BLOG JE OFICIÁLNĚ POZASTAVEN, DĚKUJI ZA POCHOPENÍ



Září 2011

VKS 2

27. září 2011 v 21:16 | Fender |  Oznámení a upozornění
Je načase oznámit to nejpodstatnější: upozorňuji, že přihlašování do VKS 2 stále běží.
Zatím se přihlásily
a
Lily Addams (s dvěma - ne třemi - L a dvěma D)

Toť vše, což je oproti minulému roku poměrně nízká účast ... ale chápu, proti je hned několik věcí:
1. TÉMA - minulý rok jsem stanovil jasné, ale složité téma Nekrofil/nekrofílie. Několik z Vás to zarazilo a odradilo. Říkal jsem si, že když stanovím něco více abstraktního a méně děsivého, nebudete se toho tolik obávat, ale ... zadal jsem téma TRANSYLVÁNSKÝ SEN. A jak si to přebrat? Transylvánie - Drácula ... A dál? Ale já ani tak moc nechci, abyste psali o upírech a o transylvásnkém baronovi - samozřejmě, pokud Vás toto téma zajímá a opravdu Vás to chytne, vyvracet Vám to nebudu - více by mě zajímalo třeba Vaše psychické rozpoložení, nějaké vášně, trápení, životní tragédie, touhy, Vaše sny ... Do tak abstraktního pojmu můžete napsat úplně vše, je jen na Vás, co si pod transylvánským snem představíte.
2. DOBA - je září a nikdo nemá čas, každý má hodně práce s písemkami, nikdo nestíhá psát domací úkoly, natož psát ještě do souteže, že?
3. SYMPATIE - v minulém roce jsem měl tady na blogu opravdu hodně přátel, se kterými jsem si psal prakticky denně. Teď jsou ti věrnější rádi, když se jim ozvu jendou za týden. Těm jsem vděčný, že stále vyčkávají na můj nepříliš podmětný komentář a přihlásí se do každé hloupůstky, kterou vymyslím. Podporují mě a drží mě nad vodou, jsou to také převážně oni, kdo se mi do soutěže přihlásili, ale věřte, že tato soutěž je pro všechny, kteří rádi tvoří - a co tvoří? To je jendo, protože jde o Velkou Kreativní Soutěž! Anebo přehlídku všech výtvorů na zadané téma ... a s tím krapet souvisí i bod
4. VÁŽNOST - jak jsem tak s nejrůznějšími přihlášenými a zájemci o přihlášení rozmlouval, zjistil jsem, že všichni trpí strachem, jestli budou "dost dobří". Ale co to je být "dost dobrý"? Každý výtvor samozřejmě bude skvělý - nemůžete se klepat strachy z toho, že někdo tam bude lepší. Nemůžete na to nahlížet takto! Minule to všichni brali z legrace, ano, byla tam i vážná díla, ale všem šlo jen o jedno - pobavit se při tom.

Nu dobrá, ale teď k těm technickým věcem.
Zatím mám čtyři přihlášené - možná se během mého dvouhodinového psaní článku připojili další, to nevím - je tedy načase vyhlásit, kdo bude zasedat v porotě: ke mně a Guljat tedy nově s největší pravděpodobností zasedne Miška, což je - pozor - specialistka rovnou na tři slovanské jazyky (včetně rodného). Považuji ji za opravdu rozumného člověka se smysluplnými připomínkamai a někoho přesně takovéhleho bych do poroty potřeboval.
Další věc, kterou musím vyřešit - datum odevzdání! Jelikož nyní je VKS 2 ve stavu přihláškovém, plán je předběžný, nicméně je zde:
Přihláška tu bude až do neděle 2.10. 2011, v ten den oficiálně VKS 2 začíná, takže hned v ten den můžete začít posílat své výtvory (ještě upřesním kam), pokud už je budete mít rozmyšlené, pokud ne, doporučuji od toho dne už pomalu začít rozmýšlet. Času budete mít ale dost, předběžné datum odevzdání je 30.10. 2011! Upozorňuji, že všechno jsou předběžné informace, pouze datum, kdy končí přihlašování, je dané!

Přihlášku najdete zde

Dobrou noc :)

Co s fantazií?

25. září 2011 v 14:12 | Fender |  Události
Když jsem Vám sem dal přehled všech literárních výtvorů z Velké kreativní soutěže, každý reagoval asi takto: "Všichni byli dobří, smekám před nimi, já bych na toto téma nepsal." Ano, všichni byli velice dobří, troufám si tvrdit, že až skvělí, ale skvělými se stali právě proto, že dokázali napsat zajímavou báseň či úvahu právě na takové téma, které je zvrácené, smutné, drastické, nevšední a hlavně úplně jiné. Téměř každý druhý totiž umí psát krásné básně, což já jako ten první a neobdařený obdivuji, ale kdo z těch básníků dokáže psát na zadané téma, které by si sám nikdy nezvolil? Jen velice kreativní člověk s pořádnou dávkou fantazie. A takových já tady na blogu poznal už hodně, však o tom svědčí jejich loňské výtvory, ale je to už hodně dávno, co jsem na Vás s VKS prvně vybafl, a říkám si, že je načase vyhledat nové talenty. (Bože, už jsem jak Prima s tím jejich ČSMT!)

Chtěl bych tedy tímto vyhlásit Druhou velkou kreativní soutěž, která stojí na stejných základech jako ta první, nicméně bude zadané jiné téma. V žádném případě to nebude obyčejné téma jako ty, se kterými se setkáváte dennodenně v běžném životě - když jsem vyhlašoval první VKS, zadal jsem téma takové, které mělo účastníky nějak prověřit, všichni měli předvést, jakou mají představivost, protože celý námět Nekrofil/nekrofílie není o ničem jiném než o představování si, jelikož jen málokdo si něco takovéhleho vyzkouší na vlastní kůži. Doufám. Teď to bude zrovna takové. Rozhodně to nebude nic lehkého a Vy to můžete vzít v podstatě ze dvou stran - buďto s nadhledem, nebo s chladnou vážností a rozborem, ze kterého bude až mrazit. Je to na Vás.

Ještě připomínám, že účastníci mohou zaslat básně, úvahy, drabble a povídky, ale stejně jako v minulém roce i fotografie nebo nějaké grafické výtvory. Sice se to potom hůř hodnotí, ale naše porota si s tím poradí. Když říkám porota, myslím tím sebe, Guljat a ... Máte někdo zájem o to porotcovat? V minulém roce jsem to byl jen já, kdo všechno přečetl a zkoukl a napsal k tomu kritiku, ale nepřije mi to úplně nejsprávnější. Když už jednou vyhlašuji něco Velkého, chtělo by to doladit ve všech ohledech.
Ovšem třetího porotce začnu shánět až tehdy, když se do té soutěže někdo přihlásí, samozřejmě. A věřte nebo ne, já bych byl nesmírně potěšen, kdybyste měli tu odvahu čelit doposud nepoznanému.

Přihláška:
1. Jméno:
2. Web:
3. Jak dlouho se věnuješ oboru, ve kterém hodláš soutěžit (fotografie, psaní ...)
4. Co od toho čekáš?
5. Co chceš na ceny?

Poslední bod, ač je velice otravný a svým způsobem hloupý, je pro mě jeden z těch nejdůležitějších. Toho, kdo si neurčí, co chce na cenu, do soutěže nepřijmu. Ještě dnes totiž naháním kvůli cenám určité účastníky mých párty-soutěží (z června) a věřte mi, že mě to nebaví. Pokud cenu nechcete, klidně napište i toto, ale dejte mi proboha vědět.

Téma Druhé velké kreativní soutěže:

Vampiria

24. září 2011 v 18:04 | Fender |  Události
Když je někomu šestnáct, řeknu Vám to upřímně, kromě cen se nemění vůbec nic. A nebo ano, jenže jde o pomalý vývoj. Hodně pomalý. Pozoruji okolí a zjišťuji, že každý kolem té šestnáctky dospívá a je rozumnější, tak proč já ne? Mám stále ty stejné špatné vyjadřovací schopnosti, ty stejné šílené nápady, ty vady, které jsem získal asi v jedenácti a už dávno měly zmizet. Nezmizely. Jsem stejný. Bohužel. Bohužel pro Vás.

Ale učím se rusky - zase. Snad to teď dotáhnu dál. Přes prázdniny jsem si dal pohov, taky to podle toho teď vypadá, ale jak se řekne červená, jsem ještě nezapomněl. :D

Vlastně jsem tenhle článek chtěl začít jinak. Chtěl jsem, aby nadpis byl "Mé narozeniny číslo 16" a abych si nezačal zase na všechno stěžovat, jako se u mě stává často. Ale ten článek je jiný. Opět. A jmenuje se "Vampiria". A proč vlastně? Co to je? Označení pro zákeřnou, ničivou, vražednou, zlou, lstivou vampírku? Je to pravděpodobné a já k tomu připodobňuji šestnáctku. Vysává mě.

Jenže původně jsem se chtěl v tomhle článku vychloubat, jaké fanatstické oslavy narozenin jsem zažil. Ano, byly moc příjemné - aspoň nějaké zpestření po tak náročném začátku školního roku. Vlastně si říkám, že se mi nic nedaří, ale když se tak koukám na výsledky ostatních ze třídy, začínám pochybovat o tom, že jsem na gymnáziu. O pes-bez historce jste už slyšeli. Říkal jsem si, že je to vrchol, ale evidentně ne. Myslel jsem si, že abych se pobavil, musím sledovat Nikdo není dokonalý, ale ono stačí chodit do školy a poslouchat spolužáky. V Nikdo není dokonalý se sice můžeme dozvědět, že komunisti se u nás chopili vlády v patnáctém století, ale ve třídě jsem se dozvěděl daleko zajíměvšjí věc a to, že v celé galaxii je celkový počet hvězd: jedna!

Ale abych se vrátil k narozeninám ... Měl jsem je sice v úterý, ale rodinná oslava se konala v daleko výhodnější neděli.
Byla to malá oslava, jen já, taťka a mamka. Jako vždy. Ale to je vedlejší, protože tyhle naše oslavy jsou vždycky nejlepší. Loni kvůli mě koupila mamka dokonce černý ubrus na stůl a svíčku v černém svícnu s ornamenty. Až nyní si uvědomuji, že ten ubrus je vlastně taky můj - no, začnu si na něj klást nárok. Tehdy mě poslali do kuchyně, abych neviděl jejich přípravy v obýváku. Letos mě poslali do koupelny s rozhodnutím, že prostě musím jít na záchod. Jistě.

Pět minut jsem v koupelně přecházel ze strany na stranu, když v tu chvíli se ozvalo: "Ještě ne!" - Ano, na to jsem přesně čekal. Tak jsem pochodoval dál a poslouchal jsem útržky zoufalých rozhovorů jako například: "No, to nemyslíš vážně!" - "Tak dělej!" - "Ne, tam ne!", mísily se s tím zvuky jakéhosi pochybného seriálu.
O dvacet minut později, když už jsem měl nastudovaný každý kout naší koupelny a přišel jsem na to, že vzor našich dlaždiček nápadně připomíná mozkové cévy, mě konečně pustili.
Ubrus byl tentokrát hnědý, ale na něm ani tolik nesešlo, nejvýraznější totiž byla obrovská krabice stojící před stolem. Větší dárek jsem snad v životě nedostal. A jak byl nedobytný! Nakonec se z něj však vyklubalo to, co nikdo nečekal ... a bylo to praktické. Stále je to praktické, ačkoliv to potřebovalo jisté úpravy. Je to židle. Černá kancelářská kolečková židle. A nádherná. Akorát mě z ní bolely kyčle, takže jsem ji vylepšil polštářem. ;) No, bolest kyčlí je opravdu to poslední, co potřebuji do tanenčích. Nikdy jsem si ani ve snu nepředstavoval, jak náročné to může být.

Víte, já vždycky sledoval Star Dance, když to běželo v televizi. To je takový pořad, ve kterém tančí celebrity s profesionálními tanečníky. Ony ty tance totiž vypadají úžasně, tak lehce a elegantně, když to někdo umí, ale až doteď mi nebylo jasné, kolik dřiny za tím je. Vždycky jsem vlastně vypouštěl tu kritiku poroty, protože neustále řešili jen to, kdo jak našlápl. Teď už to chápu. Je mi to bližší. Vím, co všechno se na nášlapech dá zkazit, ale úplně nejhorší je v tomhle Waltz. Ale zase když máte tu drzost nášlapy ve Waltzu šidit, jde o pohodlný a jednoduchý tanec. Já sice nerad cokoliv šidím, ale našlapovat na patu mi vyloženě nejde - já při tom tak nějak kloužu.

Ale to jsem úplně odbočil od původního zameření článku. Jenže, když si to přebírám v hlavě, asi jsem nikdy nenapsal zajímavý článek o zajímavé věci. Dokázal jsem udělat zajímavou věc z něčeho nezajímavého, ale když je ta věc sama o sobě dobrá, mé vyprávění to zkazí. A nevyzní to tak. Ani Mástr-články se mi nevyvedly. Já jsem opravdu hrdý už jen na tu Osvětim. Děda stále protlačuje návrh, že to vytiskneme a prodáme do novin. Nepravděpodobné. Ale velice mě to těší.

Vlastně jsem Vám ani neřekl, co všechno jsem dostal. Zajímá Vás to vlastně? Počkat! Mám nápad!
Vzpomínáte si na VKS? No, jak by ne, však jsem sem nedávno dal přehled všech výtvorů. Tedy téměř, nezveřejnil jsem jen fotky od Bloody Tear. Každopádně mě napadlo, že s příchodem Néry 16 (Nová éra, která nastala s šestnáctými narozeninami admina blogu), bych mohl vyhlásit VKS 2. Ale říkám si, zajímalo by to ještě někoho z Vás? Samozřejmě bych zadal asi příjemnější téma než je Nekrofílie, ale jde o to, jestli by se i tak někdo přihlásil. No a pokud by se někdo přihlásil, tak jestli by mi někdo ty výtvory i doručil? Ptám se zatím takto předběžně, jestli mám vůbec psát k VKS 2 článek zvlášť? Jestli by se mi na to všichni nevykašlali?

Néra 16

21. září 2011 v 7:07 | Fender
Zdravím, jak vidíte, jsem zpátky. Neslibuji ale, že s Vámi vydržím už navždy. Díky náročnějšímu učivu to spíš popravdě vypadá na opak, ale minimálně následující měsíc bych se chtěl blogu opravdu věnovat. Ale jak říkám, nic neslibuji, byl bych lhář, kdybych tvrdil, že všechno stíhám bez problémů.

Nyní je ale načase, abych odstartoval znovu chod blogu. Rekonstrukce je téměř kompletní, už to chce jen doladit maličkosti týkající se designu a jeho doplňků. Autorkou je Sinai, což je opravdu skvělá grafička, ale hlavně velice ochotný a obětavý člověk - moc lidí, kteří by snášeli mé výmysly, není. Naposledy se mi podařilo přesvědčit Dincie, jejíž mistrovské dílo mi blog zdobilo asi tři čtvrtě roku. Nyní přišel ten pravý čas na změnu, nejen ve vzhledu blogu, ale hlavně v jistých postojích jeho majitele.

Co to znamená pro Vás? Myslím, že na první pohled asi nic moc. Mám ale za to, že postupem času jistými názory některé z Vás odradím. Už delší dobu na sobě pozoruji, že jsem ve všem tak nějak radikálnější. Rád zkoumám věci z různých úhlů, ale také si rád prosazuji svou. Nejspíš se tu občas vyskytne článek, se kterým se ne všichni stotožníte, ale snad to nebude naservírované tak horce, abyste na mě úplně zanevřeli. Neříkám, že něco takového chystám, jen upozorňuji, že se to stát může - znám se.

Každopádně včera rekonstrukce oficiálně skončila, dnes by měly proběhnout poslední úpravy a já prohlašuji náš zábavný park za znovuotevřený ...


Archiv designů

20. září 2011 v 21:59 | Fender
15.12. 2013 -


Má práce


17.11. 2012 - 15.12. 2013


Má práce


10.6. 2012 - 17.11. 2012




23. března 2012 - 10.6. 2012


Od Nat


leden 2012 - 23. března 2012




20. září 2011 - leden 2012




Prosinec 2010 - 20. září 2011




4. září 2010 - prosinec 2010




24. srpna 2010 - 4. září 2010

Náhled

Má práce


Asi od konce května 2010 - 24. srpna 2010




Založení - asi necelý měsíc od založení


Má práce

Všechny básně + jedna úvaha z Velké Kreativní Soutěže (VKS) 2010, téma nekrofil/nekrofílie

13. září 2011 v 21:29 | Fender |  Vaše básně/literární díla
Rozhodl jsem se (asi po roce) vložit díla z VKS do jednoho článku. Tedy ta literární, do čehož spadaly většinou básně. Vzpomínáte si na VKS? Návštěvníci, kteří mě znají od samého mého blogového počátku, si na ni musí vzpomenout. Prudil jsem s ní neustále, byla to opravdu velká akce. Však to taky byla Velká Kreativní soutěž. Téma bylo Nekrofil/nekrofílie - ošemetné, jen co je pravda. Ale někdy je hold třeba pracovat i s tématy, které nám ne úplně sednou.

V rámci rekonstrukce a zřízení - konečně - rubriky "próza/poezie" jsem se rozhodl, že vaše literárn díla sesbírám dohromady a vložím je sem ještě jednou společně, aby se na ně nezapomnělo. Byla to opravdu velká díla. U mnohých jsem se pobavil. Některá bylo zase třeba brát zcela vážně. Všechna však byla úžasná.

(celý článek)

Ostatní ikony

13. září 2011 v 20:44
(Od Kasiviji)

(od Dincie)

(od Dincie)

(od Kikker)

(od Dincie)

Ocenění

13. září 2011 v 20:15 | Fender




Zvolněme

11. září 2011 v 17:27 | Fender |  Oznámení a upozornění
Nějak už nemám chuť ... nemám čas ... nemám nervy ... Mám skončit? Ale ne, to já nechci. Ovšem vést blog dál tímto směrem taky nechci.
Všimli jste si toho, že je tu vyhlášená rekonstrukce? Údajně probíhá neustále a bude navždy. Jenže pravda je zcela jiná: nic se tu nerekonstruuje. Protože já nemám chuť, čas a nervy. Ale změnit to tu chci za každou cenu.
Víte, že za devět dní mám narozeniny? Myslím, že lidi, kteří si vzpomenou sami od sebe, bych dokázal na prstech jedné ruky zpočítat. Včetně rodičů. A to je smutné. Ale já to nakousl z jiného důvodu. 20. září se pro mě stane takovým zlomovým datem. O prázdninách jsem se rozhodl, že změním svůj život, a kdy jindy bych s tím měl začít než právě na své narozeniny? (Druhá možnost byla Silvestr, ale nemá smysl to dál odkládat.) No a v rámci změny životního stylu jsem se rozhodl změnit i svůj blog - tentokrát doopravdy. Bude úplně překopán. Ano, stále bude o mě a o Johnovi, stále vás budu otravovat svými zážitky, názory a novinkami ze světa metalu a rocku, ale přesto to tu bude jiné. Upravené. Udělám konečně ty rozcestníky, jak slibuju už od zřízení tohoto blogu, a dodám sem nový design. Od Sin, ale o tom si ještě povíme, až se zase vrátím. Až se vrátím já? Spíš až se vrátíte zase vy. Tímto článkem vás totiž vyháním až do dvacátého září z mého blogu pryč. Bude to tu rozkopané a já si nepřeji, aby mě kdokoliv vyrušoval od práce svými komentáři. Ano, jsem za ně vděčný, ale až moc, takže jsem si jistý, že bych se po přečtení nějakého takovéhleho vzkazu už k rekonstrukci nevrátil. Nebylo by to ostatně prvně.
Tedy, abych to shrnul: dalším smysluplným článkem vás v mém novém paláci přivítám až dvacátého září. Ano, v ten den. Neplánuju pro vás žádnou oslavu, zato vám dvacátého září předám ceny za minulou párty. Do té doby tady nebude nic. Jen bordel. Do té doby nemáte důvod sem chodit. Věřte mi, dřív já stejně na vaše komentáře reagovat nebudu.
Po dvacátém se vrátím ke všem aktivitám a projektům, které jsem zanedbával: grafický blog, blog o F1, povídky, ruština. Začnu znova a snad to k něčemu bude. Nebudu ale už plýtvat časem na žádné zbytečnosti, protože, opravdu, prvák žere víc času než formule benzínu.

Září nám začíná opravdu pozitivně. Odevšad na mě doléhá, že někdo někomu umřel, někdo onemocněl, někdo se ztratil, někoho okrdali ... a pak Jaroslavl. :(
Ten den, kdy jsem se to dozvěděl, byl hodně zmatený. Přišel jsem ze školy a zapnul počítač. Seznam mi hned ohlásil, že v Rusku se zřítilo nějaké letadlo, ale myslíte si, že já věnuji zprávám ze Seznamu nějakou pozornost? Přešel jsem to a zamířil jsem po dlouhé době na FB. Už nevím proč, ale byli to právě lidé z Facebooku, kteří mi pád letadla spojili s novodobou nejhorší hokejovou tragédií. A já tomu nemohl uvěřit. Vždycky jsme si říkal, že takovéhle katastrofy se nás netýkají... týkají! A zrovna nedávno jsem vzpomínal na smrt Ivana Hlinky a říkal si, jaké to asi pro celé Česko muselo být, když zemřel takovýto hokejový hrdina. Zkoušel jsem si představit, jak by to národem otřáslo, kdyby zemřel například Jágr. Tak teď to vidím, jak to národem otřáslo. Není nikdo, koho by to nezasáhlo. A o to je to mocnější, když si uvědomíte, že to byli otcové rodin. :( Úžasní hokejisté, ale také přátelé. My tu trůchlíme pro hokejisty, ale někdo trůchlí pro bratra, pro muže, pro syna. :( Je to hrozné ... a tolik toho pro nás dokázali.
A věřte nebo ne, ale existují lidi, kteří na Facebooku dokáží i přesto řešit jen to, jak mohl někdo dát "líbí se mi" ke statusu, že nám umřeli hokejisté. Jenže tím se nevyjadřuje, že se někomu líbí, že umřeli, tím se vyjadřuje na FB soustrast. A někdo v takové chvíli namísto soucitných komentářů píše jen zprávy typu "Vy kokoti, jak můžete dát Like!" - To mi přijde jako tak zbytečné! :( Já nevím, čím někteří lidi myslí. :(

A ještě ke všemu se dnes připomíná útok na Ameriku. Není mi Ameriky líto, nikdy nebylo. Byly dokonce doby, kdy jsem jim pád dvojčat přál. Ale teď už to tak není. Když spadlo letadlo s týmem Jaroslavli, něco se ve mně hnulo a já si uvědomuju, jak jsem byl hloupý, když jsem tvrdil, že někomu takové utrpení přeju. Američani jsou mi nesympatičtí, ale nikomu bych nemohl přát ztrátu rodiny a přátel. Lidé, kteří zahynuli ve dvojčatech, mi nebyli ničím blízcí a nikoho jsem neznal jmenovitě narozdíl od hráčů Jaroslavli, ale někdo jejich jména znal. Někomu chybí. :(

Nějak na mě vše doléhá. A nejvíc ta stupidita lidí. Psal jsem, že jsem si kdysi pro Američany přál smrt. Považoval jsem se chvíli zpětně za psychopata, ale zdá se mi, že nejsem zdaleka jediný, kdo uvažuje takhle morbidně. Vrátím se ještě k Facebooku - našel jsem tam status, který hlásal: "Škoda, že v tom letadle neseděl někdo jiný." Chápete to? Jak to někdo může napsat? Co kdyby tím někým jiným byla třeba vaše rodina? Co kdyby to byli vaši přátelé? A co kdybyste pak šli na Facebook a někdo napsal "Ještěže tam neseděl někdo jiný." Třeba někdo slavný, že? Ale to, že někdo není slavný, neznamená, že je méněcenný. Každý někomu bude vždycky chybět...

Mně teď budete na pár dní chybět vy.
Ale co, sejdeme se zase dvacátého. Doufám.
Loučím se s vámi tímto a prohlašuji rekonstrukci za zahájenou ...
od zítřka.

Když prvák ....

6. září 2011 v 21:43 | Fender
Zdá se mi, že od druhého září už jsem se vám neozval. Nebudu lhát, čas by se na nějakou tu chvíli i vyskytnul, ale já neměl žádnou chuť a motivaci sem zajít.
Ale začnu popořadě. Aneb od druhého.

Byl pátek, druhý školní den (Slováci ještě zdařile machrovali, že do školy jdou až v pondělí ... tss, budou o dva dny tupější) a já šel do školy jen tak nalehko, neobtěžkán učebnicemi, v dobré víře, že druhého se zkrátka ještě učit nebudeme. Ale má víra zase tak dobrá nebyla. Instinkt selhal. Pátek druhého, ten den, který by mohl konkurovat pověstnému pátku třináctého, byl zlomový. Zničil mi totiž vysvědčení. První dvě hodiny byly ještě třídnické, tam jsme probrali, co všechno jsme v minulých letech dělali špatně a jaký bude nastolen nový řád. Následující dvě hodiny byly dvě matiky. S třídní. Kdo z vás mi psal, abych jí dal ještě šanci? Mám jí dát šanci poté, co nám dala druhý den školy písemku? Mám jí dát šanci po dvouhodinové písemce bez kalkulačky? Je to normální? Ale ano, u nás je. Když jsem šel kolem jídelny, na každém rohu jsem zaslýchal útržky rozhovorů typu: "A jak vám to dopadlo, ta písemka?" - "No, špatný, bylo to nečekaný." ... Ale vyjímkou nebyly ani zoufalé telefonáty domů: "Oni nám dali písemku hned druhý den školy ..." Učitelé pracující v našem ústavu se prostě zbláznili, pro to jiný výraz neexistuje. Celé odpoledne jsem se zabýval tím, že jsem se připravoval na další matiku, aby mě už ničím nezaskočila, protože vím, jaká je, a vím, že je schopná dát nám hned den po písemce reparátní test. Nedala. Ale to předbíhám.
Večer, v šest, už jsem tyto starosti z hlavy vypustil úplně, protože jsme vyrazili s matkou na otáčko do Krumlova. Na činohru. Jmenovalo se to Ženy Jindřicha VIII aneb chudák král(em). Nikdy jsem na činohře nebyl, dřív to byl vždycky balet (matka baletka - to člověka poznamená), později opera. Ale opera mě vážně ničím nezaujala (možná to bude tím, že jsme na toho Giovanniho šli hned po návratu z loňskýho Mástru), takže jsem vkládal do činohry velkou důvěru.

Víte, kdo byl Jindřich VIII? Znáte Tudorovce? Viděli jste někdy ten seriál? Pokud ano, tak by vás toto představení nejspíš neuspokojilo, protože na pravdě to nestavělo ani trochu. Tedy trochu ano, byla tam Kateřina Aragonská, se kterou se Jindřich rozvedl a následně se prohlásil hlavou anglické církve, byla tam Anna Boleynová, která byla popravena za cizoložství, byla tam Jana Seymourová, která byla znalostmi nepoznamenaná, a byla tam i Anna Klevská, šeredná Němka, kterou si Jindřich vzal, aby udržel mezi Německem a Anglií mír. Ano, tyto všechny události se zakládaly na pravdě a více méně tam byly násilně vtěsnány mezi otřepaný děj, který s tímto příběhem vůbec nesouvisel, a to sice výměna krále za chudáka.
Jindřichův kancléř Cromwell totiž jednou omylem krále zabil, naštěstí si vybavil, že tam kdesi ve vsi žije hospodský Jindra, věčně v lihu, kterého by klidně mohl za krále vyměnit, protože je mu náramně podobný. Taky by se díky němu mohl zbavit Anny, kterou lid nenáviděl. A stalo se, Jindra nechal Annu popravit a oženil se s Janou.
Ale celý příběh vám vyprávět nebudu, sám o sobě za moc nestál. Zachraňovali to jen ti herci, kteří opravdu kupodivu hráli přirozeně na to, že jsou to jihočeši. Jenže takoví nebyli všichni. Přirozený byl jen Jindřich, Cromwell a Andula, manželka hospodskýho Jindry. Ti byli opravdu dobří a svými průpovídkami mě bavili. Ačkoliv ten začátek působil velice kýčovitě, kdy se Jindřich velice dlouze a dramaticky probouzel ve své posteli v náručí své milenky Anny. To se nepovedlo, ale na něčem se to rozjet muselo. No, Jindřich, Cromwell a Andula s epak vzpamatovali, ale jinak to vždy zklouzlo do toho jihočeského přehrávání, žádná přirozenost, jen velké divadlo.
Nejvíc mě ale štvalo to, že jsem si přečetl, jak ta historie doopravdy byla, a vždy jsem se upnul díky tomu na nějaké konkrétní body. Zpočátku na rozvod s Kateřinou, pak na popravu Anny a ty scény mezi tím mě nijak nezajímaly. Občas byly vtipné, ale já jsem stejně netrpělivě čekal, kdy přijde na řadu to, nač čekám. Nakonec tam ani nedošlo k sňatku s Kateřinou Howardovou (sestřenicí Anny Boleynové - byla rovněž popravena), ani ke sňatku s Kateřinou Parrovou (která jediná Jindřicha přežila), dokonce ani k prohlášení Anny Klevské po rozvodu za Jindřichovu adoptivní sestru. A stejně ti Němci vypadali jako Rusové.

Činohra trvala až do soboty, kterou jsme tedy pak strávili v Kájově, což je vesnice za Krumlovem, u taťky.
Nevím, co jsem dělal v neděli, ale asi nic záslužného, protože jsem nebyl ani na blogu, ani jsem nekouknul na učení. A to bych měl. Prvák není žádný med. Sice jsme teď v angličtině dál než současná sexta (druhák na gymplu) a ve fyzice jsme se předběhli o půl roku, ale stále máme hodně práce. Plánuju zamakat zvlášť na chemii a biologii, nějak mě láká medicína.

Ani včera, ani dnes jsem se nedozvěděl, jak dopadla ta naše písemka z matiky. Upřímně doufám, že se to ještě pěkně dlouho nedozvím.
Ale zdá se mi, že v něčem je ta kvinta přeci jen lepší než kvarta. Jsme vyspělejší. Přišlo mi to zezačátku nemožné, ale když to tak vidím, je to tak. Slyšeli jste o zdvořilé ignoraci? Tak něco takovéhleho nyní zavládlo mezi mnou a jistými lidmi, se kterými jsme se dřív byli schopni rozhádat do krve. Já to tak chtěl vždycky, ale oni na to nebyli ochotni přistoupit. Ale zase když mě nebudou otravovat spolužáci, budou otravovat učitelé, ale tak to zkrátka musí být.

Sleduji Nikdo není dokonalý a zdá se mi, že mám syndrom vyhoření, jak to tak poslouchám. Nejspíš jsem metuzalém (ovšem jistý expert tvrdí, že metuzalém je palác ve Zlíně, kde je přehlídka starých věcí, tak nevím, čemu mám věřit). Miluju tenhle pořad. Kde jinde bychom se dozvěděli, že za minutu mrkneme 2000x? :D

Prvního září

1. září 2011 v 21:30 | Fender |  Zážitky
Dnes je prvního září aneb ten den, kterého se většina normálních studentů obává. Někteří přešli strategicky na jinou školu, někteří však neměli jinou možnost, protože ukončili devátou třídu. Já se ale vrátil zase do starého. Tedy téměř. Už od druhého roku pobytu v našem ústavu vím, že škola není nikdy každý rok stejná a to, co se zdá býti každému zřejmé, běžné a přirozené, v ní nefunguje nebo nově vůbec neexistuje. A pak v tom studujte s vlažnou hlavou a klidem v duši!

Nejsem ranní ptáče, jsem však navyknutý, že prvního se zkrátka vstává dřív. Vždycky jsem to tak dělal, abych zabral to nejpříjemnější místo ve třídě. U nás se o lavice sváděly vždy epické bitvy. Ale já věděl, že letos to tak už nebude, ne proto, že bychom všichni naráz zmoudřeli, ale proto, že už v předchozích letech jsme si ozkoušeli, kde nám to nejvíce vyhovuje, a tak jsme se vrátili vesměs na ta samá místa. Tedy já ano. Skoro. Vlastně jsme dostali větší třídu, takže nesedím ve čtvrté, ale v páté lavici. Ovšem koho z vás zajímá, kde já sedím ...? Spíš bych se vrátil k té třídě. Dostat nový kutloch bylo už vyloženě nutností, protože naší starou třídu jsme za ty čtyři roky stihli krásně zdemolovat. Ve skutečnosti jsme jí dali nejvíc zabrat v primě, kdy jsme si polepili zeď plakáty a v dobách maturit jsme je museli všechny strhnout. No a když něco strhnete ze zdi, zanechá to logicky následky ... Takže tuhle třídu s poďobanými zdmi jsme zlomyslně přenechali prvákům. Samozřejmě, jim to vymalovali!

Vstal jsem brzy, protože bylo prvního září. Prvního září jsou zácpy. A nejezdí se zadarmo. Proč? Vždycky to tak bylo, ale teď? Jasně, na všem se musí nahrabat prachy!
Příjemný však byl fakt, že žádné zácpy nebyly. Nebo jsme se jim vyhli. A nebo jsem si jich zkrátka jen nevšímal díky mé nejloajálnější kamarádce - MP4ce. Každopádně mi cesta utekla, tak jsem mohl jít vstříc tomu ústavu (hurá *ponuře*) a cestou zjišťovat, co se zase změnilo. Nic. Tedy, nevšiml jsem si žádné netrpělivé partičky bušící na zamčená vrata naší konkurenční školy, ale zato jsem byl nucen prodírat se hustými zástupy prvňáčků, kteří zmateně pobíhali s rodiči po chodníkách a hledali svou novou školu. Když jsem se prodral tím, stanul jsem tváří v tvář daleko většímu nebezpečí: mým vsrtevníkům z cizích škol, kteří líně postávali u silnice, pokukovali kolem sebe, kouřili, dělali si srandu ze zmatených prvňáčků a neuhli, abych mohl projít na druhou stranu silnice, dokud jsem je od sebe důrazně neodstrčil. Tupci.

Plac před naší školou byl téměř vylidněn. Krátce přede mnou zmizela ve dveřích jedna blondýnka, se kterou jezdím autobusem, a vedle vchodu postával nějaký cyklista, který si nepřečetl důrazně upozornění naší školy, že ve čtvrtek a v pátek bude uzavřen školní dvůr, tedy i kolostav. Nadával si do přilby a přemýšlel, kam by to kolo uklidil. Prošel jsem kolem něj a začal konečně hledat naši novou třídu. Měl jsem poměrně jasnou představu, kde se nachází - hned vedle té naší bývalé -, ale bylo mi blbé vědět, kam jdu, v takové záplavě zmatených prváků pátrajících po komkoliv jiném z jejich třídy, kdo by je zavedl na správné místo. Minul jsem tedy hlouček starších studentů, kteří prvákům sloužili jako informační tabule, a zamířil tam, odkud vycházel největší hluk. To je hlavní poznávací rys našeho kolektivu - hlučnost.

Na první pohled mi nová třída ani o moc větší nepřišla. Byla sladěná do stejných barev, vlastně byla úplně stejná, jen hezčí. A větší. A méně smrděla. Ale to se zpraví ...
Uprostřed byly sražené tři lavice k sobě, aby sloužily jako jeden velký stůl, na kterém dva mí spolužáci hráli ping pong. Byli ve třídě téměř jediní, občas někdo posedával sám v jedné z lavic, jinak tam bylo liduprázdno. A to je dobře. Zabral jsem místo, které jsem potřeboval, a pohroužil jsem se do povrchní poprázdninové hybernace. Bylo mi nějak úplně jedno, co se děje kolem mě, i to, že všude po třídě létá každou chvíli ping pongový míček.

A pak začaly do třídy vcházet houfy žvanících spolužáků. Přišel jsem si tak otupělý, jako bych skoro vyčkával někoho nového. Uvítal bych někoho nového, když Maggie odešla. Ale nikdo takový nepřišel. Furt jen ty samé ksichty.
Docela mě děsil ten pohled z mé předposlední lavice na rozlehlou třídu, ve které se začaly lavice plnit studenty. Uvědomil jsem si tehdy prvně, že začala škola. Než jsem začal nadávat na to, jak málo jsem si prázdniny užil, přiběhl ke mně jeden ze spolužáků a vyptával se, jestli už dorazil jeden jeho kámoš, se kterým si měl sednout. Řekl jsem mu, že ne; ačkoliv jsem se pořádně po spolužácích nerozhlédl, věděl jsem, že on tu není, protože je z nás nejvyšší a je docela problematické ho přehlédnout. Pak už jsem slyšel jen nějaké nednesené nadávky na jeho adresu s tím, že slíbil, že přijde v sedm a zabere lavice. Jako by to v tomto roce bylo nutné, když máme asi o dvě navíc a každý už si své místo určil rok či dva předtím.

Když se ping pongový stůl rozložil opět na tři školní lavice, vstoupila naše nová třídní. Začala tím, že máme oproti prvákům jisté vědomostní výhody, nicméně pro nás platí stejná pravidla. Mezi ta pravdila patřil i fakt, že nebudeme mít třídnici, nýbrž se všechno bude zapisovat do notebooku, a ačkoliv to zní velice exoticky, nic pozitivního na tom není. Zápisy do notebooků jsou totiž poctivější a zaznamenává se do nich všechno! Jsem zvědav, kolik z nás bude muset jít na přezkoušení kvůli překročení povolených 15% absence.
"Pozitivní" také je, že naše nová třídní si dala nejspíš za cíl, když už jsme tedy tou její třídou, udělat z nás vycepované a poslušné studenty znalé řádů a pravidel. Zní to hezky, ale je to jen utopická představa. Mám za to, že ani ona s námi moc nehne, takovéhle naděje se totiž vkládali už i do naší bývalé matikářky a současné češtinářky. Marně. A ani fakt, že nás bude učit matiku, fyziku a IVT, na tom nic nezmění.
Ale zase si říkám, že naši bývalí třídní, byli až moc laxní. Drahá Tereza, první třídní, kterou jsme na gymplu dostali, nás přímo odzbrojovala svou naivitou a neschopností - když jsme byli její třídou, byli jsme vždycky ti nejneinformovanější ze školy. Pak si utekla do Ostravy. Dostali jsme tedy za třídního našeho zeměpisáře, který sice naivní určitě nebyl, zato občas působil až moc vesele (jestli víte, jak to myslím) a stále jsme byli ti nejneinformovanější - o všem jsme se dozvídali jako poslední, pokud tedy vůbec. Byl to sympaťák, ale stejně jako Tereza pro nás zařídil máloco. Ale teď, s novou třídní, nejspíš přijdou nové časy. Pomoc.