BLOG JE OFICIÁLNĚ POZASTAVEN, DĚKUJI ZA POCHOPENÍ



Listopad 2011

Když nevíte co by, pořiďte si Gobi, bude vaše hobby, najdete ji v Obi!

28. listopadu 2011 v 22:28 | Fender |  Zážitky
Špagety. Nemůžu za to, ale od té doby, co jsem změnil písmo z Georgie na Trebuchet MS (mistrovství světa v trebuchetu?), přijde mi každý můj článek jaksi opticky (jo kdyby jen opticky) roztažný. To písmo! Nepřipomíná vám taky špagety?
Jak zvláštní je fakt, že když jsem napsal článek prakticky jen o jedné hloupé růžové pastelce, byl ohodnocen dvakrát maximálním počtem hvězdiček, zatímco když se rozepíšu o něčem, co je dle mého mínění kvalitnější (aha - tady je zakopanej pes) a zajímavější, z hlediska hvězdiček to zůstane zcela bez povšimnutí? Nad tím zůstává rozum stát.
Včera, přátelé, byla železná neděle, začal nám advent, což na mnohé působí velice depresivně, takže pomalu každýho druhýho chytá amok a sužuje ho pocit, že má teprve dárky jen pro polovinu blízkých, tedy začíná nakupovat jako o život. Na druhou stranu pro mnohé tato doba znamená počátek doby pohody a klidu. Takové lidi jsem však ještě nepotkal. Ani já nemohu tvrdit, že bych s blížícími se Vánoci cítil větší pohodičku, zatím nerozpoznávám změny.
Ani doma nemáme adventní věnec, ale to ne proto, že bychom se rozhodli na svátky celkově kašlat, to je kvůli tomu, že jsme asi moc staromódní. Nedávno jsme vyrazili prohlížet věnce, ale buďto jsme viděli samé obyčejné, které za ty roky už zatraceně omrzely, nebo jsme viděli naopak až moc novátorské výrobky. Ale to byly takové nevkusňárny jako věnce se Santou (už by mu mělo vypršet vízum, v ČR nemá co dělat), věnce poseté blyštivými malými napodobeninami dárků, které na sebe byly nahustěny tak, že se pod nimi až větve zcela ztrácely, a také věnce, jejichž tvůrci vsadili zcela nepochopitelně na barevnost. To je hnus, velebnosti.
Víte, zrovna nedávno jsem procházel staré mé články, mezi kterými jsem nalezl i jednu úvahu o umění. Potěšilo mě, že i před rokem jsem smýšlel stejně jako dnes a považoval jsem dnešní moderní umění a snahu o něco nového za kýče. To k nám přechází z Ameriky. V každém vánočním americkém filmu můžete vidět tu nabubřelou výzdobu, ke které krom jiného patřívá ohromné sobí spřežení zaparkované na zahradě, postava mnou milovaného dědka ze Severního pólu a třeba i ohromné zářící nápisy s tradičním přáním krásných svátků. No při pohledu na něco takovéhleho opravdu už krásnější být nemohou! Americké Vánoce jsou zkrátka kýčovité, proč by tedy ty naše nemohly být také? Spíš proč by neměly být také? Superkmarkety jsou už dávno plné třpytících se řetězů, které však nejsou seskládané pouze z drobných trichomů, ale i třeba ze siluet sobů, Santů, komet, vánočních ozdob, stromečků a vloček. Nejlépe se vším dohromady. A ty kulaté ozdoby nejlépe co nejblýskavější. Pravda, našli jsme taky pár hezkých, ale hrozně velkých. A to je taky problém - oni už vůbec nevyrábí ozdoby ve střední velikosti, všechno je buď malé jako cherry rajčátka, nebo velké jako kokosový ořech.
A to jsem původně chtěl jen sdělit, že nemáme adventní věnec. Ale řekněte, očekávali byste Vánoce s něčím tak kýčovitým na stole? To by mi bylo úplně blbé zapalovat pouze ty svíčky.

Začal jsem nedělí, ale podstatnější byla sobota. V sobotu se totiž v našem krásném městě rozsvěcoval stromek. Nebyl jsem u toho - takovéto události mě přestaly zajímat, když mi v pěti babička vysvětlila, že jí přijde zbytečné jít na stejnou událost už po čtyřicáté, zvlášť když je stromek rok od roku hnusnější. S tím souhlasím, letos je totiž - podle fotek, které jsem zahlédl na FB - pomalu širší než sama radnice. Přesto se na to šlo podívat hodně lidí, kteří následně zaplnili všechny náměstní (je přídavné jméno od "náměstí" vymyšleno správně?) hospody, což jsme pocítili velice brzy. Dnes má totiž má mamka kulaté narozeniny a my to šli v sobotu s nejbližším rodinným kruhem oslavit do jedné poklidné restaurace nedaleko náměstí. Ačkoliv v ní obvykle nikdo naštěstí nebývá, v sobotu kvůli rozsvěcování stromku praskala ve švech, takže jsme strávili večer vedle skupinky Němců, kteří po chvíli projevili svou zálibu ve zpěvu, a těhotných žen, které rozjížděly oslavu se svými muži. Ti naštěstí hluční nebyli, ale zase museli courat po celém obvodu restaurace, protože muži evidentně rádi kouřili (cigarety!) a nemohli přeci podkuřovat svým těhotným polovičkám pod nos. Až na mládež z NDR a courali-kuřiče byl ale začátek našeho společného večera to nejdnudnější, co jsem v posledním měsíci zažil. Ano, počítám do toho i monotónní přednášky naší zeměpisářky. Až v druhé polovině večera jsme si k sobě všichni našli cestu a začali se bavit o smíchovském tanku, Sokolech a náměstích. U nás ve městě je totiž jedno náměstí jménem Senovážné a strejdu nenapadlo nic lepšího než řešit, jak se jmenovalo před revolucí. Celého stolu už se zmocňovalo zoufalství, když padaly typy jako náměstí Revolučního odborového hnutí, Leninovo náměstí, náměstí Svobody nebo Gottwaldovo náměstí, ovšem po dlouhé chvíli hádání to za nás vyřešil Google, který nám prozradil, že se jmenovalo náměstí 1. máje. Stejný problém jsme měli i s Lannovou třídou a vzpomínáním si na jméno náměstí, na kterém je umístěný smíchovský tank. Jasno jsme měli jen v Leninově ulici. Sestřenice přišla totiž s teorií, že každá ulice v České republice, která se kdysi jmenovala Leninova, byla přejmenovaná na Evropskou. Každá. A asi na tom něco bude.

Dnes je ještě pondělí, ale už za pár hodin se přehoupne do úterka. Na ten den se netěším. V ten den máme věneček.
Dopřej sobě vraždičku, zítra chcípneš, králíčku!
Taky vám ta reklama na Vodafone přijde tak nechutná?
Víte, nejde o to, že o Vánocích propagují Velikonoce, čímž matou lidi, jde o ty odporně zpracované králíky s celulitidou a o ten velice zábavný přezpívaný hit od těch naprosto nevkusných rádobyzpěváků, jejichž oplzlému kouzlu podléhají stovky zmatených lidí. A to jen proto, že v téhle době už nikdo nedokáže docenit pořádné umění. Je to smutné, ale je to tak. Už před rokem jsem měl jasno v tom, že s lidským vkusem to jde z kopce. Tihle králíci jsou toho důkazem.

Dobrou, přátelé,
dnes ani zítra ani pozítří s největší pravděpodobností zase moc aktivní nebudu. Vyjímečně v tom není jen škola, ale i tak ji tímto proklínám. Učení je důležité, ale je náročné. Vysiluje, už jen když na něj pomyslím.

Růžová pastelka

25. listopadu 2011 v 16:52 | Fender |  Oznámení a upozornění
Mám na stole drobky cizího původu (připisuji jejich vznik matce), milion ořezávátek, které stejně nikdy nevyužiju, a kromě dalších nepotřebných věcí, které na psací stůl v nejmenším nepatří, i kyblík s pastelkami. Většinou jsou černé a žluté, bůh ví, proč se u mě hromadí zrovna tyto barvy, každopádně mě teď - právě, když jsem se rozhodl napsat článek - upoutalo něco, čeho jsem si nikdy dřív nevšiml. Zářivě růžová pastelka. Vzdal jsem jí hold tím, že jsem po ní pojmenoval dnešní článek a dokonce ji zmínil v prvním odstavci, který je značně od tématu, tedy jsem pro ni učinil daleko víc než pro některé mé takzvané přátele.
Dejme jí ale už pokoj, protože já se chtěl původně omluvit za neaktivitu. Žárovcežel (už jsem vám vyprávěl o cyprealismu? ne? chyba! ale o tom až jindy) jsem nevěděl, jak začít, takže jsem se začal koukat po okolí, jak to dělávám vždy, když tápu. Dnes jsem ovšem zmatenější než kdy dřív. Však ti maníci z blog.cz po mě chtěli nějakou reregistraci, aktualizaci účtu a tak! No chápete to? Jako kdybych nebyl věrný a pravidelný uživatel. No, moc nejsem, pravda. Takže se vám omlouvám, že jsem se vám takto neúmyslně vyhýbal, měl jsem prácičku. Ano - velkou. Vlastně to nebylo nic významného, zkrátka škola a taneční. Ale víte, jak to dokáže člověka zničit? Ale nechci, abyste mě litovali kvůli tomu, že chodím do tanečeních, jak to většina z vás má ve zvyku. Nebylo by to špatn, občas je to i vtipné a zajímavé a snad mi to k něčemu i bude, jen je to zkrátka namáhavé. Jako vše poslední dobou.
Víte, já se blogu budu věnovat, ale až od pondělka, do té doby tu nebudu. Chtěl jsem jen oznámit, že toho mám moc a tím dát vědět, že se ještě nějakou dobu nestavím. Taky jsem se cítil hloupě, když jsem vás tu nechal takto potupně vyčkávat na mé odpovědi. A ještě chvíli nechám. Nemám čas.
Ale s blogem nekončím. Této otázce jsem čelil několikrát a jako už mnohokrát se ji rozhodnu ignorovat.

Lidi, lešení!

18. listopadu 2011 v 12:50 | Fender |  Zážitky
Ne, tohle už nebude silně nenávistný a vlastenecký článek, těch tu bylo za uplynulou dobu až až. Mám taky své srdce a potřebuji si ho vylít. Ano, od toho mám spolužáky, kteří mě vždy ochotně vyslechnou, takže na blog se rozepíši o tom, z čeho jsem dnes měl málem smrt.

Seděl jsem si v klídku před počítačem. Na psacím stole jsem měl bordel (ano, tyto dva fakty přetrvávají), protože jsem kreslil Sinartuši (a jestli se to povede, tak ji i spatříte). Všude kolem mě byly gumy, žmolky z gumy, papíry, tušky, ořezávátka a omluvné listy z minulých let (zkrátka zázemí), které jsem vyhrabal nevím proč. Pobrukoval jsem si "Nemo" od Nightwish, aniž bych znal slova, a liboval si ve své samotě. Zrovna jsem si říkal, že drahá Sinartuše má nějakou retardovanou nohu, tak jsem se natáhl pro gumu, když vtu jsem maně vykoukl z okna a viděl jsem tam chlapa. Ano, bydlíme v druhém patře, čili mě to krapet zaskočilo.
Ten sympatický muž o mé okno nejevil v nejmenším zájem, za což jsem děkoval Eraseru (rád bych vám nalhal, že je to můj nový osobní bůh, ale je to jen nápis na jedné z mých gum - ovšem zalíbil se mi), takže jsem se pustil do zkoumání důvodu, proč na mé okno vystrkuje zadek. Shýbal se dolů. Stál na lešení a řval na svého kolegu jakýmsi nesmyslným jazykem (to mohl být dělnický slang nebo vzhledem k zabarevní pleti dělníků flákajících se dole ve dvoře romština).
Teď tady tedy čučím na kovovou konstrukci, kterou tu po pár zařváních mistři vystavěli, aby mohli zateplit naše ctěné obydlí, a vzpomínám na mé poslední setkání se zedníky. To bylo v době, když nám měnili okna, a musím říct, že to byly daleko větší šoky. Naše stará dřevěná okna nahradily plastová, která se sice lépe umývají, zato se o poznání hůř otvírají. Vlastně ne, spodní okno se otvírá fantasticky, to jen to horní drhne. Protože otevřít ani nejde, ovšem záměrně. Už jste někdy viděli takhle stupidní a zbytečné neotevřitelné okno? Majitel našeho baráku zkrátka musí zase na něčem šetřit. Jsem zvědavý, jak proběhne ono slavné zateplení, když si vybavím všechny ty potíže s novými okny. Víte, ono by mi ani tak nevadilo, že okno nejde otevřít, kdyby ovšem nebylo třeba ho po těch všech dělnických úpravách umýt. A jak asi umyjete okno zvenčí, když nejde otevřít? Blbě. Aby toho nebylo málo, tak jedno okno v pokoji máme výš než to druhé. Ono je opravdu totiž náročné si to odměřit přesně. Naštěstí, když jsou zastavěna, není to vidět, ale štve mě to flákačství. Proč dělat v týhle zemi něco pořádně, že? Kdykoliv se to dá přeci nějak zakrýt nebo ututlat. Ale bylo to zrovna včera, co jsem se opřel o náš nový dřevěný parapet (dřevo k plastu je taky dokonalá volba) a on pode mnou zakřupal. Jak je to možné? Však na ten parapet stoupá má mamka, když sundavá záclony, co kdyby se jí něco stalo, kdyby třeba ta precizní prácička nevydržela a parapet vypadl jen tak mimochodem ze zdi?
O letních prázdninách jsem jel na brigádu do jedné haly, kde probíhaly zednické úpravy. Měl jsem tam drhnout parapety (to nebyl prach, to byly ohromné vsrtvy barvy a malty) a okna. Chtěl jsem to dělat poměrně poctivě, ale chlapi od vedle na mě zařvali, ať se s tím ne*eru a prostě to nějak rychle udělám. Tak takhle to v dnešení době funguje. Jenže to se neodráží jen na zednických pracích, to se odráží i na spotřebičích. Co v téhle době je opravdu kvalitní?
Vidíte, už jsem zase sklouzl k hrůze dnešení doby. To je všudypřítomné a jakmile to jednou uvidíte, nepřestanete to vnímat v ničem.

Dny poté ...

17. listopadu 2011 v 20:05 | Fender |  O občanech
A nebo spíš roky poté? Dnes jsem se probudil do sychravého dopoledne a jen co jsem zvedl hlavu, abych zkontroloval televizi (zda je na svém místě - tady člověk nikdy neví), zahlédl jsem podezřelého pána v černém obleku. Ano, v té televizi. Ne, nedávali Muže v černém. Byla to vzpomínka na 17. listopad 1939. Víte, většina lidí, kteří mají alespoň nějakou představu o historii země, ve které žijí (v téhle době ti, kteří si vůbec uvědomují, v jaké zemi žijí), si dnes museli vybavit Sametovou revoluci, dav na náměstí a pověstný 17. listopad 1989. Ale tenhle den by nebyl významný bez 17. listopadu 1939, což už ví dnes málokdo. Tehdy byly uzavřeny české vysoké školy v rámci okupování Němci a popraveno bylo deset vysokoškolských studentů. Mezi nimi byl i Jan Opletal. Zmiňuji to, protože většině lidí je to jméno povědomé - ano, však se po něm jmenují ulice - ale jen málokdo si vybaví, čím byl tak významný. Po padesáti letech ohlásili studenti upomínkovou demonstraci, při které chtěli zdůraznit, jaká tragédie se na počátku druhé světové války u nás odehrála, ale ačkoliv to byl poklidný a schválený pochod, režimem byli zatlačeni a policií fyzicky napadeni. To byla událost 17. listopadu 1989. To byl ten moment, který spustil generální stávku a semknutí národa. Lidé se zvedli a postavili se za utlačované studenty a odhodlali se bojovat proti krutosti a nespravedlnosti režimu.
17. listopadu 1989 všichni ze svých rádií slyšeli, s jakou bezcitností se tehdejší policie do studentů pustila, a nikomu nebylo lhostejné, jak si politici hrají svou hru a manipulují s lidmi jako s nepodstatnými loutkami. A pak, při generální stávce, každý, kdo mohl, stávkoval. Nehrála se představení v divadlech, nejezdily autobusy, obchody byly zavřené. Jen nemocnice zůstávaly otřevřené. Každý bojoval za demokracii, jak jen mohl. Všichni chtěli to samé - trochu svobody ...

... Tak teď ji máme. Dnes při cestě do Kauflandu jsem v rádiu poslouchal vzkazy lidí, kteří se vyjadřovali k současnému stavu. Nejeden napsal, že kdysi by všechny komunisty do jednoho nejraději postřílel, ale teď by se jim rád každému zvlášť omluvil. Nemyslím si, že to je ten nejlepší přístup. Lidé zapomněli, co na komunismu nesnášeli, a myslí si, že už nemůže být hůř. Ba ne. Neví už, co všechno jim chybělo (a ne jen v obchodech, hlavně v osobním životě), ale naše současná vláda jim jedině pomáhá zapomenout na tyto nedostatky. Jenže my nepotřebujeme totalitní režim (ačkoliv by to chtělo pevnější ruku), my potřebujeme inteligenci. Tím myslím vzdělance. Víte, kolik peněz jde v dnešení době na školství? Minimum. Tohle je oblast, do které by se mělo investovat nejvíce. Náš národ je zžírán neznalostí a debilitou, ale to jen proto, že na učitele jsou kladeny stále nižší nároky. Ano, na gymnáziích můžou učit jen magistři, ale titul mnohdy není opravdu známkou inteligence a rozumové vyspělosti. A co ministerstvo školství? Přišlo si s geniálním plánem státních maturit. Opravdu by mě zajímalo, co vymyslí příště. V dnešení době už zase na studenty nikdo nedbá - bylo to tak kdysi a je to tak znovu. My si 17. listopadu připomínáme Sametovou revoluci, ve světe je v tento den na počest českých studentů vyhlášen Den studentů. Jenže my nepotřebujeme Den studentů, my potřebujeme Čas studentů, kdy by se investovalo do vzdělání. Republika by byla náhle zase o něco pěknějším místem.

Etnolingvistika - vliv sopek na řeč

15. listopadu 2011 v 19:45 | Fender |  Výprdy naší zemičky
Etnoligvistika, ač by to bezpochyby napadlo každého inteligentního člověka (ironické "ha ha"), nemá bohužel nic společného se sopkami, ani s Etnou samotnou, jejíž jméno v daném výrazu můžete slyšet/číst. Etnolingvistika se zabývá jazykem jako vyjádřením kultury, ale proč to říkám... Na mysli mi vystává jedna velice sporná kultura: cikánská.
Sledoval jsem jednou jakýsi pochybný americký seriál (dobře, přiznávám, byly to Čarodějky), kde se vyskytovala jedna sekta. Asi by to bylo úplně obyčejné seskupení lidí (obyčených lidí zabývajících se obyčejnou magií), kdyby jejich vůdkyně tak často hrdě neprohlašovala: "My jsme cikáni!" A věřte mi, americká představa cikána má do reálného modelu hodně daleko. Američtí cikáni mají například zcela bělošské rysy, jsou vlídní, pracovití a ochotní. Když jsem to viděl, prvně jsem pochopil, proč si Ameriku oblíbilo tolik lidí. Je to místo nepřizpůsobivostí nepoznamenané. Víte, oni v tom seriálu cikány dokonce oslavovali - neustále se klaněli před jejich nespoutaností (kam jen se poděla, u nás, v té malé republičce, jsou tak spoutaní, že jim ty okovy ani pracovat nedovolují), obdivovali jejich kočovný způsob života (a ten bordel, co po nich všude zbyl ...) a vypichovali jejich přednosti (udržování rodu, rasy a tradic - v tom jim tu jen bráníme). Za Velkou louží jsou cikáni nejspíš chápáni jako fantastická prastará kultura, takže se Američani vždy jen diví, když slyší, že kdesi v srdci Evropy s nimi jsou takové problémy, ale už si neuvědomují, že když cikáni nejsou schopni udržet si vlastní stát, nemohou si žít bezpodmínečně po svém a musí dodržovat zákony státu, ve kterém žijí a jehož občanství přijali. Jenže sami cikáni se ztotožnili s touto americkou teorií, takže považují zemi, ve které žijí, za utlačovatelskou a tím víc se snaží propagovat svůj způsob života. Neboli bordel. Je samozřejmě nemožné házet všechny do jednoho pytle, vím, že existují i slušní cikáni - znám je z televize, ale to je ten problém, naživo jsem je ještě nepotkal. Je sice úžasné vědět, že existují i jedinci, kteří se snaží se svou situací něco dělat, ale dokud nebudou v mém okolí, můj názor na cikány celkově se asi jen těžko změní. A to jsem zrovna před chvílí sledoval Cestománii, ze Španělska. Rozebírala se španělská kultura, prostředí, památky, ceny bytů a menšiny. I Španělé ve svých řadách mají cikány, ale to jsou cikáni, kteří přijali fakt, že když mají španělské občanství, jsou také Španěly, tedy by se podle toho měli chovat. Jsou to cikáni, kteří tvrdě dřou (řídí taxi, prodávají na trzích, čistí turistům boty, tančí v centrech) a kteří mají oproti českým cikánským rodinám jen velice málo dětí (1-3), protože ve Španělsku na ně nedostávají žádné speciální přídaky. Tak proč u nás ano? Ve Španělsku žijí cikáni a Španělé v jedné harmonii, proč tady to nejde? U nás je to totiž bludný kruh: cikáni tvrdí, že chtějí práci a bílí jim ji nejsou ochotní nabídnout, my tvrdíme pravý opak. Jenže když my začneme něco tvrdit, je to špatně, protože je to diskriminace. Pravdu mají vždycky cikáni a na tohle oni si zvykli, oni ví, že dostanou, co chtějí, tak proč by měli dřít?! Když my jim říkáme, ať táhnou, když nechtějí dodržovat naše zákony, ohání se tím, že jsou to také Češi a mají stejné právo na to dělat si, co chtějí, stejně jako my ostatní. Jenže když si začnou oni, po jejich češství není ani stopy a hrdě prohlašují, že jsou to cikáni a nám, špinavým Čechům, se nikdy nepodřídí. Tak ať si to rozmyslí.


Vím, že jsem na blogu dlouho nebyl. Má blogová neaktivita je vlastně nemoc - něco mezi leností a poruchou mozku, který blog žačne chápat jako povinnost - a to pak jde vše těžko.

Slyšel jsem, že když se naposledy někdo pokusil napsat na blog.cz článek o cikánech, blokli mu blog na tři dny. Jsem zvědav, jetsli mě potká to samé. Doufám, že ne. Tohle totiž není rasisticky myšlený článek, jen poukazuje na nedostatky naší země.
A vsadím se, že kdybych tady pomlouval politiku, o žádném blokování by se správci nerozmýšleli ani vteřinu, naopak by ještě souhlasili. Ale je to dobře? Je samozřejmě skvělé, že si tolik lidí uvědomuje, že to s námi jde z kopce, ale vše je nutno vnímat ze dvou stran: Jsem rád, že lidé ví o problematice dnešení politiky, ale kdybych tady vládu pomlouval a nikdo by mě neblokl, kdežto kvůli článku o cikánech ano, neznamenalo by to snad, že na své nadávat mohu, ale na svaté cikány ne?

Poměr druhých mocnin oběžných dob dvou planet se rovná poměru třetích mocnin jejich hlavních poloos.

9. listopadu 2011 v 18:09 | Fender |  Když slova na popsání nestačí ...
Tentokrát nadpis s článkem souvisí asi tolik jako ekvivalence s meandry, ale jelikož mi to neustále psalo, že pole"nadpis" nemůže být nevyplněné, rozhodl jsem se blogu.cz zadostiučinit, abych se mohl věnovat psaní článku. O ten ostatně většinou jde ať už je jakékoliv kvality. Vzpomínám si, jak jsem se dříve rozběsňoval na blogu poměrně pravidelně, když jsem narazil u někoho na článek obsahující maximálně dvě věty ještě ke všemu plné zkratek, hrubek a dvojtých w nacpaných do každého druhého slova. Teď už jsem si zvykl. Blogovou komunitu zkrátka nikdo nezmění, ačkoli by(ch) rád. Někteří lidé zkrátka neví, kde je mez, někteří nechápou pravidla, nedokáží vyjít s ostatními, jsou nepřizpůsobiví, zlí, lhostejní vůči okolí, pyšní, kritičtí, líní dělat cokoliv (i psát), ale hlavně jsou nepoučitelní. Stokrát jim můžeme říkat "netlačte na to okno, nebo ho vyrvete z pantů!", ale dbají na to? Nyní jsem stočil řeč na svou třídu, která sice s "wéčky" a s komunikací obecně problémy nemá, za to neskutečně ráda všechno ničí. Před pár lety se odporoučel zámek na skříni, kterou jsme tak láskyplně opečovávali (a nemyslím si, že by za to mohlo použití střelného prachu), a v loňském roce (mé časové určení berte s nadhledem) vzaly za své i dveře do třídy. Ne že by je třídní experti vyrvali z pantů, oni je vyrvali ze zdi. Opomenul jsem zmínit samozřejmě hodiny, které jsme naposledy měli na počátku primy, a závěsy, které jsou permanentně sundané, abychom s nimi náhodou nevzali i kus zdi. Jenže když sundáte závěs, odhalíte tím okno ... a okna svádějí. Začalo to vlastně nevinně - tak nevinně, že si to ani nepamatuji. Podstatné je, kam se to vyvinulo. Dříve u nás bylo běžné házet z oken nejrůznější předměty (od papírových vlaštovek přes penály a kusy oblečení až po celé batohy), později se z nás stali ale větší rebelové, takže jsme okna nechávali otevřená. Rebelské na tom je to, že okna přes přestávku otevřená být nesmějí, zvlášť když jsme v druhém patře a máme takovou zálibu v pozorování volného pádu v praxi. Každopádně, když máte celý den otevřená okna a není zrovna léto, třídu naplní nepříjemný chlad, se kterým se dá bojovat topením, jenže když máte otevřené okno a začnete topit, je to ztráta energie a peněz. Řešením by bylo okno zavřít a když nám to došlo, začaly problémy. Naše třída se děli na odolné ignoranty, ale hlavně na ty teplokrevné a ty studenokrevné, kteří si vyhlásili oknovou válku. Spočívala v tom, že teplokrevní se snažili udržet okna otevřená a studenokrevní zavřená. Boj by byl jednoduchý, kdybychom měli jedno okno, ale my máme okna tři a ta se uhlídat nedají. Výsledkem zběsilého zavírání a otevírání okna, na který se boj posléze omezil, bylo urvání jendoho jeho křídla ...

Prosím vás o minutu ticha za našeho zesnulého ...



Kromě toho, že jistá delegace byla vyslána do nejbližšího sklenářství, se o zničeném oknu raději nemluvilo a namísto toho se řešily zase ty proklaté písemky. To mi připomíná, že dneska byl rodičák. Tuším, že je to první rodičák od mého přestupu na gympl, který dopadl úspěšně. Víte, většina rodičů jde na rodičák zjišťovat známky svých dětí, protože ty jsou tak chytré, že jim nedají heslo na Bakaláře, ale já ho mamce dal, tedy se nemusím bát její reakce na mé výplody, až se vrátí, ale mohu se těšit (alespoň dnes) z toho, jak hezky o mě učitelé mluvili (pravda, řekl jsem mamce, za kterými jít).

Proč se poslední dobou všechny mé články točí kolem školy? Vždycky jsem byl schopný psát o čemkoliv, ale teď vůbec. Nemohu se od tohoto tématu odpoutat a jakmile se vrhnu třeba do politiky, hned mi dojde šťáva. Asi je to znamení, že bych se neměl do politiky moc montovat, třeba se mi mé srdce snaží naznačit, že slábne a každý další skandál našich poslanců by mě mohl poslat do truhly. Dnes jsem se ale v Metru dočetl poměrně zajímavou a svým způsobem potěšující zprávu a to sice, že počet nezaměstnaných klesá. O tom svědčí i to, že zaměstnali konečně mýho taťku. :) Jsem rád, že už má práci, ale zase je celé dva týdny na severu (aneb na druhém konci republiky), takže zmešká i mou druhou prodlouženou.
Tanečení jsou zlo, já tam zítra nechci.


Vladimir Pervunensky - Vyšší Společnost (High Society)

Škola je základní stavební jednotkou života.

4. listopadu 2011 v 21:31 | Fender |  Zážitky
Když zazvoní na přestávku, připomíná mi to propuštění z vězení nějméně po deseti letech. Někteří okamžitě s řevem vylítnou ven a utíkají co možná nejdál, někteří pomalu sbírají síly a nakonec vyjdou z místnosti, kde zažili tolik utrpení, aby obhlédli terén, který už tak dlouho neviděli.

Každé ráno je to u nás stejné. Pomalu se scházíme a obklopeni spoluvězni, se kterými máme nejméně rozepří, sesedáváme na lavice - židle totiž omezují.
Každá skupinka se zaměřuje na něco jiného: jedni se snaží s pobytem v ústavu vyrovnat nepřekonatelným řevem, jedni ústav zdařile ignorují vytvořením jiného, virtálního, buďto v mysli, nebo na mobilu, jedni si čtou sprosté povídky a jedni zase sprosté povídky produkují.
Každé ráno je to stejné ... Místo pozdravů údery, místo pochval urážky - namísto normálního života škola.

Nedávno po hlavách u nás koloval pirátský klobouk Captain Morgan, dříve nás rozptylovaly jen papírky s nápisem "na stropě je houba (a nebo chleba?)", kdy všichni při hodinách vyvraceli krky, aby se přesvědčili. Hold nám nestačí zapojit mozek, což zarputile dokazujeme doteď.
Že "bez" se řekne německy "hund" a že v galaxiích se vyskytuje maximálně jedna hvězda, to už víme všichni. Už jsem vás zavedl do tajů světa, které nám učitelé odepírali, a mystifikovali nás řečmi, že "bez" se řekne "ohne" a v galaxii máme miliardy hvězd. Nevěřte tomu. A až vám někdo bude tvrdit, že starověká literatura se dělí na orientální a antickou, stůjte si za svým a vměťte mu odhodlaně do očí, že se mýlí a že starověká literatura se dělí na orientální a orientační - toť jediná přípustná možnost!

Čeština je krásný jazyk, to tady tvrdím neustále. Prosazuji Česko, jak mohu, ačkoliv mi tady někteří z vás neustále předhazují, jak zbožňují Ameriku, čímž mi hází klacky pod nohy a utvrzují mě v tom, že Češi jsou slabí debilové bez špetky vlastenectví. Ale to je vedlejší ...
Já se vlastně původně chtěl opravdu dostat k té angličtině. Ne, že bych ji chtěl velebit, ale jako školní předmět mě s výměnou učitelky konečně začala zase po čtyřech letech bavit.

Nedávno jsme četli v učebnici článek o slečně Amy, která v dopise děkovala velice své tetičce Susan za to, že jí poslala šálu k narozeninám. Dále se v dopise zmiňovala o tom, jak jí šála sedí k očím, že ji nemůže půjčit kamarádce Sophii, protože nikdy nevrací věci zpět, a také co jí poslali rodiče a co přátelé. My měli napsat podobný dopis. Měli jsme si vybrat událost, ke které jsme dostali dárek ("úmrtí" bylo hned vyřazeno), také samozřejmě, co jsme dostali, a od koho (plus tu omáčku okolo).

Přemýšlel jsem nad tím dlouho - celou přestávku před zeměpisem - a nemohl jsem přijít na žádný vhodný dárek. Ať jsem totiž dělal cokoliv, můj dárek byl vždy nevhodný. Ze všeho nejdřív mě napadlo, že bych to mohl vzít podle reality a poděkovat přes dopis svému taťkovi za židli, kterou mi poslal k narozeninám. Jak se ale zvyšovala nervozita, zvyšovala se i absurdita nápadů, takže jsem chtěl postupně děkovat i za stůl nebo okno. Pak mě to ale trklo ...

Napsal jsem své sestřenici Freyje, norské bohyni, abych jí mohl poděkovat za dárek, který mi poslala k mému dobytí Ruska. Tím dárkem byl otrok, kterého jsem později pojmenoval Kerem. Původní návrh na jméno byl Onur, ale Kerem (tuším Onurův bratr) znělo více černošsky a méně známě. Vypisoval jsem, že barva Keremovy pleti se hodí k barvě kávy, kterou pěstuji na své plantáži (podle Amy: "Barva šály se opravdu hodí k barvě mých očí.") a že jeho oči jsou černé jako uhel, což mám rád. - Znělo to trochu úchylně, ale nějak jsem se musel přehoupnout k napsání toho, že se Kerem stal mým oblíbeným otrokem, tedy ho využívám jen o víkendech a každé druhé pondělí (nenapsal jsem, že si žije ve vyšším luxusu než ostatní otroci, což by mělo vyplývat ze zmíněné "oblíbenosti", ale někteří hnidopichové by mohli podotknout, že tím, že méně pracuje, dostává méně peněz, tedy je chudší ...). Kamarádku Sophii nahradil soused Vertigo (Závrať), který si hrozně rád půjčuje otroky k zrekonstruování své vlastní plantáže, ale vůbec je nevrací, tudíž jsem mu Kerema nepůjčil.
Následně jsem zmínil rodiče (podle Amy: "Rodiče mi poslali nějaké peníze, protože si šetřím na prázdniny ve Státech."). Napsal jsem, že mi neposlali nic, protože mě v sedmnácti vyhodili z domu, jelikož jsem odmítl stát se pracovníkem v továrně a místo toho si pořídil plantáž (a evidentně se ujal i dobývání světa).
Před rozloučením jsem napsal, že přemýšlím o prodání plantáže a o přestěhování se do Murmansku (což jsou mé nové pozemky v Rusku). Ujistil jsem Freyju, že Kerema vezmu s sebou, ačkoliv nevím, co bude černoch, zvyklý opečovávat kávu, dělat na Sibiři.
Best wishes
Nerathus


Evidentně jsem nebyl sám, koho zdolal příval zlomyslné fantazie, protože jedna psolužačka děkovala jakémusi příbuznému za lžíci, kterou si mohla vykopat tunel z vězení, a jeden spolužák děkoval za lopatu, kterou mohl rozkopat silnici (či tak nějak).
Celý sloh měl mít mezi 120 a 150 slovy, což jsem tedy nejspíš splnil, pokud umím počítat. Někteří s tím ale měli problém a klepali se strachem, jestli jim učitelka přijme dopis o 159 slovech. Někteří však měli opačný problém a namítli, že tolik slov (120-150) ani neznají.
Tak uvidíme, jak to dopadne v řeči známek.

Co se písemky z češtiny v řeči známek týče, vidím to na krásnou, kulatou pětku. Čeština je sice podle mě ten nejkrásnější jazyk, nicméně je to s naší učitelkou taky asi ten nejotravnější školní předmět. Nebo mě jen nebaví struktura literárního díla. Ostatně, koho jo. Starověk je taky velice zajímavý, nicméně je mi to stále bližší než pravěk, ve kterém se rýpáme v dějepise.
Ale zpět k češtině ... Na to, jak neustále prudím s tím, jaký jsem obrozenec, vůbec nečtu. Mám rozečtené Životopisy Hitlera a Stalina, Utrpení mladého Werthera, Rožmberskou trilogii a Na západní frontě klid, nicméně nemůžu se pořádně ponořit ani do jednoho. Werthera chápu, je to povinná četba a ta mě nebavila ani když jsme četli poválečnou či meziválečnou literaturu - zkrátka už jen z principu, že jde o něco povinného, jsem se k tomu nedonutil. Jsem ze sebe ale zklamán. Však mě už nebaví číst ani Potter, což jsou pro mě oddehovky - zajímavé, ale jednoduché.

Dnes jsem ale zase na čtení namotivován, s naší předrahou češtinářkou jsme vyrazili na exkurzi do knihovny. První hodinu jsme strávili v malé místnůstce, kde nám jedna ze zaměstnankyň knihovny prezentovala, jak knihovny fungují a co, kde a jak si tam můžeme půjčit. Pro nás, ostřílené čtenáře, to bylo jako opakování zlomků. Navíc jsem si já kretén nevzal brýle, takže jsem viděl jen modré čmouhy, a ještě ke všemu jsem byl ve stresu, protože v šatně jsem četl upozornění "Za obsah tašek a kapes u oblečení neručíme", a od té doby, co mě okradli ve školní šatně, a škola i pojišťovna mi za to dala hovno (omlouvám se, ale kdykoliv si na to vzpomenu, mám chuť jít vykrást pojišťovnu a zabít ředitele), jsem paranoidní. Vidím zloděje všude.
Druhou hodinu jsem však na své věci v šatně zapomněl, protože jsme se dostali k té zajímavější části exkurze, k prohlídce knihovny. Prošli jsme studovny, začali jsme u hudební, kde byly vinilové desky, kazety, ale i časopisy a knihy o hudbě. Našel jsem tam i listopadový Spark, takže jsem si ho rovnou cestou zpět nadšeně koupil. Zase je tam článek o Nightwish, jako kdyby s Anette ještě někoho zajímali.

Kromě hudební studovny jsme prošli i oddělení, kde byly všeljaké encyklopedie, slovíky, učebnice a vůbec naučné knihy. Všechny ohromně zaujal Šmírbuch jazyka českého (který mám doma) a Velký slovník sprostých slov (myslím, že my si v tomhle oboru slovní zásobu rozšiřovat nepotřebujeme). Šel jsem tedy k dějinám a začetl se do Ruska ve 20. století - opravdu krásně psaná kniha, nebo alespoň předmluva je bohatá a zajímavá, dál jsem se nedostal, však už jen přečtení jedné věty mi zabralo celou tu dobu, kterou jsme v tomto oddělení strávili - při větě dlouhé přes stránku ale není divu.
Při odchodu jsem ještě zaslechl útržky rozhovorů těch, kteří se zabývali původem svých jmen, a zjistil jsem, že máme ve třídě Osamělého muže cikána, což je ve skutečnosti poměrně inteligentní a rozhodně česká dívka. Ta jména jsou zvláštní.

Nakonec jsme došli do archívu, kde byly noviny až z roku 1945. Všichni se okamžitě vrhli na roky 1995 a 1996, aby zjistili, co za články vyšlo v den jejich narození. Já si přečetl, o čem se psalo 1.1. 1993. Dostal jsem se jen k názoru Klause, který mi v porovnání s názory dnešních politiků přišel inteligentní, a dokonce i inteligentně formulovaný ("Česká republika je projekt, na kterém je teprve třeba pracovat" - tuším, že tak nějak zněl úvod). Stihl jsem i část článku o tom, jak minutu po půlnoci z 31.12. 1992 na 1.1. 1993 byla na bratislavském náměstí stržena československá (nyní česká) vlajka a o dvě minuty později byla vyvěšena nová slovenská vlajka.

Pak jsme odešli.

Při procházení naším krásným městem jsem si uvědomil, (teď začnu z jiného soudku) že ti, kteří k nám občas zajedou, ale nejsou zdější, a tvrdí, že naše město smrdí, mají pravdu. Nemluvím o splodinách, které vypouštějí auta, to je všudypřítomný smrad, ale procházel jsem ulicí vedoucí k naší škole, která od počátku do konce páchla tedy odporně. A jak jsou tam ty chodníky špinavý. Dřív jsem tam ráno vídával úklidové čety, teď už se z toho asi i jim zvedají žalůdky. Když tam někoho v oranžové vestě vidím, vždy jen zevluje a nečinně čučí na tu špínu. Radši se opírají o popelnici, než aby se vrhli na odklizení těch odporností ze země.

Naše město je vůbec podivné. Když jsme šli do knihovny, uprostřed chodníku se rozvaloval malý zrzavý pes, o kousek dál bylo v kočárku opuštěné malé dítě. Chápu, že rodiče byli v obchodě, před kterým kočárek stál, ale že se opováží nechat ho bez dozoru v tak nečestném a špinavém městě. Nad tím zůstává rozum stát. Málokdo od nás má smysl pro zodpovědnost.