle předělané na muzeum, tak... budeš-li tu loupit, tak tě zavřou. Stejně i přes ten šok ti spadl kámen ze srdce. Tak on je to s těmi upíry přece jen nesmysl. Vytáhneš tedy peněženku, koupíš si lístek a jdeš dál. Nevšiml sis však, a nevšiml si toho ani nikdo jiný, že za tou slečnou, co tu vybírala vstupné, bylo velké zrcadlo, ve kterém nebyl vidět její odraz...

Velká Kreativní Soutěž 2011 - povídka od Veroniky

7. ledna 2012 v 22:06 | Fender ... totiž Veronika |  Vaše básně/literární díla
Bylo, nebylo. Na samém okraji Transylvánie žil v chatrči Pepek se svou ženou Boženou. Pepek nebyl člověk bohatý, živil se jako rybář a co ulovil, většinou odvezl na trh. Bohužel se mu posledních pár let v lovu moc nedařilo. Božena se starala o chod domácnosti. Božena však měla jednu chybu. Zbožňovala cinkot peněz. A pro peníze byla ochotna všeho …

(více v celém článku)

Hon na lva

6. ledna 2012 v 17:25 | Fender |  Průběh/kola/jednorázovky/přerušení
Přátelé, v neděli odjíždím na lyžák, ale abyste měli neustále pocit, že jsem s vámi, zadám vám sem jeden otravný úkol ... dobrá, je to dobrovolný úkol. Vlastně to není úkol, ale soutěž. Jenže zde nebude vítězů ani poražených ...

Už kdysi jsem psal - v tomto článku - kde všude jsem našel našeho stylizovaného nebo poupraveného českého lva. Ano, neuvěřitelné, jak se zabydlel třeba na erbu Aslanovy armády nebo znaku Godrica Nebelvíra. Tím to všechno ale zdaleka nekončí. Lidi, náš lev je všude!

K Vánocům jsem dostal mikinu Nightwish. Kupovala ji mamka, která sice věděla, že od nich poslechnu tak tři písničky, ale zkrátka se jí zalíbilo to zdobení, tak mi ji vzala. Zdobení má opravdu pěkné, nevěřili byste, čemu se podobá ... aha ...!!



Nightwishský lev se od toho našeho liší poměrně hodně ... ovšem určitá podobnost tu je s naším lvem z roku 1919, kterého jsem ukazoval už v předchozím článku o lvech.
Jenže i tak je tu hned několik rozdílů ... Lev Nightwish je dynamičtější a rozhodně srstnatější, byť na ocase naopak několik chlupů ubylo. Na jedné tlapě má pouze tři prsty, kdežto náš lev má čtyři, a v druhé drží předmět, což ten náš nikdy ne. A nemá korunu. Má však podobně zkroucený jazyk a jeho ocas jako by byl tvořen ze dvou, které se hned u vespod spojily. O stejném postoji ale asi mluvit ani nemusím. Kdyby takový postoj neměl, pravděpodobně bych ho tady neuváděl. Právě tím mi připomněl našeho lva ...

Je tu však ještě jedna, daleko větší podoba ... nebo je to přímo kopírování?

Sledoval jsem jeden velice naučný historický seriál, který vypráví o Osmanské říši na přelomu třináctého a čtrnáctého století ... no dobrá, tak je to tedy Velkolepé století (pro Slováky: Sultán), které má nejblíž asi telenovele, ale nemyslete si, že to sleduji proto, že se Sulejman zamiloval do Hirem a podvádí s ní Máhidevran ... já se snažím hlavně přijít na to, kdo je kdo. Nevěřili byste, jak jsou si turecká jména podobná.

Každopádně je tam i jedno jméno, které se nedá splést s ničím jiným: Ludvík. Je to panovník, kterému náš drahý sultán vyhlásil válku a který má ve znaku ... A myslím, že to uhodnete ...

(Toto je screen z pátého dílu Velkolepého století, polovina páté minuty)

Češi, kteří se zajímají o to, jak vypadá jejich státní znak, bezpochyby už nevěřícně valí oči a shánějí si číslo na režiséra. Proč? Protože tu máme jistu historickou nesrovnalost.
Ludvík Jagellonský, panovník, kterému byl v seriálu znak připsán, žil do roku 1526, kdy už sice byl vyvinut erb s dvojocasým lvem na červeném pozadí (vznikl údajně roku 1247), ale určitě ne v takové podobě, jakou má dnešní český lev. Neporovnávám už se lvem z roku 1919, ale s tím, který se opravdu používá v součastnosti. A ten, věřte nebo ne, nemohl v takovéto podobě v první polovině šestnáctého století existovat.

Takže si režisér zkrátka domyslel, že když byl Ludvík králem uherským i českým, dá mu do znaku současný znak českých zemí a nikdo nic nepozná. Proč by se pídil v minulosti, že? Proč by zapojil fantazii nebo ... nebo snad wikipedii?
Nikdo by si přeci nemohl všimnout, že se ti lvi trochu podobají. A už vůbec ne, když mu ocas přebarví nažluto ...


Věřím, že zdaleka ne všichni lvi byli už poodhaleni, takže vyhlašuji Hon na českýho lva! Věřím, že ne hned zítra tady budou desítky návrhů, kde by se náš lev mohl skrývat, ale myslím, že časem, až to budete nejméně čekat, ještě nějakého naleznete ... A proto tomu, kdo kdykoliv najde nějakého českého lva, udělám zlatého blogového lva, ocenění největší - vlastenecké.
Ale motivací by vám neměl být jen výhled na virtuální cenu, nýbrž hlavně myšlenka na poodkrývání pravdy, nakolik je náš národ proslaven.

Už u mého prvního článku věnovaném lvům se Sinai vyjádřila, že náš lev by mohl být klidně i ten z Peugeotu. Je to tedy zatím nejžhavější kandidátka na zisk Zlablovlalva: zlatého blogového vlasteneckého lva.

Logo Peugeot z roku 1950:


Logo Peugeot z roku 1980:


Logo Peugeot z roku 1998:


Logo Peugeot, současný vzhled:


Verze z roku 1950 má k našemu českému lvovi asi nejblíže. Není tolik stylizovaná, ostatně lvovi chybí jen druhý ocas, koruna a výraznější drápy, aby se stal kopií našeho lva z roku 1919. Postoj je hodně podobný.

A co vy? Dokážete najít další lvy?