BLOG JE OFICIÁLNĚ POZASTAVEN, DĚKUJI ZA POCHOPENÍ



Říjen 2010

30. září v Římě (1. den 1/2)

30. října 2010 v 17:57 | Fender |  Fotografie
   Tak přicházím opět s fotkami z Říma.. Tentokrát opravdu s prvním dnem.. trochu nelogicky jsem začal druhým dnem a tak vám nyní přináším to, co předcházelo 1. říjnu. ;) Ovšem většinu fotek z prvního dne mám ve foťáku, jenže tam nyní nejsou baterky a proč bych se měl obtěžovat s tím, abych si je zašel koupit, že? Takže začnu fotografiemi z mobilu.. jako ostatně i v prvním říjnu. ;)

   Největšími lákadly samozřejmě jsou Foro Romano, Svatopetrské náměstí (Vatikán), Colosseum, Pantheon, Fontana di Trevi, Španělské schody a Andělský hrad s Andělským mostem (a spoustu dalších, samozřejmě..). Colosseum jsem vám přinesl ve článku o druhém dni a ani dnes vás o "hlavní atrakce" neochudím.. ;)

Před Pantheonem

   Pantheon je pozoruhodná stavba s kruhovitou dírou ve stropě. Říkáte si, co je na tom proboha zvláštního? Takovou ďuru můžu do stropu vyvrtat taky! Jenomže Pantheon se stal raritou právě tím, že do něj neprší a nesněží.. divil bych se, kdyby na podlahu Pantheonu vůbec něco dopadlo.
   Všechny fotky z této zvláštní budovy, kde funguje tlak jinak, než kdekoliv jinde, mám na foťáku.. ovšem dočkáte se jich, nebojte. ;) Na mobilu mám ovšem fotografie z "náměstí", které se nacházelo před touto stavbou. A i tam se objevily zajímavé věci..

   Určitě jste všichni viděli někdy Asterixe a Obelixe nebo aspoň četli komixy.. a vybavujete si ty Římany? Ty našnořené vojáky, proti kterým bojovali udatní Galové? Když jsme došli před Pantheon, tak jsme si chvíli jako v bitvě u galské vesnice připadal.. a hádejte proč?
Říman
Říman
   Ano, je to neuvěřitelné, ale v Římě byli Římani!
Budova za tímto Římanem, která je obehnaná lešením a působí tak velice odpudivě, je však onen výše zmiňovaný Pantheon. No a jak už se dalo také čekat, tak na schodišti vedoucím do Pantheonu vysedávalo už tradičně několik žebrajících lidí.

Hatatitla!
  
  Určitě jste všichni poznali, že další část naší malé kapitolky jménem "Před Pantheonem", bude o koních. Jak jste to mohli vydedukovat? Snadno - už jen podle toho zvolání, které uvádí tuto část. Já nevím, jak se "Hatatitla" píše, ale tuším, že všichni rozumíte. ;)

Kůň
Kůň
   Na druhé straně od Římana stáli, připraveni táhnout vůz, koně. Docela pohodlná atrakce barvy kaštanů z Orvieta. :D Nicméně na samotný Pantheon to nemělo.. :(

Poslední část..
Před Pantheonem
    Na této fotografii vidíte opět Římana ve stínu, který vrhá na toto náměstíčko samotný Pantheon. V pozadí také vidíte sloup, který se tyčí nad malou kašnou s křišťálovou vodou.. upozorňuji předem, že sloupů si v dnešním článku užijete také dost.. ;)

Fontana di Trevi

   Fontana di Trevi je další z lákadel. Nádherná voda a nádherné sochy.. údajně ráj na zemi (v Římě spíše jeden z mnoha rájů..). Fontana di Trevi se stala motivem mnoha uměleckých děl, jak jsem zjistil a také se vyskytuje hned po Svatopetrském náměstí nejčastěji na pohlednicích.
   A já vám ji nyní přináším!
Fontána di Trevi
Fontána di Trevi
   Jak můžete vidět, Fontána je vskutku v obležení turistů a jde ji jen velice těko zachytit, aniž byste tam měli bandu čumilů z Vietnamu.

   Přiložím jakousi fotografii, kterou jsem nefotil já, ovšem bylo by fajn, kdybyste měli představu o tom, jak vypadá Fontána zepředu..
Treviho Fontána v noci

Sv. Xavier

   Nemyslete si, že povolím a dám vám sem nějakou svoji fotku.. jde čistě jen o schodu jmen. ;) :D
Při procházce rozpáleným Římem jsme prošli nespočet kostelů, jejichž jména si ani v nejmenším nevybavím, ale byl jeden, jehož jméno (sice ne celé, ale to nejpodstatnější..) my v hlavě uvízlo.
Kostel sv. Xaviera
   Je to poněkud rozmazanější, ale to nejdůležitější stejně teprve přijde...

Francis Xavier
   Cedule na jedněch dveřích. Předpokládám, že "Sunday Mass" znamená "nedělní mše". Je vskutku veliká pocta pro mě, že v kostele mého jmenovce se káže v angličtině.. ale s ruštinou by zabodovali víc! :D

Obelisky

   Když jsme se toulali po Vatikáu, vždycky jsme měli slezinu u "obelisku", který vévodil Svatopetrskému náměstí. Dlouho spousta mých spolužáků neměla ponětí, co takový "obelisk" znamená a já vám nyní přináším dva nádherné kousky, které jsem blejsknul neskutečně blízko sebe kdesi u zastávky. :D Zvláštní místo pro takový minaret, že? Jenže Římani cpou tyto obry kamkoliv můžou, takže mě to ani nepřekvapovalo.. takovýchto soupů bylo u jedné zastávky v Římě daleko víc jak v celém Londýně.
Sloup
Sloup
   Jeden z těchto sloupů se nacházel vskutku nedaleko Španělských schodů a druhý byl spíše u noblesní uličky, kde se nacházeli sídla samých obchodů typu Prada a Guchi a jiných blbostí, které mě naprosto nezajímají..
   Ale přistupme k tomu prvnímu sloupu a Španělským schodům..

Španělské schody

Španělské schody jsou velkým lákadlem a myslím, že o nich už slyšel každý.. našli se však i takoví mrkvoni, kteří netušili, že jsou v Římě.
Španělky
Španělky
Ano, další z lákadel v obležení turistů. Narozdíl od vech těch ostatních my neměli tu čest sednout si na posvátné Španělské schody. Ale popravdě při tom, jak na ně pražilo slunce, jsme po tom ani netoužili. ;)

No a závěrem ke Španělským schodům - noční fotografie (opět z netu pro porovnání.. je vůbec možné, že jde o ty samé schody?)
Španělské schody
   
   No a závěrem poslední část:
Budova, jejíž jméno si nepamatuji

   Jak už víte, jsou místa, jejichž jména se mi vytratila z hlavy, ale myslím, že na kráse jim to vůbec neubírá, naopak možná trochu přidává na mystičnosti..
Budova
Budova - detail štítu
   Myslím, že jde o budovu, která vévodila malému náměstí, které bylo kryto budovami pouze ze dvou stran a nacházelo se za Pantheonem. Podobně jako Trafalgar v Anglii, bylo toto "náměstí" oblíbené mezi holuby. :D Ale budovy tam byly přesto pěkné.. ;)
  
   To je pro dnešek vše, přeji krásný den. ;)




Vánoce s Johnem!

25. října 2010 v 18:38 | Fender |  Novinky
Zpráva pro
FANOUŠKY JOHNA 5

Na oficiálních stránkách Johna 5 se nedávno nově objevila informace, že John vydá kalendář pro rok 2011. Pod tímto masivním sdělením stálo malým písmem, že do tohoto projektu smí přispívat i fanoušci a to tak, že zašlou Emmě (správkyně Johnových stránek) Johnovi fotografie (které sami nafotili buď na Mayhemu nebo současném tour Roba Zombieho), aby se později mohly ty nejlepší vybrat pro nový kalendář!
Pár fotek jak z Mayhemu, tak z tour už jsem vám přikládal, a tak jsem na nový kalendář velice zvědav, ale bohužel si myslíš, že do Čech opět nedorazí! :(
Nicméně tento skvost by měl vyjít na Vánoce a stane se tak dárkem od Johna všem příznivcům!

Tuším, že nikdo z vás v nejlbližší době v Americe nebyl a i kdyby, tak pravděpodobnost, že náhodou zabrosuíte k místu konání koncertu Roba Zombieho, je mizivá, ale i tak vám přiložím e-mailovou adresu, na kterou se zasílají fotografie. Nevím, k čemu vám to bude, ale když už jsem ji jednou zahlídl.. j5calender2011@gmail.com. Pamatujte ale na to, že veškeré fanouškovské mejly budou bez slitování smazány. Už podle znění adresy vám nepochybně mohlo dojít, že jde vskutku o adresu speciálně vytvořenou pro tento účel.. tak velkolepá akce to je! Vždyť John vydá svůj první kalendář vůbec!

Ještě takový dodatek.. stát to bude mezi 28 až 30 dolary..

Zpráva pro
FANKLUB JOHNA 5 U MĚ NA BLOGU

Klávesnice jako vymalovaná
Obrázek, který vidíte výše není ukradený z oficiálních stránek, nýbrž jde o výrobek na zakázku vyrobený u jedné sympatické slečny, která prodává přes úspěšný internetový obchůdek. Pokud by si členové fanklubu chtěli objednat něco podobného, tak máte jedinečnou možnost učinit tak zde.
Ošem Katty (majitelka) vám dokýže vyrobit vše, na co si vzpomenete.. od toaleťáku po Hello Kitty (fujtajbl, doufám, že takovouhle objednávku nikdo z vás neučiní.. :D).
Ale zpět k fanklubu.. trochu to tu zaostává, takže pořádám menší nábor fanoušků.. já věřím, že John brzy najde v ČR/SR spoustu příznivců. ;) Vstupní poplatek není.. naopak bych možná mohl pro fanoušky zařídit na zboží ve výše zmíněném internetovém obchodě slevu.. ale reakci Katty ještě neznám, takže nic neslibuji, ovšem doufám, že bude ráda s našim fanklubem spolupracovat.

Takže.. myslím, že pěkný by bylo kdyžtak něco hromadně pro fanklub objednat na Vánoce.. a myslím, že čím více lidí by mělo o něco zájem, tím míň by vyšlo na jedince.. vím, že už působím jako z teleshoppingu.. jako drogovej nutič, který vám prostě nutí tu nejlepší mařku, co se urodila, ale lidi, ono to tak je! :D :D

Na všechny komentáře, ktreré vám dlužím, odpovím pozdě v noci. :D

Jak chcete sázet růže, když máte v hlavě Žužíky a před očima chlupatou kouli?!

24. října 2010 v 22:26 | Fender |  Fotografie
Nadpis musí znít poněkud prapodivně, ale věřím, že u mě jste si na to už dávno zvykli. ;) A také jste si nejspíš zvykli na to, že hned vše objasním, jenomže dnes to vezmu z jiného konce.. začnu tak trochu od doslovného konce.. neboli od mého současného rozpoložení. Zaznamenal jsem totiž právě, že mě prvně od doby, kdy jsme měli milovaný tělocvik, nebolí celé tělo, nýbrž pouhá polovina! Což by se ještě za konec pokládat nemuselo, ba naopak je to pokrok, ale nejhorší na celé této chvíli je Kesha. Nechápete? A díváte se na ČS má talent? Radši ne, co? Já se nedivím. Vždycky, když tam nastupuje porota, hrajou Keshu. Už bych je poslal někam.. už jen tím, jak uvedli ta perverzní a nechutná individua jménem Screamers. Ty travesty baviče. Mě nevadí, že jsou travesty.. naopak mě to mnohdy pobaví i víc, ale tohle bylo s odpuštěním opravdu hnusné vystoupení, cotam předvedli.. a prý skupina s úžasným smyslem pro humor. Já už zaznamenal několikrát, že inteligence národa klesá.. a nebo jsem jen divný? Máte rádi Screamers? Ty trotly, kteří se převlíkli za pionýrky? Nebylo to vtipné.. aspoň mě to nebavilo. Celou dobu jsem se na to díval s kamennou tváří a nechápavě jsem podzvedl obočí, když se jedna pionýrka poškrábala v rozkroku a celé divadlo vybuchlo smíchy.
Na chvíli ale přestávám psát, na scénu jedou Pastelky.
The Pastels je skvělá taneční skupina. Při jejich vystoupení vždy žasnu, co dokáže lidské tělo, ale tato choreografie mě zrovna dvakrát nezaujala. :(
No nic.. k věci.. Pastelky byly jenom takovou vložkou a já se vracím ke svému současnému rozpoložení.. zase jsem o něco mrzutější. Pastelky mě nezaujaly a ani Bílé to dneska nesluší.. Na co já se budu dívat?! :D
Ale to jsem opět u ČSMT! Já se snad neodtrhnu od tohoto věčného tématu! Sakra.. kam já to spěju?! :D
K Žužíkům!
Dobrá, dlužím vám to objasnění a tady je..

Žužíci
Despicable me (anglicky - fuj!), Cativissimo me (italsky) a nebo prostě Já padouch hezky česky!
Slyšeli jste o této blbosti již? K tomuto se váže předlouhý příběh, který má své prvopočátky v Itálii (jako vše..). Nejspíš už jsem v minulém článku zmiňoval, jak jsme s Benderem (Bender je zavádějící, budeme jí říkat Maggie), jak jsme s Maggie okoukávali všechny možné billboardy (nezapřísáhl jsem se v minulém článku, že nebudu používat slovo billboard?), které jsme viděli. Neuvěříte, ale .. právě odezpíval Patrik Battya. :D Dobrá, jsem opět trochu vedleji, než bych měl být.. zpět ke Cativissimo me. Byl to plakát, který nás inspiroval i k napsání jedné hry (doufám, že budete hojně kupovat!). Byl to plakát, na kterém bylo několik žlutých bakterií, které vidítě i na fotografii výše. Maggie (člověk velice tvořiví s nekonečnou slovní zásobou) tyto potvůrky nazvala Žužíci. Něco do sebe to má.. vypadají úchylně, připitoměle - stejně jako to jméno. :D
Až časem jsme se dozvěděli, že tato výstřednost míří i k nám do kin pod poutavým jménem Já padouch. Premiéru to mělo ve čtvrtek. My na Žužíky šli v sobotu. Hlavní děj se pro mě tak nějak ztrácel v pozadí. Vcelku mě to ani nějak nebavilo (což jsem i čekal), ale Žužíci (kteří se ve skutečnosti jmenovali Mimoni - jak stylové!) mě dokázali pobavit vždy, když se tam objevili.. naštěstí tam byli často. Jenže jde opět o typickou USA pohádku, kde se hraje především na city a musím říct, že scény, kdy si hlavní padouch zamiloval tři malé dívky jako své dcery, mi tam i vadily. Žužíci jsou ale legendami.. o pardon, Mimoni! Jejich hlášky, kdy hračku nazvali pačkou a ty scény, kdy si jeden z nich sedl na kopírku a dva další se poté půlhodiny připitoměle chechtali zkresleným héliovým hlasem: "Haha.. zadek!".. "Haha.. zadek!".. "Haha.. zadek!"..
Potřebuje to vůbec mé hloupé komentáře? Já bych řekl, že to potřebuje fotky.
Žužíci
Žužíci
Žužíci
Žužíci
Žužíci a Maggie, co jiného dodat, to už je nerozlučná famílie!
Komu by to nedoplo, tak veškeré fotografie pocházejí z našeho multikina Cinestar, kam opravdu foťák netahám, tudíž už jde o fotografie - tradičně - vytažené z mého mobilu. 
Jinak tedy film vřele doporučuji. :D

Ale přistupme k těm růžím, které v nadpisu zmiňuji. Kdo si myslel, že jsem to myslel jako přirovnání Maggie, toho hořce zklamu. Já to myslel vážně.
Můj děda je milovník růží a my mu přes net objednávali 5 (typické) keříků od Starkla. Se Starklem máme dobré zkušenosti.. minule nám poslali o keřík míň a ještě ke všemu nám poslali místo Golden Medal Gloria Dei. Takže jsme měli dvakrát GD (ehm.. ne, vskutku jsme neměli dvakrát Green Day!)
Tentokrát ale vše kupodivu klaplo. My jen zírali, když nám poslali 5 keříků a každý jiného typu. Takže jsme začali sázet..
Sázení růží
Abych to upřesnil, tak rodiče sázeli a já jako nevychovaný fakan čuměl na práci přes foťák v mobilu. Aleklid.. nakonec jsem míchal substráty. :D Každopádně se nyní nemůžu soustředit na psaní, jelikož v ČSMT právě przní skupina nevyspělích puberťaček Sweet Zone skladbu Highway to Hell - zabít!
Dobrá, tak už dohráli, jsem zpět.
Zařadím tento článek mezi fotografie.. nejspíš.. tak, aby mohl vyhovovat propozicím, tak ještě něco přidám. ;)
Čičan
A touto fotografií se dostávám k té chlupaté kouli, která mě neustále rozptylovala - Čičan. Kočka, o které pravidelný návštěvník mého blogu už ledacos ví. Ale já vám stejně ještě přiblížím, co je tato koule zač, stejně jako Rowlingová přibližuje na začátku každé knihy charakteristiku Harryho Pottera.
Čičan je koule, která patří všem a zároveň nepatří nikomu. Je pánem osady zahrádkářů, kde má absolutní svobodu.
Čičan
Čičan
Čičan
U fotky, kterou vidíte výše, se chvíli pozastavím - a to ne jen proto, že v telivizi právě stepuje Borak. Chci vám říct, co je naí tak zajímavého, rotože takhle by se dalo říct, že nic.. jenže já se snažil Čičana zachytit, jak se chce touto úzkou ďurou propašovat dovnitř - do pařeniště. Chudák, asi nechápe, že je na tu škvíru poněkud tlustější.. :D

Čičan
Čičan
Čičan
U téhle fotky a u fotky, která bude ásledovat jsme si hrál na velkého uměleckého fotografa. Matka říkala, že je to hezké, ale ta mi to řekne skoro na vše, tak nevim.. :D
Čičan

Nyní vám představím své ctěné rodiče.. ;)
Mamka
Taťka
No ale důvod, proč jsme k dědovi vlastně jeli, jsem vám ještě neukázal..
Růže
Věřte nebo ne, ale jsou to opravdu růže. :D Jenom právě zasazené. ;) To vyroste.. snad.. ;)
A tímto se s vámi loučím.. jdu si dělat rozcestníky. :D Už bylo na čase. :D




Rozcestník - poezie

24. října 2010 v 22:24 | Fender
Básně, úvahy, zamyšlení, povídky..



Rozcestník - ocenění

24. října 2010 v 22:23 | Fender |  Ocenění
Zde najdete veškeré ceny, které ode mě kdy dostanete nebo naopak to, co jsem já dostal od vás.. ;)



Rozcestník - grafika

24. října 2010 v 22:22 | Fender |  Grafika
Grafické pokusy..



Rozcestník - veledíla

24. října 2010 v 22:21 | Fender |  Veledíla
To nejlepší, co jste vy kdy splodili a věnovali mi..
Nebo naopak to, o co jsem se pokusil, abych to mohl věnovat vám..



1. říjen v Římě (2. den 1/2)

21. října 2010 v 22:43 | Fender |  Fotografie
Krásný večer přeji všem po dlouhé době. Vím, že jsem byl zatraceně dlouho nečinný, ani nevíte, jak mě to mrzí. Nejspíš si všichni myslíte, že už na vás seru (s odpuštěním), ale skutečnost je taková, že si najdu jen málo času na pár komentářů, natož na pořádný článek. A ani tento článek nebude takový, jaký jsem si ho původně představoval.
Hodím vám sem konečně fotky z Říma, ovšem zatím jen první říjen focený mobilem.. pak první říjen z pohledu foťáku, a pak stejný proces s druhým, třetím a čtvrtým..

Začnu takovým odreagováním - fotkou jménem "Bella je bestie". Tento poetický název vznikl zkomolením nádherného italského výrazu pro "Krásku a zvíře", což je film, který plánují uvést italská kina. A my bezvěrci jsme z takového dramatu udělali takovou frašku.. ovšem nebyl to zdaleka jediný billboard, který nás na naší dlouhé pouti zaujal.. ovšem "Žužíci" (což vám ještě dlouho neobjasním) jsou jiná kapitola. ;)
Bella je Bestie
Na fotografii také vidíte překrásný Benderův růžovoučký foťáček, po kterém ze srdce toužím. Ale dost té ironie.. abych vám přiblížil celou situaci a 1. říjen vůbec, tak začnu asi takto:
1. říjen byl druhým dnem, který jsme v Itálii strávili. Ptáte se proč nezačínám jako každý normální člověk od prvního dne? No.. měl jsem to v plánu, ovšem já pako nevyspělé jsem se rozhodl natahat dopočítače nejdříve fotky z mobilu (na můj Sony Ericsson jsem vskutku hrdý.. je jako já - neustále vybitý a blbě vidí do dálky), kde ovšem nemám fotky z prvního dne, což jsem ale nevěděl. :D Takže se k prvnímu dni někdy vrátím.. ;)
Tato cesta, při které jsme potkali tento nádherný billboard (nemám rád slovo billboard, budu tomu říkat velkoobraz :D).. takže cesta, při které jsme potkali (několikrát) tento velkoobraz vedla na známé poutní místo, které nikdo z nás/vás nezná a tak jsem to ve své skromné galerii nazval prostě "Sloupy".

SLOUPY

Sloupy 1
Možná jste už pochopili, proč tomu říkám sloupy. Vskutku si nevybavuji, jak se toto skvostné místo jmenovalo, ale co si vybavuji dobře je, že uvnitř bylo jakési prazvláštní improvizované muzeum.
Sloupy 2
Tu máte detail štítu/vchodu a nějaké skupinky čumějících Vietnamců. Vybavuji, že místo, ze kterého jsem toto fotil, byl ubohý předražený stánek se suvenýrama stojící mezi stromy, u kterých žebraly dvě ženy. Zážitek k nezaplacení.. Tedy vlastně spíše k zaplacení, když to promyslím. :D
Sloupy 3
Detail sloupů, podle kterých dostal název i celý výjev. ;) Docela mi tam vadí ten sloup, ale já už jsem zvyklý z Mástru, že mi do záběru lezou nějaké tyče (nejlépe s kamerou na konci).
Sloupy 4
A takto to vypadalo uvnitř. Tedy, samozřejmě to nebyl úplný vnitřek.. takhle to vypadalo mezi sloupy. ;) V těch dveřích na konci myslím také byly nějaké exponáty.

A naše cesta pokračovala dál. Po zhlédnutí jsme nasedli do autobusu, který byl pohodlný asi stejně jako MHD a vyjeli jsme do Rajské zahrady.
Popravdě nevím, jestli to šlo takto po sobě.. ale v Rajské zahradě jsme byli. ;)

RAJSKÁ ZAHRADA

Ani nevím, jestli se to doopravdy jmenovalo Rajská zahrada. Říkala tomu tak naše průvodkyně, ale dobře víte, že ta je asi tak věrohodná jako náš školník Slípka, který nerozezná hasák od libely.
Rajská zahrada fungovala také jako muzeum. Ale narozdíl od ostatních míst mi to tam přišlo alespoň něčím jiné..
Rajská zahrada
Rajská zahrada
Detail střechy - Rajská zahrada
Rajská zahrada

 Pod sochou ležela na zemi kašnička se studenou vodou plná peněz. Naší třídě tehdy při pohledy na třpytící se mince začal šrotovat mozek rychleji jak při písemce z fyziky.. každý tehdy plánoval něco jiného a mezitím, co všichni bezradně čučeli na dno, já ukradl tento snímek.
Rajská zahrada
Nevím už, kdo se první sehnul k hladině, ale vím, že to byla Diana, kdo vytáhl ven ty největší poklady.. ale upozorňuji, že jen proto, abychom si je mohli nafotit. ;)
ČSSR - Rajská zahrada
Český peníz z roku 1975, starej padesáťák, polskej i ruskej peníz.. to jsou poklady (a bylo jich i mnohem víc), které se dají naleznout v italských kašnách. ;)
Padesáťák a polský peníz
Ruský peníz

 A naše cesta pokračovala dál.. V autobuse bylo tradičně nedýchatelno a my spřádali plány na zabití řidičů, jelikož se opovážili vyjet bez funkční klimatizace. Po dlouhém čekání v zácpě jsme ovšem přišli na to, že za to může průvodkyně - jako za všechno, co se posralo.
Pochybná kruhová kaplička se sloupy focená z busu
Pochybná kruhová kaplička se sloupy focená z busu se sochou
Tentokrát jsme měli namířeno do jakéhosi opactví, kde mniši prodávali jejich vlastní léčivé výrobky (koupil jsem bonbóny, ale popravdě nemám tu odvahu na to, vyzkoušet je :D). Nebylo to tam špatné, ale cesta byla zdlouhavá a mě se pozvolna vybíjela MP4ka, takže jsem v tichosti obdivoval krásy Itálie, u kterých jsme se vždycky zasekli v nějaké ze zácp. Mezi ně patřila i ta rotunda na fotkách, které najdete o něco výše. ;)
Nyní už k samotnému opactví.. ;)

OPACTVÍ

V opactví bylo několik budov, které byly doslova nakupené na sobě, ale nejzajímavější z nich byla asi tato:
Opactví
 A detail toho zajímavého nápisu, kterému všichni rozumí..
Opactví

ZŘÍCENINY

Jak originální název, když jde o Itálii. Toto slovo by se hodilo jako nadpis skoro pro všechna místa, která jsme navštívili, ale já tak nazval právě tento výjev. Jde o zříceniny jakéhosi kostela (no, ten kostel je trochu vedle, ale jde o jedinou věc, která mi z toho utkvěla v hlavě), který vám ukážu na další fotce..
Zříceniny focené z busu
Zříceniny s věží kostela
Ty jejich stromy mě opravdu fascinují.. prvně jsem byl v Itálii někdy v roce 2002 a už tehdy jsem se do nich zamiloval.. Ale zpět od mých pubertálních výjevů, ve kterých vyznávám lásku italským stromům. Přistoupím nyní k věci, na kterou jsme se my těšili nejvíc a na kterou se vy určitě také těšíte nejvíc...

COLOSSEUM

Příjezd ke Colosseu, k té monstruózní bestii!
Colosseo - Italská pýcha
Colosseo
Když jsme konečně vylezli z busu a zjistili, že než se podíváme dovnitř, budeme mít zdlouhavý rozchod, o který výjmečně nikdo nestál..
Colosseo
Pěkný pohled, což? Na rušnou silnici a na plot, který hyzdí tu monumentálnost, kolem které je obehnaný..
No naštěstí mám i pár fotek, které jsou poněkud.. lepší, dalo by se říct
Colosseo
Colosseo
Colosseo
Colosseo
S Colosseeem se s vámi loučím. Dnes už mi to nemyslí a myslím, že další mé komentáře by tudíž dopadly katastrofálně.. můj současný stav vypovídá o tom, co všechno jsem dneska zažil: fyziku (psali jsme test, na který nám učitelka nejdřívv slíbila 30 minut a pak si při rozdávání papírů stanovila podmínku, že musíme opravdu pilně pracovat a možná pak nám dá celou hodinu, jenže v půlce rozdávání jí doplo, že neokopírovala dost písemek, takže ylo i míň než těch 30 minut. Nejvíce mě však deptala vzpomínka na předchozí fyziku, kdy jsme si to procvičovali a já seděl vedle ŠT-maniaka, který celou dobu říkal "Nesnížím se ke kalkulačce..", zatímco já se sral s jedním vzorečkem! :D). Budu pokračovat ve výčtu toho, co jsme dnes zažil, i když to nikoho nezajímá, takže to vezmu ve zkratce: čeština (neboli hodina se zatracenou feministkou, která navíc nedovoluje při svých hodinách jakékoliv svobodné myšlení, tudíž potlačuje naše názory a my se stáváme zaostalejšími!), tělocvik (posilování rukou a jakási týmová hra, kterou jsem našemu družstvu totálně zmrzvil) a Jak jsem poznal vaši matku (po tom už by byl vygumovaný každý!)

Takže přeji dobrou noc a závěrem se všem omlouvám, že dlouho neodpovídám na komentáře a dneska nenastane žádná změna, jelikož už se nesnesitelně těším do postele k Milanovi. :D

(Milan=megadlouhý černožlutý plyšový had)
 Dobrou noc!


Sawdust in the Blood

11. října 2010 v 14:46 | Fender |  Videa
   Po dlouhé době vítám u sebe na blogu název článku v angličtině. Všichni mě nepochybně znáte jako hlavního odpůrce tohoto jazyka a nyní si nejspíš myslíte, že jsem svůj názor přehodnotil. Lidi, já sice občas vyvádím, co bych neměl, ale na mysli opravdu ještě chorý nejsem. ;) Název článku je ve skutečnosti název jedné písně a té dnešní článek patří. Ne, že bych chtěl zavést rubriku jménem "Písnička dne", i když jsem o něčem podobném už také uvažoval, ale zavedl jsem jinou rubriku: "Videa". A možná jste si všimli, že tato rubrika má své čestné místo pod tím obřím nápisem "John 5", čili dochází k rozuzlení.. přidám vám sem video s Johnovou písní, zatímco budu do počítače složitě tahat fotky z Říma. ;)
   Nemyslete si ale, že hodlám už definitivně vést blog tím způsobem, že napíšu článek, nechám vás se k němu vyjádřit, ale odpovědi se ode mě nedočkáte! Vím, že většině z vás ji dlužím už delší dobu, proto se na to nyní vrhnu. ;)

Sawdust in the Blood - John 5
(Abych pravdu řekl, jde oficiálně spíše o píseň Roba Zombieho, se kterým John nyní spolupracuje, ale co si budeme nalhávat, většinu z alba Educated Horses, ze kterého pochází i Sawdust in the Blood, stejně napsal John!)


Sestřih je z filmu Alenka v Říši divů a jde o mojí práci. ;)

Piggy D fotil, ale kvality Chada Leeho nedosáhl!

9. října 2010 v 13:23 | Fender |  Fotogalerie
   Sliboval jsem vám sice fotky z Říma, ale jako takovou kulturní vložku nejdřív přiložím fotky z tour Roba Zombieho. ;)
   V televizi právě běží Dvě Věže (když se na ten obrat zpětně dívám, zní to komičtěji, než bych chtěl :D) a já - jako největší fanoušek Pána Prstenů - mezitím brouzdám po internetu a podléhám celkové ignoraci tohoto úchvatného díla. V plánu jsem měl mrknout na YouTube, ale po důležitém telefonátu, který jsem zhruba před hodinou obdržel od Bendera, jsem se rozhodl zajít na blog. Abych ovšem nebyl opět dlouho nečinný, tak přidávám tento článek.. ano, konečně se dostávám k tomu, co jsem chtěl původně napsat!
   Piggy D, basák Roba Zombieho, odfotil několik fotek Johna 5 na tour. Většinu ovšem zcela nelogicky hodil na twitter, což je instituce, které se obloukem vyhýbám, a tak vám přináším jenom dvě ubohé fotky, které jsem sprostě ukradl z Johnových oficiálních stránek.

J5 - Rob Zombie tour
   Na této první fotce vidíte (kdo by to byl řekl) kytaru! A tato kráska patří Johnovi.. ovšem, abych neokecával zbytečnostma, které si každý domyslel, tak vám připíšu menší podrobnosti, proč zrovna tahle kytara se stala středem Piggyho pozornosti..
   Tahle kytara si svých patnáct minut slávy užila 7. října 2010, což je poměrně nedávno. Zajímavá je však především tím, že jako jedna z mála kytar, které si John pozve na výpomoc, skončila v poměrně dobrém stavu (což znamená, že není rozlámaná na kusy).
  
J5 - Rob Zombie tour
   Když jsem prvně viděl tuto fotku, vybavil jsem si nejdřív asi jednoho žebráka z Říma, který byl převlečen za smrtku a autentitu jeho kostýmu měla dodávat podobná maska. Kdo by mi však nevěřil, toto vskutku není žebrák, ale John na tour.
   Na oficiálních stránkách byl pod tímto článke jeden komentář: "Miluju tuhle masku!" Z toho může vyplívat i to, že se John s touhle parádou neukázal prvně, pro mě to však novinka byla..

   Nyní však přistoupím k druhé části mého nadpisu.. víte, kdo je Chad Lee? Pro mě to bylo do nedávna (doteď :D) jméno zcela neznámé, ale myslím, že už na něj jentak nezapomenu. Jde o profesionálního fotografa rockových hvězd a tudíž vám absenci většiny Piggyho fotek vynahradím mistrovskými díly Chada. ;)
J5 - Rob Zombie Tour

   A tady fotka v námi už známé a všemi milované masce.. ;)
J5 - Rob Zombie Tour
J5 - Rob Zombie Tour
   A pár fotek, u kterých si nejsem jistý původem, opravdu nevím, jestli je také fotil Chad, nicméně byly ve stejné galerii, takže budu tvrdit, že ano. :D

J5 - Rob Zombie Tour
J5 - Rob Zombie Tour
J5 - Rob Zombie Tour
J5 - Rob Zombie Tour
  A touto skvostnou rudou fotografií chci článek ukončit, více fotek můžete naleznout zde, pokud by vás zaujaly a já jdu nyní odpovědět na vaše komentáře u předchozích článků. ;)
   Přeji krásný den. :)

Čtyřhranný trojúhelník patnáctého věku

6. října 2010 v 20:45 | Fender |  Zážitky
   Z nadpisu jste to nejspíš nevykoumali, ale tímto článkem vás opravdu chci informovat o současném stavu Říma, ze kterého jsem se nedávno se svojí nejmilovanější třídou (a důchodci jako doplňkem) vrátil. Ovšem pevně věřím, že hned po této větě jste nedošli k unáhleným závěrům, jako naše matikářka, která nám s typickým jízlivým úsměvem nezapomněla hned vmést svojí vtipnou připomínku: "Chudák Řím, ten asi už padl!" Také na nás neopomněla vykulit své nepříjemně modré oči a každému tím říkala: "Tys to byl! To tys to podpálil!"
   Když už jsme u toho ohně, tak se musím opravdu vrátit k Anglii, kde jsme byli zhruba před půl rokem, možná i dýl to je. Každopádně si nemyslete, že jsme tam něco doopravdy podpálili. Pašovali jsme sice alkohol a došlo i na neshody, ale pyromani my nejsme. Ovšem proč to píšu: Pobyt v Anglii byl velice příjemný, proložený nepopsatelnými kulturními zážitky. U každé památky, u které jsme se zastavili, nám průvodkyně/angličtinářka/bestie nezapomněla sdělit nějakou zajímavost. A co si pamatuji, tak vždy byl mezi těmi zajímavostmi i fakt, že už tam někdy hořelo! Tudíž jsme po návratu z Anglie začali hojně užívat přirovnání, že něco hoří, jak kdyby to bylo z Anglie. Nyní už je to dávno věc zapomenutá, až se divím, že jsem to ve své chabé paměti vyštrachal. Ale zpět k Římu, to je věc, na kterou čekáte a věřte, že stále stojí!
  
   Velice netradičně začnu popisem prvního dne. Tedy toho nejprvnějšího dne, kdy papež příjmal návštěvy a my ho strávili zrovna v buse - jaká zvláštní náhoda!
   Že bych byl z této strastiplné cesty buhvíjak nadšen, to se také říct nedá. Každou sekundu jsem totiž jízdu porovnával z cestou do Anglie (a je to tu zas!) a i když jsem ani při jedné cestě oko nezamhouřil, poznal jsem hlavní rozdíl: Při cestě do Anglie jsem nespal, jelikož bylo neustále co dělat. Při cestě do Říma jsem nespal, protože sedačky, které se tvářily jako luxusní a pohodlné, byly ve skutečnosti ještě horší, jak sedačky z běžné MHD. A tehdy mi hlavou bleskla myšlenka, že celý Řím je jen ztracený čas.
   Abych to nepřehnal s tím optimismem, musím také zmínit na vyrovnanou záchody na benzinkách (i když to je věc, kterou asi dobře zná každý!). S každou další hodinou jízdy jsme řidiče prosili, ať zastaví a po každé další benzině jsme si chvíli říkali, ať už radši nikde nestaví, protože bychom taky mohli skončit na zanedbaném parkovišti u lesa, kde je uprostřed jedna odporná páchnoucí zelená zanedbaná bouda sloužící jako záchody. To se ale nestalo a nás za probdělou noc přivítala konečně Itálie.
  
   Všechno bylo na první pohled daleko lepší, než jak jsem si to v autobuse představoval. Ale nejspíš jsem byl jeden z mála, kdo byl mile překvapen (ono někdy není na škodu, vysnít si místo příjezdu jako díru po granátu). Centrum Seleziánů (neboli Velehrad), ve kterém jsme byli ubytováni jsem si představil jako starou zašedlou ubytovnu, ale skutečnost byla úplně jiná. Šlo o areál, který obsahoval asi tři či čtyři budovy. Z venku to vypadalo opravdu skvěle a nebylo to daleko od konečné zastávky autobusu s číslem 64. Jak výhodné! Ale dovnitř jsme se ještě dlouho nepodívali. Rozmrzele jsme na pokyn naší milé průvodkyně pohodili kufry kamsi do stínu pod střechu jedné z budov a neochotně jsme vyrazili na celodenní pochod Římem.
   Bylo toho opravdu k vidění hodně, ale většinu z toho, co jsme za ten první den prošli, jsem si sprostě dovolil vypustit ze své paměti (pokud nějakou mám). Průvodkyně, která za každým slovem zakašlala jako tuberačka, rozumět jí bylo asi jako naší chemikářce, která je známá pro své huhlavé rozhovory s tabulí a přísná byla jako naše fyzikářka, nás zavedla do každé zapadlé uličky, kde byl aspoň malý náznak staré památky a do každého kostela, který mnohdy ani nebyl ničím významný, jen to byl prostě kostel! Pak jsem se nemohl divit, že jsem si přišel, jako kdybych s každým nádechem umíral.
   Nejpodstatnější jsem každopádně přeskočil (jak už já mívám ve zvyku). Bydleli jsme 10 minut od Vatikánu, takže první místo, které jsme navštívili bylo samozřejmě Svatopetrské náměstí a Vatikánský palác, který se na něm nacházel (a pokud vím, tak stále ještě nachází! :D).
   Začátek dne tedy nebyl špatný. Mysleli jsme si, že zůstaneme v blízkosti Vatikánu a pak dostaneme několik rozchodů na nákupy suvenýrů, ale skutečnost byla opět jiná! Z Vatikánu jsme po krátké pauze vyrazili kamsi do dály, kam už bych netrefil. Cestou jsme také minuli Andělský hrad s Andělským mostem, další názvy však šly již úspěšně mimo mě, ale u jednoho kostela jsem si procvičil již otřepanou frázi: Elemosinare (žebrat o almužnu :D)! No ono tam bylo vůbec hodně žebráků a myslím, že ti naši by si z nich mohli brát příklad. Většina žebráků z Říma je totiž nápaditá. Ve skutečnosti by to mohli být lidi vhodní pro divadlo, jelikož jsme cestou potkali živou sochu svobody, kovboje, smrtku, sfingu a spoustu dalších..
   Ale abych se stále nezabýval jenom žebráky a podobnými podprůměrnými věcmi, tak vás konečně ve svém vyprávění zavedu do Velehradu, kam jsme se zmožení vrátili (pomalu bez nohou!) někdy pozdě večer.
   Ovšem nic, co souvisí se mnou, se neobejde bez problémů. Naprosto neotesaným způsobem jsem se dozvěděl, jak se rozhodlo beze mě o mně (opět!). Když jsem se domluvil s jedněmi, že na pokoji budu s nimi, rozhodně jsem nepředpokládal, že všechno bude úplně jinak a na pokoji budu nakonec s někým, u koho platí to pravidlo, že bych si radši ukousl nohu, než abych s ním strávil jedinou noc na pokoji. Tudíž jsme ještě asi další hodinu strávili čekáním. To, že jsme celou tu dobu seděli v tom růžovém pokoji a vejrali tupě na dveře, které se pyšnily nápisem KAPLE, bych ještě se zavřenýma očima přešel, ale to, že jsem byl sprostě přiřazen na pětilůžák k těm hoperským hovadům (s odpuštěním) a že nám lhali do očí (mniši!), že ten pětilůžák je posledním volným pokojem, už bylo moc i na mě!

   Itálie, sladká Itálie, říkal jsem si, když jsem si masíroval nohy na trojlůžkovém pokoji s jediným dalším člověkem. Trochu nelogické, což? Nakonec nám Seleziáni přidělili další dva trojlůžkové pokoje a tudíž na kousání nohou dojít nemuselo. Štěstím jsem sebou tedy hodil na nepohodlnou postel a tu třetí, neobsazenou, jsem pověřil úkolem nejzodpovědnějším - stala se odkladačským pultem!
   V sedm hodin měla být večeře. Zmožení jsme tedy vyrazili do vedlejší budovy, abychom se mohli tísnit před zavřenými vedlejšími dveřmi. Čekali jsme asi další půl hodinu, než se dveře otevřely. Z toho jsme naivně usoudili, že musí jít o skvělé jídlo, když jim příprava trvá tak dlouho, ale nešlo! Už si nepamatuji, co nám na ten stůl předhodili, ale to bude tím, že jsem to hned vrátil zpět. Zamýšlím se teď horlivě, jestli Seleziáni vaří vůbec něco poživatelného pro normální lidi.
   Na pokoj jsem se tedy vrátil s tím, že si vystačím s vlastními zásobami a při pohledu na tu úchvatnou hromadu pamlsků jsem si s úšklebkem vybavil lyžák, který jsem se svým spolubydlícím přežíval na Orofaru, Strepsils a pastě na zuby.

   Druhý den jsme strávili částečně v autobuse. Tvrdili jsme, že jde o skvělý den, jelikož jsme nemuseli lézt pěšky - zatím! Ale všechno se zvrtlo v zápětí. Autobusem jsme dojeli jen do jakéhosi opatství, ze kterého si pamatuji maximálně střet s dalším znuděným turistou metalistou a poté nás řidiči vlídně vykopali z vozidla u katakomb.
   Katakomby svatého Kalisty se do mé paměti vryly hlavně tím, že v nich byli pochováni papežové sv. Pavián a sv. Lucius. Humor opravdu na úrovni. Nakonec nás vyzvali z amplionu slovy "Česká grupa!", abychom šli do katakomb. Bohužel se tam nesmělo fotit. :(
   Sladká tečka nakonec: Colosseum! Samozřejmě sladká tečka druhého dne, přeci bych vás nepřipravil o zbytek. :D Jste nadšeni..? :D Do Colossea jsem se těšil asi nejvíce, jelikož to byla jedna z mála věcí, které jsem znal. Toto byl jeden z důvodů, proč pro mě byla atraktivnější Anglie - všechny ty věci tam jsem uměl pojmenovat. Z Říma si pamatuji jen pár věcí.
   Ale zpět ke Colosseu. Naše úchvatná průvodkyně nám někdy na začátku zájezdu dala své telefonní číslo s tím, že máme volat, ať už se stane cokoliv. Takže jsme se v Colosseu ztratili. No jak jinak, to se prostě musí stát zrovna mě! Takže jsme vzali mobil (jediný můj, který byl v provozu) a pokusili se o vytočení čísla. Jaké to překvapení, když jsme zjistili, že průvodkyně má telefon vyplý. Tudíž už jsem málem opravdu zařval na celé Colosseum, že ji posílám někam. No naštěstí pro širokou veřejnost a mou, už tak pošramocenou pověst, jsem se udržel a po chvíli přemýšlení, kdy jsem jen tupě čučel do dálky a fotil vše, co jsem viděl, zatímco mi Deina s Maggie, které se ztratily se mnou, pobíhaly za zády a hledaly nějakou ďuru vedoucí na ulici, našel východ.

  Dělá se vám zle z mých souvětí? :D

   Před Colosseem jsme chvíli obdivovali "Vítězný oblouk" a následně zamířili mezi jakési zříceniny, ze kterých byli opět všichni nadšeni. :D
   Úplně přesně si další průběh nepamatuji, tudíž přestoupím ke třetímu dni, ale je možné, že se to odehrálo ještě v ten druhý. Však já jsem sklerotik. :D
   Na třetí den jsme měli slíbené moře, ovšem zrovna šlo asi o nejchladnější den (což znamenalo, že ve stínu nebylo 40°, ale 30°). Ovšem než jsme vyrazili autobusem na pobřeží, museli jsme čelit dalšímu návalu památek včetně Foro Romano a Fontaně di Trevi. Také jsem úplně opomněl Panteon a to myslím bylo ještě první nebo druhý den. Už se mi to plete. Stejně tak s Fontánou di Trevi. A samozřejmě jsme byli i kdesi v "Rajské zahradě", kde jsme v kašničce našli starý český padesáťák. Bylo toho hodně k vidění.. kéž by mi to na mysli vytanulo dřív. :D
   Třetí den jsme každopádně určitě byli ve Vatikánském muzeu. Fronta na lístek mi nejdřív nápadně připomínala frontu u Prosperity (stage na MoRu, u kterého se rozdávaly autogramy), ovšem poté, co jsme zahli za roh budovy, podél jejíchž stěn se fronta táhla, a zjistili jsme, že je tam řada ještě delší, jsem od myšlenky na Prosperitu upustil a radši jsem se už vzdal všech představ.
   Za pár hodin jsme se přeci jen do muzea dostali a na počátku jsme si nebyli ani jistí, jestli to za to stojí. Neviděli jsme nic, jen samé stánky s průvodci a suvenýry, které byly předražené. Poté za námi přiběhla průodkyně (ta si umí vybrat chvíli na své prudění!) a strčila nám do rukou lístky s nějakými připomínkami, které nikdo neakceptoval. Popadli jsme tedy lístky a v půlce proslovu průvodkyně, jsme vyběhli po schodech nahoru, kde byly průchody.
   Dostali jsme se kamsi ven do zahrady, které vévodila velká zlatá koule. Zjistil jsem, že jsem ztratil jak Maggie, tak Deinu a nachomejtl jsem se tedy k dívkám, se kterými jsem byl v Křemži. Cestou jsme ještě nabrali dementy, se kterými jsem měl být původně na pokoji a vyrazili jsme na dlouhou trnitou cestu muzeem. Sál s hlavami nás tedy neoslnil a zamířili jsme rovnou do Sixteinské kaple (či jak se to píše, no ale věřím, že mi rozumíte, co myslím). Cestou jsme naštěstí zhlédli dost dalších věcí.. a hned vám vysvětlím to "naštěstí".
   To, že z oné známé kaple nevede cesta zpět do muzea, jsme opravdu netušili, tudíž jsme rychle mrkli na malby a vyrazili ke dveřím, abychom toho stihli ještě více. Jenže jsme vyšli na svatopetrském náměstí, kde byla jednosměrná cesta z kaple, tudíž jsme doprohlíželi. Nebo jsme si to aspoň mysleli, zvlášť, když jsme u vchodu zahlédli Vančíka s Nestym, kteří se také snažili prodrat zpátky. Ovšem nám se nechtělo ztrácet čas stejným způsobem jako oni, my jsme obešli celý Vatikán a šli jsme do muzea odznova. Samozřejmě jsme nechtěli stát stejnou kilometrovou frontu, a tak jsme to vzali VIP uličkou, kudy procházeli ti, kteří do muzea buďto nechtěli, nebo měli nějaké papíry. Nevěřili jsme si, když jsme se snažili projít přes ochranku, zvlášť když uměla anglicky asi stejně jako my! Nakonec nás ale do budovy pustili - já žasl! A uvnitř nás důkladně prověřili, zjistili, že nepašujeme nože a že naše vstupenka je z dneška a čas odpovídá našemu příběhu, tudíž jsme byli v muzeu znova! Usídlili jsme se tedy na té zahradě a zjistili jsme, že onou zlatou koulí se dá otáčet - stejně jsme nezjistili, co to má být.

   Po prohlídce muzea jsme konečně vyrazili autobusem kamsi pryč.. k hrobkám Etrusků. Netěšil jsem se tam, ale byl jsem mile překvapen (ano, to já bývám, když od toho nic nečekám a zase naopak!).
   Po Etruskách jsme vyrazili k moři. Bylo nás hodně, kdo se nekoupal,neměl jsem na to náladu. Ale bylo to tam fajn. Myslím, že teď večer už mi to vůbec nemyslí a píšu vypatlanější věty, jak normálně, takže vše podrobněji popíšu v dalším článku o Římě, kam přiložím i fotky. ;) Myslím, že více, než na mé blábolení se těšíte na ně - nedivím se vám. :D

   Poslední den jsme vyrazili do Orvieta. Do starého města, kde jsme se měli dívat na njakou kapli. Vypadala tedy poněkud komicky a nakonec jsem si tam nabagroval pár kaštanů. Kdo se může pochlubit tím, že má kaštany z Orvieta? :D

   A pak už zase cesta domů. Takhle dlouhou noc jsem snad ještě nezažil. Nudil jsem se a nemohl jsem usnout. Nakonec jsme začali s klukama, co seděli poblíž, plánovat vraždu jednoho z těch hoperů, což jsem shledal příjemným zpestřením. ;) Jako ukolébavku jsem si vyslechl vlezlé krákání Vančíka, když se pokoušel zazpívat "Žehlení, žehlení.." ze Záskoku (Cimrman! :D)

   Když jsem pak přijel domů, vysypal jsem na rodiče suvenýry a víno, které jsme koupili poslední den po cestě do Orvieta a zapnul jsem televizi, neboli věc, která mi neskutečně chyběla. První věta, co jsem zaslechl byla: "Je úplně mrtvý!" Po zbytek dne jsem se tedy snažil usnout s myšlenkou toho, jak jinak by mohl být někdo mrtvý?! :D
   A dnes byla první věta, kterouz jsem zaslechl: "Nesu ty zvratky!" Tak si říkám, jestli ještě budu vůbec tu televizi sledovat! :( Ještě, že mám blog. Zatraceně jste mi chyběli (a já vím, že já vám ne! :D) a proto tedy píšu tento extrémně dlouhý článek, který stejně asi nikdo nedočte do konce, ale vaší snahy si cením. ;)


 Buona notte!