BLOG JE OFICIÁLNĚ POZASTAVEN, DĚKUJI ZA POCHOPENÍ



Červen 2011

Osvětim: Česko-slovenský blok

28. června 2011 v 14:42 | Fender |  Když slova na popsání nestačí ...
Tento článek měl přibýt již v sobotu - nejpozději. Něco mi však opět zkřížilo plány. Tentokrát v tom nebyla ani má lenost, ani špatné propočty, mohl za to internet. Proklínám náš internet, nikdy nejde, když je ho třeba. Dnes nám ho nahodili prvně asi po třech dnech, jsem nadšen. Uvidíme, jak dlouho vydrží.

Je jasné, že můj plánovač článků je nyní úplně zhroucený a namísto článku o Krakově přidávám teprve článek o česko-slovenském bloku z Osvětimi I.
Vcelku mě překvapily některé vaše reakce - většinou opravdu mile, ačkoliv se našli i tací, které na mém článku nejvíce upoutala právě ta polská vydra, což mě mrzí, doufám, že vás v tomto článku budu rozptylovat co nejméně. Jde totiž opravdu o vážné téma, jak většina z vás pochopila.
Zaujaly mě vskutku některé vaše zkušenosti třeba z Terezína, kde já nikdy nebyl. Jak už někdo v komentářích zmínil, Terezín byl převážně takovou mezistanicí, odkud se pak rozváželo dál, například i do Osvětimi. Nebo spíš převážně do Osvětimi, buďto do pracovního koncentračního tábora, nebo rovnou do toho vyhlazovacího, který je tři kilometry vzdálený od Osvětimi I.

Tento článek je o česko-slovenském bloku v Auschwitzu I, který je věnován všem českým a slovenským obětem nacismu.

Osvětim: Auschwitz I

24. června 2011 v 14:41 | Fender |  Když slova na popsání nestačí ...
Krásné odpoledne přeji.
Tento článek o Osvětimi měl přibýt už hodně dávno, ale já jej nakonec odložil až na tento čtvrtek. Ani tehdy nepřibyl. Ne snad proto, že bych neměl co psát, nebo si nevzpomínal, ale psát o životech a smrti tolika lidí pro mě bylo zkrátka těžké. Nevěděl jsem, jak to pojmout, aby to nebylo moc drastické, zároveň jsem ale chtěl sdělit co možná nejvíce. A nakonec jsem to dopsal ...

Omlouvám se předem za kvalitu většiny fotek, můj foťák je na tom vážně zle a ještě nám nepovolili v blokách fotit s bleskem, takže budu tleskat tomu, kdo v té změti rozezná nějaké tvary.

Ve znamení středověku (pozvánka na tábor)

19. června 2011 v 22:31 | Fender
Do třídy chodím s dívkou jménem Diana, každý, kdo mě a můj blog zná déle, to už moc dobře ví. Je milá a podnikavá, má s každým trpělivost, neodsuzuje nikoho předem, dokáže věřit a dokáže pomoct. Vím moc dobře, že má svou partičku přátel, která se záhadným způsobem proslavila u nás ve třídě jako nikdo jiný. Vím také, že s nimi každoročně jezdí na tábor - nejspíš se seznámili právě tam.
Mě osobně tábory nikdy nelákaly, už jen představa nějaké fyzické námahy a nadměrné spolupráce se všemi těmi sport-nadšenci mě odpuzovaly. Po čase jsem však zjistil, že tábory nejsou galeje, přesto jsem se na žádný nikdy neodhodlal. Nedokáži tvrdit, že toho lituji, ale tábor, na který mě letos Diana pozvala, bych si schutí prohlédl. Ale zůstal bych jen u prohlížení. Tento tábor se vždy nese v nějakém specifickém duchu, vloni to byla antika, letos je to střdověk. A středověk mně se líbí. Období gotiky a renesance je fascinující a z té módy mi mnohdy oči přecházejí. Však se mě Diana také nedávno, ještě před odletem do Francie, zeptala, jestli nevím, jaké šaty by si s sebou měla vzít, aby dobově zapadala, a já se pro nasbírání inspirace vydal včera se svou matkou do Krumlova na slavnosti pětilisté růže. Jak už je u mě předvídatelné, zaměřil jsem se především na ženy a dívky, ale omlouval jsem si svůj přehnaný zájem tím, že mám menší úkol a to zjištění nejvhodnějšího kostýmu pro Dianu. Fotil jsem tedy, co se dalo a přemýšlel jsem, který z kostýmů by zapadal do doby krále Artuše. Přemýšlení nebylo těžké, protože po chvíli kolem mě prošel záhadně celý Kamelot. V průvodu Petra Voka? Proč ne?

Ale zpět k tomu, u čeho jsem začal.

Předtím, než Diana odletěla, jsem jí i sobě slíbil, že se pokusím sehnat pár lidí pro ten tábor a byl bych rád, kdyby to zaujalo právě někoho z vás. Chápu, že ne každý z vás má tábory rád a já mu to nevyčítám. Kdyby se tu ale našel někdo, kdo ještě nemá nabité prázdniny a chtěl by se vrátit o nějaké to století zpět, myslím, že je to skvělá příležitost.

od 6.8. 2011 do 14.8. 2011
cena je 2 800Kč
spí se v ubytovně
tábor se nachází u pískovny v Suhdole nad Lužnicí

Pokud by měl někdo zájem, třeba jen malý a potřeboval by něco vysvětlit nebo domluvit, může se ozvat na e-mail horka.diana@seznam.cz
Říkám rovnou, že lidé, co ten tábor organizují budou muset ten tábor zrušit, pokud se nepřihlásí ještě minimálně sedm lidí a to by mrzelo i mě, když už jsem jel kvůli inspiraci oblečení třicet jedna kilometrů do Krumlova.


No nic, toto jsou vygůglené obrázky, až bude čas - aneb po uzavření známek - sem přidám i pár fotek focených mnou z průvodu.

Stmelovák ve Sportkempu Doubí

16. června 2011 v 14:50 | Fender |  Zážitky
V neděli 12.6. 2011 se jela Velká Cena Kanady. Začínala v 18:55 a já ji neviděl. Prošvihl jsem ji, protože asi o dvě hodiny dříve jsem vyrazil na nádraží s děsně velkým kufrem, jaký jsem táhnul i na ty dva dny do Osvětimi. Ale můj kufr vás asi nezajímá, předpokládám, že všichni zvědavě šmejdíte po článku, kam že jsem to vlastně jel. Můj nadpis vám nestačí? Ale dobrá, zopakuji to znovu - jel jsem do Sportkempu kdesi za Třeboní za účelem stmelit se s mou třídou. Ti, co čtou nějak pozorněji můj blog, ví, že nějaké větší stmelení potřebujeme jako sůl, ale ti, kterým jsem o tom už vyprávěl pár dní předem, zase ví, jak těžké je s naší třídou dělat cokoliv, natož se stmelit. Nedokážeme ani nic zorganizovat. Utvořily se u nás malé skupinky, kde mezi sebou jejich členové sice vycházejí dobře, ale když se spolu dvě partičky střetnou, dobrotu to rozhodně nedělá. Situace byla už od sekundy vyhrocená. Opravdu jsem záviděl těm, kteří z naší školy přecházejí jinam, protože u nás ve třídě se už na začátku tohoto školního roku slušně rozjela psychická šikana.
No a protože jsem byl nucen za ty čtyři roky poznat většinu svých spolužáků blíž, než bych chtěl, ani trochu jsem se do toho kempu netěšil. Ze stmelováku si každý dělal legraci a s jistými mými přáteli už jsem vymýšlel sabotující plány. Nebyl jsem sám, kdo o tom přemýšlel, ba naopak tam byli tací, kteří své plány dotáhli do úžasných detailů. My zůstali u prostého "zůstanu ve stanu, nikdo se mnou ani nehne", ale hnul.

Cesta tam byla až moc krátká na to, abychom se psychicky připravili. Hned na třeboňském nádraží na nás čekali učitelé, které jsme měli jako dozor. Jediné pozitivum, které jsem na tom viděl, bylo, že jsou to muži a ne ženy. Už dřív jsem vypozoroval, že učitelky jsou ze všeho daleko více vynervované a když převezmu slova mých méně inteligentních spolužáků, náš třídní, který nás též doprovázel, je prostě "v poho".
Když si to po sobě čtu, přijde mi zase, jako bych na žádném stmelováku ani nebyl. Říkal jsem si, že už nebudu nikoho nazývat "méně inteligentním", protože já mám zrovna co říkat, taky jsem to nemyslel nijak ve zlém, ale když ty lidi neznáte, hodně blbě to vyzní. No dobrá, teď už to měnit nebudu, protože bych pak musel smazat tento zpytující odstavec a to se mi vážně nechce.

Když jsme vystoupili, kufry a krosny (tak si říkám, proč já vlastně ještě nemám krosnu..?) nám třídní hodil do svého auta a s pokyny druhému dozoru odjel pryč. My zašli na zmrzlinu. Třeboň je krásná a já tam už tak dlouho nebyl. Ale teď jsme taky neměli nějak moc času na to, abychom si prohlíželi všechny její krásy, zamířili jsme tedy přes náměstí k rybníku a po břehu jsme si to pomalu šinuli do kempu. Byl daleko v lese a my se stihli i s naším dozorem ztratit. Došli jsme do úplně jiného kempu a zdržovali jsme tak ostatní, kteří už čekali ve Sportkempu na stmelení. Náš způsob dopravy byl totiž velice libovolný, většina třídy přijela autem, jen já a dalších pár lidí jsme jeli busem. Naše auto totiž kleklo, a tak zatímco já jsem vyrazil do Třeboně autobusem, u nás doma se nabíjela autobaterie.

Po delší době jsme dorazili do toho správného kempu, kde už na nás čekal třídní u svého stříbrného auta, na jehož střechu netrpělivě bubnoval prsty. Vytáhnul nám zavazadla, naložil je na vozík a pár klukům, kteří se do kempu dostali autem, řekl, ať je rozvezou. Vozík se ale hned zasekl v mokré trávě, tak jsme si vše odvláčeli ke stanům sami.

Přísáhám, že když jsme přišli, říkal jsem si, že je to tam nějak moc podobné Auschwitzu 1. Nad těžkou kovovou bránou, rozovřenou dokořán, už jen chyběl nápis "Arbeit machts frei", jinak to bylo přesné. Velké chaty připomínaly blocky a do rytmu nám při vpochodování bubnovala dračí loď.
Jinak to tam bylo opravdu pěkné. Akorát systém jejich oplocení mi je nadále utajen. Později, když jsem našel umývárny, jsem zjistil, že od nich vede cesta přímo ke stanům přes nejrůznější škarpy a vyschlé potoky, které jsou sem tam oploceny ztrouchnivělým plotem - malým a nesmyslně rozmístěným.

Stany byly dvojího typu - po dvou a po třech. Byl jsem ve stanu po třech, ale ono to bylo stejně jedno, protože jsme tam - kromě noci - trávili díky hrám a jiným aktivitám minimum času. Při patnáctiminutových pauzách mezi jednotlivými hrami jsme se tam snažili dospat to, co jsme v noci zameškali. Náš program se totiž vždy záhadně protáíhnul do dvou do rána.

Samotný program byl lépe vymyšlený, než jsem čekal. Všechno - téměř - pro mě byly novinky, ale to bude tím, že jsem nikdy nebyl na žádném táboře, všichni ostatní totiž většinu poznávali.
Náplň našich dnů vymyslela slečna Mája, která se snažila střídat stmelovací a normální hry. Což mi tedy nevyhovovalo, protože při těch stmelovacích se aspoň většinou neběhalo, zatímco ty ostatní hry byly jen na fyzičku. Vím, proč nejezdím na tábory.

První večer, ten nedělní, byl pro mě ze všeho nejzajímavější. Nemůžu říct, že jsem se u toho nejlépe bavil, to totiž v žádném případě říct nejde. Všichni jsme si, když se začalo stmívat, posedali do kroužku u vody, daleko od laviček a daleko od tepla stanů. Mrzli jsme tam bez ohně a bez baterek a jen jsme na sebekoukali a házeli si míč. Mluvící míč. Fungovalo to asi tak, že kdo měl míč, mohl se vyjádřit k situaci a mohl reagovat na vyjádření ostatních. Vlastně jsme rozjeli bouřlivou diskuzi, kde jsme řešili všechny naše problémy a nedostatky, vytahovali jsme staré křivdy, ale i ty čerstvé, všechny ale bolely stejně a bylo nutno o nich někomu říct. Tohle byl ideální čas s ideální atmosférou.
Při tomto prvním večeru se všichni omluvili za to, co komu spáchali a do podrobna rozebrali, co jim vadí. Jsme třída, která diskutuje moc ráda a u tohodle tématu jsme byli schopni vydržet až do dvou ráno.
Nejvíce se rozebíral jeden člověk. Není správné házet vše na jednu osobu a nikdo (téměř) z nás netvrdí, že je to jen jeho vina, nicméně má na všem největší podíl. Ať už jsme rozebírali cokoliv - přetvářku, pomluvy, šikanu, nadávky, dobírání - skončili jsme nakonec u něj.
Při kolečku, kdy se všichni omlouvali, dospěl i on k tomu, že nejspíš někomu ublížil. Mája ho donutila, aby byl konkrétnější. Byl. Řekl tři jména, pár lidí na to reagovalo a když se znovu dostal mluvící míč k němu, prohlásil jen "Tak já se tedy omlouvám někomu, jestli si myslí, že si to zaslouží." Tohle asi není úplně normální omluva, ne? I já - takový cholerik - jsem se omluvil lidem, se kterými zrovna dobře nevycházím, ale o tom to je, proto je to stmelovák, sakra.

Noc byla chladná. Nejspíš. Mí spolustanaři se ráno vzbudili úplně promrzlí a zabalení do několika mikin, bund, ponožek a kalhot. Jedna deka a přes to jeden spacák stačí.
I přes kruté počasí se vašk našli i tací, kteří spali venku. Sice se pak přesunuli pod loď, ale stále byli venku. Neuvěřitelné. No, když na to mají výbavu.

Ráno byla snídaně, dostávali jsme ji na stravenky a byla taková obyčejná, možná mi trochu připomínala tu krakovskou - všechno mi tam připomínalo Polsko.
Říkám narovinu, že obyčejnous nídani jsme vykompenzovali neobyčejnous nídaní. Do našeho sabotážního plánu nic nedělat jsme totiž zahrnovali neustálou žranici ve stanu, plán se neuskutečnil ani v nejmenším a půlku toho, co jsem tam vezl, jsem přivezl zpátky, ale ty snídaně jsme něčím nahradit museli.

První ranní hra byla tuším Revoluce, ale chtějte po mně, abych si něco pamatoval přesně. Zajímavější však byl Čtverec, který jsme hráli následně. Nebos píš zajímavá byla Deiny poznámka k tomu. Ona totiž letos dělá praktikantku na táboře, tak sháněla nové nápady a Čtverec ji evidentně zaujal, její poznámka zase zaujala mě: "Čtverec: postavíme se do kruhu ..." Poté, co jsme se postavili do kruhu a drželi jsme se každý se zavázanými oči lana. Po složení na půlku, nalezení obou konců a přehnutí na čtvrtiny jsme byli konečně schopni se po neskutečné tlačenici domluvit, poodstoupit, položit náš výtvor na zem a pak zjistit, že je to vážně čtverec.
Pak následovala Monstra, nic příjemného, ale aspoň jsme se pobavili a dokonale pomačkali. A o tom to je. Totiž o tom pobavení.
Dejme tomu, že pak byl oběd, ale úplně přesné informace ode mě nečekejte.
Po obědě byly ale Mosty, to vím jistě.
Byly zajímavé, šlo o to sestavit most mezi lavičkami za pomoci brček, párátek, papíru a izolepy. Praktický materiál. Ale šlo to. Mosty nevypadaly jako mosty, ale lavičky přemosťovaly. To bylo hlavní. Vlastně hlavní bylo, aby udrželi tenisák. Nepovedlo se. Tedy, udržely ho, ale byly tak křivé, že z nich slítnul. A to náš potapěč dal život za podpěru. Potápěči totiž mohli ve vodě vydržet jen minutu celkem a upevnění podpěry trvalo trochu déle.

Někdy k večeru byl táborák, který se ovšem ani trochu nevyvedl. Bůh ví, kde byla chyba. Nejspíš jsme se dostatečně nestmelili a všichni začali ignorovat to, co jsme si stanovili předešlého večera. Stmelení sice proběhlo, ale jen v jistém okruhu. Rozbily se úplně malé skupinky, zato vznikly dvě velké, totiž jedna velká a jedna malá. Do té velké spadají ti, kteří hrají frisbíčko, do té menší ti, kteří si raději opékali místo hraní kelímků buřty.. a i něco jiného. Táborák se protáhl, frisbíčkáři nepřicházeli, tak jsme z nudy opekli, co se dalo - bonbóny, polštářky plněné vanilkovou náplní, vanilkové disco a bebe. Jak (ne)chutné. Až tehdy, když jsme se odhodlali oheň uhasit, přišel konečně jeden z těch, co si házeli oranžoým létajícím talířem, jestli už si může opéct špekáček. Nepozornost. Řekli jsme mu, že možná ještě ano. Pak jsme odešli k vodě utvořit polokroužek, ve kterém jsme zmrzlí čekali na zbytek, až si doopečou buřty. A pak jsme zjistili, že ještě jedna grupa chybí. Člověk, kterého jsme všichni v první den tolik zkritizovali, si šel se svým ocasem zahrát tenis. Nic tak hrozného a já chápu, že to chce občas oddech od těch stmelovacích her, ale jakým způsobem on dal nejavo, že o ty hry nestojí a radši by celou dobu jen hrál tenis.. to se jen tak nevidí. Celou dobu tam machroval, jak je v tenise boží a že bude dělat jen to, v čem je boží, ale že tím ostatní otravuje, to si už neuvědomoval, takže jsme v kroužku zabalení do spacáků museli místo na frisbíčkáře čekat na tenisty. Opravdu ohleduplné. Pak už každý ztrácí chuť na nějaké stmelení s takovými debily.

Druhý večer se měl nést ve stejném duchu jako ten první, ale nenesl. Namísto skvělé diskuze jsme hráli jakéhosi Multisociopata či co, kdy Mája četla otázky a všichni svými kartičkami odpovídali "Ano", nebo "Ne". Připravovala nás na opravdu závažná témata, ale většina těch otázek ani moc na přemýšlení nebyla, zato mi byly některé nepříjemné. Ne tak, že jsem si nebyl jistý, jak odpovím, ale tak, že jsem byl rozhodnutí, ale tohle téma jsem zrovna nerad zkoumal. Nejzávažnější z těch všech byly asi otázky typu "Souhlasíš s eutanázií?", "Souhlasíš s trestem smrti?", "Byl bys schopný vykonat trest smrti?", ale všechny ostatní se na přání jedné slečny týkaly vztahů. Nevím, jak nás vztahové otázky měly prověřit, ale veškerá atmosféra se tím vypařila, protože si z toho každý dělal legraci.

Další noc už tak chladná nebyla. Pod širákem skončilo zase o něco více lidí a tentokrát ani mí spolustanaři nemrzli. Poslední den mi začalo být nějak líto, že už to končí, ačkoliv byly momenty, které bych nejraději vymazal ze své paměti i z paměti druhých. Bylo mi líto, že to bylo tak krátké, protože jsme na stmelení měli vážně jen málo času a zdálo se mi, že v ten poslední den to pochopili všichni a snažili se chovat o něco mileji. Tedy téměř všichni. Byl člověk, o kterém bych nedokázal v tu chvíli říct nic pěkného a nebyl jsem sám. Náš boží tenista znovu prokázal svou aroganci.
Celý výlet jsme zakončovali tím, že jsme vzali každý jeden papír, nadepsali na něj své jméno a nechali jej kolovat po kroužku, který jsme utvořili na našem typickém místě u vody mimo laviček. Za úkol jsme měli vymyslet každému něco pěkného, jmenovalo se to Dobíjhení baterek a to proto, že to mělo každého pozitivně dobít. Úkol splněn. Myslím, že poté, co si všichni přečetli svůj papír, byli rázem spokojenější. A koho by nepotěšilo, když o něm někdo něco pěknýho napíše.

Ještě před touto papírkovou sešlostí jsme sepsali pár nových pravidel naší třídy. Bylo to, jakobychom sepisovali nějaký zákon, zvlášť, když se objevil bod "Svoboda projevu", jsem rád, že s tím někdo přišel a budu ještě radši, když to bude někdo dodržovat. Mám vesměs naši třídu rád. Jsou tam lidé, které bych nejradši kopnul, ale ten zbytek, i když jsme nikdy nebyli nejlepšími přáteli, dokáži nyní nějak víc pochopit. Myslím, že se s nimi dokáži nyní nějak více bavit, což mi tedy psali na papír, ať si s nimi o sobě někdy promluvím a řeknu jim víc, nejspíš jsem pro ně tajemný.. no jo, metloš. Něco, co každý z nich viděl prvně v životě.

Sláva Máje, sláva Mírovi, sláva stromu, který nám ochotně podržel lano, kdykoliv jsme to potřebovali.
Děkuji jisté části mé třídy, že mi nekomplikovali život, i když určitě někteří chtěli, děkuji jim, že se snaží se mnou vyjít a snaží se vyjít vůbec se svým okolím víc celkově.
Bylo to fajn.
A já nyní valím na výtvarku.

Recenze - poslední, desátá, soutěž

11. června 2011 v 19:35 | Fender

Vždy se lidé na konci párty ptají těch, kteří přišli na soutěže, zda se jim u něj na oslavě líbilo. Všichni napíší monotónně "ano", protože si nechtějí proti sobě pořadatele párty poštvat s vyhlídkou lepších cen. Já po vás nechci, abyste hodnotili soutěže, které jsem pro vás připravil. Byly mezi nimi nejspíš dlouhé odmlky a většina z nich byla už odněkud okopírovaná. Nechci tedy, abyste mi psali "Tohle už jsem někde zažil...", chci, abyste mi v tomto posledním úkolu napsali recenzi na nějaké album. Napište jaké, z jakého roku a od koho (například Meredead od Leave's Eyes z roku 2011), a pak popište své dojmy. Nechci žádnou oficiální recenzi ze stránek či ze Sparku, zajímají mě vaše pocity a vaše názory... a také to, jak je umíte vyjádřit. Když mě něčí zhodnocení doopravdy zaujme, jsem ochotný přidělit mu až 200 bodů. Doufám, že to předem nevzdáte a do popisu se pustíte, protože já dokáži ocenit jakoukoliv snahu.
Tento úkol není nijak časově omezen, protože se s ním loučím. Čas tedy máte až do příští soboty, jak se na to tak dívám. Zatím tedy přeji hodně zdaru a děkuji vám za účast ...

Pěkný zybtek večera.

Přesmyčky 2 - devátá soutěž

11. června 2011 v 19:05 | Fender

1. Medil Nanntill
2. Wol Tifofl
3. Syrniam Lamonn
4. Rysbe Nouzooz
5. Setra Wegorr
6. Glaren
7. Sakr Majnen
8. Samine Huplonatoo

Za těmito přesmyčkami se skrývá osm hudebníků, hodnotit budu stejně jako v případě prvních přesmyček, kde se skrývaly za nesmyslnými skladbami písmen ženy, nyní jsem si posvítil i na mužskou metalovou a rockovou část.

Bleskovka č. 2 formou "nebo" - osmá soutěž

11. června 2011 v 18:35 | Fender

1. Strach ze smrti, ze života, nebo z umírání?
2. Přidáš se na stranu dobra, nebo na stranu zla? Proč?
3. Evropská, nebo asijská kuchyně?
4. Plzeňský, nebo zlínský festival?
5. Rudolf Jelínek, nebo Pilsner Urquell?
6. Industrial, nebo symphonic?
7. Folk, nebo gothic?
8. Televize, knihy, nebo vlastní fantazie?
9. Chlad stínu, nebo žár slunce?
10. Peníze, nebo život?

Děkuji za vyplnění, obě bleskovky budu hodnotit podle míry originality, vtipu, inteligence, důmyslu a celkové zajímavosti.

Rychlo-opis - sedmá soutěž

11. června 2011 v 18:05 | Fender
Znáte ty rychlovky, kterés počívají v tom napsat co nejrychleji slovo např. "meloun"? Všichni to zkopírují. A i kdyby ne, na tomhle se nedá nic zkazit. Já našel text, na kterém se dá zkazit ledacos.


A dívala jsem se po mělké krajině, vroubené kopci a lesíky, dívala jsem se na městečko a zjistila, že do našeho městečka se lze dostat jen přes vodu, že to je vlastně ostrovní město, nad městem se řeka, která obtékala město, rozdvojovala a kolem hradeb tekly dva potoky, které zase za městem se spojovaly v řece, že vlastně každá výpadová ulice z městečka má dva mosty, dvě lávky, zatímco přes řeku je bílý kamenný most, na kterém stáli lidé, opírali se o zábradlí a dívali se na pivovarský komín, na mne a strýce Pepina, na moje vlasy, které pleskaly ve vzduchu, a ve slunci se ty moje vlasy třpytily a zářily jako papežská vlajka, zatímco dole bylo bezvětří.

100 bodů tomu, kdo to jako první přepíše velkým písmem celé bez chyb. 50 bodů ostatním, kteří to přepíší jako další bez chyb, či prvnímu, který to opíše s chybami. 100 dalších bodů tomu, kdo pak určí, z jaké komedie je toto úryvek.

Přesmyčky 1 - šestá soutěž

11. června 2011 v 17:35 | Fender
Přesmyčky jsou vždy ohromně zábavné... zvlášť, když se tvoří. Nad dáváním slov zase dopořádku se dá mnohdy zamyslet i na hodiny. Já nyní proházel písmena ve jménech několika zpěvaček a ačkoliv se to na první pohled jeví velice složitě, věřím, že rozpoznat jejich pravá jména pro vás bude hračka.
1. Nuju Tatrrena
2. Sios Minosnem
3. Chord Sope
4. Murni Enan
5. Silvi Krtine
6. Lea Mey
7. Ahard Nondesel
8. Wango Gelasso

Doufám upřímně, že v tom nemám moc chyb, jestli ano, tak se moc omlouvám.
Za každé vyluštěné jméno vám dám 14 bodů.

Megahity - pátá soutěž

11. června 2011 v 17:05 | Fender
Připravil jsem dvě verze. Snažší a těžší. Nebude to ovšem fungovat tak jako státní maturity, že stejné šance do budoucna budou mít ti, kteří zvolili jednodušší variantu, jako ti, kteří zvolili tu těžší. Logicky za lehčí verzi bude méně bodů. Na druhou stranu je asi lepší pustit se do té lehčí, kde jste si listější, než abyste zbytečně tratili na té těžší.

Jde o to přiřadit k názvům písní správého interpreta.

LEHČÍ VERZE:

1. Sweet Dreams
2. Nemo
3. My Immortal
4. Benzin
5. Nothing Else Matters6.
6. Dreamer
7. Another Brick in the Wall
8. Satisfaction

TĚŽŠÍ VERZE:

1. Lichtgestalt
2. I Want My Innocence Back
3. Trollhammaren
4. Any Means Necessary
5. Elembivos
6. Werben
7. Augen Auf
8. Irish Rain

Za každou správnou odpověď v lehčí verzi dávám 17 bodů, za správnou odpověď v těžší verzi dávám 37 bodů.

Poznávačka - čtvrtá soutěž

11. června 2011 v 16:35 | Fender
Ke každé párty neodmyslitelně patří bleskovky, stejně tak i poznávačky. Zdá se mi, že poznávačky jsou vždycky nejtěžší, ať už se hádá celebrita, nebo rasa psa. Tudíž vám dám pár nápověd: je to muž, nedělá do hudby, která se mi nelíbí.

Dám tomu, kdo to uhodne, 32 bodů. ;)
Přeji všem hodně štěstí.

Popis - třetí soutěž

11. června 2011 v 16:05 | Fender
Na tuto zajímavou soutěž jsem přišel na blogu i Kristy, která nedávno, 5.6., pořádala ooslavu pro narozeniny svého ptáčátka Katty.

Jde o obyčejný popis. O popis obrázku.
Jak to zhruba má probíhat? Dám vám například obrázek nohou ve sněhu a vy můžete napsat, že to jsou "nohy ve sněhu", nebo to můžete více rozvinout. Tady jde o umění popisovat.
Kristy dala obrázek srdce ve sněhu a samozřejmě se našli tací, kteří napsali prostě "srdce ve sněhu", ale pak tam přišli i ti, kteří si s tím s chutí pohráli. Nevím, jak v tomto případě Kristy rozděloala body, každopádně já budu upřednostňovat ty, kteří se proijeví nějakou originalitou.


Typická bleskovka - druhá soutěž

11. června 2011 v 15:35 | Fender

1. Zdravím, začnu netradiční otázkou ... nejspíš nyní čekáš opravdu netradiční otázku typu "jak se máš?", ale já to myslím vážně, takže se ptám: Umíš štrikovat?
2. Kolik je typicky českých slov s dvojhláskou "au"?
3. Znáš přísloví, že pod lampou je největší tma? Je největší tma i pod lampu, která používá úsporné zářivky?
4. Jaké je minimální RPSN u Providentu?
5. Kdy vylézá želva ze svého krunýře?
6. Kdo namaloval přeslavný obraz "Mladá žena sedící před kamny v Corrotově ateliéru"?
7. Líbil se ti nejposlednější film s Piráty z Karibiku? Říkám ti rovnou, že mně ne.
8. Je věc, ve které překonáš Chucka Norrise?
9. Kdo je tvá metalová královna?

Orbis Symbollum - první soutěž

11. června 2011 v 15:05 | Fender
Většinou jsou první soutěže takové zahřívačky, které nejsou náročné na přemýšlení, ani na vyhledávání. Má oslava je náročná na přemýšlení celá, ale přesto se mi zdá, že jsem začal poměrně těžkým kalibrem.

Jde o symboly. O znaky, značky, loga, podpisy hudebních skupin i samostatných interpretů.
Je jich zde deset, za každé správně uhádnuté logo můžete dostat 15 bodů. Celkem tedy 150 bodů.

Až to začne, tak to začne

10. června 2011 v 22:12 | Fender
Na zítřek jsem připravil menší oslavu narozenin mého blogu. Jsou to první narozeniny, ve které jsem pomalu už ani nedoufal se svou aktivitou v uplynulých měsících. Ale jsem tady a doufám, že i vy zde zítra budete.
Jak je uvedeno v záhlaví, vše by mělo vypuknout kolem třetí a táhnout se až do večera. Snad budete moct přijít a alespoň část někdo z vás stihne. Bohužel já zde většinu dne nebudu, všechny soutěže jsou přednastaveny v limitech: 15:05 - 15:35 - 16:05 - 16:35 - 17:05 -17:35 -18:05 - 18:35 - 19:05 - 19:35.
Většinou to bývá tak, že s přibytím další soutěže platnost té předchozí vyprchala, u mě to tak není. Klidně si v 18:00 můžete vyplnit první soutěž, pokud ji ovšem najdete, bude se vám líbit, nebo na ni nezapomenete.

Nečekejte prosím žádné extra chytré soutěžní bomby, některé nejspíš budou zdlouhavé, některé vás určitě nebudou bavit a věřím, že nepadnou všem. Přesto ale doufám v nějškou tu účast. Myslím, že budu vděčný za každého člověka.

Celá oslava bude probíhat formou bodů, což znamená, že za jednotlivé soutěže se budou sbírat body, nebudu tedy dělat ceny zvlášť vítězi každé ze soutěží, udělám je všem, ale nejlepší ceny - tedy doufám, že nejlepší - dostanou ti nejlépe umístění. Což je poměrně logický fakt.

Hodně zdaru.