BLOG JE OFICIÁLNĚ POZASTAVEN, DĚKUJI ZA POCHOPENÍ



Prosinec 2010

Zakuličkovat!!!

30. prosince 2010 v 14:13 | Fender |  Oznámení a upozornění
Tak lidi, asi mi odchází definitivně počítač na odpočinek. Před chvílí se mi vypl v půlce psaní komentáře a nechtěl naskočit. Nabíhal, ale když se dostal k zadání hesla, tak se zase vypl a sám od sebe zase nastartoval. Takhle se to opakovalo několikrát. Musel jsem ho pak přerušit v jeho nabíhání a prostě ho radikálně vypnout. Po půl hodině nastartoval bez problémů, ale co když se to bude opakovat?! Ani teď to nebylo prvně.. Asi mi už vážně odchází disk či co.. :( Vcelku mě to štve, nechci přijít o ty věci, co tu mám. Máme sice ještě záložní počítač, ale ten má menší paměť než já sám a nejsou tam žádné programy. Mohl bych si je stáhnout, ale to je zase práce.. A hlavně je pomalejší. I na tomhle počítači to trvá, než mi naběhne něčí blog, ale na tom druhém by to trvalo půl dne snad! Na to já nemám nervy! Nejradši bych ten počítač už zakuličkoval opravdu.. jediná možnost!!


S yaoiem to vůbec nesouvisí..!! No, to většinou nikdy..

30. prosince 2010 v 9:16 | Fender |  Má grafika
Yaoi - další krásné tma týdne, které ovšem nechám být. Je to další téma týdne, které budu zdařile ignorovat a pročítat si ty úchylné články, které o tom kdo kdy napíše. Toť můj plán.

Rozhodl jsem se, že vás nebudu už (asi tak týden - ani ne) mořit svými zkreslenými, bezohleduplně popsanými, nudnými a zdlouhavými články popisujícími jakousi událost. Částečně taky proto, že o svátcích a prázdninách se nic nedělo a asi ani dít nebude, jelikož silvestrovské hory nám padly. Doufám, že všichni pochopili to, že padl plán jet na Silvestra na hory.. Že si to nikdo nevyložil jinak? Já už jen tak pro jistotu zkouším, jestli si mé zamotané obraty zase někdo nevyložil špatně - to se u mě na blogu stává čím dál častěji.

Svůj dnešní článek chci po dlouhé době zasvětit grafice.
Většina z vás ví, že se už delší dobu marně pokouším o tvorbu designů. Vždy to dopadne, jako by to rozjel náklaďák. Vskutku - moc rozmázlé, rozpláclé a špinavé.
Nedávno jsem však stvořil design, který měl být původně tak trochu orientovaný proti vyznavačkám stylu Barbie a tudíž neměl být nikdy ke zveřejnění. Nakonec jsem to přeorientoval do trochu pohádkovější verze a udělal z toho Růženku v Zemi stínů. Nic převratného to není, ale tak když už jsem to jednou stvořil, tak jsem to i sakra zveřejnil (na jiným blogu a ten nenajdete, ani kdybyste chtěli :P) a ono to mělo úspěch. Podle mě to bylo tak trochu bez nápadu.. bylo to o ničem. Možná jsem zvolil pěkné obrázky, ale že bych je nějak dobře zpracoval, to se říct nedá. Ale mělo to úspěch a to je hlavní.
Ne, nedám vám ho sem.

Příběh (vidíte, jaký já už jsem matla - i z obyčejného představování designu udělám příběh!) pokračuje v poradně, která patří jedné sympatické slečně jménem Veruš. Trochu jsme probrali její nápady a mou Růženku, na jejíž základě si objednala design.. u mě. Lidi, ona si u mě opravdu objednala design. Já ji nechápu.
Ten design měl být v kombinaci filových barev s vílami. No.. snažil jsem se, ale na mojí tvorbu je to až nevídaně světlé. Skoro mi pak už každý odstín fialové, který jsem použil, přišel jako růžová. Podle jednoho psychologa, který se specializuje na barvy, je to ale kombinace, která uklidňuje člověka. Do poradny vhodné, ne?

Menší náhled najdete v celém článku.

catoues caletoi

28. prosince 2010 v 20:20 | Fender |  Oznámení a upozornění
Drazí moji návštěvníci tohoto blogu, možná si někteří všimli, možná ne, ale už je dlouhodobým faktem, že můj blog má nové návštěvníky. Zrovna rád za ně popravdě nejsem, to musím přiznat. Jsou to moji spolužáci. Nechci působit jako xenofob brojící proti všem lidem, kteří se mnou navštěvují jistý ústav, někteří lidé ho ze mě však dělají. A co já mám na to říct? Co mám říct na to, když mi sem slizce napíšou (mimo urážek a pomluv), ať vypadnu ze třídy, když tam všechny nesnáším a jen jsou mi všichni na obtíž? Jenže problém není jen ve mně (a vím, že tímhle faktem jsem asi právě nyní mé spolužáky překvapil a pohoršil). Na základce jsem si nadělal spoustu nepřátel, byl to jeden z důvodů, proč jsem odešel jinam. Chtěl jsem začít odznovu, ale to nejde, když mi nikdo nedá přležitost. A za všechno můžou předsudky. A jak se potom mám chovat k lidem, kteří mě už předem odsoudí? Asi milý na ně zrovna nebudu! Pak už se to jen táhlo dál a teď jsme skončili tady u mě na blogu, kam píšu jen své názory a své zážitky. A když píšu své názory, nepředpokládám, že všichni budou mít ten stejný, ale čekal bych, že se ho pokusí aspoň tolerovat a pokud ne, tak ať se k ničemu radši nevyjadřujou, vždyť já o to nestojím. Nikdo o jejich kecy nestojí. Už vidím ty jejich komentáře: Ale ty chudáčku náš, tak ty jsi ten největší ubožáček a my tě týráme, teď jsi tomu nasadil korunu. Milé. Opravdu na to tady čekám. Nevím, proč jsou tak netolerantní.. a vždy se mě ptali: Co jsme ti udělali, že nás tak nesnášíš? Možná jim to dojde, když si po sobě přečtou ty kidy, co mi píšou na blog. Ale nebudu si dělat falešné naděje. Nechci jim tu nadávat do chorých mozků. Vím, že to zas tak choré mozky nejsou a z menšiny z nich by se daly vyždímat i chytré věci. Mrzí mě tedy o to víc, když mi něco tak hnusného píšou na blog. A přitom, co jim dělám tím, že píšu své zážitky? Ano, o té akademii jsem se asi nevyjádřil zrovna nejslušněji. Jedna má spolužačka, která tam účinkovala mě v komentáři nezapomněla důkladně zprdnout, ať si příští akademii udělám sám, kydž mám tak skvělé nápady jako Óčko, o kteréma ni nevěděli. Chtěl jsem nejdřív reagovat: Ano, taky že si tu akademii připravim! Ale nepřipravím, ne s naší třídou, protože tam je domluva jen jedna velká krutá válka. A navíc, já nejsem ten mozek, který vymýšlí nápady (nejsem schopný vymyslet něco tak stupidního, aby se do toho zapojila celá třída - nebo aspoň většina - a zároveň něco vtipného, aby to bavilo i starší ročníky). Óčko ani nebyl můj návrh, já tomu jen vymyslel netrefné jméno. Byl tu zmíněný i fakt, že lepší to, co si připravili oni, než nic. A padl dotaz, zda bych radši psal písemku? No.. stokrát radši.

Vlastně jsem v tomto článku chtěl napsat omluvu Ziky, které si vážím pro její úžasné slohy, kvalitní názory a dobré vyjadřování (narozdíl od většiny třídy umí opravdu i mluvit! A česky!!). Nejsem její kamarád a nikdy jím ani nebudu, protože každý stojíme na jiné straně (na straně? Neustále tvrdím, že naše třída je rozdělena na dvě strany, ale není.. pokud tedy nemůže jeden člověk tvořit jednu stranu!). Napsala mi sem taky komentář.. velice vyčítavý komentář. Už si přesně nepamatuji, co v něm stálo, ale nijak mě to nepotěšilo, což byl i předpokládám záměr. Ta holka mě vážně nesnáší. Vlastně se jí ani nedivím, jí ne, protože ona má pravdu s tím, že jsem naprostý vymatlaný idiot (nenapsala to, ale divil bych se, kdyby si to nemyslela) - oproti ní jsem. Nicméně je škoda, že se přidala k druhé straně (= ke třídě - a obrátila svůj ctěný hřbet ode mě :D).

No a nadále bych zde chtěl informovat vás, úplně všechny návštěvníky mého blogu, že vyhlašuji stav moderovaných komentářů. Nenechám se tady veřejně urážet před mými přáteli. To opravdu ne. Povolím klidně reklamy i kritiku, ale nikdy ne takové pomluvy, jaké mi sem psaly mé spolužačky včera a spolužáci zhruba před měsícem.
Mně tady na hlavu nikdo srát nebude!

Krásnou noc. :)

Kámen si letěl dál a dál, ač neměl křídla, nemával. Nu přejme mu to. Ámen. Přesto však, jaký div se stal, že může létat kámen.

25. prosince 2010 v 15:46 | Fender |  Zážitky
I. Znáte ten vtípek o důchodcích v Kauflandu?

   Bylo nebylo.. nastala neděle. Naivně jsme si všichni mysleli, že proběhne jako každá jiná neděle.. Těšili jsme se z návštěvy mého taťky a plánovali, jaká všechna místa navšívíme. Bylo už tradicí, že jsme každou neděli sjeli za Čičanem na chatu podívat se, jak si žije. Děda měl o svého kocourka, který mu vlastně nepatřil (a vlastně se ani pořádně neví, jestli je to koucour, nebo kočka) starost a každou sobotu večer tedy volal mé mamce, ať Čičanovi vezmeme nějaký kožich. Jakoby jich tam už tak neměl dost.
   Tuhle sobotu však děda volal kvůli něčemu jinému. Vydupal si u mamky, že se na chatu zajede podívat s námi. Proč ne? Ostatně je to jeho chata. Nemohli jsme mu nijak bránit a ani jsme nechtěli. Ochotně jsme ještě nabídli, že ho odvezeme do Kauflandu, jestli si potřebuje něco koupit. Hned souhlasil a my se tedy v neděli mohli domluvit s taťkou na kolečku děda-Čičan-Kaufland-děda-domov. Znělo to ze začátku tak idilicky až dokonale.. Že se musela vyskytnout moucha.
   V pondělí měl děda narozeniny, tak jsme mu v neděli popřáli, předali stylové dárky a chvíli poseděli u něj v kamrlíku. Když jsem byl malý, bavilo mě poslouchat jeho příběhy z mládí. Létal totiž se stíhačkami a jeho jméno se dokonce zmínilo i v některých knihách. Ty knihy nám dlouhou dobu vydržely jako dárky.. Nyní však už děda mluvil jen o všech svých nemocech a některé si rád i přibarvoval. Dokud jsem to nezažil u dědy, nevěřil jsem, že jsou dů¨chodci schopni hrát si na větší chudáky, než jsou.. Ale zase na druhou stranu je chápu - nemají to lehký..
   Vyrazili jsme. Čičan nás na chatě už nadšeně vítal u branky. Není to žádnej vycvičenej hafan, který by chaloupku střežil ve dne v noci, ale už je zvyklý na to, že tak nějak touhle dobou v neděli přijíždíme vždy. Děda se nad ním začal okamžitě rozněžňovat a málem nás seřval, že Čičanovi neposkytujeme aspoň z poloviny takovou lásku, jako on.
   A pak jsme odjeli. Chlupatá koule měla zase na pár dní co žrát i kde spát, tak jsme odjeli s klidem v duších do Kauflandu. Říkali jsme si, že je vše v pořádku.. Ale ten Kaufland vše zkail! Když jsme tam přijeli, nerozumně jsme se dohodli na tom, že si vezmeme jen jeden vozík. Bylo to ještě předtím, než jsme zaparkovali - nakřivo. Vyprávěl jsem vám už o mistrných schopnostech mého taťky parkovat? On je dobrý řidič, ale i mistr tesař se někdy utne. Žádný z těchto jeho novějších manévrů však nepřekonal starý manévr, který jsem si troufl nazvat Autoškola.  Bylo to když taťka učil mamku parkovat. Vlastně se jí vysmíval, že nechce zaparkovat a tak se tam rozhodl zajet sám. Byla to malá nudle (to parkovací místo) mezi nějakým Nissanem a tou budkou pro vozíky.  Taťka se tam trefil a se slovi "Vidíš, tak to dělá mistr," se pokusil otevřit dveře. Víte, ono parkovat v nudli má své nevýhody. Nedostanete se z auta ven! Ale aspoň nám taťka ukázal, že se trefí kamkoliv. Shodou okolností tento manévr proběhl taky před Kauflandem. Nebo to mělo být varování, ať už tam nikdy nejezdíme a už vůbec ne s dědou?
   Před Kauflandem ještě musela mamka vybrat nějaký peníze z bankomatu. Neprozíravě jsme se s dědou dohodli, že počkáme uvnitř. Co vlastně pro dědu znamená slovo čekat? Utekl až kamsi za zeleninu a zůstal trčet u kytek. Myslím tím u květináčů, sazeniček, umělých květin a tak.. ne u hrobečků. Když jsem ho s taťkou dohnal, spustil na nás všechny kletby směřované na mamku a její pomalost. Znovu jsme mu zopakovali, že vybírá z bankomatu.. A pak přišla. Říkali jsme si: Záchrana. Jenže jakmile si jí děda všiml, tak zase někam utekl. Myslel si nejspíš, že ho následujeme. Mamka se však zastavila ještě u zeleniny pro brambory. Zavolal jsem tedy na dědu, ať čeká. Věřili byste, že mě uslyší půlka Kauflandu a náš děda zrovna ne? Vlastně dobrým sluchem asi nedisponuje ani můj taťka. A tak jsem ho doběhl, všechno mu dvakrát zopakoval a rozhodl se, že takhle doběhnu i dědu.. Kde je?! Přede mnou a před mým taťkou stálo rozhodnutí nejtěžší. Počkáme na mamku nebo půjdeme hledat dědu? Rozhodli jsme se, že najdeme dědu, protože ten nám utekl s vozem. Jak neprozíravé vzít jenom jeden! První záchytný bod byla piva. Dalším záchytným bodem byla lepidla na zubní protézy. Ani v jednom oddělení jsme ho nenašli. A pak jsem u vánočních ozdob našel mamku. Tahala v ruce celý nákup a nevěřícně až nepříčetně se začala smát dědovu úprku. Taťka pak došel ven pro nový vůz a s tím jsme tedy v klidu nakoupili. Venku jsme pak potkali dědu.  On je nemožně paličatý, bezohledný a neustále jen okolí ignorující, zapšklý starý dědek, který nás ještě seřval za to, že jsme už dávno nebyli venku. Takže ponaučení: neberte nikdy své dědečky a babičky do Kauflandu nebo je už nikdy nenajdete - v lepším případě.

II. Jenom já můžu mít zelené světlo.. Blinkr!!

   Pondělí probíhalo tak nějak nudně. V neděli večer mi mamka oznámila, že se podívala na Bakaláře (informace pro rodiče a žáky), a tam se mi zjevila nová čtyřka z matiky. Věděl jsem, z jaké by to mohlo být písemky, ale nebylo mi jasné, proč čtyřka? Obvykle to neříkám (obvykle to totiž není pravda), ale čekal jsem tak jedničku nebo dvojku. Rozhodl jsem se, že se v pondělí důkladně s matikářkou pohádám. Z plánu sešlo, když jsem těsně před matikou musel jít k doktorovi. Bože, já nesnáším doktory. Dozvěděl jsem se tam však pár zajímavých věcí - například to, že jsem (podle jejich měření) menší než má matka. Taky mi řekli, že blbě vidím, což bych vážně nečekal a řekli mi, že dobře slyším, což bych ale doopravdy nečekal, jelikož předchozí část článku prozrazuje, že máme v genech jakousi hluchotu.
   Tato epozida (bože, jak já to slovo miluji) však neměla být původně o pondělku, nýbrž o úterku. V úterý jsme šli se školou do kina. Původí plán byl, že se jde do Kotvy, ale nakonec jsem šli do CineStaru - aspoň, že tak! Šlo se na Harryho Pottera 7. Viděl jsem to prvně. Tedy v kině jsem to viděl prvně. Podařilo se nám doma stáhnout nějakou nekvalitní verzičku, ale základ se z toho dozvědět dal.
   Každopádně s Benderem jsme plánovali, že si při hadovi předáme dárky. Nevíte, co znamená při hadovi? Je tam totiž jeden moment, kdy had vyletí z podlahy. Prý se toho vždycky všichni leknou. Proč já zase ne? Každopádně při téhle scéně jsme po sobě chtěli hodit balíčky. Byl to dokonalý plán, jelikož počítal s naprostým zaujetím, vystrašením a hlasitým vyjeknutím publika.. čili by si toho nikdo nemusel všimnout. Nakonec jsme si dary předali ale už před začátkem filmu. Přeci jen se nám nechtělo čekat. Dostal jsem *kajdu, DVD Krvavá Mary (čti: Krvavá **Máry) a jakési CD grupy, kterou vůbec neznám, ale mají pěkné názvy písniček (např. Hey Satan - You Rock). Předpokládám však, že budou dobří. Naposled, když jsem od Bendera dostal CD grupy, kterou jsem vůbec neznal, zalíbili se mi. Jejich jméno je Gravity Kills. Znáte?
  Ale zpět k Potterovi. Jediné pro mě záživné momenty byly se Severusem. Jako vždy. Jinak já nemám důvod se na to koukat. Vlastně tentokrát jsem měl. S Benderem jsme celí žhaví do parodování a jednou jsme si takhle na mušku vzali trailer k sedmičce Pottera. Celou dobu jsme si tam šeptali hlášky z parodií a zcela nelogicky dostávali záchvaty smíchu u vážných scén. Ta parodie nebyla nic extra, ale vyskytly se tam některé hlášky, které dokonale podbarvily nebo naopak převrátily či podkopaly celou situaci. Ty nejlepší hlody však tuším přijdou až v druhé části. A na tu mě nikdo nedostane! Nebudu se dívat na to, jak Severus umírá. Severus.. v naší parodii je to Jižus. Vskutku originální..

*Výraz pro burákové máslo, který vznikl v Oxfordu za účelem vzniku nového anti-anglického slangu/argotu.

*Znáte Lovce Duchů? Takový primitivní seriál stavěný na otřepané myšlence, ale občas se tam vyskytnou perly. Tentokrát to byla Krvavá Mary. Ne, mysleli jste si, že se její jméno čte Mery? Byli jste na omylu! Profesionálové to čtou Máry.

III. Přehlídka nápadů
I. Staré časy

   Znáte akci jménem Vánoční akademie? Před pár lety, když mě zcela nelogicky přijali na gympl, jsem pronikl do světa zábavy, ve kterém jsem pak každý rok před Vánoci vyjeveně koukal na exhibici toho nejlepšího. Akademie má být přehlídka scének, písní, tanců a různých jiných čísel, která si připraví za ten půlrok různé třídy. Jak jsem však poznal, později se z toho stala záležitost jednotlivců, kdy se na to každá třída vybodla a na pódium pak vyslala svého nejtalentovanějšího žáka, který uměl buď zpívat a nebo na něco hrát, aby to oddřel vše sám.
   Když jsme byli v primě, připravili jsme si podivný taneček. Tedy já ne, odmítl jsem se toho účastnit. Nebo spíš, nikdo mě do tohoto projektu nepozval, ale upřímně - nemrzelo mě to. Tehdy se ještě na akademii předávaly ceny za nejlepší číslo. Myslím, že to našinec tím svým vtipnotanečkem vyhrál, ale to jen proto, že jsme byli primáni. Jen proto, že jsme byli na škole noví. To nám však došlo až v sekundě.
   V sekundě jsme naše číslo více propracovali. Byla to tentokrát scénk a jmenovala se Černá Karkulka. Sympatické. Celé to začínalo tím, že stará Karkulka vyprávěla capartům, jak to chodilo za jejího mládí, když ještě byla naivní, slepá a zhulená. Záhy se scéna přesunula do minulosti, kde se Karkule hádala s matkou o rtěnku. Nebyl to zrovna jeden z nejvtipnějších momentů, ale pro tu pohádku to byla něčím důležitá scéna. Jen už si nepamatuji čím.. Každopádně Karkula pak odešla z domu s tím, že půjde za babičkou. Nevím, jaká byla záminka, ale její narozeniny to určitě nebyly. Cestou normální Karkulka potká vlka. Ta naše potkala Vietnamce. Možná to bylo ale ještě nebezpečnější. Vynořil se na lesní cestičce se svým papouškem a nabízel padělky Adidasek - čím víc proužků, tím víc Adidas. Naivní Černá Karkulka mu na to skočila a jedny koupila, aby nepřišla k babče s prázdnýma rukama. Další části si nepamatuji. Vzpomínám si až na to, že babička v tu noc nějak flámovala a z jejího domku se ozývala hlasitá hudba - metal! Kolem šel zrovna myslivec a ten se vyděsil tak, že zavolal FBI. Záhy přiběhl doktor se svou dogou (nevím proč doktor a už vůbec ne proč s dogou..), naložil myslivce (takže se tam něco muselo stát..) a vše zakončoval remix Kaťuši, kdy všichni herci zmateně pohazovali nohama a rukama a dělali, že se snaží o kankán. Bez těch mých mezer - tohle byl plán.. skutečnost byla jiná.
   Já byl záložní metalovou babičkou, ale k mému štěstí ta pravá neonemocněla, a tak jsem se mohl odebrat mezi diváky a vše natáčet na kameru. Úvodní scéna se starou Karkulkou z jakýchsi nepochopitelných důvodů odpadla. Na scénu tedy hned přiběhla mladá Karkule a začala pobíhat zmateně po pódiu. U toho cosi volala, ale nikdo v hledišti ji neslyšel. Pak se zjevila na pódiu druhá osoba a jen zasvěcenci pochopili, že je to matka a nyní přijde hádka o rtěnku. V tomto duchu se to odehrávalo vše. Všichni kolem mě již spali a já nechápal, proč to ještě natáčím. Pak přišla Karkulka k domu babičky a místo hlasité hudby se z improvizovaného domku ozvalo: METAL!! V tu chvíli se všichni probrali a začali tleskat. Chudáčci si mysleli, že už je konec. Ale bohužel nebyl. Ještě přišla scéna s myslivcem, který tam hopkal chvíli kolem domu a pak sebou sekl na zem a s dogou, která chodila jako postižený medvěd grizly. Pak předčasně spustili Kaťušu a vše bylo ukončeno nesecvičeným kankánem. Myslivec pro jistotu střihl kozáček.
   Naše akademie byla vždy strašná. V tercii jsme si radši nepřipravili nic.

II. Vánoční akademie 2010

   Letošní akademie byla poměrně zábavná. Už moderátoři nás zaujali - ale takhle je to vždy. Vždycky je to zábavné a zajímavé, dokud nenastoupí naše třída!
   Celou akademii zahajoval jakýsi pár, který zahrál a zazpíval Dear Mr. President od Pink. Tuhle píseň já si dřív pouštěl často. Rád jsem nad tím přemýšlel. Jsou to slova nepochybně pravdivá a vhodná, ale určitě ne od srdce. A později jsem již při části "..Něco vám povím o tvrdé práci.." dostával záchvaty smíchu. Co by mi taková fajnová celebritka mohla říct o tvrdé práci?
   Následovala čísla, která mě bavila, ale už si je nepamatuji (aspoň ne tak, jak šly po sobě). Mezi nimi byl myslím i pianista z tercie (vidíte - jedinec za celou třídu!), nějaká rádobyvtipná scénka primánů nazvaná Cestovní Kancelář (ale aspoň byli slyšet.. a když si povolali nejlevnějšího ruského pilota, začal jsem i dávat pozor), vtip provedený jako módní přehlídka, zase zpěv, proslov a scéna Věštec. Scéna Věštec byla prapodivná. Nějaká maturitní třída si tam nastoupila a celou dobu stála jako solný sloupy. Celé to tam za ně oddřel jeden profesor, který vše uvedl větou: "Jsem věštec!" Všichni se smáli a považovali to za humorné číslo, ale později se z toho vyklubala pozvánka na maturák - stylová, ale nicméně stejně jen pozvánka.

III. Zlo

   Někdy v půlce akademie byla na pódium pozvaná konečně naše třída. Nastal ten moment, při kterém se 26 lidí sesunulo pod židle. Modlili jsme se, aby si nás nikdo nespojil s kvartou, aby si nás nikdo nespojil s těmi dementy, kteří se opovážili vystoupit, aniž by to někdo chtěl.
   U nás ve třídě není nikdy nouze o nápady. U nás ve třídě je problém s domluvou. Když někdo konečně přijde s něčím dobrým, ostatní mají potřebu ho trumfnout a vymyslet ještě něco lepšího. Pak u nás vznikají bláboly, při nejlepším nic.Všichni u nás vždy říkají: "Tak mějte rozum a domluvte se." Většinou to ale bývají oni, se kterými je největší problém. Většina třídy je totiž pro jeden nápad. Pak přijde někdo s jiným nápadem a s výše zmíněnou větou a tím vše zničí.
   Původní návrh na akademii bylo Óčko. Chtěli jsme udělat sestřih videoklipů. Těch nejnotoričtěji známých videoklipů, jako třeba nějaká sr.. blbost od Lady GaGa nebo Biebera či Cyrus. Chtěli jsme to parodovat a udělat třeba jako soutěž a pak vylásit vítěze. Jak už to tak bývá, objevil se nějaký hanitel. Celý plán rozdupal (obrazně myšleno) a předložil Duhovou Vílu. Znáte tu píseň? Ne? Buďte rádi. Jenže nejde jen o samotnou píseň. Tenhle potupitelský plán zahrnoval i jakýsi teplý taneček, při kterým by byli všichni v růžové. Lidi, proti teplému tanečku bych nic neměl, ale dokážete si MĚ spojit s růžovou barvou? To by asi nešlo. A nebyl jsem jediný, kdo měl výtky. Po zkritizování padla jak Víla, tak Óčko a vypadalo to, že nebudeme mít zase nic - kéž by!
   22.12. 2010 na vánoční akademii nastoupily na pódium tři monstra. Jedno v peroxidně bílé a druhé ve zlaté paruce. Třetí si nechalo kupodivu své vlasy. Pak někdo pustil Bad Romance (či jak se to jmenuje) od Lejdy Gadži a ty kreatury se začaly pohybovat. Začaly se slizce vlnit a následně jen prkeně mávaly do vzduchu. Horší taneční kreaci jsem neviděl. Nejhorší na tom všem ale bylo, že to myslely vážně. A pak tu nervydrásající hudbu někdo utl a konečně vykopal ty maškary pryč. Zachránce. Záhy však předstoupil Vačky. Je to pošuk, ale to je ta nejmenší vada na něm, spíš je to priorita. Nastoupil si v oblečku pojišťováka a začal nesrozumitelně koktat. Občas jsme něco zaslechli, například slova jako předávání a cen. Ano, i tento návrh byl probíraný ve třídě. Nakonec ho všichni zavrhli.. takže ti čtyři nejenže kopírují Óčko, ale dokonce vyhrabávají staré ztroskotané a všemi zavrhnuté plány. Ostatně jako vždy. Zpět k předávání cen. Moc vtipné to nebylo, ale možná se mi to jen zdálo, když jsem byl celou dobu pod židlí. Nějaký větší výbuch smíchu jsem však uslyšel až tehdy, když Vačky četl nominované pro cenu sympaťák školy. Když řekl "Školník", musím přiznat, že jsem se uchechtl taky a vybavil si, co vše jsme kdy se školníkem zažili (vybavil jsem si naše poličky - nakřivo přibité a vybavil jsem si scénu, kdy jsme se odhodlávali, koho za školníkem pošlem, aby se ho zeptal, jestli vede vodováhu. Vybavil jsem si kluzkou chodbu, na které vždy někdo ráno kvůli nánosu sněhu spadl a skomírající myšlenku na hadr, který by tam školník mohl položit - moc velký luxus. Vzpomněl jsem si i na jeho vlídnost, do které spadá i to přátelské vrčení.. Ano, školník by si tu cenu zasloužil.) Nakonec cenu vyhrála paní Bufetová, což je milá sympatická paní, která prodává ve školní kantíně. Myslím, že nikdo není s to zapamatovat si její pravé jméno. Je to prostě naše paní Bufetová.
   Po tomto trapasu jsme se všichni zvedli ze země a začali se hlásit ke kvintě, která narozdíl od nás byla tak chytrá, že si nic nepřipravila. Jen nějaké své žáky vyhnala do školní kapely. Stylové.

IV. Vánoce

   Přichází kapitola, kterou jsem měl začít, ale já tento článek začal psát již ve čtvrtek, tak se neděste, kdybyste našli nějaké nesrovnalosti, jako že včera byla středa. Včera byl pátek a s tím i Štědrý den.
   Samozřejmě, že mě zajímá, co jste dostali, ale nejdřív bych se chtěl pochlubit já se svými zážitky, dojmy a dary (jsem sobec!).
   Začnu čtvrtkem, kdy jsem zůstal doma sám. Nic zvláštního, ale v ten den měl přijet taťka se stromkem. Taky mi ho měl pomoct nazdobit, čehož si vážím, jelikož já pro zdobení nemám cit. Později se však ukázalo, že taťka taky ne. Naše ozdoby jsou jen bílé, stříbrné a červené (děsně nudný a monotónní stromek), ale taťkovi se podařilo kdesi vyštrachat fialový řetěz. S radostí ho tam tedy hned nacpal a mě stálo velké úsilí vysvětlit mu, že se tam tak trochu nehodí, i když bych změnu taky uvítal. Protlačili jsme tam tedy nakonec aspoň jednu zelenou a jednu černou ozdůbku. Nakonec vypadá pěkně. Vyfotil bych vám ho,a le nemůžu už pěkně dlouho najít foťák (a tentokrát to není výmluva, já fakt nevím, kde je.. jsem bordelář - a nebo mi tady matka dělala prostě pořádek.)

   Na pátek jsme měli plán, že nejdřív zajedeme pro mé sestřenice a pak se celá široká rodina vydá na hřbitov za babičkou. Pak se mělo jet za dědou (ano, za tím dědou, který prokázal svou čilost v Kauflandu). Vše se uskutečnilo, až na to, že beze mě. Jsem nějaký nachcípaný a to je taky důvod toho, že jsem tento článek nedokončil hned ve středu nebo ve čtvrtek a ani v pátek. Měl jsem zákaz na počítač, ale ani bez něj bych sem nešel, nejsem sebevrah.
   Takže jsem strávil pěkně (= znuděně) pátek doma v posteli a čekal asi tři hodiny, než se někdo vrátí a pokusí se mě vytrhnout z mého umírání. Někdy hodně pozdě večer (vlastně nevím, kdy to bylo.. vím, že byla tma, ale podle toho nemůžu soudit) se vrátila mamka a začala připravovat  večeři. U toho mi vyprávěla, že jsem o nic nepřišel, že na hřbitově bylo až moc lidí a venku je hnusně.
   V sedm přišla teta, která by jinak strávila Vánoce sama, takhle je strávila s námi.
   Navečeřeli jsme se a krátce poté jsme se jako neřízené střely vrhli do pokoje ke stromku, dív jsme ho nepovalili. No, když nám stojí na skříni, tak by ho asi šlo jen těžko povalit. Každopádně dárků pod ním bylo dost. Kdybych měl jmenovat ty, ze kterých jsem měl největší radost, tak určitě lístky na MoR a na WT (věděl jsem, že je dostanu, ale to, že je můžu držet v ruce.. moje lásky, moji milášci - už je nedám z ruky), pak Behemantl (myslím, že to není špatná přezdívka pro kabát, ne? Taky krasavec. V oblouznění jsem mu slíbil, že ho budu denně čistit - nebudu, ale on mi to uvěřil a to je hlavní..), mikinu s Withinama (připadám si teď jako jejich největší fanda!! Bohužel v Utopii jsem žádnou krásu nenašel.. vy ano?) a CDčka (Nigredo od Landy a Slaniu od Eluveitie - vezmu ho na MoR a nechám si ho podepsat!). Ovšem dostal jsem i spoustu jiných krásných darů a vděčný jsem všem za všechny. Vlastně bych byl rád za cokoliv, když si vzpomenu, že za tento rok jsem se asi nechoval zrovna nejpříjemněji.
   A co vaše dárky a Vánoce vůbec? :)

Když už jsme u těch dárků, tak jsem se opovážil něco malého pro vás stvořit. Je to opravdu jen maličkost a ani to není nic tak přnádherného, ale doufám, že vás to potěší. Pokud jsem na někoho zapomněl (už vím, že jsem zapomněl na Pepi a Marťu a bojím se, že ten seznam se bude jen dál rozrůstat.. je mi to líto, holky, určitě tam patříte, ale víte, že jsem lenoch, předělání se možná dočkáte až na příští Vánoce), tak se omlouvám velice, pokud je tam někdo dvakrát, tak se taky omlouvám a upozorňuji, že je to omyl a ne důvod k tomu, abyste se chovali nějak povýšeně. ;) Ani pořádek jmen není nijak závazný - že bych si víc vážil přátel, kteří jsou zapsaní hoře, než těch, kteří jsou dole. Rád vás mám všechny.. Dal jsem tam i pár přátel, se kterými jsem nijak oficiálně nespřátelil (oficiální spřátelení mi začíná někdy připomínat silně manželství.. povinnosti, povinnosti, povinnosti!) a také pár lidí, se kterými si v současné době už moc nepíši, nicméně v mém srdci budou mít místo vždy.

Administrátor

14. prosince 2010 v 18:45 | Fender
Vlastně jsem sem zatim nepřidal skoro žádný článek, kde bych se popisoval, jak to dělá většina adminů/webmástrů! Nikdy jsem nepřidal řetězák s osobními otázkami a nikdy jsem si ani sám nevymýšlel do článku žádné stupidní otázky typu: "Barva vlasů?", "Barva očí?", "Barva kůže?", "Barva vousů?" a bůh ví, co všechno se dá přes tyto rejpárny ještě zjistit.
Nikdy jsem ani nepřidal svoji fotku, což nejspíš pár lidí z vás i zklamalo. Tento článek je však až nad míru plný evolucí a revolucí (dobrá, tak možná dělám zase z komára velblouda, ale ostatně - proč ne?), takže se zde může stát cokoliv.

Nejdříve bych zde chtěl samozřejmě poděkovat Dincie. Udělal jsem to už několikrát.. přes mejl a tuším, že i u pár jejích článků. Nyní jsem se k poděkování dokopal veřejně a za co že? Za tento uchvacující design, který zde nově vidíte a ještě dlouho uvidíte, jelikož mě bude líto dát ho pryč. :) Oproti minulému trochu změnil barvu (z modré na červenou, ale to je jen nepatrná změna.. pevně však doufám, že jste ji zaregistrovali).
Také bych chtěl poděkovat Serenity, jejíž design zdobil můj blog až doteď. :)

Nadále bych vám sem mohl uvést pár kontaktů na mě.. některé z nich budou tak trochu zbytečné, ale proč to řešit?


Skype:
Xaviernecrophilly

E-mail:

E-mail, na kterém mě můžete kontaktovat ohledně parodií nebo Youtube/E-mail, na který můžete napsat, pokud se chcete stát sadařem:


Účet na Youtube/Osobnostech.cz:
XavierNecrophilly

Účet na oficiálních stránkách F1/na oficiálních stránkách Johna 5:
Fender

ICQ nevedu a zařizovat nebudu.
Facebook vedu, pokud chcete můj účet, napište mi na Skype nebo mail.
Telefonní číslo povětšinou nedávám, pokud by měl někdo však tu náladu zkusit si o něj říct, tak napište na Skype nebo mail.


Mým koníčkem není téměř nic. Chodím do ZUŠky a předstírám, že umím kreslit, malovat a smontovávat věci z pletiva. Nenechte se zmást.
Rád poslouchám hudbu, což ale asi většina lidí a navíc, to se nedá považovat jako koníček. Rád bych tedy mezi své koníčky zařadil alespoň ježdění na festivaly, ale tuším, že koníčky by se měly odehrávat v kratším intervalu než jeden rok.
Nadále rád prudím lidi, v čemž tuším vynikám, ale zas tak moc mě to neobohacuje, jak si většina lidí myslí, takže to taky asi koníček nebude.
Pokouším se o grafiku, ale na tu už téměř nemám čas. Ne že byste o něco přišli.
Mám doma dvě kytary a každýmu na potkání s radostí tvrdím, že na ně hraji, ale není to pravda! Ty dvě krásky jen tiše zahnívají pod nánosem prachu.
Vlastně bych mohl říct, že mezi mé koníčky patří blog. Ano - to koníčkům bude asi nejblíž, ale i tak mám špatný pocit z toho, zařadit blog mezi koníčky, když na něj poslední dobou trochu kašlu.
Rád čtu. Většina lidí ráda čte. Zjistil jsem, že se vyžívám v zamotaných detektivkách plných záhad a chytrých rozuzlení. Jako například Triptych. Zkuste. ;)

Na hodně těch chytrých blogách obarvených narůžovo jsem také pod koníčky viděl část, kde admini (většinou tedy adminky) psali o tom, co rádi nemají.
A jelikož já už se tady celkově tak nějak snažím o mírnou parodii na takovéto články, pustíms e i do této druhé půlky.

Věcí, které nemám rád, je o něco více.
Vlastně to nejsou ani tak věci, které mi vadí. Je spoustu lidí, kteří se snaží působit dojmem dokonalého člověka, ale možná právě proto jsou to právě oni, které zrovna nijak neuctívám.
Ale kdybych se měl vrátit k těm věcem, bude to na prvním místě určitě má lenost.
Také se snažím vyhýbat výškám. Vlastně - nebojím se výšek, ale tak nějak už je mám spojené se špatnými zážitky. Vždy, když jsem byl na nějaké věži nebo na nějaké vysoké atrakci, něco se stalo. A věřím, že to bude pokračovat.
Vpodstatě jsem hodně věcí z mého výčtu nepříjemností vyškrtl už tou zmíńkou o lidech. Jedině to dokazuje, jak moc ovlivňujeme okolí, aniž bychoms i to uvědomovali. Jedna taková věc, která mi vadí, je s lidmi úzce spojená. Jsou to jejich názory. Názory na životní styl. Už několikrát jsem se o sobě dozvěděl, že jsem emo. Nejsem emo. Tedy rozhodně ne ten typ ema, který znají oni. Ubohá parodie. Několikrát jsem se taky dozvěděl, že jsem smrt. Ne, že by mi to nelichotilo,a le docela by mě zaímalo, co je k tomu názoru dovedlo? Copak se jen tak procházím s kosou? No dobrá, tak.. copak se jen tak procházím po škole s kosou? To rozhodně ne, pamatoval bych si, kdybych ji tam vzal. V ten den bych totiž ukončil záplavu špatných známek z matiky a z fyziky. A hned následně bych byl zatčen za dvojtou vraždu. Nic takového si nepamatuji. Ale vlastně má skleróza je další věc, která mi tak vadí. Ve všem mi brání a hodinu mi trvá, než si vzpomenu na to, kolik stojí Spark. Takhle se prostě nedá žít.


Co jsem vám to na začátku sliboval nadále? Fotku? No, tu už vlastně slibuji tak sto let.. dobrá, nejsem smrt - tak starý nejsem ještě ani já, ani můj blog. Někdy mi to tak ale přijde...

Sice jsem se na začátku rozhodl, že tímto článkem budu mírně parodovat různé řetězáky s otázkami na úrovni otázek předšokálů, že budu parodovat ty inteligentní dívky, které se rozhodly na každé své fotce špulit rty, ale do extrémů já nepůjdu. Proto nečekejte žádnou fotku modela stojícího před zrcadlem, který si vyzývavě vytahuje košili.
Jsem metalista, tak vám nabídnu fotku ze svého přirozeného teritoria..


Vychovejte si svého profesora

11. prosince 2010 v 19:00 | Fender (Alkohol - metalista) |  Zamyšlení
Tento článek jsem zařadil do rubriky "zamyšlení". Ani nevím proč. Vlastně jsem si v tomto článku chtěl původně vylít zlost na milovanou učitelku češtiny, ale nakonec to hodlám směřovat trochu jinam. I když u češtiny samozřejmě zůstanu.

Plánuji, že článek rozdělím opět na různé etapy, možná pak pro vás bude snesitelnější to číst.. a nebo spíš naopak horší? Nejspíš to bude o něco delší - hlavně takto zdlouhavý úvod jsem neplánoval - ale zase na druhou stranu, když čtení přerušíte (a já věřím, že ano, jelikož číst takovéhle nezáživné články jedním dechem by z vás jednou mohlo jednou udělat zeleniny bez mozku) a vrátíte se k němu (možná tak za pár let.. u mě je dost velká pravděpodobnost, že jeden článek bude na úvodní stránce takhle dlouho strašit), nebudete se v tom muset složitě orientovat (popravdě budete muset, v mých článcích se jinak orientovat nedá), protože to bude rozdělené na části a vy si vzpomenete (jak kdo..), u jaké jste právě skončili (u první..), a tudíž nebudete muset složitě zkoumat každou řádku (slovo řádka se nejspíš v mých slozích může pro vás jevit již jako deprimující slovo.. proto nyní řádku křtím bernikulou). Docela důvtipný systém, ne? No asi ne.. takže začínám.. radši už..

I. Jazykové klání

Ačkoliv se nadpis první epozidy (ano, čtete dobře - epozida! Nové slovo označující epizodu, koho by to napadlo, že? Každopádně vynaleznutí této osvědčené přesmyčky se připisuje navždy naší třídě - lépe řečeno kronikářům třídy, kteří jsou natolik nevzdělaní, že ani epizodu pořádně napsat neumí, a tak vznikla epozida - navždy zapsaná v kronice ďábelské třídy) jeví poněkud úchylně, jde o prach(s)prostou soutěž v českém jazyce. Jde o olympiádu. Jde o přehlídku lingvistických oříšků.
Kdysi dávno (zhruba před dvěma-třemi týdny) bylo celé škole sděleno, že se brzy uskuteční olympiáda z jazyka českého, kam smí jen ti vyvolení. Kupodivy jsem byl mezi nimi, i přes spory s naší učitelkou češtiny, ale to patří jinam.
Olympiáda sama o sobě byla primitivní. Komické podúrovňové dotazy typu: "Jak vznikl název hradu Točník?" a třešničkou měl být nejspíš překlad slova proklamovat. Nelámal jsem si s tím hlavu a s úšklebkem jsem předával kolující papíry od chytřejších žáků k tupějším podvodníkům (kteří zrovna bohužel seděli vedle mě). Opravdovou výzvou byl až sloh. Myslím, že na slohu se také projeví ty největší rozdíly, jelikož gramatickou část olympiády měli všichni kvůli podvodům stejně-dobře. Co se slohu týče, tak problém byl hlavně v tom, že většina naší třídy není zvyklá psát. A ani já, i když se neustále snažím o nějaké slátaniny, které bych mohl přidat na blog, nejsem zrovna nejlepší pisálek, spíše průměrný, ale kdybych to měl nazvat pravým názvem, tak bych se spíše označil za hrozného! Důvod toho, že nikdo z nás už si nepamatuje kultivované psaní a důvod toho, že všichni mají omezenou slovní zásobu je jedině naše učitelka češtiny. Takže i když jsem se chtěl v tomto článku nadávkám na ni vyhnout, vypadá to tak, že u nich stejně skončím. Naše češtinářka s námi totiž odmítá psát slohy. Za celý tento rok jsme ještě ani jeden nepsali a až  minulý týden se nám zmínila o tom, že bychom mohli někdy zkusit napsat úvahu. Jelikož příští týden máme dvě hodiny češtiny výjmečně hned za sebou, tuším, že by to mohlo být zrovna v tu dobu. Doufám. Myslím, že úvaha by nikomu neuškodila.

II. Úvahy Tomáše G. Masaryka aneb Alkohol - metalista!

Ve středu nás začala češtinářka kritizovat za to, že jsme, co se slohu týče, naprosto neschopní (proč asi?) a rozhodla, že je na čase naučit nás kultivovaně psát. Nemyslím si, že by s námi dokázala hnout. Nemyslím, že by ona s námi dokázala cokoliv. Ale obdivuji její neutichající snahu (trvající od této středy do příští středy).
Ve středu je naše třída rozdělena na dvě skupiny. My jsme  s1 (skupina 1). Jsme od K do Z, čili pokud hádáte mé příjmení, první půlku abecedy můžete škrtnout. Vždy byla naše půlka brána za tu vzdělanější (nechápu proč), ale tady jsme se nějak výrazně sekli. Mohl za to Masaryk. Češtinářku napadlo, že aby nás vtáhla do světa úvah, nejdříve si s námi nějakou přečte. Chvíli se zamyšleně probírala zažloutlou učebnicí (no, ona má vlastně žluté desky, takže má oblíbená zažloutlost může být jenom optickým klamem.. ale zůstaňmě u toho, zní to poeticky) a pak svým ječákem dala důrazně najevo, že našla to, co hledala.

"Rozumí se, že tu běží hlavně o vlivy starších na mladší. Nás zajímá v této vzájemnosti vzájemnost starších a mladších - starých a dětí. Uvažuje-li se v pedagogice stále jen o dětech, je to jen jedna její stránka, ta lehčí. Hlavními v pedagogice musí být staří. Dobře řekl saský ministr: "S mladými bych si již pomohl, ale se starými je to zlé." Chtěj nechtěj mají dorostlí vliv na okolí mladší; proto vychovávat děti znamená vychovávat sebe. Který učitel si není jasně vědom toho, že má vychovávat sebe, ten nemá ponětí o vychování. Kde cíl společnosti je podchnut úsilím mravně se uvědomit, tam je o děti dobře postaráno. Běda dětem, kde starší se nevychovávají!"
(Myšlenky T.G. Masaryka)

Tento úryvek pro některé z vás nejspíš nebude úplně snadné přelouskat, avšak já ho pro tuto epozidu shledávám velice důležitým, jelikož se od něj odvíjí v podstatě nadpis celého článku a navíc jde o úvahu kvalitní - velice kvalitní a já myslím, že je na tom hodně pravdy. Co myslíte vy?
Naším úkolem bylo vymyslet nadpis k této úvaze. Začalo to u předlouhých hesel, která si nepamatuji, pokračovalo přes strohé "Úvaha T.G. Masaryka" a skončilo u parodizujících názvů. Netušili jsme, že naše druhá skupina už dávno přečetla i úvahu na následující straně namísto toho, aby se zaobírala něčím tak podprůměrným, čím jsme se bavili my (my umíme žít!). Záhy nás však dohnali, když vymýšleli názvy úvaze o alkoholismu:

   "Uviděl jsem ženu a chlapce, jak vedou muže strmou ulicí. Ona byla domácky oblečená, jak ji právě zavolali, chlapec, celý vyplašený - snad ještě před několika minutami kopal do míče na jedné z vedlejších ulic městečka. Muž s rozcuchanými vlasy a napůl vyhrnutou košilí - pohled opilce - se klátil ze strany na stranu, a dokonce jim upadl.
   Žena se rozhlédla s výrazem hrůzy kolem, chlapec nakloňený k otci šeptal: "Tatínku, prosím tě, zvedej se!" Bylo nás málo na ulici, Jenom oni tři a já. Litoval jsem toho chlapce - snad čtrnáctiletého -, který musel vidět otce zpitého "pod obraz". Místo toho jsem se obrátil a zahnul za roh, abych se již nemusel otáčet."

Takže zatímco my se pachtili s názvem pro úvahu Masaryka, oni skončili u prostého názvu (velice výstižnéhp) "Alkohol - metla lidstva". Člověk nechtěl, ale v každé skupině je někdo nahluchlý. U nás tu funkci zastupuji já a u nich Maggie (parťák Bender, už si vzpomínáte?). Po skončení hodiny ke mě se smíchem přiběhla a vyprávěla o metle a o tom, jak z tak prostého názvu dokázal její nedokonalý sluch mistrně utvořit "Alkohol - metalista". Tomuto jsme se vydrželi smát pozbytek dne. Žasnu nad tím, jak málo nám stačí.
Ve čtvrtek jsme se k této úvaze při spojené hodině vrátili a my (skupina 1 - talenti, mistři, borci, vyvolení) jsme měli pokračovat tam, kde druhá skupina skončila. Má verzce nadpisu byla "Vidět je umírat s lahví v ruce".  Prý moc dlouhé. Prý moc morbidní. Prý nevýstižné. Proč? Ach ano, už chápu proč.. vždyť češtinářka mě nemá ráda, to je ten důvod. Jak prosté. Kolikrát jsem za celý článek použil slovo prosté? Hodněkrát.. vždyť všechno je tak prosté.. a zároveň tak hnusně komplikované!

III. Kostlivec číslo 509 zvedl hlavu.

První věta z knihy Jiskra života. Už jsem o ní psal a s mnohými se o ní bavil. Byla to nádherná kniha od Remarquea z koncentračního tábora Mellern. Nechci psát přímo, že bych se v takhle morbidních knihách vyžíval, nicméně mě toto téma velice zajímá a v Remarquově podání se i obyčejný příběh stává světovou prací, která na jedné straně formátu A5 obsahuje více nápadů, než můj celý článek.
Každopádně my teď máme ve škole válečné období. V dějepise probíráme první světovou, v češtině druhou světovou a dnes se mi zdálo o třetí světové, při které Gerard Depardieu střílel kulometem z okna patřícího Seveusovi Snapeovi tulipány Luciuse Malfoye. Drastické.
Každopádně já se chci věnovat druhé světové a češtině. Jako vždy. Na literaturu si máme chystat knihy s tématikou války a každý týden o nějaké má jeden z nás (popřípadě jeden pár) vyprávět. Kniohy byly jasně zadané, ale já těch dvacet knih přes letní prázdniny prostě přečíst nestihl. No, spíš jsem ani do jedné nenakoukl s tím, že se to zakalí (zakalit = ztratit, vsáknout se, vytratit, zmizet, odeznít, zamluvit). Někdy v říjnu jsem nakoukl prvně do knihy Jiskra života a hned v listopadu jsem ji popadl znovu, abych i za dva týdny s chutí přečetl. A tehdy jsem si řekl, že zkusím milovanou češtinářku přemluvit, jestli bych si nemohl vzít referát právě na toto veledílo od Remarquea. Kupodivu povolila a ještě se na mě usmála. Náznak toho, že jsem dostal špatnou známku z písemky. Tehdy mi to tak ale nepřišlo a tak jsem se další den divil, že mi na stole přistál papír s rudou čtyřkou v kroužku.
Každopádně včera přišel ten pátek, kdy jsem měl odprezentovat svojí knihu. Tedy, bylo mi oznámeno v úterý, ať si to laskavě připravím do zálohy, jelikož dívky, které to měly mít na tento pátek původně, svojí knihu ještě ani nedočetly. Řekl jsem, že to zkusím, ale jistý si tím nejsem. Včera jsem bohužel za učitelkou byl nucen zajít s tím, že jsem si to nestihl připravit. Já debil čekal vstřícnost. Proč? Jsem tak naivní? Šel jsem za ní a slušně jsem se jí omluvil, že jsem neměl čas. Sjela mě, že jaks i to představuji, neplnit úkoly do češtiny. Dovolil jsem si jí připomenout, jak to doopravdy bylo. Že jsem měl být jenom záloha, že mi to oznámila v úterý a že vskutku nemám na práci jenom češtinu. Asi jsem ji tím dopálil, jelikož mě seřvala a mezi jednotlivým grčením, chrčením, řvaním a klením jsem zaslechl i větu: "Máš pětku!" Celkem mě to zklamalo. Chtěl jsem ji začít podlízat jako většina třídy a na druhou stranu jsem ji chtěl seřvat, že ty lemry, které to měly mít původně, čtou knihu už půl roku (knihu o devadesáti stránkách!!), nikdy se neomluví, že to nemají a jim pětku stejně nikdy nedá. Neudělal jsem ale nakonec ani jedno. Když jsem od ní odcházel říkal jsem si, že by bylod ivné, kdyby mi něčím nezkazila den, jelikož mi teď z češtiny přibyly za sebou čtyři jedničky - prostě chyba největší. Chápu, že taková nesrovnalost se musela hned napravit nějakou nespravedlivou pětkou. Tak to bývá.. Sedl jsem si a když do mě začala rýpat, že se tvářím kyseleji než zelí, které se podává ve školní jídelně, už jsem se vskutku neudržel. Řekl jsem jí pravdu a zkritizoval ji za to, že míchá chování s prospěchem. Modlil jsem se , ať mi tu pětku zamění aspoň za důtku (ano, tak hluboko jsem klesl), ale ona to neudělala. Jen zase něco zaječela. Pravda se holt musí po zásluze potrestat!

IV. Epozida rozlučná

No.. a tím bych asi zatím skončil.
Dám vám nyní pár rád (i když o ně nestojíte):
Nebojujte nikdy za pravdu! Lžete a podlejzejte - povede se vám líp!
Nehádejte se s učiteli, když vám vychází zrovna nějaká dobrá známka.
Nesnažte se vychovat svého profesora a radši se zamyslete nad sebou - vždycky jste totiž ten nejhorší vy!
Nepište úvahy na téma ekologie.
Nevymýšlejte si zbytečně dlouhé názvy - nikdo si je nikdy nezapamatuje.
Jděte se koukat na Simpsonovi a zapomeňte nachvíli na realitu.. Je totiž hnusná!


Plzeň nebo Vizovice?

6. prosince 2010 v 20:21 | Fender |  Spark
Bylo nebylo, vyrazil jsem dnes s parťákem Benderem do jednoho opět raději nejmenovaného obchodního domu na "Vánoční nákupy", při kterých jsem si stihl koupit akorát tak jednu rádobyzajímavou knihu za 70Kč v Levných knihách pro sebe. Nakonec se mi ještě podařilo zkritizovat všechny možné balící papíry pyšnící se výjevy Santa Clause a jeho věrnými kýčovitými soby. Po dlouhém vybírání jsem nakonec čapl jakýsi černý s vánočními stromečky zlatorudé barvy. Hnus, ale nic lepšího tam nebylo. Je to ubohé. Náladu jsem si šel zpravit tedy do trafiky, kde mi hned do oka padl nový Spark. Bohužel mi na něj chybělo deset korun - taký jsem chudák! Ale zjistil jsem věc nejdůležitější..

Byl konečně zveřejněn program MORu a Metalfestu. Mám dilema, na co jet. Minulý rok jsem byl v době Metalfestu v Anglii, takže výběr byl značně snažší. Přišel jsem tedy, zatímco jsem prohlížel Big Ben, o Eluveitie, Deathstars a Leaves' Eyes. Letos jsou Eluveitie na MORu. Proč píšu letos, když je ještě rok 2010? Nevím, prostě už se tomu chci co nejvíc přiblížit. :D
Na Metalfestu je Sabaton, který se mi podařilo prošvihnout teď na MORu 2010 a taky Arch Enemy, kteří mě už dlouho mají omotaného kolem prstů díky skladbě The Great Darkness.

Vypíšu vám nyní radši všechna pro a proti.. tedy, jak to vidím já. ;)

Metalfest 2011:

pro:
° koná se v době, kdy bych měl být se školou na výměnném pobytu kdesi v Německu
° Sabaton, který jsem prošvihl (jak už víte) na MORu 2010
° Arch Enemy
proti:
° místo konání: Plzeň

Masters of Rock 2011:

pro:
° nejspíš už konečně dorazí Delain, kteří se kvůli zranění bubeníka nedostavili na MOR 2010
° Oomph! Co k tomu dodat?
° vystoupí Eluveitie.. miluju Eluveitie
° s Eluveitie vystoupí Finntroll
proti:
° já vlastně Finntroll vůbec neposlouchám

Každopádně při brouzdání po oficiálních stránkách Mástru jsem narazil ještě na další zajímavý fakt:
WITHIN TEMPTATION PŘIJEDOU DO ČECH!
V rámci podzimního turné vystoupí v Praze 21.10. 2011!!
V březnu 2011 prý také budou vydávat nové album The Unforgiving. Já nevím jak vy, ale já mám radši starou tvorbu Withinů.. třeba Enter, Mother Earth a tak. Silent Force mě zklamalo asi nejvíc. Doufám tedy, že The Unforgiving bude stát za to! A co vy na to? ;)


Poslední věc, kterou musím vyřídit je píseň týdne.
Jelikož jsem se právě dozvěděl o tom, že Withini přijedou do Čech, bude tato píseň právě od nich.
Nejoblíbenější je, dle mého průzkumu, asi píseň Angels. Já ji nemám moc rád, nemám moc rád celé album The Silent Force, ale to už jsem zmiňoval. Jaká je aše nejoblíbenější píseň od Withinů? ;)
Doufám, že jsem se aspoň trochu strefil.. novou písní týdne se stává Caged.



A nakonec se vám všem chci omluvit, že jsem už zase hrozně nečinný. Já teď stále vyřizuji záležitosti s tou krádeží a nějak nemám na blog čas a ani chuť. : Snad mě pochopíte, děkuji.. pokusím se všem nebo aspoń většině odpovědět zítra. :) Jsem rád, že ke mně na blog občas zajdete, vážím si vašich názorů a nechci, abyste si mysleli, že na vás kašlu.. :)

Dobrou noc. :)
Ať vás metal štípe celou noc.. :)

30 případů majora Zemana

3. prosince 2010 v 17:46 | Fender |  Zážitky
pátek, 3.12. 2010, 6:49

Vypadá to, že tento článek budu nucen psát naněkolikrát, proto jsem uvedl datum a čas prvního zápisu.. Sám jsem zvědav, kdy v tom budu zase pokračovat. Většinou, když šoupnu nějaký článek do "rozepsaných", tak už se k němu nikdy nevrátím, ale tohle je věc, o které myslím, že byste mohli vědět.

Koukám teď na jakýsi papír plný vlezlých otázek, na které jsem nucen odpovědět. Dělal jsem to vlastně už včera, ale nějak jsem zapomněl, že mám mít více než jednoho svědka. Ne, není řeč o svatbě.
Když jsme se ve středu ráno vzbudili, všichni si mysleli, že to nejhorší, co nás může potkat, je písemka z fyziky, na kterou jsem se naprosto zbytečně připravoval tři týdny. Možná, že někdo uvažoval i o potyčce s milovanými cikány (které bych hladil.. no však víte jak je to dál..), možná taky někdo uvažoal o tom, že ho srazí auto.. Jenže to byly všechno jen domněnky a plané poplachy, takže jsme se mohli v klidu dostat do školy, abychom zjistili, jak moc je naše škola bezpečná.. ano! velmi bezpečná!

Chci napsat, že koukám do rozvrhu a vzápětí vám vypsat, které všechny hodiny jsme přetrpěli, ale já z jakýchsi nepochopitelných důvodů (důvody můžou být vlastně jen dva.. tři, když nechcete být realisté! Zaprvé: míra mého bordelářství stoupla na bod neúnosnosti. Zadruhé: matka uklízela. Zatřetí: unesli ho ufoni.) nemůžu rozvrh najít.

pátek, 3.12. 2010, 15:27

Ve středu jsme zahajovali den němčinou. Vlastně jen jedna půlka, druhá měla angličtinu, ale na druhou hodinu jsme si to prohodili. Naše půlka měla tedy první hodinu němčinu. Tam se nic zvláštního nestalo.. a nebo si to jednoduše nepamatuji, což je asi pravděpodobnější. Druhou hodinu - angličtinu jsme trénovali odznova minulý čas, ale především u nás angličtinářka zavedla tradici, že každou druhou středu někdo přinese nakopírovaný text písně s vynechanými slovy, pustí ukázku a zbytek bude muset chybějící pojmy doplňovat. Já uzavírám pololetí. Tuhle středu si však píseň vzal náš třídní Němec (je zapotřebí, abych Wilhelma jmenoval?). Všichni jsme od vtipálka čekali, že přitáhne nějakou "Biebrovku" a tak jsme si už předem zacpávali uši. Vzápětí však rozdal text a já si začal, říkat, že je mi to nějak povědomé.. žádné slovíčko "Baby" se tam neobjevilo, a tak jsem pomalu dal ruce z uší a uvědomil si, že následovat budou nezaměnitelné tóny Nothing Else Matters od Metallici. Poté, co píseň skončila jsme se všichni dožadovali opětovného spuštění s tím, že nemáme nic doplněného, jenže v ten den jsme zrovna byli v malé učebničce (no.. kumbál by byl výstižnější) fyziky, a tudíž nám všem do papírů angličtinářka viděla. Nicméně pro kontrolu (pro kontrolu? To těžko.. určitě v ní dřímá metalista!) ji pustila stejně ještě jednou.

Po angličtině nastoupila fyzika (jediná výhoda byla, že jsme se nemuseli díky změně učebny přesouvat nijak daleko). Nemám fyziku rád. Všichni mi říkají, že je to děsně primitivní.. že jde jen o to věc pochopit a zapamatovat si vzorečky, ale neplatí to u toho, když píšete čtvrtletku na pohyb! Zapamatovat si pět vzorečků u každé látky, přičemž v pohybu těch látek bylo šest.. Myslíte si, že je to možné a pro normálního člověka zdravé?
Poté, co jsem skvostně vydělil 200 dvacítkou a hrdě napsal, že se to rovná dvacet, jsem už neměl náladu na nic. Zeměpis nebyla vyjímka. Do třídy jsem šel už s tím, že stejně žádný z diktovaných (..žádný z bleskurychle diktovaných..) pojmů nestihnu nikdy zapsat, a tak jsem se tedy jen rozvalil v lavici, tupě čučel před sebe a představoval si, jaké by to bylo, kdyby náhle poslední dvě hodiny odpadly. Poslední dvě hodiny jsme měly jako odpoledky.. čili po obědě, kdo by nechápal. Byla to čeština a matika a ještě ke všemu půlená! Při zeměpise jsem se tedy utěšoval jen tím, že horší už může být jedině čtvrtek. Jak krátkozraký jsem byl..!!

Zazvonilo a my jako stádo zedníků (ne.. to jsem skloubil dva oblíbené pojmy našich učitelů dohromady) vyběhli ven, aniž bychom ještě cokoliv a kohokoliv poslouchali, bezmyšlenkovitě jsme hodili tašky do šatny, popadli čipy, vyběhli ze šatny zase ven a uháněli na oběd.
Já šel s Deinou. Není to špatná kamarádka.. hlavně narozdíl od Bendera naslouchá.. Došel jsem s ní do jídelny a tuším, že jsem měl potřebu řešit s ní nějakou naprosto zbytečnou blbost. Stejně naslouchala. Obdivuji ji, že má tu trpělivost.
Nevím, co bylo ten den k obědu, ale to stejně není podstatná věc. Podstatné je až to, co se stalo, když jsme z jídelny vyšli. Uviděli jsme uhánět Baťu (však víte.. měl jít taky na Benderovu oslavu do cukrárny) zpátky do jídelny jen v mikině. Myslím, že vcelku i chumelilo a tak jsme na něj jen vyjeveně koukali a poté se začali nehorázně smát. Ba´ta zatím zmizl a my vyrazili tedy ke škole. Dál jsme mu nevěnovali pozornost a náš hovor se tedy přetočil zase k něčemu nepodstatnému.

Když jsme dorazili do šatny, stalo se to, k čemu se celý článek chci dostat.
Vešli jsme s Deinou do odporné omřížované šatny stále s úsměvem na tváři a zamířili jsme ke svým batohům. Měl jsem vyndaný brýle. Říkal jsem si tedy: To jsem takový jelito, že při hledání klíčů ani nevrátím brýle zpátky? Popadl jsem tedy pouzdro a strčil ho zpátky do přední kapsy báglu.. jenže něco mi tak trochu nehrálo. Proč ta kapsa byla prázdná? Tuším, že peněženku a mobil jsem si vskutku nevyndaval. Otevřel jsem tedy ještě v rychlosti pouzdro.. ani nevím, co jsem čekal.. asi to, že bude prázdné. Nebylo, ale stejně mě to neuklidnilo.
Po pár mých zoufalých pokusech o to, najít své věci, vešla do šatny Elíza s tím, že jí taky někdo okradl.

Nakonec nás tedy bylo pět okradených v jedné šatně. Ale zdůrazňuji, že v jedné šatně. Ten zloděj (mám chuť ho nazvat mnohem hůř) totiž obral i lidi z vedlejší šatny. Ne, nebyla to vedlejší šatna.. a už pouze tenhle fakt byl zarážející. Ne hned, to všichni trůchlili, brečeli, řvali, nadávali a skládali ty nejnemožnější teorie, ale později nám začalo docházet jedno.. a k tomu se vrátím.

Když jsem u nás v šatně tedy nadával s Elízou, vlítly tam potom ještě další tři holky, které byly údajně okradeny. Jedna z nich pak svoje věci naštěstí našla.. nedivím se jí, že už byla paranoidní. Všichni teď jsou. Nakonec přiběhl ještě Baťa a tehdy nám začalo konečně docházet, proč běžel jen v mikině zpátky do školní jídelny. Nám všem vzali mobily, peněženky a Elíze hodinky. Baťovi vzali celý batoh. Běžel tedy zpátky do jídelny ujistit se, že ho tam nenechal, ale pak si všiml podivného spolku na chodě před šatnami, který řešil zmizení svých věcí a tehdy hledání zanechal. 

Zazvonilo na hodinu a my tam s velkým spožděním přišli s tím, že bychom očekávali nějakou účast od učitelského sboru. Ve třídě stála již matikářka a na katedře seděla češtinářka. Matikářka nás seřvala, že je to všechno jenom naše vina. Už jsem čekal, kdy řekne, že špiníme pověst celé škole. Možná ale jen předpokládala, že s tímto faktem už jsme dávno obeznámeni. Češtinářka se na nás sice dívala se soucitem, ale to bylo určitě jen kvůli tomu, že její třída byla taky okradena. Kdybychom v tom byli jenom my, určitě by se radovala a nebo by nás sjela podobně jako matikářka.
Pak přijela policie. Dva policisté. Jeden se rozhodl, že to s námi sepíše a druhý měl mezitím nafotit vykradené šatny. Holohlavý policista, který fotil, si ode mě ihned získal přezdívku Kožak, ale myslím, že se to stejně neujalo. Budu ho tady tak však nazývat, abych nemusel neustále vypisovat Policista 1, Policista 2, Policista 3..

Nakonec Kožak rozhodl, že to s námi jeho kolega má sepsat až na stanici, a tak jsme se sbalili, šli se nahlásit matikářce, která zatím ve třídě vysvětlovala neokradeným (čili z kolektivu vystrnaděným), grafy funkcí, a vyběhli jsme rychle ze školy pryč. Ten den byla snad největší zima a nejspíš nikdo z nás neměl chuť trvdnout dalších několik hodin někde na policii.
Elíza už vyslala tedy svojí kamarádku na průzkum po zatavárnách, ale když se zastavárnová hlídka vrátila, hlásila neúspěch. Tehdy už uběhla nejspíš první hodina našeho tvrdnutí na policii. NIc se tam nedělo. Občas k nám Kožakův kolega přilítl s nějakým papírem, potom si na nás Kožak vylil zlost, div nás neseřval, že mu kazíme den a nakonec se objevil ještě takový vousatý polda (nevím proč, ale říkejme mu třeba Standa), který se k nám sice choval narozdíl od Kožaka jako k lidem, ale stejně taky mnoho nevyřešil.
Na vrátnici mezitím podřimoval nějaký starý policista, který už měl evidentně dost. Vzbudila ho až jakási blondýna, která přišla nahlásit ztrátu kola. Neochotně někoho zavolala a dál podřimoval. My se zatím dohadovali o tom, kdo by to mohl být. Teorii máme, ale nevíme, jestli je správná.

Vykradené šatny patřili pouze naší třídě a třídě 3.A. Mezi našemi šatnami je třída 3.B. Nikomu z 3.B se nic neztratilo.. a teď tady rozjíždím tedy to, co už jsem nakousl předtím. Až potom se objevil jeden kluk z 3.B, kterému někdo ukradl bundu. V té zimě mu nezávidím. Jedna holka z 3.A si nakonec rozpomněla, že viděla odcházet z šatny 3.B kluka, který přes sebe měl přehozenou bundu, která by odpovídala popisu. Ihned ho každému popsala a Elíza na základě toho popisu pak určila, že jde nejspíš o přítele jedné žačky z 3.B. Jak říkám, je to jen naše teorie, ale ta žačka z 3.B trpí údajně finanční krizí, že nemůže ani maturák či co zaplatit. Odovídalo by to.

Druhá polovina čekání mi náladu zkazila ještě víc. Před naší konkurenční školou se našel Baťův batoh a v něm nějaké z kradených věcí. Upozorňuji, že jen nějaké. Ty moje samozřejmě ne! Můj viváček za 8000 nejspíš to hovadu už někde střelilo. Nevím ale, co má v plánu dělat s prázdnou hnusnou modrou květovanou peněženkou, ve které byla jen má občanka. Vlastně.. pak jsme si všimli takového zajímavého faktu: peněžnky se nevrátili nikomu, kdo v nich měl občanku.

pátek, 3.12. 2010, 17:18

Chápu, že občanky třeťáků by se mohly šiknout.. přeci jen už jim bylo (většině) osmnáct.. ale mně?!

Takže jsme tam s touto teorií tvrdli dál a čekali, až se zase Standa, Kožak nebo Kožakův kolega dosaví. Nakonec se dostavil kolega. Strčil nám nějaké papíry, at je vyplníme. Ten troglorit je ale zapomněl vyzvednout, takže jsme další hodinu čekali, než si vzpomene.
Asi o půl hodiny později pak přišli na stanici hasiči. Nám už nezbylo nic jiného, než jen uboze vtipkovat a prohlásit, že poldům praskla žárovka a hasiči jdou vypomáhat s výměnou.
Když zmizeli v té kanceláři, nebo co to bylo (místnost za dveřmi se zrcadlem, odkud vždy vypluli přátelé Kožak, jeho kolega a Standa), začal se odtud ozývat smích. Nemilosrdní, netaktní, cyničtí fízlové!

Po další hodině nám kolektiv jaksi prořídl a Kožak si konečně vzpomněl na to, že to s námi ještě nikdo nevyřídil. Čapl papíry a s nasraným výrazem je táhl do místnosti za zrcadlem (jak poetický název pro tak nenáviděné místo).
My tedy čekali a dívali se ven, jak se smívá. Zjistili jsme, že veškeré zařízení "čekárny", ve které jsme seděli, je dotováno Evropskou Unií a že tam poldům v květináči "rostou" čtyři umělé květiny.. chtějte po poldovi, aby se staral o kytku.. o cokoliv živého. Vždyť i s námi zacházeli, až na Standu, jako s kusem hadru.

Když nás nakonec propustili, myslel jsem, že už bude všechno v pořádku. Krutě jsem se mýlil. Měl jsem zajít ještě k mamce do práce, která mě seřvala nejdřív za to, že jsem neviděl zloděje, pak za to, že jsem si nechal mobil a peněženku na místě určeném jako všichni a nakonec - a to byl největší problém - za fyziku! Přešla nakonec to, že nemám mobil, byla naštvaná, ale aspoň ne na mě - nakonec. Na mě byla naštvaná kvůli tomu, že jsem údajně debil, co nemá na to, aby studoval na gymplu, jelikož jsem posral fyziku. Možná. To ještě nevím.. ale mám takový strach, že výsledky už budou na netu. To víte.. čert nikdy nespí!

Když jsem u těch čertů, tak na chvíli odbočím, jak to mám ve zvyku. Vy nejspíš víte, že Mikuláš, čert a anděl chodí až pátého, ale to je neděle, takže k nám oktaváni převlečení za tuto milovanou trojici (trojici? Dá se deset sadomasochistických čertů, dva retardovaní andělé a jeden věrohodný Mikuláš považovat za milovanou trojici?), odhodlali už dnes. Chtěli nás přepadnout hned při matice, ale nejspíš jak si všimli matikářky, stáhli ocas (nedivím se jim) a radši řekli, že na takové hříšníky to chce víc času a přišli tím pádem až na poslední hodinu. Aspoň nějaké vzrušení při ospalé hodině chemie.
Deset zmetků s metlami, kteří měli působit hrůzostrašně (no.. my se jim sice smáli, ale nebyla to žádná slast, když vás tou metlou přetáhli) se prohnali třídou jak nejzuřivější orkány, všechno roztrhali, počmárali, vysypali většině třídy batohy, všechny zmalovali směsí z barevných kříd a vody a nakonec se vrhli na přivazování neviňátek k židlím.
Po nekonečně dlouhém náletu se slova ujal Mikuláš, který začal výčtem největších hříšníků. Skoro jsem se až po výletu do Říma divil, že jsem nebyl mezi nimi.. ale je pravda, že mám velkou konkurenci, zvlášť, když čestných míst největších zmetků ze třídy bylo jen pár.. tři, lépe řečeno.
Prvního sbalili za to, že hraje za nějaký určitý fotbalový klub (budu znít divně, ale o to já se vážně nezajímám..), což bylo údajně jeho největším hříchem. Dále následovala ve výčtu zmíňka o tom, že zakládá účty na Facebooku cizím lidem (takže kdyby vám psala nějaká JarmilQa MuciQ Stárová, jde o podvod) a zmíňka o tom, že v jídelnách rozhazuje sůl. Druhého hříšníka brutálně zajali za jeho aroganci a za to, že neprokazuje dostatečnou úctu starším, a třetího vzali za něco,c o už si nepamatuji, každopádně mi stačil pohled na to, jak ho vyrvali z lavice. Následně ho odnesli na chodbu a přivázali k topení.. příjemné!

Dnes už se krádeže moc neřešili. Občas se někdo zeptal, jestli s tím někdo něco dělá, ale myslím, že odpověď je jasná. Policie ČR nikdy s ničím nic nedělá.. pochybuji o tom, že bych někdy byl odškodněn nebo že bych aspoň dosáhl spravedlnosti.
Včera všechno bylo žhavější. Řešili jsme to ještě se sekretářkou, jenže ten papír, kterým jsem své vyprávění začínal, jsem vyplnil špatně, tudíž se to protáhne ještě až do pondělka. Snad potom už nic nezvořu.

Je 17:45, pátek večer, stále 3.12. 2010. Ani jsem nepředpokládal, že skončím tak brzy. Přeji pěknej den.. no, snad se máte líp než já.. snad vás nikdo neokradl.. a snad jsem vás neunudil svým psaním.. asi delší než obvykle, že? :D